Na 49. ročník Letní filmové školy v Uherském Hradišti jsem přijel den po zahájení, jelikož 28. 7. jsem se spolužákem Tomášem natáčel záznam dirigentského workshopu ve zlínském Kongresovém centru. Za akreditační pokladnou Tomáše pozdravil kamarád ze zlínské střední školy a když jsme ho žádali o zakoupení akreditací, s lítostí nám oznámil, že jsou všechny pro veřejnost vyprodané. "Tak to se nedá nic dělat!" zareagoval jsem zbrkle a přešel k vedlejší pokladně, kde jsem si koupil balíček devíti vstupenek na libovolné projekce. Kdybych býval počkal, možná by mi Tomášův kamarád také zařídil VIP akreditaci na celou dobu festivalu zadarmo, tak jako Tomášovi. Co naplat! Stejně jsem nepočítal s tím, že bych zhlédl víc jak 9 filmů.
Od pokladny jsme hned spěchali do Slováckého divadla na první projekci od 9:30. V dlouhé frontě čekajících diváků na vpuštění do sálu jsme se potkali se spolužačkou Mariam a staršími absolventy naší školy, Hankou a Daliborem. V sále jsme si sedli do jedné z posledních řad a poslechli si úvodní řeč kreativního producenta ČT a našeho učitele ze školy, J. Sedláčka, k českému celovečernímu filmu podle knihy J. Topola Citlivý člověk. Tuto adaptaci v žánru roadmovie, která soutěžila dokonce o Křišťálový glóbus na posledním ročníku MFF v Karlových Varech, uvedl naprosto výstižně větou, že část lidí bude tento film zbožňovat a část nenávidět. Já i mí spolužáci jsme se po patnácti minutách zařadili do té druhé skupiny. Atmosféra filmu na mě nijak pozitivně nezapůsobila. Nesympatické špinavé prostředí s odpudivou mizanscénou, nepochopitelné motivace a směřování postav, prosté, nahodilé a nepodstatné dialogy, matoucí dramaturgie a nepochopitelné animované ("artové") prvky v obrazu zapříčinily, že už po hodině jsem byl pevně rozhodnutý odejít ze sálu. Bohužel jsme museli trpět ještě jednou tolik našeho času. Základní problém, proč film nefungoval, byl, že jsme nikdo neudrželi ponětí o příběhu – o čem se vlastně vypráví, jaké funkce plní epizodní postavy na trase dvou "hrdinů" a k jakému bodu nebo myšlence příběh směřuje. Rozumím, že ČT podporuje mladé tvůrce a filmy s inovativními přístupy, ale zrovna případ tohoto filmu mě přivádí k pochybám o tom, jaké látky je schopna podpořit. Protože už scénář (byť adaptovaný podle náročné literární předlohy) musel být pro orientaci v příběhu složitý, matoucí a těžko čitelný (natož pak zfilmovatelný).
Děsný divácký zážitek, jenž nás dohnal k myšlence, že autoři, nezdařile a hodně trapně jdoucí proti všem konvencím, urážejí českou kinematografii, jsme si se spolužáky rozebrali a snažili se spravit chuť lepším programem. Zatímco kamarádi šli na oběd a odpoledne na stylizovaný epos Dotek zenu (1971) z Tchaj-wanu, já si ve foyer kina Hvězda prohlédl výstavu filmových plakátů, věnovanou scénáristovi J. Procházkovi, který byl hlavní tematickou osobností letošního ročníku a jehož scénáře, zfilmované K. Kaychyňou, byly jednou z hlavních programových sekcí.
Další sekce se letos zaměřila na italský neorealismus. S nadšením jsem v 13:30 zašel do Sportovní haly na povídkový film R. Rosselliniho Paisa (1946). Originální námět, jenž natočil rok po svém legendárním snímku Řím, otevřené město, přenesl z Říma na celé území Itálie a v šesti volně na sebe navazujících povídkách ukázal osvobozování vlasti od vylodění na Sicílii až po závěrečné boje v Pádské nížině. Každá povídka má svoji atmosféru, která se stupňuje a ukazuje jeden malý příběh ve velkých válečných dějinách. Obsazení neherců, natáčení v reálných exteriérech i volnější práce se střihem podtrhují a stvrzují styl, jímž italští filmaři ovlivnili kinematografii druhé poloviny minulého století a právem se dá zařadit do klenotů evropské filmové renesance. Zkrátka Rossellini mně zlepšil divácký zážitek.
V 16:30 jsem se vrátil do Slováckého divadla a zhlédl jsem nejlepší a nepřekonatelnou screw-ballovou komedii v historii Jeho dívka pátek (1940). Slavný režisér H. Hawks snímek natočil podle úspěšné divadelní hry a zachoval z ní i její ukecanost. Obdivuji, jak se každý obraz musel perfektně nazkoušet jako divadlo a dialogy precizně načasovat, jelikož 98% děje se mluví - a to v rychlosti 250 slov za minutu. Aby to herci byli schopni stihnout a divák přitom pochopil sdělení, tak si postavy skáčou do řeči a autoři na začátky a konce replik přidali bezvýznamná slova, takže centrum sdělení bylo uprostřed vět. Pevný a dynamický příběh o souboji pohlaví je skvěle nasnímaný, sestřihaný úměrně tempu dialogů i akce a obsahuje nejen slovní a herecké, ale i vizuální gagy, které by na divadle divák stěží postřehnul. To způsobuje, že v žádném případě se divák nemůže nudit, jelikož je neustále nucen vnímat. Klobouk smekám i před špičkovým a nezastavitelným crazy výkonem C. Granta, jehož sarkastická mimika, pohyby a sebejistá řeč připomínají styl R. Atkinsona v seriálu Černá Zmije.
Komedie skončila a já plánoval přeběhnout do centrálního kina Hvězda na slavnostní zahájení LFŠ s předpremiérou nové české sci-fi Bod obnovy. Jenže fronta lidí, kteří čekali, že se pokusí obsadit volná místa, byla dlouhá až do poloviny náměstí Míru ve Smetanových sadech – což znamenalo, že šance dostat se do sálu jsou nulové. Než beznadějně čekat několik minut a nechat se těsně před začátkem projekce rozehnat, přišlo mi mnohem smysluplnější prohlédnout si výstavu Prezidentské okamžiky, instalovanou na oboustranných panelech na chodníku Palackého náměstí, jež formou fotografií a textů mapovala historii dvanácti úřadujících hlav česko(slovenského) státu, včetně jejich osobních životů, zálib, zahraničních cest, komických momentů, filmových ztvárnění atp. Cestou jsem pokračoval dál až ke kinu Reduta, kde jsem chtěl navštívit nějakou další projekci, ale poněvadž zrovna nic nepromítali, tak jsem se vrátil do Smetanových sadů, kde se mi podařilo po celém dni nahánění setkat s mým dlouholetým kamarádem hercem M. Pourem, který na LFŠ jezdí každý rok. Dlouze jsme si povídali o filmech, životě, našich vzpomínkách i plánech, pak jsme si u vinného stanu dali skleničku a zaposlouchali se do živé cimbálové muziky a nakonec jsem Matěje doprovodil na jeho ubytování ve Sportovní hale, kde jsme se rozloučili.
Tomáš měl svůj program a já zůstal sám sobě odevzdaný. Protože mi nebylo dobře, vykašlal jsem se na večerní projekci v letním kině a jel jsem sám autobusem zpět do Zlína.
Další den dopoledne, na výročí smrti mého otce, mi nebylo dobře. Navíc byla neděle. Proto jsem brzy vstal a šel na mši do zlínského kostela sv. Filipa a Jakuba. Jenže po ní se mi přitížilo, a proto jsem se rozhodl, že se předčasně vrátím do Prahy. Omluvil jsem se Tomášovi, se kterým jsme ještě ten den měl točit závěrečný koncert dirigentského workshopu v Kroměříži, vyrazil jsem na vlakové nádraží a odjel.
Dva dny odpočinku v Praze mi pomohly. Využil jsem je ke zhlédnutí dvou filmů K. Kachyni, které jsem v Hradišti nestihl vidět. Na Kviff.tv jsem si pustil nádherně zrestaurované komorní válečné drama Kočár do Vídně (1966) s vynikajícími hereckými výkony I. Janžurové i J. Hanzlíka, nepřetržitě napínavou atmosférou a úžasnou varhaní hudbu. Scénář i citlivá režie jsou dokonale působivé a mistrně zvládnuté a film efektně předává poselství o neschopnosti zabít, byť jsou důvody vážné a hluboké. O rok mladší baladický snímek Noc nevěsty jsem si pustil na Voyo. Kromě poctivě propracovaného scénáře, úžasného výkonu J. Brejchové v roli fanatické jeptišky, politováníhodného J. Kemra jako faráře, tragikomického M. Hofmanna jako předsedy JZD i dalších rolníku, mě uchvátila perfektní kamera J. Illíka - skvěle svícení, práce s hloubkou ostrosti, úhly i velikostmi záběrů (zdůrazňuji důmyslné a skromné používání detailů), výrazný kontrast podhledů vs. nadhledů ve vztahu k úloze postav a kompozice působící jako umělecká díla na mě extrémně zapůsobily a dojem z filmového obrazu jsem po delší době měl velice konkrétní.
Protože jsem měl ještě nevyužité vstupenky, tak mi stálo za to se 2. 8. aspoň na jednu noc do Hradiště vrátit. Vyjel jsem brzkým vlakem, přestoupil v Olomouci a z nádraží jsem utíkal jako o život, abych stihl projekci hororové komedie Přišla v noci od 10:30, který jsem rozkoukal na festivalu v Karlových Varech. I když jsem přiběhnul asi 10 minut před začátkem, už jsem se do sálu nedostal. Ve frontě mě předešel J. Sedláček, který film uváděl, a se mnou asi 12 dalších zájemců už do sálu striktní a nekompromisní manažer sálu nepustil. Doslova přikazoval mladým uvaděčkám, že do sálu "nemají nikoho v žádném případě pustit" (přestože ještě byla místa na balkoně).
Musel jsem improvizovat a vymyslet si náhradní plán. Jako první jsem si šel do Sportovní haly zařídit nocleh. Za pár korun jsem získal prostor třídy, kde se mnou mělo spát dalších asi 8 lidí. V poledne jsem se stavil do Respekt stanu na debatu Divoké devadesátky, opřené o seriál ČT Devadesátky, jejímiž hosty byli historička L. Krátká a novináři J. Spurný a J Šídlo, a o hodinu později jsem podle zvyku dorazil do Slováckého divadla na Dotek zenu (1971), z něhož měli mí spolužáci, Tomáš s Mariam, skvělý zážitek. Tříhodinový širokoúhlý a barevný epos o bojovém umění. s napětím i vtipem mě i přes svoji délku bavil. Dlouhé bojové sekvence jsou velice vtipně střihané a doplňované specifickou lokální hudbou. Napjaté situace díky dobrému tempo-rytmu a stylizovanému herectví fungují komicky a vizuálně pěkně čili film splňuje veškeré podmínky k tomu, aby divák vydržel jej sledovat a zajímat se o vývoj postav. Asijská produkce mě tedy velice překvapila, akorát poslední hodina mi přišla až moc natahovaná.
Před 17. hodinou jsem se spolužáky využil rezervaci na doprovodném programu VR: O těle a duši v jednom ze sálů Reduty. Tematicky se nabízelo 12 "pozitivních" interaktivních projektů, které jsem si mohl po nasazení VR brýlí a uchopení ovladačů vybrat a odpromítat. Nejdřív jsem si s jistou obavou pustil dvaceti-pětiminutové česko-německé Tmání (introspekci do podvědomí člověka, trpícího depresemi) a protože mi zbývalo do konce rezervace využít ještě půl hodiny, tak jsem si zkusil pustit část Goliáše: Hry s realitou o schizofrenii (jenže grafické i vyprávěcí pojetí mě vůbec nebavilo, takže jsem video po pár minutách vypnul), pak jsem omrknul i Stísněné sny o agorafobií a Limbotopii o vstupu do podvědomí a na závěr jsem si pustil část Poznámek o slepotě v angličtině, které bych býval zhlédl celé, jelikož stylové pojetí bylo velice hezké a citlivé.
Do dalšího promítání v Redutě zbývalo jen pár minut, a tak jsem si s kameramanem Kubou Panovským od 18:00 na velkém plátně připomněl klenot K. Kachyni Ucho (1970). S Kubou nás film opět zasáhl svojí atmosférou, hereckým koncertem R. Brzobohatého a J. Bohdalové a celkovou působivostí tématu, a protože jsme shodou náhod měli oba dva oblečení se stejným motivem - naším oblíbeným Spalovačem mrtvol (1968), tak jsme se vyfotili před plakátem na náměstí.
Konec večera jsem se studenty strávil na náměstí Míru u cimbálové kapely, kde tentokrát zpívala i mladá energická slečna. Za nějaký čas jsem se přesunul na velké Masarykovo náměstí, kde jsem se setkal s Mariam a u skleničky dobrého moravského ryzlinku jsme si přátelsky a dojemně popovídali. V jednu chvíli mi nečekaně zavolal pan J. Pelikán, člen orchestru Národního divadla a hudební skladatel mého absolventského filmu Andělská rapsodie, že prý ze sociálních sítí zjistil, že jsem v Hradišti a že se zde v tuto chvíli s rodinou také na skok nachází. Proto jsme se v rychlosti pozdravili u cimbálovky, vyměnili si pár vět a popřáli si hodně štěstí s naším filmem. Z náhodného setkání jsem měl velikou radost.
Během festivalu jsem chtěl vidět aspoň jeden polský film. Na titulu nezáleželo, jelikož polská kinematografie je skvělá, ve vývoji dál než česká, a nikdy nezklame. Takže jsem poslední volný lístek na doporučení přátel využil na film Filip, promítaný ve 23:00 - kde jinde než ve Slováckém divadle (v němž jsem byl vlastně skoro pořád). Mnohokrát zpracované téma osudů Židů během 2. světové války se pojalo z nové a nečekané perspektivy, kdy se titulní hrdina, polský Žid, vydává za francouzského číšníka, který pracuje v luxusním hotelu ve Frankfurtu a zde obšťastňuje paničky nacistických důstojníků. Napínavá, sarkastická, trochu absurdní i brutální atmosféra byla vystavěna velice důmyslně a úspěšně a ačkoli jsem film z důvodu pozdních hodin a přibývající únavy nevnímal komplexně, tak mě po filmařské stránce nezklamal a navíc po skončení projekci sklidil v naplněném sále zasloužené ovace.
Polským pokladem pro mě filmový program skončil, vyčerpaný jsem si šel lehnout na zem, bez karimatky i spacáku, do sportovní haly a ráno jsem vyběhnul co nejdřív na vlakové nádraží, abych společně s Mariam, Daliborem a Hankou odjel zpátky do Prahy.
Takže závěrem shrnuji, že 49. ročník LFŠ jsem sice neprožil kontinuálně, ale i tak jsem zhlédl pěkné filmy (z českých patří k těm dobrým bohužel jen ty archivní), věřím, že jubilejní 50. ročník bude ještě daleko bohatší a už teď mu přeji všechno nejlepší!