V září 2022 mně ředitelka Juniorfestu a má dobrá přítelkyně J. Soukupová nabídla, jestli bych se mohl účastnit namísto ní jako chaperon (chůva) mládežnické poroty za Juniorfest na pátém ročníku spřáteleného MFF Taoba v gruzínském hlavním městě Tbilisi. V Gruzii nikdy nikdo z mé rodiny nebyl, a navíc v době probíhající války na Ukrajině rostly obavy o bezpečnost v podobných zemích, takže jsem s rozhodnutím trochu váhal, ale na druhou stranu, když existuje možnost cestovat a poznávat nové země, tak jsem souhlasil a 1. 9. se setkal v Plzni na předodjezdové schůzce s Juditou a dvěma dalšími cestovateli, členy poroty za ČR, Honzou (19 let) a Simonou (16 let). Hned jsme si našli stejný smysl pro humor a sarkasmus, probrali nedůležitější informace o festivalu, našem odletu i pobytu a o 10 dní později už jsme stáli s kufry na letišti V. Havla. Do odletové haly Terminálu 1 jsem přijel se Simčou autem, které řídila její maminka. Před nástupem na odbavení mi Judita i maminka Simony kladly na srdce, ať na Simču dávám pozor, a jelikož nás v Istanbulu čekal několikahodinový noční čas na přestup, vyslechl jsem důrazné přání, ať raději zůstaneme na letišti a nejezdíme do města. Sice jsme po návštěvě turecké metropole moc toužili, ale uznali jsme, že by to bylo riskantní. Po odbavení jsme si slíbili, že budeme o sobě dávat vědět a posílat fotky na WhatsApp, zamávali jsme si, prošli pasovou kontrolou a došli k našemu "gatu".
Jako chaperon jsem se snažil zachovat důstojnost a serióznost, jenže můj první trapas se dostavil defacto hned po pěti minutách, co jsme byli osamostatněni, a sice v podobě problému s automatem na pití. Naprosto nevinně a přirozeně jsem si šel koupit neperlivou vodu. Jenže osud si se mnou rád hraje, a tak když jsem chtěl zaplatit bezkontaktně, automat na přikládání karty vůbec nereagoval. Zachoval jsem klid a pokus zopakoval asi ještě dvakrát. Za mnou sedící Honza se Simonou mě se stupňujícím se úsměvem sledovali a ve chvíli, kdy už jsem hrozilo, že automat rozbiju, jsem požádal Honzu o pomoc. Tomu samozřejmě platba proběhla bezproblémově, což mě ponouklo k tomu dát na srozuměnou, že podobné problémy se mnou budou neustále. Jak říká V. Kopta "Základním úkolem v životě muže je přiznat si, že je trapnej."
Do letadla tureckých aerolinek jsme nastoupili naštěstí bezstarostně a let do Istanbulu byl velice příjemný. Letadlo přistálo ve 22:55, jenže spoj do Tbilisi odlétal až v 6:30. Čas jsme tedy strávili procházkou po rozlehlém letišti. Několik uliček s obchůdky dokonce připomínaly menší město. V jednom ze stánků s občerstvením jsme si dali k pozdní večeři kebab a při tom jsme dostali škodolibý nápad, abychom naaranžovali fotku mezi obchůdky tak, aby to vypadalo, že jsme se přes "zákaz" přece jenom vydali do centra města. Fotku jsme pak poslali jako pozdrav našim rodičům a Juditě do skupiny na WhatsApp, za což jsme schytali úsměvné reakce, a zbytek noci jsme jen tak lelkovali, vtipkovali a slovně se popichovovali (vzhledem k převaze mužského pohlaví dominovalo téma obrany mužů vůči ženám).
Do Gruzie jsme doletěli v 9:45, po vyzvednutí kufrů jsme vyšli před letiště, kde na nás čekal transfer na hotel a během asi půlhodinové cesty autem jsem bavil mé kolegy vyprávěním vtipů. Mercedes nás přivezl před moderní hotel, spadající pod hotelovou síť Ibis budget hotels. Na recepci Honza, coby sebevědomý angličtinář, vyjednal check-in, po převzetí odemykací karty jsme se vyvezli výtahem do 3. patra, prošli bludištěm chodeb s několika dveřmi a došli na pokoj. Já s Honzou jsme bydleli v malém pokoji č. 337 s manželskou postelí, Simča pak sama ve vedlejší buňce.
Když jsme dospali probdělou noc, sešli jsme zpět na recepci, kde jsme potkali další mladé zahraniční porotce s jejich chaperony z Turecka, Itálie, Arménie, Švýcarska a Finska, a odtud jsme se nechali doprovodit asistentem festivalu přes nebezpečný, rozkopaný a neorganizovaný kruhový objezd do asi 5 minut vzdáleného festivalového centra – hlavního městského kina Amirani. Zde jsme potkali mladého ředitele festivalu Levana Dvali, akreditovali se a v 15:00 se zúčastnili slavnostního zahájení.
Půl hodiny po zahájení nás asistenti festivalu doprovodili do restaurace, kde jsme měli zařízené obědy a tento den i večeři. Skromné stravovací zařízení za festival nabízelo 4 polévky a 9 hlavních jídel. S chutí jsem si objednal rajčatovou polévku a neapolské těstoviny. Polévka mě velice zklamala zaprvé proto, že byla studená, jako kdyby ji kuchař právě vytáhl z lednice, a její konzistence připomínala spíš rajčatový protlak. Přidané krutony ve stylové mističce chuť nezlepšily. Na hlavní chody jsme čekali všichni u stolu dost dlouho a když už nám byly naservírovány, uvědomili jsme si, že pro zahraniční účastníky festivalu se v této kantýně zřejmě vaří minutky, u nichž nesejde na tom, jak chutnají.
Od příletu do Gruzie jsme měli ukrutný hlad a obědové menu nám ho bohužel nezahnalo. Co naplat, čekaly nás povinnosti: vrátili jsme se do Amirani Cinema na první blok krátkých filmů, které měly zahraniční poroty hodnotit. První se na velkém plátně promítal polský film Honored students. Zápletka vyprávěla o dvou klucích, nerozlučných kamarádech, kteří spolu navštěvují mimo jiné lekce plavání, kde se jednoho dne poperou a poraní. Kvůli tomu jsou do školy na schůzi pozváni rodiče obou chlapců a ukáže se, že daleko vyhrocenější než vztah mezi kluky je situace mezi rodiči, kteří brání své děti. Směšnou situaci ve třídě, kde se rodiče navzájem pomalu i fyzicky napadají, režisér paralelně prostřihal scénou venku, kde se kluci nakonec udobří a utečou od bláznivých rodičů. Za chytré vyústění zápletky, dobré vykreslení postav a vhodně zvolenou komediální nadsázku si film podle mého žebříčku zaslouží 5/5 bodů. Polská kinematografie je holt jistota!
Íránský film Incurable mě, Honzu i Simču také pobavil (bohužel proti záměru vyprávění). Vážný příběh o tom, jak se muslimské ženě v tradičním černém hábitu ztratí mladší sestra a postupně se odhalí, že vinu na jejím únosu nese násilnický starší bratr Améd, nás rozesmával tím, jak hlavní postava muslimky arabským přízvukem opakovaně zoufale a pro nás komicky volala na svého bratra "Amééééd!". Rozpočet měl film evidentně nízký, protože v něm vystupovaly pouze dvě postavy a obrazy se odehrávaly jen v málo podobných a jednoduchých exteriérech. Kinematografie Blízkého východu mi není až tak blízká, proto jsem film hodnotil 2 body, stejně jako další film, tentokrát z Dálného východu – A Lucky Day. Malý čínský chlapec si v prosperujícím čínském velkoměstě přeje koupit model letadla. Otec mu však nepřispěje peníze, a tak se kluk snaží hračku získat jinou cestou. Nic speciálního u tohoto filmu nehodnotím, možná akorát práci se světelnou atmosférou. Mnohem více se mi líbila francouzská romantická komedie El Conquitador, a to z důvodu námětu, výběru herců, režie, časování vtipů i kamery. Poněvadž mě tvůrci dokázali upřímně rozesmát, dávám filmu 4 body. Když poslední film skončil, následovalo povinné Q&A s přítomnými filmaři. Vydrželi jsme asi 5 minut a shodli se, že se raději půjdeme navečeřet.
Výhodou v organizaci stravování bylo, že jsme mohli do kantýny chodit neorganizovaně, kdy jsme chtěli. K velkému kulatému stolu si k nám na večeři přisedli tvůrci estonsko-finského celovečeního filmu Goodbye, Soviet Union, který se měl promítat v 19:30. Se sympatickým režisérem Lauri Landou a herečkou Nikou Savolainen jsme měli dost času se poznat a přátelsky popovídat, neboť obsluha restaurace si výrazně dlouho dávala načas se servírováním našeho objednaného jídla. Asi půl hodiny čekal Honza, než mu přinesou nechutnou Mushroom Soup, a my ostatní dohromady snad 50 minut, než jsme se dočkaly hlavního chodu. Když konečně na naše urgování přinesli části stolu objednané pokrmy, tak se navíc spletli a někteří dostali něco, co si vůbec neobjednali. Šílený zmatek. Lauri, nervózní z toho, že nestihne včas dorazit na uvedení filmu, nakonec čekání vzdal, opustil zklamaně jídelnu a říkal, že se nají jinde. My, kteří jsme chtěli film stihnout vidět od začátku jsme naše porce hltali a dorazili do kina asi v 19:50 – tedy když už film běžel několik minut. Přestože jsme propásli skoro celou expozici, příběh jsme dokázali pochopit. Děj se situoval do osmdesátých let, za vlády M. Gorbačova a postupného rozpadu SSSR. Nepostrádal napětí, romantiku i humor a v některých scénách měl až artový nádech. S radostí jsme zůstali i na Q&A a film jsem ohodnotil zlatým středem 3/5 body.
Druhý den (13. 9.) jsme měli celé dopoledne čas na volnou zábavu, takže jsme u snídaně v hotelovém lobby přemýšleli, co bychom ve volném čase v Tbilisi poznali. S pomocí Googlu jsme si nechali doporučit třeba želví jezero nebo zoo s velbloudem s vtipným křivým hrbem. Obě lokace jsme zamítli a už po osmé hodině raději vyrazili na prohlídku centra města. K dopravě jsme použili gruzínské metro. V podchodu zastávky Rustaveli jsme si koupili kreditovou jízdenku, přejeli 2 zastávky na Avlabari, došli ke kruhovému objezdu na Evropském náměstí a odtud do zahrady u malinkého chrámu, kde rostla granátová jablka. Simča si jedno s chutí utrhla, zatímco Honza si z ní (ostatně jako po celou dobu od příchodu na pražské letiště) dělal legraci. Pak jsme nahlédli do chrámu, kde bylo několik pravoslavných ikon a docela pestrá výzdoba. Sem tam jsem si něco vyfotil, jenže záhy jsem foťák vypnul, protože jsem si všiml, že v hlavní lodi probíhal pohřeb u otevřené rakve. Z ohleduplnosti k truchlícím pozůstalým jsme opustili posvátný prostor, vyfotili se u vyhlídky na město a sešli do centrálního parku Rike. V krásně udržovaném prostředí s kovovými skulpturami nás zastavili dva lidé, kteří nám vnutili fotku s ptáky, o než pečovali. Honza si na rameno nechal posadit nádherného páva, já orla, chovatelé nás i se Simčou vyfotili, a když po nás za tuto službu žádali 6 gruzínských lari (GEL), tak jsme sebevědomě odmítli zaplatit. Dalším plánem bylo vyjet z parku lanovkou na vyhlídku ruiny pevnosti Narikala. K nalovce nás doprovodil toulavý pejsek (kterého jsem další den viděl ležet před miskou s párkem u jedné restaurace), zaplatili jsme si jízdenky, nastoupili a kochali se výhledem z kabiny. Nahoře jsme míjeli botanickou zahradu, lezli na vlastní nebezpečí v nevhodných botách po skalách, které zbyly z bývalé pevnosti, dohlédli na majestátní sochu Matky Gruzie, vyfotili se u velkého latinského kříže, tyčícím se nad městem, a navštívili další chrám, do něhož jsme si museli vypůjčit látky, kterými si Simča zakryla vlasy a sukni a já krátké kalhoty.
Odpoledne ve 13:00 jsme zhlédli další blok krátkých filmů. Ukrajinský snímek If You close your Eyes Really Tight o chlapci, který ke svým narozeninám dostane fotoaparát a zjistí, že jeho maminka se druží s jiným mužem, než je jeho otec, se mi líbil pouze čistotou barev, íránské drama One of Us zaujalo o trošku více hereckým výkonem dospívající muslimky, zasnoubené se starším mužem, která náhle otěhotní, ale ani rádoby vizuálně zajímavý Time to lose ve mně nezanechal žádný trvalý zážitek. Oproti těmto slabým počinům bylo po všech stránkách absolutním klenotem tohoto bloku jednoznačně francouzské drama The Saverini Widow z tajemného prostředí Korsiky o staré němé vdově, žijící jen s německým ovčákem a svým jediným synem, kterého zabije zákeřný bandita. Vdově se tím zhroutí celý svět, ale vymyslí krutou pomstu – naučí svého vlčáka na lusknutí prstu zaútočit na panáka s šátkem, který měl na sobě i vrah. Když se jí podaří vraha vyhledat a pes ho nemilosrdně rozsápe, vdova neunese tíhu viny za smrt člověka a pronásledovaná výčitkami si také kolem krku navleče šátek a tváří tvář svému psovi – luskne. Z práce s tichem mi běhal mráz po zádech. Zvuková stopa, kompletně bez dialogů, obsahovala jenom ruchy a decentní hudbou. Tím vynikly pohledy protagonistky a z výrazů její tváře a mikro-mimiky se odvyprávěl celý její vnitřní příběh. Situování děje do krásných korsických exteriérů bylo také skvěle zvoleno a střih poslední scény mě zkrátka emočně dostal.
Q&A už jsme se nechtěli zúčastnit, takže jsme vyšli před kino a během čekání na ředitele Levana, který nás měl doprovodit na večeři, jsme se nechali na památku vyfotit u festivalové fotostěny.
Levan s jeho asistenty nás i všechny zahraniční delegace doprovodili přes avenue Rustaveli kolem budovy parlamentu a Národní opery na náměstí Svobody, kam nás na radnici pozvalo městské zastupitelstvo na oficiální ceremonii a přivítání. Honosný prostor nádvoří, houslový koncert dívčího orchestru, raut bohatý na jednohubky a celkově příjemná atmosféra nám polichotily a připadali jsme si jako nadstandardně vážení hosté. Při takové příležitosti se nabízelo společenský konverzovat. Já se rozhodl svojí nesmělou angličtinou zapůsobit na dívky z italské delegace – Luisu, Benedettu (které jsme přezdívali "Irma", neboť nám připomínala přítelkyni Mr. Beana) a Vivianu, zastupující slavný italský MFF Giffoni – a také jsem si víc popovídal s tichými turkyněmi - Serrou a Francisou. Honza se zase snažil zaujmout krásnou Arménku Aničku. Čas ubíhal a já neodolal jedinečné příležitosti stoupnout si za řečnický pultík se státními vlajkami. Požádal jsem přitom Simču, aby mě vyfotila a posléze také natočila mnou imitovaný a improvizovaný proslov tehdejšího prezidenta M. Zemana. Poněvadž jsme slíbili Juditě, že pozdravíme Levana, tak jsme se mu před odchodem na hotel představili, prohodili pár slov a poprosili (nebo spíš přinutili) ke společné fotce za pultíkem.
Následující dopoledne jsme si vyhradili pro návštěvu gruzínské katedrály Nejsvětější Trojice. Od hotelu jsme k ní vyšlapali pěšky v šíleném vedru, nicméně jsme chodili pěknými uličkami a průběžně se kochali výhledem na město z opačné strany než předchozí den. Na trase jsme prošli podchodem, jehož zdi byly posprejované výjevy z dějin Gruzie, s důrazem na kruté 20. století pod nadvládou SSSR. Zde nás zastavil místní rodák, který nám začal srdceryvně vyprávět o hrůzách Stalinova hladomoru a teroru v Gruzii a o tom, jaký byl Stalin zločinec (mimochodem gruzínský rodák Džugašvili).
V katedrále s vysoký stropem, rozsáhlými oltáři, bohatě zdobenými ikonami a lidmi, kteří se k nim modlili, jsme si nafotili, co šlo, a chvilku jsme pobyli i v areálu před katedrálou, kde bylo několik dalších kaplí/kostelů a laviček pod stromy, na nichž jsme si rádi ve stínu odpočinuli.
Od katedrály jsme šli rovnou na oběd, kde jsme si objednali já i Honza polévku s dýňovými semínky a jako hlavní chod Cordon Blue a naše žaludky se shodly, že toto jídlo je ve zdejší kuchyni jednoznačně nejchutnější.
Ve společenském prostoru kina Amirani jsme měli od 13:00 workshop animace. Dorazili jsme na něj jako jedni z prvních a když si k nám přisedly Italky, tak jsme si povídali o tom, co každý z nás stihl v Tbilisi za dva dny navštívit. Konverzace pokračovala i během programu workshopu, který obsahoval promítání kratičkého videa o tvorbě stop-motion animace, stručnou přednášku odbornice, jež workshop vedla, a v poslední části jsme si všichni vystřihli a vybarvili papírové loutky, s nimiž jsme na mobil nasnímali krátký pookénkově animovaný filmeček. Mohli jsme si vybrat z vícero šablon: Honza zvolil legrační příšeru, Simča lva, a já šaška, kterého jsem vtipně pojmenoval Míša – podle bývalého výkonného ředitele Juniorfestu a mého učitele z VŠ Michala Šaška.
Ve odpoledním bloku filmů jsme viděli dva snímky: jednak gruzínský mysteriózní "kraťas" The Watchers o dvou malých, na čas osamocených, bratrech, kteří musí zůstat sami ve své odlehlé chýši a chránit ji před nejasnou hrozbou, navíc podpořenou jejich bujnou fantazií a strachem, a celovečerní slovinsko-australské drama Moja Vesna o dívce, která musí pečovat o svojí problémovou starší sestru, neboť jim umřela matka a otec žije "v jiném světě". První filmeček jsme nestihli od začátku, přesto mě napínavou a tajemnou atmosférou, bezprostředními hereckými výkony obou protagonistů a komorním pojetím velice bavil. Moja Vesna byla zdlouhavá, kamera měla zvláštní rámování a představitelka hlavní role Mojy nebyla v kontrastu k sestře Vesně hezká, takže se mi na ni nechtělo většinu času na plátně koukat.
Z kina jsem se šel převléknout do košile, jelikož všechny zahraniční delegace čekala luxusní několikachodová večeře v restauraci čtyřhvězdičkového hotelu Z10. U krásně prostřeného kulatého stolu jsme ochutnali tradiční gruzínské speciality, plné zeleniny, trhaného masa a lanýžů, a Simča natočila, jak prosím na kolenou Honzu, aby s námi sdílel svá mobilní data, na nichž jsme byli závislí.
Rodina mi doporučila ochutnat světově vyhlášené gruzínské víno. Proto jsme po 20. hodině navštívili podle Googlu nejlépe hodnocenou vinotéku v Tbilisi. Náhoda tomu přála, že se nacházela ve vedlejší ulici od našeho hotelu. Ve skromném a útulném prostoru s širokým výběrem vín nás přivítal starší, tichý a sympatický majitel, mladí si dali po 2 dcl bílého a já si zaplatil degustaci sedmi vín, od suchých vzorků po sladké. S každou novou lahví jsem se nechal od Simčy fotit, aby dokumentovala můj stav postupného opíjení a mohli jsme to sdílet s rodiči. Tak se také stalo a Simča k fotkám na WhatsApp přidala výstižný komentář "Nejlepší chaperon, který se výborně stará o Italky a občas i o nás". Všechna vína výtečně chutnala, a tak abych milému panu majiteli udělal kšeft, koupil jsem si jednu láhev bílého a jednu červeného na domů. Než jsme se rozloučili, tak jsem se s panem majitelem vyfotil a slíbil mu, že jeho podnik Sancho budu doporučovat známým.
Třetí den jsme se na dopolední program rozdělili: Honza se Simčou si udělali výlet k sirnému vodopádu u pevnosti Narikala a já kvůli svému zdraví navštívil slavné sirné lázně. Cestou jsem náhodou potkal Francisu se Sirrou a jelikož jsme nějakou část naší trasy měli stejnou, tak jsme se společně prošli, všimli si památek na avanue Rustaveli a pěkně si popovídali. Dozvěděl jsem se, že obě slečny pochází z Istanbulu, něco více o jejich turecké kultuře, tamních filmových festivalech a také o jejich zájmech. Serra například ráda malovala a jezdila na koni a Francisca se zajímala o architekturu. Asi po čtyřiceti minutách jsme se u mostu Míru rozdělili a těšili se, až se uvidíme na společném programu.
Vlhký vzduch a výpary, jež vycházely z typických kupolovitých střech, vyčnívajících nad terénem, mi prozradily, že se blížím k lázním. V hlavní budově s okázalou orientální výzdobou jsem si domluvil hodinovou rezervaci jedné místnosti na 11:00. Do té doby jsem si procházel město, poslouchal hudbu ve sluchátkách a koupil dárek kamarádovi v obchodě se suvenýry. Na rezervovaný čas jsem se vrátil do lázní, vyslechl si instrukce k návštěvě, došel do privátní místnosti č. 8, převlékl se a potmě relaxoval v horkém bazénku.
Tento den jsme už nenavštívili v kině žádné projekce. Od 14:00 jsme totiž měli další společný workshop, tentokrát o fantazii. Kvůli čekání na výdej obědu jsme na program přišli pozdě, a tak jsme vpluli už do "rozjeté akce": v rychlosti jsme se dozvěděli stručný pokyn, že máme obkreslit tužkou na průsvitný papír fotku zvířete a na další papír překreslit zvířecí obrys s nějakým novým "vylepšením" (například dokreslit slonovi křídla, ptákovi ploutev). Já to z rychlého anglického výkladu pochopil trochu špatně a z lišky jsem začal kreslit krajinu s vodopády, tekoucími do jezera. Jak jsem si začal prohlížet kresby ostatních kolegů a zjistil při tom, že kreslí jenom zvířata, spustil se ve mě poplach trapnosti, a protože už se měly obrázky dokončovat a prezentovat příběhy o původu našich smyšlených tvorů, místa, kde žijí atp., tak jsem si nenápadně odskočil na toaletu, abych promyslel, jak toto nedorozumění vysvětlím. Etuda jak od Mr. Beana skončila mým nejistým a nesmělým návratem, při němž se Simča i Honza smáli a čekali, jak svůj omyl vysvětlím. Měl jsem štěstí, že jsem mohl rychle obrázek překreslit a když došla řada na prezentaci mého "zvířete", tak se pověstnou stala má hláška "My creature used to be a landscape."
I tento poslední večer v Tbilisi pro nás byla připravena večeře ve stylu high-society. Zhruba v 19:30 jsme se z Amirani cinema nechali taxíkem přivézt do restaurace Chashnagiri v centru starého města, kde pro nás festival objednal bohaté menu. Ochutnali jsme tradiční chléb chačapuri, ikonické gruzínské národní jídlo chinkali (tj. těstovinové knedlíky, plněné mletým mase ve šťávě – podobné italským tortellini), saláty, spoustu dalšího jídla a na závěr mě naproti sedící Serra s Franciscou vyhecovaly, abych okusil slavný gruzínský destilát chacha (což jest 100% alkohol). Můj strach nechat proplout líh trávicím ústrojím byl oprávněný. Nasytil jsem si žaludek a bál se vyvolání dávení. Poněvadž na mně ale visely pohledy celého stolu a i kamera Serry, tak jsem se osmělil a panáka exnul. Prvotní šok jsem zahnal okamžitým zakousnutím vedle servírované limetky, čímž jsem se neutralizoval a přísedícím, dychtícím po sdílení mých pocitů, s ironickým kroucením hlavou sdělil, že jsem nic extra nezažil.
Nějaký čas jsme si u stolu povídali s Italkami, Turkyněmi, Honza s Arménkou Aničkou, a také jsme se u stolu seznámili s charismatickými a komunikativními asistenty organizátorů, mladíkem Lukou a jeho kolegyní. Rozvedl jsem s nimi dlouho diskusi na téma gruzínských vín, dozvěděl se techniku výroby lokálních odrůd a nechal si doporučit nejlepší vinařské oblasti. Před restaurací kouřili cigarety s Levanem Finové Larri a Nika. Přidal jsem se do konverzace a s Larrim jsme si povídali nejen o jeho filmu, který jsme první večer zhlédli v kině, ale také o mé tvorbě. Před rozloučením jsme si předali vizitky a navzájem si popřáli hodně štěstí v tvorbě. Měl jsem radost, že napříč zahraničními delegacemi jsem si získal kontakty, které bud moct předat organizátorům Juniorfestu a rovněž je využít pro účely distribuce vlastních filmů.
Večeře skončila až po půlnoci a my se vydali pěšky na hotel dlouhou cestou nočním Tbilisi. Dozvuky chachy začaly v mém organismu působit, a tak má chůze byla poněkud vratká. Honza tradičně provokoval Simču různými narážkami na to, že je blonďatá, a prosil mě jako chaperona a chlapa o zastání a oporu. Na jejich hádky jsem mumlal nějaké obecné mravokárné věty o nerovnosti mužů i žen, ale situaci korunoval situační fór, kdy na setinu přesně, co Honza dořekl větu: "Jedinej, s kým se cítím bezpečně, je tady Matěj," následovalo mé nebezpečné zakopnutí. Chybělo málo a mohl jsem mít rozbitou bradu. Avša proto, že můj Anděl strážný má neustálou pohotovost a k tomu smysl pro humor, tak se stalo akorát to, že jsem své kolegy neskutečným způsobem rozesmál. Honza, Simča i já jako "chaperon roku", který sám potřebuje chaperona, jsme se tomu ještě dlouhý čas smáli a když jsme dorazili na hotel, ta jsme vyčerpáním padli do postele.
S dozvuky poslední večeře jsme si na odjezdový den přispali. Hotelovou snídani jsme stihli akorát před koncem výdeje a jelikož jsme transfer na letiště měli zařízený už na 14:00, tak jsme se rozloučili s našimi zahraničními přáteli, do check-out si na pokoji sbalili své věci a kufry jsme přenesli do úschovny zavazadel na recepci. Zakončovací ceremonie a koncertu v 17:00 jsme se nemohli zúčastnit, a tak jsme namísto toho na rozloučenou navštívili naší "oblíbenou" jídelnu. Podle tradice jsme si objednali chutnou Pumpkin Soup a Cordon Blue. Nepřekvapilo nás, že obsluha měla tradičně problémy se servírováním. Simča s Honzou po chvilce čekání polévku dostali, mně ji ale dlouho nikdo nenesl. Za pár minut mi bylo jasné, že se na mě zapomnělo. Takže jsem se připomněl a když už jsem se polévky dočkal, tak mi z neznámých důvodů (asi z žertu) servírka odnesla lžíci. Jak jinak se rozloučit s tímto nezapomenutelným podnikem než zábavně!
S plnými žaludky jsme si na hotelu vyzvedli zavazadla a počkali na transfer na letiště. Na ulici jsme čekali dlouho a strachovali jsme se, že na nás mohli organizátoři zapomenout. Už jsem měl chuť volat festivalovému vedení, když v tom před námi zastavilo velké černé auto. S nadějí jsme k němu došli a dozvěděli se, že nepřijelo pro nás. Se zpožděním déle jako půl hodiny a po urgenci z vedení festivalu pro nás přijel správný řidič a naštěstí včas nás vysadil na letišti. V hale jsem navštívil jeden obchod se suvenýry, abych koupil sestře přívěsek s gruzínskou vlajkou, a bez problému jsme se odbavili. Větší problém pro nás bylo loučení s Gruzií. Za 5 dnů nám Tbilisi a gruzínská kultura přirostly k srdci a jako cestovatelská parta s velice konkrétním společným smyslem pro humor jsme si na sebe zvykli a úzce se spřátelili. Není divu, že se alespoň mně při vzletu letadla vehnali slzy do očí. V 19:00 přistálo letadlo v Istanbulu, kde jsme přečkali celou noc, jelikož letadlo do Prahy startovalo až v 6:55! Rádi bychom bývali navštívili noční město, jenže slib rodičům jsme chtěli dodržet, a tak jsme vyhledali odpočinkovou zónu a snažili se spát. Jako večerníček jsem na dobrou noc pustil Simče a Honzovi na mobilu svůj krátký amatérský film. Záměr zafungoval, protože u nej usnuli.
Po páté hodině ranní naskočilo na informační tabuli č. "gatu". Vzbudil jsem své kolegy a přešli jsme na sedačky, kde Simča jako oběť sázky Honzovi vyčistila boty, za doprovodných komentářů o tom, že ženy jsou předurčeny ke službě mužům, a Honza na oplátku jako férový gentleman Simče upletl copánky.
Do Prahy jsme přiletěli jakž takž čerství v 8:30. U východu z letiště na nás čekala maminka Simony a radostně nás přivítala. V několika větách jsme shrnuli naše zážitky, vyfotili se a natočili Juditě video-pozdrav, kde jsem jako mluvčí chaperon shrnul naše jedinečné dojmy z Gruzie a vyslovil nadějné přání, že v této sestavě navštívíme rádi i další ročníky MFF Taoba nebo třeba i jiné spřátelené festivaly. Osud ukáže, jestli se tak stane, a i kdyby ne, tak naše "delegace" se na tolik semkla, že do zahraničí budeme vždycky s chutí jezdit spolu!
