Jubilejní 65. ročník nejstaršího filmového festivalu pro děti a mládež na světě jsem si nemohl nechat ujít. Bylo tomu přesně 10 let od mé první návštěvy festivalu v roce 2015, kde jsem byl akreditovaný za filmovou školu ELF Dream - Před kamerou, za kamerou, se kterou jsme prezentovali náš koprodukční celovečerní filmový projekt novinářům, a následně jsme vedli workshop filmového herectví a improvizace. Na festival jsem se vrátil ještě v roce 2023 před svými bakalářskými státnicemi, kam jsem jel dobrovolně jako veřejnost, a dva roky na to jsem pro změnu před svými bakalářskými státnicemi navštívil festival s akreditací Film Industry, kterou mi zdarma poskytl ARAS, jehož jsem se stal členem.
Na jak dlouho a zda vůbec na festival pojedu jsem dlouze uvažoval, jelikož jsem kromě učení na státní magisterskou zkoušku také dokončoval svůj magisterský absolventský film, s čímž se pojily důležité povinnosti. Nicméně když jsem byl v podobné situaci už před dvěma lety, tak jsem věřil, že to letos zvládnu také!
Den #1
V den zahájení festivalu (29. května) jsem vstal brzy ráno a přijel do Goethe Institutu v Praze, kde jsem měl hodinu klavíru. Poté jsem se stavil na nákup, doma se naobědval, vyřídil korespondenci, objednal ubytování přes Airbnb, koupil jízdenku od Českých drah a přijel do Bomton Academy v Blanické ulici, kde jsem se jako model nechal v rámci kadeřnického školení ostříhat a oholit, abych na festivalu pro děti konečně vypadal zase mladě a reprezentativně. Na ostříhání jsme měli asi 40 minut, poněvadž v 15:00 mi odjížděl vlak z Hlavního nádraží. Sympatická kadeřnice, shodou náhod (ovšem náhody neexistují) původem také ze Zlína, kam odjížděla pozdějším RegioJetem, i její školitel dělali, co mohli, aby mě stihli udělat tzv. „taper“ účes. Na poslední chvíli mi strojkem odstranili i neforemný knír, který jsem si udržoval kvůli sázce se spolužákem Tomášem Zvelebilem (který ve Zlíně studoval), já se rozloučil a rychle vyběhl na ulici s úmyslem hned naskočit do taxíku. Bohužel z ničeho nic řidič Boltu vzal jinou zakázku a očekávaný příjezd se prodloužil. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se na „Hlavák“ dostal včas, ale marně… Jiný řidič mě na nádraží vysadil pár minut po 15. hodině, kdy už byl vlak v jízdě. Jízdenka mi tedy propadla a já se tedy stavil do kavárny Paul, odkud jsem si koupil novou (a levnější) jízdenku od RegioJetu, který odjížděl za 40 minut.
Cesta v příjemném vlaku poměrně rychle uběhla, jen jedinou nevýhodou byl špatný WiFi signál, který jsem potřeboval k práci na počítači. V průběhu jízdy jsem oznámil mému hostiteli z Airbnb, že do Zlína dorazím o půl hodiny později oproti plánovanému příjezdu, a přitom jsem se dozvěděl, že on je zvaný na zahajovací ceremoniál festivalu jako zástupce partnerské firmy. Výborně, tak pojedeme do centra festivalu rovnou společně! (pomyslel jsem si…) Bylo mi ovšem jasné, že mi propadne také vstupenka na film After Party, v němž účinkoval kamarád herec Daniel Kadlec a že se zřejmě nesetkám ani s dalšími přáteli - Filipem Františkem Červenkou, Filipem Antoniem a Natálií Michalíkovou, se kterými jsme se před pár dny předběžné dohodli, že se ve Zlíně aspoň pozdravíme a krátce popovídáme.
V Olomouci jsem přestoupil na autobus, a ten mě dovezl na autobusové nádraží do Zlína, odkud jsem podle navigace hostitele nastoupil na autobus č. 3 a nechal se odvézt na sídliště Podhoří. Zde jsem si převzal klíče, zanechal batoh a se sympatickým hostitelem jsme autem přijeli k centru festivalového dění - do zlínského Kongresového centra. Hostitel se musel ještě stavit ve své firmě, takže jsem k centru vyrazil pěšky sám.

U vstupu s červeným kobercem, kde stálo několik bodyguardů jsem se zeptal, jak můžu prokázat svoji akreditaci, kterou jsem si fyzicky nestihnul vyzvednout, neboť akreditační centrum zavřelo v 18:00, a ve festivalové aplikaci se mi nezobrazovala. Velice ochotná a milá slečna si mě vzala stranou a poradila mi, abych se o věci poradil další den na „akre“ hned ráno. Na zahajovací ceremoniál mě však bez pozvánky i přes veškerou vůli vpustit nemohla. Nevadí. Namísto toho jsem si prošel Komenského sady s festivalovými stánky a doprovodným programem (který už tou dobou neprobíhal) a došel až ke Zlínskému zámku, kde podle programu měl za pár minut začít hrát DJ. U vstupu také stála ochranka, která kontrolovala, kdo má na ruce pásku, prokazující povolení k účasti na party. Já si pro ni zašel k pokladně, kde stáli dva mladí brigádníci a jeden starší muž. Pro vstup potřebovali vidět doklad o akreditaci. Tento večer jsem už podruhé vysvětlil, že mám potíže s festivalovou aplikací, nicméně jsem na emailu dohledal potvrzení o přidělení akreditace, načež muž za pokladnou reagoval větou: „My vám to dáme. My jsme tady všichni hodní. Užijte si festival!“
Byl jsem tedy vpuštěný do areálu zámku, který byl naprosto liduprázdný. Spontánně jsem se procházel a zastavil u stánku letošního nového partnera festivalu - KFC. Prohlížel jsem si vystavené letáčky a v tom mě oslovil mladík, hlídající stánek, a dal se se mnou do řeči. Potom co mi věnoval slevové kupóny do KFC („Klidně si je vezměte všechny! My jich máme dost!“ řekl) a balení sýrových preclíků od partnera Precle, se mě ptal na to, odkud jsem, co studuji atp. Krátký rozhovor jsme zakončili rozloučením a já si zašel na bar v atriu zámku, kde jsem před deseti lety pomáhal organizovat filmový workshop, pro skleničku proseca na uvítanou. Na mobilu mi přistála zpráva od mého hostitele, který měl starost, zda jsem byl vpuštěný do sálu Evy Jiřičné v Kongresovém centru na zahájení. Bohužel ne, odpověděl jsem, ale ačkoli zmiňoval, že by mi mohl zařídit vstup přes známé, kteří stáli u kontroly pozvánek, s díky jsem oznámil, že nechci nic lámat přes koleno a přijal jeho přání, ať si užiji pěkný festivalový večer. To jsem měl v plánu. Jen společnost na zámku zatím nebyla žádná. Za aplikace jsem zjistil, že v prostorách zámku je instalovaná výstava všech historických festivalových plakátů za 65 let jeho trvání. Proto jsem požádal skupinku brigádníků, aby mě navedli do chodby, kde byly plakáty vystaveny, a cestou si nechal doporučit, ať vyzkouším sál s virtuální realitou (VR), kde se přes den promítají různé interaktivní krátké filmy, v nichž si prý mohu vyzkoušet například „pohladit babičku“ nebo „zažít menstruaci“. Zajímavý nápad, pomyslel jsem si. Ale než přemýšlet nad těmito bizarnostmi, raději jsem si v klidu prohlédl všechny plakáty a zapojil mobil do zásuvky.




Zlínský zámek a výstava festivalových plakátů. Osobně jsem navštívil 57., 63. a 65. ročník.
Venku už se stmívalo, na zámku skutečně hrál DJ, ale pro téměř prázdný areál, a já se tudíž vydal s předstihem do letního kina na promítání filmu Velký finále PSO. U vstupní brány mě (už konečně) bez komplikací pustili na velké prostranství na Masarykově třídě a dokonce mě dovolili nechat si nabít telefon. Skupinka tří brigádníků mi nabídla polštář, na který jsem si mohl sednout na libovolném místě před plátnem, a bylo mi řečeno, že počet návštěvníků v prostoru se i s nimi odhaduje tak na 13 lidí. Inu, co! Mohl jsem si tedy sednout kamkoli se mi zlíbilo. Pak jsme se představili, já jim začal vyprávět o tom, proč jsem na festival přijel, že mám za týden státnice a projekci absolventského filmu o Hitlerovi a Stalinovi, řekl několik veselých historek a čas před projekcí hezky utekl. Ke sledování filmu v chladných podmínkách jsem si vybral místo ze všech diváků nejblíž k plátnu, u stánku s nápojovým občerstvením jsem si na doporučení objednal bílé víno s domácí sodovkou a došel k poučení, že směs těchto dvou chutí je sice zajímavá, ale samostatně by nápoje chutnaly jistě lépe. No nic. Promítání se mělo zahájit ve 22:15, jenže samotnému začátku filmu předcházelo asi patnáctiminutové uvedení filmu delegací, kterou moderoval Jakub Voříšek s režisérem Dominikem Kalivodou a s producentkou. To bych vydržel, ale zkouška mojí trpělivosti byl následný reklamní blok sponzorských spotů, který trval pocitově asi další půlhodinu!! Během toho si mě vyhledali a přisedli ke mě moji noví kamarádi brigádníci a přinesli s sebou několik polštářů navíc, abychom si z nich každý z nás mohl poskládat lehátko. Skvělý nápad! Délka trvání reklam totiž už nešla vydržet a já vyhrožoval, že buďto si lehnu vyčerpáním nebo se zvednu a odejdu. Ani jedno nebylo nutné. Přetrpěli jsme poslední dvě reklamy a konečně začalo promítání hudebního dokumentárního filmu o hudebním uskupení POLICE symphony orchestra. Dokumentarista exponoval film pointou - zahájením koncertu PSO, k němuž se po třech letech amatérští hudebníci propracují. Dále chronologicky sledoval vývoj příprav, promluvy jednotlivých členů, společné nehudební chvíle, koncert v Rudolfinu na Rock For People, překonání covidové krize a další momenty. Pozice vleže mi nebyla komfortní, protože jsem z ní neviděl na plátno, ale na hvězdy na obloze. Také jsem neodhadnul, jak se obléct a i se zapnutou látkovou bundou mi byla zima. Tak jsem se po půl hodině zvednul, šel doplnit pití a vyřídit si telefonát s koproducentem mého absolventského filmu. Ten trval 20 minut. Protože jsem byl poměrně značně vyčerpaný a bylo už po 23. hodině, rozloučil jsem se s brigádníky, vyměnili jsme si kontakt a já vyrazil dlouhou cestu pěšky (přes 2 km) na ubytování, jelikož poslední autobus jsem nestihnul a další odjížděl od Zlínského zámku až téměř za hodinu. Chůzi jsem si zkrátil telefonováním s maminkou a naprosto vyčerpaný i trochu zklamaný jsem si lehnul do postele s vírou, že další den už bude mnohem lepší. První dny jsou stejně vždycky takové nijaké… Zvlášť když cestujete sami jako já. (Vím o čem mluvím - zkušenosti mám několikrát prověřené z výletů do Karlových Varů, Budapešti, Berlína, Wroclavi, Egypta aj.)

Den #2
Ráno jsem se probudil brzy, abych si těsně po otevření akreditačního vyzvedl akreditaci a mohl na festivalu plnohodnotně a pohodlně fungovat. Po osmé hodině jsem dorazil k pokladnám, nahlásil své jméno a obdržel kartičku i festivalovou tašku s dárkovými předměty. Při té příležitosti jsem slečnu na pokladně také požádal o pomoc s opravou aplikace, abych přes ní mohl rezervovat vstupenky a měl je k dispozici, bez potřeby zasílání na email. Ochotný technik si můj mobil vypůjčil a nabídl mi, abychom to společně vyřešili po projekci filmu, na který jsem měl lístek a která před pár minutami začala. Vešel jsem tedy, aniž by po mě kdokoli chtěl vidět vstupenku, do sálu Evy Jiřičné a po tmě si našel sedadlo uprostřed, v jedné ze zadních řad. Promítal se novozélandský film Cesta na Taranaki, který vyprávěl o dobrodružství jedenáctileté Sam, která věří, že výstup na posvátnou horu Taranaki ji vyléčí z rakoviny. Na výpravu se k ní přidají další dva chlapci a zatímco je jejich starostliví rodiče hledají, děti stoupají po nevyšlapaných cestičkách čím dál výše k vrcholu hory. Když jsem prvně uviděl postavu Sam na plátně, byl jsem v přesvědčení, že se jedná o chlapce. Absence vlasů po chemoterapii mi identifikaci pohlaví snížila, stejně jako outfit a vystupování herečky. Domnívám se, že i neutrální jméno Sam bylo zvoleno záměrně, aby se zachovala genderová neutrálnost a neurčitost sexuální orientace a pohlaví v dětství. Nejsem v žádném případě puritán, zastávám ovšem názor, že tento trend není vždy nutné dodržovat. Velice se mi líbily dojemné a působivé herecké výkony tříčlenné dětské výpravy, nádherně komponované estetické záběry z barev novozélandské přírody (zvláště centrálně komponované záběry na horu Taranaki v různých denních atmosférách, včetně práce mlhou), stejně jako balancování na hraně velice závažného dramatu s jemným hereckým i střihovým humorem a lehkostí, tématem dětského odhodlání, pevné vůle, vytrvalosti, cílevědomosti a trochu naivní víře v zázraky. Během projekce se několikrát stalo, že se sál plný dětí a učitelek roztleskal. Buďto z důvodu dobrého vtipu, silného hereckého výkonu, ale hlavně díky soundtracku, složenému z populárních hitů, které mezi dětmi a mladými dospělými stále rezonují a často hrají nejen v rádiu a ve sluchátkách jednotlivých posluchačů nebo na diskotékách. Také když začala sekvence závěrečných titulků, celý sál se bouřlivě roztleskal. To jsem u dětského filmu naživo v takové intenzitě zažil prvně.

Ze sálu jsem hned zamířil zpět na pokladnu, abych podle dohody požádal technika o pomoc s aplikací. Chvíli jsem počkal, než se mi mohl věnovat, a mezitím co kolem mě procházeli herci z Pražské konzervatoře, kteří přijeli na festival jako delegace k filmu High School Heist, a můj z 1. ročníku pedagog, trikový odborník Masník, oceněný letos Zlatým střevíčkem za celoživotní přínos kinematografii pro děti a mládež, jsem si pochutnal na proteinové tyčince z mé festivalové tašky. Technik můj problém s aplikací vyřešil do pár minut tak, že mi sjednotil mé dvě emailové adresy do jedné - a voilá: problém byl v tu ráno vyřešený. Moc jsem poděkoval a přesunul se do předsálí kina.
Za pár minut začínal v sále Ireny Ondrové pitching filmových projektů studentů a mladých začínajících tvůrců, kteří se ucházeli o podporu Nadačního fondu FILMTALENT ZLÍN. Náměty a způsoby prezentace mě velice zajímaly a s Industry akreditací jsem si je mohl vyslechnout, avšak za půl hodiny začínala ve velkém sále projekce filmu Tichá pošta, který jsem si také přál zlédnout, a tak jsem raději 30 minut věnoval prohlídce tradiční výstavy Filmových klapek ve foyer. Několik významných výtvarníků a osobností takto každý rok výtvarně zpracují univerzální formát filmové klapky (buď formou malby, kresby, plastiky či jiného uměleckého vyjádření, většinou s filmovým motivem), tyto klapky se na závěr festivalu vydraží a výtěžek přerozdělí studentským filmům právě v rámci NF FILMTALENT ZLÍN. Bez jakéhokoli spěchu jsem si pečlivě procházel a zkoumal vystavená umělecká díla. Na klapkách byly například velice realisticky namalovaní herci M. Kopecký a S. Zázvorková jako manželé Novákovi z filmu Zítra to roztočíme, drahoušku...!, F. Peterka jako Krakonoš, režiséři zlínských ateliérů K. Zeman a H. Týrlová, komik F. Holzmann, ilustrované postavičky ze Čtyřlístku, F. Mravenec s Patem, Matem a Panem Prokoukem v balónu, nebo také umělecké akty, symbolické a abstraktní motivy s použitím zajímavých materiálů a barevných technik či koláže. Několik z nich jsem si na památku vyfotil, neboť mě zaujaly a inspirovaly svým vizuálním pojetím či vtipným názvem, který dokazoval, že autoři mají i v době sílícího vlivu AI stále dostatek osobní fantazie a kreativity. Jak jsem obcházel jednotlivé výstavní panely, probíhaly kolem mě děti, které utíkaly svým rodičům a prarodičům, kteří si také každou klapku v klidu a se zájmem prohlíželi. Jedno z dětí při svém „závodu“ s kdoví kým narazilo do jednoho z panelů, což zaktivizovalo dohlížejícího "NPC" bodyguarda, který využil svoji obligátní a strohou větu, kterou měl za úkol připomínat: „Nedotýkat se klapek!“ Ještě, že mě aspoň dovolil prohlédnout si panely v poslední řadě, která už přesahovala do prostoru ohraničeného páskou, kde se práva natáčel rozhovor s Young-star tohoto ročníku - Antoniem Šoposkim.








Ikonická výstava umělecky ztvárněných filmových klapek
Další věc, která mě ve foyer zaujala, byl vystavený robot GoFa alias „glambot“ v podobě ramena s kamerou na konci. Tento stroj podle naprogramované trajektorie natáčel u fotostěny s červeným kobercem zájemce, kteří chtěli sdílet krátké video na sociální sítě. Tím zájemcem jsem byl i já. Oslovil jsem dva ochotné techniky, kteří robota spustili a poradili mi, jak udělat video efektní. Jeden z nich mi doporučil, ať si vezmu do ruky specialitu letošního ročníku - barevné stuhy na špejli a předvedl, jak nimi na videu pohybovat. Poté co se řekla „Akce!“ a robot se spustil, na měten samý člověk ze strany pustil rej bublinek, aby mělo video další dimenzi. Tuto akci jsme provedli nadvakrát, protože první „jetí“ se odehrálo neuvěřitelně rychle a já nestihl načasování. Druhé už dopadlo o poznání lépe, ochotní pánové mi na památku ještě vyfotili několik fotek před fotostěnou na můj mobil a předali kartičku s QR kódem na sdílený Google disk, kde se okamžitě všechna videa s příslušnou grafikou festivalu, přidanou hudbou a efektem slow-motion, sdílela a bylo možné je ihned zveřejnit.



Akresditován - obdarován - vyfocen
V sále jsem si chtěl sednout na stejné místo jako ráno, ale paní uvaděčka mě požádala, abych si sednul blíže, jelikož zadní řady mají zůstávat prázdné, aby kameramani natáčeli záběry se zaplněnými řadami v přední části sálu a vytvořili tak iluzi, že sál je plný k prasknutí. Taková malá filmařská lež je poměrně běžná, a tak jsem s profesním pochopením neměl problém sednout si zhruba do 12. řady mezi děti ze školních tříd. Filmu přecházelo vystoupení dětských moderátorů Lotti Töpfer a Olivera Vyskočila, kteří si připravili malou etudu, ale za chvíli jim přispěchala na pomoc dlouholetá hlavní festivalová moderátorka D. Morávková, aby společně s dětmi uvedla delegaci k filmu - producenty J. Froňka a J. Sichel. Ti k filmu řekli pár slov a pozvali na diskusi po konci filmu. Dětští moderátoři na závěr navhrli „svoji aktivitu“ (která byla jistě ve scénáři), aby si během sledování filmu celý sál posílal na způsob hry "tichá pošta" jednu konkrétní větu s tím, že na konci se dozvíme, jak se věta za zhruba 100 minut zkomolila. Nevím, jestli to byl úplně dobrý nápad, aby se touto aktivitou zážitek ze sledování filmu rozptýlil, ale aspoň, že se nezapomnělo zdůraznit slovo „TICHÁ“ pošta. Dobrodružný film z Krkonoš, který výpravou připomínal Krakonoše a lyžníky, zápletkou film Musíme si pomáhat a kamerou i režií jakýkoli český film z období nacistiské okupace, kterých u nás v republice vychází tradičně každý rok několik, byl natočený podle skutečné události - respektive povídky pamětníka, jenž v komunistickém vězení vyslechl příběh jednoho z členů dětské výpravy, kteří skutečně ke konci 2. světové války zorganizovali postupný převoz raněného francouzského letce ze Sudet. Film mě nijak výjimečně neoslovil, práce s profesionálními herci mi někdy přišla prvoplánová a bez invence, zato dětské výkony byly velice upřímné a procítěné. Z diskuse po projekci, kdy se děti ptaly producentů, kde se film natáčel, kolik film stál peněz, na veselé historky z natáčení atp. jsem brzy odešel, ale počkal jsem si na výsledek hry, kterou zadali sálu moderátoři. Hra se zřejmě někde v prvních řadách zasekla, protože mně do ucha žádnou větu nikdo nepošeptal a kluk, který se přihlásil, že ji moderátorům do mikrofonu prozradí, neseděl daleko od pódia. Tomu jsem se nedivil. Mnohem úsměvnější a zmatené bylo, jak kluk reagoval, když se ho moderátor O. Vyskočil zeptal, jak zadaná věta zněla. Jeho odpověď do mikrofonu zněla: „Co je ti potom?“ Tím nervózní dětské moderátory s deskami v rukou trochu zaskočil a ti nevěděli, jak reagovat. Požádali ho proto, aby zopakoval, co se k němu dostalo za větu a když kluk tuto samou větu zopakoval, vybruslili z toho moderátoři legračním způsobem: „No věta sice zněla úplně jinak, ale i tak ti dáme odměnu.“ Absurdní, ale roztomilé, pomyslel jsem si.
Přes SMS komunikaci jsem si s majitelem ubytování zařídil prodloužení pobytu o jednu noc a u pokladen v Kongresovém centru se slečny zeptal, kudy se dostanu do restaurace Spirit, kde se pro členy Film Industry konal společný oběd s NF FILMTALENT ZLÍN. Zatímco jsem hledal správnou cestu, potkal jsem slečnu, která mě včera nemohla pustit na zahajovací ceremoniál. Ihned jak mě zahlédla, starostlivě se zeptala, jestli se mi podařilo akreditaci získat. Poděkoval jsem za pomoc, oznámil, že teď už je vše v pořádku a popřáli jsme si pěkný zbytek festivalu. Jak jsem procházel kolem pokladen, směrem ke schodům do Spiritu, pozdravil jsem F. Antonia s N. Michalíkovou, kteří se mi v cestě zjevili jao na objednávku. Zeptal jsme se, jak si festival užívají, jaké mají další plány, Filip mi potvrdil svoji účast na premiéře mého magisterského filmu, v němž účinkovala jeho maminka, a předběžně jsme se domluvili, že se setkáme na večerním happeningu v Komenského parku. Schody mě dovedly do prvního patra Kongresového centra, kde mě slečna oznámila, kde se nachází restaurace, toalety i meeting point pro osobní schůzky z Film Industry. V restauraci jsem byl jako jeden z prvních, a tak se mi hned u vstupu začal věnovat číšník, který mi nabídl skleničku prosecca a vyzval, ať si z připraveného bufetu beru vše, co hrdlo ráčí. Z bohatého občerstvení jsem si tedy vzal dostatek jídla na to, abych naplnil i deficit z doby snídaně, a během konzumace jsem hledal jízdenky do Prahy, které by odjížděly dnes, případně zítra. Zvažoval jsem, zda je lepší možnost odjet už dnes a stihnout se zvukaři mého magisterského filmu dnešní hudební mix nebo přijet do Prahy zítra v takový ideální čas, abych stihnul představení v Divadle Na Fidlovačce. I proto, že se mi finálně potvrdilo ubytování i na dnešní noc, jsem učninil defintivní rozhodnutí, že ze Zlína odjedu autobusem/vlakem zítra brzy ráno a dnešní den si užiju naplno, jak nejlépe to jde. Přes nyní už funkční aplikaci jsem si rezervoval vstupenku na projekci filmu Mistr Twitter se stěhuje, která začínala ve 14:30 v Cinestaru OC Zlaté Jablko a abych v klidu stihnul začátek, zrušil jsem plán zúčasnit se vyhlášení výsledku pitchingu (samotné pitchingy jsem si stejně také nevyslechl) a vydal se pěšky na náměstí Míru, kde Obchodní centrum s kinem nachází.

Procházeje přes Komenského park jsem si vyřídil telefonát s režisérem Z. Zelenkou, v OC jsem se u prodejny KFC vyfotil s maskotem v podobě Colonela Sanderse, na něhož jsem narážel v podstatě skoro pořád, vyjel schody do multiplexu a vyhledal sál 3, pojmenovaný po jenom ze sponzorů festivalu: „ŠKODA AUTO“. Sál nebyl příliš plný, ale přeci jen v každé třetí řadě bylo aspoň jedno nadšené dítě s maminkou nebo dalšími členy rodiny. Film uvedl festivalový moderátor J. Hadaš, který připomněl výročí svého desetiletého moderování a zmínil tři „NEJ“ zlínského festivalu - to že je 1) NEJstarší filmový festival pro děti a mládež 2) s NEJvíce filmy 3) že tvrdí, že je to NEJlepší festival pro děti a mládež. Dobrá tedy. Pak k sobě pozval asi čtyřicetiletého promítače, který v Cinestaru už několik let pracuje a pro ZFF simultánně překládá filmy s originálním zněním do češtiny. Promítač odvyprávěl téma filmu o oblíbeném učiteli v holandské škole, který se musí postavit na vlastní nohy, a když se ho moderátor zeptal na doplňující otázku, jaký on sám má vzpomínky na svá léta na základní škole a vztahy s učiteli, jen tak tak před sálem, plným dětí, nevyřkl vulgární slovo, které měl na jazyku. Filmová rodinná komedie a barevnou vizualitou, laskavými herci, gagy i zábavnou pohodovou hudbou se mi moc líbila. Přestože se jednalo o pokračování úspěšného nizozemského seriálu, který jsem neznal, mě snímek jako samostatný příběh zaujal a přál bych Česku, aby se v rodinných filmech tohoto typu inspirovala. Jediné, co mě kazilo, celkovým dojem byl překlad promítače, který se snažil jakž takž přizpůsobovat hlas k jednotlivým postavám, ale když už pošesté v přehnané intonaci pronesl větu „Óóó, mistře Twistře“, začal jsem si k jeho hlasu pěstovat averzi. Uznávám, že simultánní překlad je náročná a nevděčná disciplína, takže pro ni mám pochopení a snahu překládat film v "přímém přenosu" pro děti oceňuji.
Po ochodu ze sálu mi v hlavě stále dokolečka znělo jméno „TWISTER“. I z toho důvodu jsem zašel do KFC využít kupon na zvýhodněné TWISTER menu, aby radost v žaludku přebyla otravné slovo z paměti. Limit tří rezervací lístků na akreditaci jsem vyčerpal, takže jsem namísto dalšího filmu vyrazil na VR projekci do Zlínského zámku, kam mě včera zval brigádník. Způsob, jak mi tuto nabídku líčil, mě přesvědčil, že jsem ten bizár chtěl zkusit. Na místě jsem si zařídil rezervační lístek, který mi slečna na pokladně věnovala zdarma, a počkal si v sále s VR na to, až na mě zbudou volné brýle a sluchátka. Když jsem byl usazen a technologie mi byla nasazena na hlavu, nechal jsem si pustit jediný film, který byl pro mě zrovna volný. Nevěděl jsem vůbec, co mohu očekávat. Nechal jsem tedy s důvěrou na sebe film před mýma očima v brýlích působit. Po titulkové sekvenci ve tmě jsem se ocitl na ulici temného města. Jakýsi hlas mi cosi vyprávěl, ale na obsah slov, která jsem slyšel ve sluchátkách, jsem se nesoustředil. Z ničeho nic se prostředí změnilo na stylizované červené obrysy vnitřku auta. Ze sedla spolujezdce jsem viděl, jak si na zpětné zrcátko sednul červený ptáček, obraz mi ve formě zobrazené ručičky naznačoval, abych se ptáčka dotknul (a zřejmě jsem jej měl pohladit). Zkoušel jsem se tedy pomocí své ruky ptáčka pohladit, podrbat, poplácat, zkratka všemi možnými způsoby virtuálně dotýkat, ale marně. Zhruba po deseti minutách zoufalého snažení jsem si už připadal dost trapně a hloupě, takže jsem si brýle sundal z obličeje a požádal asistenty, aby mi vyměnili film. „No jo… tenhle film občas blbne,“ zněla odpověď a spustili film MAYA: Zrod superhrdinky. Stačilo pár minut a poznal jsem, o co jde. O mně doporučovaný VR film o menstruaci. Není vhodné popisovat, co vše film pod ochranným zdůvodněním „edukace“ zobrazoval, ale musím říct, že tento typ surrealistických výjevů, souvisejících s intimním životem žen, kdy jako hrdina interaktivně stříkáte krev proti svým nepřátelům, mi nepřipadal vhodný pro to, aby jej sledovaly děti na dětském filmovém festivalu. A že jich kolem mě s brýlemi sedělo…! Brrr… Když se nekonečný film, ve kterém se mimo jiné pohybovaly postavy v oblecích s jeleními hlavami a obří chobotnice, proti níž jsem bojoval, začal ve VR brýlích měnit na reálný pohled skrz brýle, oddechl jsem si, že jsem opět ve SKUTEČNÉ REALITĚ.
Další program jsem měl zcela nezávislý, jelikož na žádný film jsem už nemohl využít vstupenku zdarma a tituly, které mě zajímaly, byly vyprodané. Tak jsem se vrátil ke Kongresovému centru, abych se v 18:00 podíval na nástup hvězd na červený koberec. Koridor zvědavých fanoušků potleskem uvítal moderátorku D. Morávkovou a J. Hadaše, který doslova zopakoval, co jsem před pár hodinami slyšel v sálu „ŠKODA AUTO“ - a sice tři „NEJ“ Zlínského festivalu. Nástupy delegací k dětským filmům, jejichž názvy, natož jména tvůrců, jsem vůbec neznal, jsem už nechtěl poslouchat, ale do začátku happeningu mi zbývalo ještě dost času. Vymyslel jsem si, že raději navštívím další výstavu, kterou jsem si zaspal v programu - výstavu „JINDŘICH POLÁK 100 let“. Expozici režiséra, jehož tvorbu absolutně zbožňuji a od dětství i během studia mě formovala, jsem si nemohl nechat ujít. Naštěstí se konala jen pár metrů od Kongresového centra - a to v budově U18 pod UTB. Milý pán na vrátnici mě jako jediného a posledního návštěvníka dovolil výstavu navštívit, protože o ni údajně proti očekávání zas takový zájem není. Vzdušnou, prostornou místnost s vystavenými kostýmy z Barrandova, informačními tabulemi i postavičkami legendárních chobotniček z II. patra či „formeláků“ jsem měl tedy celou pro sebe. Nikam jsem nespěchal, vše jsem si s chutí a velkým zájmem prohlédl, vyfotil, přečetl… Za zhruba půl hodiny jsem budovu UTB opustil, rozloučil se s vlídným panem vrátným a protože mi na mobilu docházela baterka, která by mi nevydržela přes večer, vyrazil jsem autobusem na ubytování.






Výstava Jindřich Polák 100 let
Happening v Komenského parku začínal ve 20:00. Tudíž jsem pár minut po osmé na pohodu dorazil na místo a nechal se vést osudem, koho potkám. A osud tomu chtěl, že jsem „náhodou“ potkal předsedkyni ARAS M. Novákovou s tajemnicí Z. Martincovou, díky kterým jsem na festival získal akreditaci, a mohl jim za to ted y osobně poděkovat. Kráčeje parkem jsem zavolal Filipovi Antoniovi, že jsem dorazil a kde s prý můžeme setkat. Filip i s přáteli se nacházel ve VIP stanu. Přiblížil jsem se k nim a povídal si přes pásku, která oddělovala lidi s pozvánku od plebs (což jsem v tuto chvíli byl já). Filip se sice pokusil přesvědčit uvaděčky, aby mě pustili dál i bez speicální „žluté pozvánky“, ale bez úspěchu. Co naplat! Tak jsem celý večer strávil rozhovory přes pásku. Nejen s F. Antontoniem, který mi laskavě podal z rautu skleničku vína, ale i s N. Michalíkovou, F. F. Červenkou, H. Stehlíkem nebo D. Brabecem z m. kultury, díky kterým jsem se dozvěděl, že ve VIP prostoru je přítomen i náměstek ministra kultury a současně můj pedagog, M. Šašek. Boj s větrnžimi mlýny - tedy snahu mluvit s lidmi osobně ve stanu, a ne trapně přes pásku - jsem vzdal, když mě nekompromisní mladé slečny uvadačky zakázaly vstup i osobně. Než abych zoufale vysvatloval, že jinde a jindy tak striktní regule nejsou a hlavně že mám vícero kontaktů na lidi, kteří by mně vtup překročení pásky ochotně zařídili, jsem si slavení ve VIP vyhraněném prostoru odepřál a raději poslouchal hudební čísla, která hrála a zpívala famózní skupina na velkém pódiu, včetně schopného konferenciéra a artistických vystoupení. Koncert byl velkolepý a energie v parku skvělá, jenže po chvíli jsem se začal nudit a hlavně jsem neměl možnost si někde objednat víno. Tak než abych se litoval, vydal jsem se pěšky na autobus. Hrál jsem si s myšlenkou navštívit i letní kino, kde promítali kultovní Hříšný tanec, ale moje kroky mě zavedly zpět k autobusové zastávce. Jako by mě vyslyšela nebesa, u nástupiště se nacházel stánek, kde dvě slečny rozlévaly vnikající proseca. Zažehl jsem svoji neutuchající chuť degustací dvo vzorků a dvojkou vzácné šumivé pálavy a košt spojil s příjemným popovídáním, které skončilo převzetím vizitky. Poté co přijel autobus, jsem s klidem v srdci a dobrým pitím v žaludku na dojel na ubytování, po 22. hodině lehnul do postele a spokojeně usnul.
Den #3
Další den ráno jsem vstal brzy. Tak akorát, abych stihnul ranním vlakem přejet na autobusové nádraží Zlín, a odtud se vydat směrem Praha, kde jsem odpoledne šel na divadelní představení s maminkou.
Celkově vzato jsem si krátký a velmi spontánní výlet na 65. ročník Zlínského filmového festivalu užil. Přestože jsem nemohl být přítomný všem akcím a vidět vícero filmů, unikátní atmosféra Baťova města a ulice plné veselých rodin a dětí mě nabila pozitivní energií před státnicemi a vůbec tohoto výletu nelituji. A kdo ví? Třeba si to v příštích letech, kdy už nebudu studentem, užiju ještě mnohem více!