Plzeňská předpremiéra
Ještě před nástupem do II. ročníku bakalářského studia na mé vysoké škole FAMO v Písku jsem v září roku 2021 dostal nabídku pomáhat s organizací oficiální předpremiéry dlouho očekávaného dokumentu O. Malířové Špátové o posledním roku života Zlatého slavíka, Karla Gotta, v jeho rodném městě Plzni. Do západočeské metropole jsem přijel vlakem a z nádraží šel dlouhou cestu pěšky k plzeňské Zoo, jejíž součástí je amfiteátr Lochotín, kde se na velkém plátně promítají filmy. Na místě jsem se pozdravil s organizátory za MFF Juniorfest, přes oblek jsem si nasadil zelenou vestu a postavil se mezi řady v hledišti, abych usazoval přicházející diváky. Amfiteátr se pomalu plnil a v mém sektoru jsem měl na pomoc kolegy, takže se naskytla chvíle odběhnout si a nechat se vyfotit u fotostěny uprostřed pódia od fotografa R. Hájka. Při té příležitosti jsem vytáhl z kapsy fotku z dětství, na níž jsem já a můj mladší bratr s Mistrem, držící plyšáky, které jsme věnovali jeho tehdy mále dcerušce Charlottce.
Brzy na to jsem se od ředitelky festivalu, Judity Soukupové, dozvěděl, že na událost dorazila vdova po Mistrovi, Ivana Gotttová, o které se do poslední chvíle nevědělo, zda bude přítomna. Poodešel jsem ke vchodu do areálu, kde stál stranou stan, v němž bylo zázemí pro organizátory a hosty. Za chvíli z něj vyšla paní Gottová, kterou jsem nesměle pozdravil, představil se jí jako syn dirigenta jejího muže a požádal o společnou fotku. Zahřálo mě u srdce, když mi z vlastní asociace řekla, že si na mě s bratrem Karel moc dobře pamatoval a že dcery Charlottka a Nellynka mají dodnes doma schované od nás darované plyšáky (Ferdu Mravence a Manku).
Jelikož jsem nechtěl paní Gottovou dlouho zdržovat, tak jsem se s ní srdečně rozloučil a šel zpět do hlediště věnovat se divákům. Začalo se stmívat a nadešel čas začátku programu. Na pódiu se odstranila fotostěna a namísto ní se přinesly dvě židle a stoleček, aby moderátor mohl zahájit slavnostní předpremiéru rozhovorem s významnými hosty. Prvním byla ředitelka MFF Juniorfest, Judita Soukupová, která promluvila o záměru, proč byla tato událost uspořádaná právě v Mistrově rodné Plzni a pod záštitou MFF pro děti a mladé publikum, následně byl pozván někdejší primátor města Plzeň (M. Baxa), režisérka O. Malířová Špátová se střihačkou Š. Sklenářovou a nakonec i samotná I. Gottová. Každá z pozvaných osobností přednesla krátkou řeč, a následně se pokřtila Bohemia sektem limitovaná LP deska, obsahující písně ze soundtracku dokumentu. Poté se chopila mikrofonu paní Gottová a vyzvala všechny přítomné ke společnému přípitku, podle zvyku Mistrova obíbeného přání: "Na život!"
Usadil jsem se mezi zadní řady amfiteátru, přečkal reklamy sponzorů a napjatě sledoval velké plátno. Podtrženo – sečteno: film u všech diváků, včetně mě, vyvolal velikou směs silných emocí. Snímek balancoval lidskou formou na hraně vtipu, černého humoru, dojemnosti, nostalgie a smutku a prezntoval především Mistrův osobní život. Přiznám se, že na několika místech dokumentu mi bylo do pláče a po tváři mi teklo pár slz. Režisérka Slavíka ukazovala spíše jako obyčejného člověka, manžela, otce a dobrého starého pána, jenž je světově uznávanou legendou. Obdivoval jsem především něžnost kamery, kterou pronikla do Mistrových osobních chvil, a laskavost, popisující život takový, jaký je – tudíž i se skutečností smrti. Úmrtí Mistra se ve filmu střihlo sice s očekáváním, nicméně dosti nárazově a ve formě jistého šoku, nicméně to dokonale v koncepci celého dokumentárního pojetí fungovalo. A přitom pohřeb nebyl poslední sekvencí ve filmu. Epilogem bylo prosté, ale hluboké poselství Karla Gotta o tom, jak se dostat ke štěstí a nepropásnout ho. Pochopitelně po skončení promítání celé plačící publikum dlouze ve stoje tleskalo.
Poté co se prostor vylidnil, jsem pomohl s úklidem a rychle se propašoval do VIP stanu, kde probíhal raut. Brzy se na něj dostavily i dámy, které film vytvořily. Jak čas plynul, tak jsem si postupně popovídal s Juditou, panem Šaškem (mým učitelem z VŠ), režisérkou Špátovou i střihačkou Sklenářovou, jimž jsem oběma srdečně pogratuloval ke skvělému dramaturgickému pojetí látky a na oplatku si vyslechl, kolik se natočilo materiálu, a jak těžká proto byla střihová dramaturgie, a nakonec jsem si ještě jednou a dlouze pohovořil i s I. Gottovou, která při našem rozhovoru zavzpomínala na mého tatínka slovy, že "Karel měl Vašeho tatínka moc rád" a dokonce mu v nové autobiografii Má cesta za štěstím věnoval jednu stránku. Byl jsem dojatý a neměl jsem slov. Upřímně jsem děkoval, když v tom k nám přistoupila i paní režisérka a společně se vzpomínalo, jak můj otec byl pro Mistra velmi vzácný, jak jej obdivoval a jak jsem mu údajně neskutečně podobný (nejen vizuálně, ale i ve vystupování a chování). Nenapadlo by mě, že z úst paní Gottové někdy uslyším, že jsem pravý gentleman a nesmírně slušný člověk, tak jako Karel, a že bych byl ideálním přítelem pro její dcery. Náhle ke mně pronesla: "Já Vás pozvu na premiéru!" Tím mě emočně zasáhla nejvíce a pochopitelně jsem nenamítal. Domluvili jsme se, že se jí ozvu na telefonní číslo, rozloučili jsme se a jelikož už postupně všichni opouštěli party-stan a já jsem se potřeboval dostat v pozdních hodinách z Plzně do Prahy, zařídil p. Šašek, že mě až k domu do Hostivaře odvezl producent z Bontonfilmu, s nímž jsem si nádherně popovídal nejen o mé budoucí práci, ale také obecně o tehdejší situaci na českém distribučním filmovém trhu. Z události jsem si na památku odvezl darovaný zápisník, který jsem věnoval mladší sestřičce, a černé tričko s logem filmu Karel, které jsem plánoval schovat a nosit jen při vzácných příležitostech.
Slavnostní premiéra v Praze
Pár dní po plzeňské předpremiéře mi skutečně od Karel Gott Agency přišla na email pozvánka na oficiální slavnostní premiéru v pražském Slovanském domě. Pro tuto mimořádnou společenskou událost jsem se rozhodl pořídit nový oblek. Vyrazil jsem proto do pražského sídla společnosti Bandi a nechal si doporučit krásný tmavý oblek a k němu nové doplňky. Milá a ochotná prodavačka, když zjistila, že jdu "také na toho Gotta", tak mi laskavě poradila, abych si koupil žlutou kravatu se vzorečkem. Poněvadž se této barvy muži bojí, tak je prý vzácná a já na sebe ve společnosti určitě upozorním svým sebevědomím. K nákupu jsem získal ještě některé produkty ve slevě a po zaplacení mi paní prodavačka s úsměvem a rodičovskou něhou popřála "A hlavně: Ať vypadáte dobře."
Pozvánka nabízela vstupenky pro mě a doprovod. Neváhal jsem ani vteřinu a nabídl jsem druhou vstupenku mému mladšímu bratrovi Václavovi. Ten neměl důvod odmítat, a tak jsme společně 4. 10. v 20:15 dorazili ke Slovanskému domu, kde jsme svého času mívali oba dva taneční kurzy. Na místě bylo lidí jak much. Stoupli jsem si do fronty a sledovali, kdo bez problému prochází po červeném koberci. Pro některou z televizních stanic právě poskytovala rozhovor O. Lounová. Před námi ve frontě stál "Kluk s kamením", mediálně zprofanovaný díky pořadu Ano, šéfe!, jehož život naplňuje to, že z každé akce musí ulovit co nejvíce fotek s VIP osobnostmi. Proto pochopitelně čekal, mimo jiné, i na O. Lounovou. Nedalo mi to a nakecal jsem mu, že i já jsem známější osobnost. Na to nehleděl a soustředil se na červený koberec.
No nevadí. S bratrem jsme vyčkali dlouhou frontu, vedoucí k uvaděčům, kteří nám zkontrolovali tehdy povinnou bezinfekčnost proti covidu-19, okroužkovali nás na ruce páskem s vtipným popiskem #ohmygott jako prověřené osoby, přijali jsme rozdávané kapesníky od generálního partnera Harmony a pokračovali jsme do jednoho ze sálu.
S bráchou jsme tipovali, s jakými dalšími známými tvářemi se setkáme. V malinkém sálu č. 6 jsme neznali nikoho. Asi ve 20:20 před plátno nastoupila delegace tvůrců s paní I. Gottovou, film byl představen, a na závěr paní Gottová všechny pozvala na afterparty do restaurace Červený Jelen, kde si připijeme "Na život!" Dramaturgii dokumentu už jsem znal, přesto jsem film vnímal opět velmi intenzivně a užíval jsem si krásy záběrů, doprovázených Mistrovými písněmi. Vydrželi jsme s Vaškem v sále až do úplného konce titulků a poslouchali dlouhé vzlyky a popotahování. Jak si situace žádala, v takovém jsme byli také rozpoložení. Tiše, emočně zasaženi, jsme v houfu stovek hostů sestupovali po schodech do přízemí, na památku se vyfotili před filmovým plakátem a pěšky se za deště vydali do nedaleké Hybernské ulici, kde probíhala afterparty.
V Červeném Jelenu stačilo ukázat okroužkovanou ruku a byli jsem ochrankou puštěni dále. Ve velkém, několikapatrovém prostoru hrály Slavíkovy písně, hemžilo se to hosty s talířky a skleničkami v rukou a v přízemí se na parketu tančilo. Na cestě k občerstvení jsem pozdravil paní Gottovou, poděkoval jí za pozvání a představil bratra. Laskavě jsme si potřásli rukou a jelikož se paní Gottová musela věnovat dalším hostům, tak nás dovedla k rodinnému stolku, kde seděly dcery Charlottka a Nelly se svými kamarády a kamarádkami. Seznámila nás a my si dovolili přisednout a blíže se s mládeží poznávat. Zhruba po čtyřiceti minutách přešly dcery pozdravit hosty u jiného stolu a na přání maminky se vrátily domů vyspat. S rodinou jsme se uctivě rozloučili a pokračovali v oslavě života v dolním podlaží na tanečném parketu. Tančilo se nespoutaně na Karlovy i zahraniční světové hity a všichni přítomní tanečníci udržovali veselou a šťastnou náladu.
Když už se na hodinkách čas posunul k pozdním nočním hodinám, chystali jsme se na odchod z restaurace. Jen já si ještě přál pozdravit se s paní režisérkou a se střihačkou, které jsem zahlédl u vchodových dveří. Celý večer přirozeně obě poskytovaly rozhovory a věnovaly se několika lidem, každopádně dočkal jsem se a mohl jsem oběma znovu potřást rukou, dát tím vědět, že jsem se dostavil, a znovu jsem vysekl velkou poklonu za citlivě a originálně pojatý dokument, jemuž jsem zároveň popřál co nejvíce diváků a jen samé úspěchy.
Inu, co dodat? Karel navždy zůstane zaznamenán v mnoha lidských srdcích, vzpomínkách a zážitcích z koncertů či jiných setkání a jeho odkaz bude kromě nesmrtelných písní i díky tomuto vyjímečnému filmu žít v lidech dál!
#gottforever
