31. 7. mi můj spolužák z katedry kamery, Tomáš B. Zvelebil, zavolal a navrhnul mně, abych s ním pozítří jel na Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Za svůj život jsem sice na této akci nebyl, ale Tomáš mi zrovna volal v situaci, kdy mě nabídka programu na další dny velmi potěšila, a tak jsem souhlasil.
Než jsem odjel zhlédl jsem s kamarádem Michalem Pazderkou film Evlis, v titulní roli s A. Butlerem a T. Hanksem v roli Elvisova agenta. Nejen proto, že jsem na film slyšel nejlepší doporučení od svých známých kolegů z filmového oboru, ale i z osobního diváckého zážitku jsem film ohodnotil devíti hvězdičkami z deseti. Příběh o „Králi Rock 'n' Rollu“ byl pojatý v porovnání s podobnými filmy o hudebních legendách z posledních let (např. Bohemian Rhapsody, Karel, Meky) odlišně. Sice tak, že byl vyprávěn z pohledu agenta, který vlastně Elvise stvořil a ovládal ho. Kromě skvěle napsaného scénáře, jsem pak hodnotil i z pohledu mistrné práce s herci filmovou režii, dokonalý tempo-rytmus, podřízený rock 'n' rollovému žánru a efektní hollywoodskou kameru, která svojí obrazovou řečí zaujala hned v prvních minutách. Závěr filmu, který tradičně končí "odchodem" hlavního hrdiny, vůbec nepůsobil kýčovitě, ba naopak byl nápaditě odvyprávěn kombinací dokumentárních i nově inscenovaných záběrů z posledního Elvisova koncertu, při jejichž emocionálním působení jsem cítil husí kůži po celém těle.
Za dva dny jsem s Tomášem dorazil do Uherského Hradiště. Poté co jsme si zařídili akreditaci na tři dny, jsme si dali na náměstí lehké občerstvení, zahlédli na kole projíždějícího dokumentaristu Víta Klusáka a pozdravili se se spolužáky z FAMO, kteří také byli na pár dnů v Uherském Hradišti. První film, který jsem zhlédl, byl snímek britské nové vlny Billy lhář. V době vzniku, tedy v 60. letech, svými inovativními postupy beze sporu v britské kinematografii výjimečně zapůsobil. V prvé řadě díky scénáři, rovněž tak ovšem filmařským pojetím. Základní téma obohacuje několik prostřihů do fantazie hlavního hrdiny, jimiž se prolíná vyprávěná realita, a i samotné komické situace, např. s dvojitým rande, fungují jako karikaturní komedie o osudu prostého snílka a podvodníčka. Párkrát jsem sice měl pocit, že některé obrazy jsou moc upovídané, ale v porovnání s dalším promítáním v sále Reduta byl film dost svižný a měl jsem z něho dobrý zážitek.
Onou tragédií, jež následovala, byl japonský "velkofilm" Stěhování. Byť mě zajímá výhodní produkce a synopse filmu zněla nadějně, tak mě v sále čekalo pekelné trápení. A to mnohoznačně: jednak jsem měl zvýšený srdeční tep, zrychlený dech a v dusném přeplném sále jsem se extrémně potil, tak nešťastně uchopený osud malé dospívající holčičky, které se rozvádí rodiče, mě na plátně svým nelidsky dlouhým tempem cynicky mučil. Domnívám se, že stejně jako já, tak i většina sálu nemohla přetrpět nekonečné sekvence, složené sice z vizuálně zajímavých, perfektně komponovaných, záběrů, které hraničlily s filozofickým obsahem, jenž pravděpodobně měly předávat. Nezapomenutelnou pasáží, spojenou s tímto titulem, pro mě navždy zůstane závěrečný, pocitově asi půlhodinová, pasáž impozantních japonských letních ohnivých slavností Obon, v níž se dospívající hrdinka po pás ve vodě loučí s teatrálně se potápějící a hořící alegorickou lodí, jež symbolizuje někdejší dokonalý vztah jejích rodičů, také mizející pod vodou, přičemž na ně stále japonsky křičí:
Omedetōgozaimasu! (česky "Gratuluji!")
Po tomto šíleném zážitku jsme si s Tomášem dali večer něco do žaludku a jeli se raději vyspat do Zlína, ke jsme měli ubytování.
Druhý den jsme dojeli do Hradiště a já zašel do velkého sálu městského kina Hvězda na promítání českého filmu režisérky B. Parkanové Slovo, jehož offline-střih nám ve školním kině v Písku exkluzivně promítal slavný český mistr filmového střihu p. Alois Fišárek. Příběh jsem tedy znal, nicméně s barevným i zvukovým vyvážením, hudbou a titulky dostál pochoptelně mnohem lepší kvality. Hotové dílo jsem si užil a také jsem mnu mnohem lépe porozuměl. Charakteristickým je pro něj právě netradiční střihová skladba, kdy se v konverzaci déle sleduje postava naslouchající, nikoli mluvící, takže divák se soustředí na mikromimiku té postavy, jež ona slova přijímá, a také dlouhé obrazy natáčené v jednom záběru (např. zdobení narozeninového dortu) - většinou konverzační. Síla slova, která lidé vyslovují, je zasazená do okupačního roku 1968 (ostatně jako většina českých filmů několika posledních dekád) a sleduje příběh zásadového antikomunisty Václava, kterého bravurně zahrál M. Finger, jeho stejně tak přesvědčené manželky a jejich dvou malých dětí, kteří jsou všichni společně vystaveni počátkům normalizace a nátlakům členů KSČ. Herecké obsazení vybrala režisérka velmi pečlivě a dobře, včetně postavy malé dcery, která se rozhodně kamery nebála a bezprostředně pronášela své repliky. (Pan Fišárek nám navíc ve škole prozradil jeden tajný detail, že dětská herečka byla natolik spontánní a dobrá, že pronášela repliky namísto svého filmového bratra, který byl údajně naopak tak nevýrazný a nedobrý, že ho z filmu téměř vystřihali.) Potěšilo mě, že Slovo se vymyká tradiční české produkci právě svojí částečně inovativní filmovou řečí a že aspoň lehce naznačilo novou možnou - ovšem především logickou - filmovou tvorbu.
Kolem poledne jsem se ve Smetanových sadech setkal s kamarádem Matějem Pourem, studentem herectví na JAMU, s nímž už se znám od svých čtrnácti let a který na LFŠ jezdí pravidelně už několik let. U drinku jsme si pověděli novinky ze života a naše plány, zasmáli jsme se, a potom se rozloučili, jelikož Matěj s partou svých kamarádů odjížděl na další výlet. Ze setkání jsem měl velkou radost.
V Redutě jsem následně viděl další britský film Kožené bundy (1964). Ačkoli byl jen o rok mladší než Billy Lhář, stylově se výrazně lišil. Zápletka ani vyústění nabyly ničím moc originální ani překvapivé. Děj se soustředil na motorkáře a jeho dívku, jejichž vztah ohrožuje homosexuální motorkář Pete, kterému se téměř podaří hlavního hrdinu "přeorientovat" na homosexualitu. Toto téma, v dnešní době aktuální, mi nebylo blízké a především mi byla zvlášť nesympatická hlavní herečka R. Tushingham s velkými kachními pysky a špatnou parukou. Přiznám se - v sále jsem zavíral oči únavou a v duchu jsem si přál nečekaný dějový zvrat, který by zvýšil můj zájem o sledování filmu. Nedočkal jsem se.
Před další projekcí jsme se setkali s Tomášem, dali si sklenku vína a poslechli si cimbálovou kapelu starších Moravanů, kteří hráli samé známé jihomoravské hity, u nichž se zpívalo, tančilo, pilo a slavil život. To jsem potřeboval. Společně jsme pak na doporučení Matěje Poura zašli na polskou novinku Nezanechat stopy. Polská kinematografie se v posledních několika letech velmi výrazně vzmohla, takže jsem i tentokrát čekali mimořádný zážtek - a toho se nám bohudíky dostavilo. Oproti českým filmům a televizním sériím o stále dokola omílané komunistické éře, se Poláci látky z osmdesátých let chopili originálně a moderně. Nerad bych českým tvůrcům křivdil, ale potvrdilo se, že Poláci si umí se svým tématem počkat a překvapit svojí vyprávěcí zručností. Polský socialismus světu představují na následcích skutečné události, exponované hned v úvodu filmu, kdy státní policie k smrti ubila středoškolského studenta, a jak je jediný svědek, morálně čistý Jurka, jako nepřítel státu číslo jedna celým státním aparátem manipulován, aby byl společně s matkou zesnulého spolužáka Grzegorzovu umlčen, protože policejní moc polských komunistů přeci nesmí mít vinu na zabití. Mistrovsky udržovaná atmosféra strachu, úzkosti a napětí, úžasné a věrné herecké obsazení, perfektní inscenování i práce s kamerou si plně zasloužilo soutěžit na MFF v Benátkách a nebál bych se jej nominovat na další soutěže na prestižních světových filmových festivalech, včetně Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Poslední festivalový den jsem si na velkém plátně dopřál českou komedii z r. 1968 Nejlepší ženská mého života v rámci programu Pocta Martinovi Fričovi. Tato ne až tak populární česká komedie byla posledním filmem legendárního režiséra československé kinematografie, jelikož pár dnů po sovětské okupaci téhož roku zemřel. Námět a scénář o moralitě a lidskosti všedního člověka s kriminální zápletkou napsal slavný J. Dietl, který každou z několika málo postav vykreslil naprosto autenticky, a M. Frič jim přiřadil prvotřídní herecké představitele: Hlavní roli bezvýznamného pražského úředníka, jenž vymyslí jednoduchou a přitom geniální loupež na maloměstské poště, si zahrál J. Sovák, mladou sympatickou slečnu poštmistrovou, jež v úředníkoviprobudí něžné city i svědomí krásná M. Dvorská, a i obsazení vedlejších komických rolí bylo zvoleno skvěle (mj. I. Janžurová, Č. Řanda, Z. Řehoř...). Komorní příběh byl pojat v ich-formě, se suchý Sovákovým hereckým pojetím a Fričem inovativně použitým vnitřním monologem, kterým Sovák komentoval a vlastně sarkasticky glosoval realitu a postupy, jak se mu (ne)daří naplňovat jeho nemorální plán. Troufám si smeknout před Panem režisérem pomyslný klobouk, neboť rozhodně uměl i v posledním svém díle diváky pobavit.
S tímto zážitkem jsme s Tomášem ukončili náš třídenní výlet do Hradiště a vrátili se domů do Prahy se shodou, že oproti médii protěžovanému karlovarskému festivalu působí LFŠ daleko přístupněji, přátelštěji, příjemněji a hlavně se na ni podaří téměř bez problémů zhlédnout všechny filmy, které si návštěvnící přejí vidět. A o tom přece filmové festivaly jsou! Proto na ni budu stejně jako kamarád M. Pour jezdit také pravidelně každý rok!
