Předávání cen americké Akademie filmového umění a věd (AMPAS) v roce 2025, které předcházelo Českým lvům o šest dnů, jsem si velmi přál sledovat celé. Jednak kvůli všeobecnému přehledu a orientaci ve filmovém průmyslu, jednak proto, že jsem většinu nominovaných amerických filmů viděl a samozřejmě mě zajímalo, kdo získá cenu v kategorii Nejlepší zahraniční film (do které ČFTA nominovala Vlny Jiřího Mádla – podle mého názoru jeden z mála českých filmů posledních let, který by si Zlatou sošku opravdu zasloužil). Přestože se ceremoniál v Česku vysílal v brutálním čase (zhruba od 3:00 do 6:35) zapnul jsem si kanál ČT2 a sledoval přenos s českým simultánním překladem. Po dvaceti minutách jsem ale u televize usnul. Zbytek ceremoniálu jsem si proto pustil až následující odpoledne, když jsem měl volno.
Moderování galavečera se premiérově ujal herec a showman Conan O’Brien. Svůj ostrý styl humoru a pohotové glosy, které používá ve své talkshow, uplatňoval po celou dobu ceremonie a pravděpodobně si scénář trochu upravoval podle svého vkusu. Zahajovací video-upoutávka, v níž se moderátor představil, využila motiv jednoho z nominovaných filmů letošního ročníku – Substance –, kdy O’Brien po urgenci manažera vylezl z těla hlavní herečky Demi Moore, načež se do něj vrátil, protože v něm zapomněl botu. Tento velice bizarní nápad dotáhl moderátor do konce, když nastoupil na pódium hollywoodského Dolby Theatre před hlasitě aplaudujícím sálem a pozdravil Demi Moore větou:"That was weird… I’m missing some car keys." Ve svém úvodním monologu použil několik drsných, sarkastických vět – mj. "It’s Hollywood’s biggest night… that starts at four in the afternoon," nebo poněkud hraniční vtip "before we go any further… we did not use AI… We used child labour." Naopak ironická narážka na film Brutalista a jeho dlouhou stopáž (215 minut), která kinařům předepisovala v polovině projekce patnáctiminutovou přestávku, ve znění "I didn’t want it to end — and luckily, it didn’t," mi přišla velmi trefná.
Poté přišla krátká sekce, kdy byly promítány staré portrétní fotografie z mládí několika vybraných herců. Nejpobavenější reakci sálu sklidil představitel hlavního hrdiny filmů Duna: Část druhá a Bob Dylan: Úplně neznámý Timothée Chalamet, když vzhledem k jeho mladému věku našla produkce večera fotku jeho embrya z ultrazvuku. Také O'Brien ukázal svou fotku z dětství a zeptal se herce Mr. Lithgowa, co si o tom všem myslí – Lithgow reagoval bezeslovným otočením po pravé straně ramene do kamery s vyčerpaným výrazem a povzdechnutím – a tato reakce se opakovala ještě několikrát během večera jako tichý „running gag“. O’Brien si po celý večer udržoval křečovitý úsměv na tváři a jeho těkání tělem i obličejem napovídalo, že si zřejmě dopřál na posilněnou nějakou podpůrnou látku. Ovšem – čemu se v Hollywoodu divit?
Předávání Oscarů se od Českých lvů liší mimo jiné také mírou bizarních a kontroverzních vystoupení, děkovných řečí, které často přecházejí do podoby manifestu (čemuž se v Česku přiblížila na 31. ročníku Lvů Daria Kashcheeva), a nošením netradičních a šokujících outfitů – letos například vzbudil pozornost moderátora herec Adam Sandler, který přišel do sálu v šortkách a mikině z posilovny a učinil krátký teatrální výstup v publiku, kdy se hájil tím, že má právo se oblékat, do čeho chce.
Organizaci i program večera se podařilo vymyslet a zrežírovat vcelku atraktivně. Také scenografické řešení bylo pojato velmi pěkně – dekorace na scéně měla sjednocené geometrické motivy ve zlatavých barvách, které se měnily podle potřeby programu (například při nominacích Nejlepší kostýmy se na nich promítly návrhy kostýmů z jednotlivých nominovaných filmů). Jakmile začal hrát živý orchestr, otevřel se kruhový otvor v dekoraci – a tím odhalil uvnitř sedící orchestr i s dirigentem. Živá hudba doprovázela vystoupení dvou hlavních hereček z filmu Čarodějka – Ariany Grande a Cynthie Erivo (plešaté afroamerické bisexuálky – ideální interpretky pro demonstraci rovnosti genderů v Hollywoodu), které předvedly energický medley z hitů jako “Over the Rainbow”, “Home” a “Defying Gravity”, stejně jako zpěvačky, které vyplnily program Tribut Jamesi Bondovi (mj. zazněly kultovní hity "Live and Let Die", "Diamonds Are Forever" a "Skyfall"). Hudební vložky byly profesionálně zazpívané a svou interpretací dojemné, stejně jako moment, kdy Morgan Freeman během segmentu „In Memoriam“ vzpomněl na nedávno zesnulého Genea Hackmana.
A teď k samotným výsledkům oceněných: V kategorii Best picture bylo nominováno 10 celovečerních filmů. Většinu z nich jsem během roku zhlédl v pražském kině Pilotů, případně v píseckém Portyči. Vítězným filmem se stala Anora – příběh s aktuálním společensko-politickým tématem o pracovnici (Anoře) v sexuálním oboru, která si přeje zažít opravdovou lásku a nabude přesvědčení, že oním jejím pravým vyvoleným je bohatý Rus Ivan, který si ji objednal na noc, a rozhodne se s ním uzavřít sňatek. Jenže vše zkomplikují Ivanovi rodiče, ruští oligarchové, kteří syna uklidili do Ameriky před problémy, jež doma v Rusku způsobil, a vztahu rozhodně nepřejí. Cílevědomá Američanka Anora o svého nastávajícího bude s „ruskou mocí“ bojovat za každou cenu. Paralela jako dělaná pro současný evropský konflikt. Scénář, herecké obsazení, lokace i režie s notnou dávkou humoru a smyslu pro situační komedii v komplikovaných zápletkách bych bez ostychu přirovnal ke komediím z české Nové vlny (například filmům Jaroslava Papouška nebo Miloše Formana), případně k francouzským crazy komediím s Christianem Clavierem. Podle mého názoru si Anora vítězství zasloužila. Osobně bych si uměl představit, že by na výhru měl šanci také Brutalista – kvůli své umělecké originalitě, epickému hollywoodskému pojetí i Adrienu Brodymu v titulní roli – a zejména pak Emilia Pérez kvůli preferovanému tématu západní civilizace o změně pohlaví, které by podle mého očekávání Americká akademie tendenčně zvolila. Jak vidno, válečná politika zvítězila nad genderovou – a to je podle mého názoru lepší varianta. Také moderátor nenechal tuto okolnost bez komentáře a trefně na ni reagoval odkazem na politiku prezidenta Donalda Trumpa vůči Rusku: "I guess Americans are excited to see somebody finally stand up to a powerful Russian.“ V konečném součtu Anora získala rekordních 5 Oscarů – z toho 4 si odnesl režisér Sean Baker, konkrétně kromě Nejlepšího filmu i za Nejlepší režii, původní scénář a střih (čímž se stal historicky prvním držitelem čtyř Oscarů za jeden film), a jednoho herečka Mikey Madison za Nejlepší herečku v hlavní roli – naprosto zaslouženě.
Dalšími nominovanými herečkami v hlavních rolích byly Demi Moore za hlavní roli v Substanci, Fernanda Torres za film Navždy s vámi, Cynthia Erivo za titulní roli Čarodejky a Karla Sofía Gascón za Emilii Pérez. První tři jmenované filmy jsem neviděl, takže nemohu hodnotit výkony jednotlivých hereček. Karlu Sofíu Gascón jako přeoperovaného mafiánského otce rodiny v Emilii Pérez jsem však zhlédl a jejím emotivním hereckým výkonem (respektive respektováním režijního vedení) jsem byl – oproti svým očekáváním – velmi mile překvapen.
V kategorii Nejlepší herec v hlavní roli bylo nominováno pět herců. Samozřejmě ve filmech, kde hlavními postavami byli muži, nikoli ženy (byť přeoperované, jako v případě Emilie Pérez): tedy v Brutalistovi (Adrien Brody), ve snímku o osudu amerického písničkáře Boba Dylana Úplně neznámý (Timothée Chalamet), v Konkláve (Ralph Fiennes), v The Apprentice: Příběh Trumpa (Sebastian Stan) a v Sing Sing, premiérovaném už v roce 2023. Jenže nominovaný Colman Domingo je černé pleti a akademici zřejmě cítili potřebu v této kategorii nominovat alespoň jednoho Afroameričana. Rovnost ras a pohlaví je důležitá, ale tyto účelové nominace – navíc za filmy z předešlých let – se mi nezdají správné. Výhercem se stal podle očekávání Adrien Brody, který maďarského architekta ztvárnil perfektně. Druhý „zlatý naháč“ za Nejlepčího herce v hlavní roli byl spravedlivým oceněním jeho velkého talentu – stejně jako ten první z roku 2003 za titulní roli v Polanského Pianistovi. Zajímavostí je, že Brodyho děkovná řeč, trvající 5 minut a 40 sekund, se stala historicky nejdelší a překonala tak rekord herečky Greer Garson z roku 1943. Z nominovaných mužských hereckých výkonů jsem v kině zhlédl Ralpha Fiennese a Sebastiana Stana a beze studu prohlašuji, že se kvalitou svých výkonů Brodymu vyrovnali. Fiennes hrál fiktivní roli kardinála pověřeného organizací konkláve velmi decentně a jeho vnitřní prožitek byl silně intenzivní. Sebastian Stan naopak ztvárnil – stejně jako Brody – skutečnou postavu, která je shodou okolností současným prezidentem USA, velmi expresivně a věrohodně. Zvláště v překvapivých situacích, které předepisoval scénář, reagoval s překvapivou přesností. Stan se stal Trumpem – a dík za to patří zvlášť také maskérům.
Výherci ve vedlejších rolích se stali Kieran Culkin, jeden z bratrů slavnějšího Macaulaye, za film Opravdová bolest a Zoe Saldaña za Emilii Pérez (druhý výherní Oscar ze třinácti nominací pro tento film). Saldaña předvedla důstojný výkon, srovnatelný s výkony v jiných titulech, které rezonují na světových festivalech. Navíc se v hudebních sekvencích ukázala jako vynikající muzikálová herečka s citem pro show, rytmus i efekt. Podle mého názoru bych její výkon nominoval spíše v kategorii hlavní ženské role – rozhodně její úloha ve scénáři byla daleko podstatnější než například vedlejší postava Jessi, kterou ztvárnila Selena Gomez. Pokud by Saldaña vyhrála místo Karly Sofíe Gascón, opakovala by se situace z roku 2016, kdy v této kategorii zvítězila také za muzikálovou roli v La La Landu Emma Stone. Opravdovou bolest jsem neviděl, takže nemohu hodnotit, jak si Kieran Culkin (alias Fuller z filmu Sám doma, který proslavil především jeho bratra v roli Kevina) vedl. Nicméně já bych Oscara udělil jinému nominovanému herci – Jeremy Strongovi za roli Roye Cohna, kterou ztvárnil ve filmu The Apprentice: Příběh Trumpa. Ačkoli tato role existujícího homosexuálního židovského právníka a politického intrikána splňuje téměř všechny hollywoodské kvóty, se kterými ne úplně souhlasím, musím smeknout před jejím hereckým provedením. I díky scénáři a režii mi byla tato postava svým způsobem sympatická – a kupodivu jsem ji na rozdíl od postavy Donalda Trumpa v závěru filmu litoval.
Soutěžní animované ani dokumentární filmy, ať už celovečerní či krátké, jsem neviděl, neboť se primárně soustředím na hranou tvorbu. Každopádně z doslechu a ukázek se domnívám, že Kočičí odysea je objektivně nejlepším animovaným filmem roku 2024 (už také proto, že byla jedním z nominovaných titulů na Nejlepší mezinárodní film) a že oprávněně překonala pokračování rodinného hitu V hlavě 2, námětem akutální Rozzum v divočině i další z filmů o kultovní plastelínové dvojici Wallaceovi a Gromitovi: Pomstu poznáš po peří. Nejlepším dokumentárním filmem se stala Žádná jiná země v koprodukci Palestiny a Norska – pravděpodobně opět z důvodu globálně politického tématu o snaze Izraelců vysídlit palestinské osady na Západním břehu Jordánu.
Mí kolegové a kamarádi z FAMO v Písku, kteří natočili krátkometrážní kameramanské cvičení Krajan jako magisterský film, mohli díky výhře Zlatého studentského Oscara z listopadu 2024, jehož předávání jsem se osobně zúčastnil, soutěžit také v kategorii Nejlepší krátkometrážní film (anglicky Live Action Short Film). Akademii se však více líbily jiné snímky, takže Krajan bohužel nepostoupil a vítězem se stal nizozemsko-belgický krátký film Nejsem robot. Přesto to pro tvůrce (Viktora Horáka a Pavla Sýkoru) i FAMO v Písku je nepředstavitelný úspěch.
Z hraných celovečerních filmů jsem doufal, že alespoň jednoho Oscara získá Konkláve, které scenáristicky i režijně předčilo má očekávání. A to se nakonec splnilo – toto velmi psychologické drama/thriller zvítězilo v jedné z osmi nominací, konkrétně v kategorii Nejlepší adaptovaný scénář. Aspoň že tak. Jak už jsem zmínil, Oscara bych s klidným svědomím udělil i Ralphu Fiennesovi za jeho výkon v hlavní roli, případně i za velmi věrohodné a poctivé kostýmy či výpravu (obě tyto kategorie vyhrála Čarodějka, s čímž se úplně neztotožňuji). Zaslouženou nominaci si podle mého názoru zasloužila i původní hudba. V posledních letech se příběhy zasazené do prostředí Vatikánu těší rostoucímu zájmu filmařů – ať už jde o snímek Máme papeže! (koprodukce Itálie + Francie, 2011), Dva papežové (koprodukce Velké Británie + Itálie, 2019), Válečná jeptiška (USA, 2020–2022), Sorrentinův úspěšný seriál Mladý papež (2016) a jeho pokračování Nový papež (2020), nebo také hollywoodskou adaptaci populární knihy Dana Browna Andělé a démoni (USA, 2009). Diváky (soudě podle údajů o návštěvnosti) zjevně přitahují diplomatické, politické i psychologické okolnosti, které obklopují nejvyšší církevní autoritu v prostředí Vatikánu, a osudy jednotlivců v tomto posvátném duchovním systému. Ironií osudu byla nešťastná událost, že přibližně půl roku po nasazení filmu do distribuce zemřel papež František a skutečné konkláve se doopravdy konalo. Není divu, že den po úmrtí Svatého otce dramaticky vzrostla sledovanost filmu na streamovací platformě Amazon Prime.
Jeden z celosvětových blockbusterů sezóny, Duna: Část druhá (přesněji 7. nejvýdělečnější film roku 2024 s globálním ziskem 714–715 milionů $), byl překvapivě nominován pouze v pěti kategoriích – a to paradoxně nikoliv za Nejlepší adaptovaný scénář. Ve výsledku si odnesl dvě ocenění: díky své epické vizualitě ne překvapivě za Nejlepší vizuální efekty a také za Nejlepší zvuk. Práce se zvukovou dramaturgií (zejména kreativní zvukovou atmosférou) byla skutečně pozoruhodná, vyjimečná, velice propracovaná a působivá. U pokračování Duny v režii Denise Villeneuvea by se nabízela i výhra za Nejlepší hudbu pro Hanse Zimmera (ten už však Oscara získal za první díl) nebo za Nejlepší kameru pro Greiga Frasera. Americká akademie ovšem dala přednost kameře filmu Brutalista, která byla upřímně řečeno přece jen o něco výraznější, stylisticky osobitější a autorská – což Akademikové zpravidla oceňují více než čistě epickou působivost. Ta sice bývá technicky bezchybná, ale často postrádá tvůrčí invenci.
Substance, která zazněla v úvodní znělce a zahájila letošní oscarový galavečer, byla stejně jako Duna: Část druhá nominována v pěti kategoriích. Nakonec si však odnesla pouze jedno ocenění – za Nejlepší make-up. Masky a líčení Demy Moore v jejím neustále se obnovujícím těle porazily nejen pohádkové masky v Čarodějce, , ale i realistické maskování "přoperovaného" muže na ženu v Emilii Pérez, výrazné a dokonalé vytvoření masky Sebastiana Stana do fyzicky postižené podoby Adama Pearsona ve filmu Jiný člověk (mimochodem tento film jsem zhlédl už v předchozím roce na festivalu Berlinale během jeho premiéry, a tehdy by mě nenapadlo, že film obdrží byť jen jedinou oscarovou nominaci), a dokonce ani Nosferatu (nominovaného bez úspěchu na 4 Oscary, ale k velkému překvapení ne v té za Nejlepší film)!
A nyní k jedné z celosvětově nejsledovanějších kategorií: Nejlepší mezinárodní film. Z pěti nominovaných titulů jsem měl možnost vidět na 58. ročníku MFF v Karlových Varech historický horor Dívka s jehlicí a v kině Pilotů Emilii Pérez. O Kočičí odysee a vítězném brazilsko-francouzském filmu Navždy s vámi (který Akademie nominovala také za Nejlepší výkon herečky v hlavní roli a dokonce i Nejlepší film roku) jsem měl alespoň základní povědomí. O Semínku posvátného fíkovníku (koprodukce Německa, Francie a Íránu) jsem ani něvěděl, že existuje. Navždy s vámi vypráví srdcervoucí příběh brazilské rodiny, která v 70. letech 20. století žije zdánlivě idylický život uprostřed represivního režimu vojenské diktatury – až do chvíle, kdy i na ni dolehnou politické represe a rodina je nucena hledat novou životní jistotu.
Oscara za Nejlepší původní hudbu si převzal Daniel Blumberg za Brutalistu, který tak nečekaně zvítězil nad dvěma silnými favority – muzikály Emilia Pérez a Čarodějka - a tím se stal druhým nejúspěšnějším filmem letošního ročníku se ziskem tří Oscarů. Oba zmíněné muzikály si odnesly po dvou oceněních – Emilia Pérez získala kromě Oscara pro Zoe Saldañu také cenu za Nejlepší původní píseň ("El Mal").
Suma sumarum: V kolekci veskrze nadprůměrných celovečerních filmů roku 2024, které si byly vzájemně kvalitou velmi blízké, si alespoň jednoho Oscara odnesl téměř každý z nich. Výjimkou byl pouze snímek Boba Dylana: Úplně neznámého, který s osmi nominacemi nakonec nezískal žádnou sošku. Velkým překvapením pro mě byl i výsledek vizuálně strhujícího remaku Nosferatu Roberta Eggerse, který z pouhých 4 nominací za Nejlepší kameru , výpravu, kostýmy a masky nevyhrál ani jednoho Oscara. Ten se totiž svou velkolepou kamerovou, barevnou, výpravnou, zvukovou, hudební i režijní mrazivou atmosférou ve stylu gotických hororů a precizní prací se strachem a vyvoláním hrůzy rozhodně z hlediska žánrovosti nerovnal Anoře, Brutalistovi, Konkláve nebo Substanci. Eggersovův Nosferatu se velmi přiblížil původnímu expresionistickému kultovnímu filmu Friedricha W. Murnaua z roku 1922 už také tím, že dokázal moderními prostředky oslovit i dnešní diváky (tedy publikum o sto let mladší) s podobným egektem jako originální film. Film sice neuspěl ani na cenách BAFTA, nicméně útěchou producentům a tvůrcům může být vysoká návštěvnost, obliba u diváků (přibližně 84 %) i kritiků a samozřejmě i solidní finanční zisk (celkově 181,3 milionu $). Takové uznání kvalitní umělecké práce bývá často podstatnější než zalté sošky, které se za nějaký čas stanou lapačem prachu na poličce.
Koncepci oscarového večera jsem vlastně hodnotit ani nechtěl. Je totiž něco jiného sledovat dramaturgii a režii večera z pozice diváka v televizi, a něco zcela jiného být ceremonii osobně přítomný v sále. Do dnešního dne mám zkušenost s osobní účastí jen na udílení Studentských Oscarů v Londýně, ale kdo ví – třeba se mi někdy v životě poštěstí zajet si se svým filmem i do Hollywoodu na ty "velké Osacary".