V roce 2021 mi můj učitel dějin světového filmu, Michal Šašek, nabídl, abych v létě dva týdny pomáhal jako honorovaný filmový odborník na příměstských táborech MFF pro děti a mladé publikum Juniorfest v Dobřanech a v Plzni. Náplň práce spočívala v tom, aby si děti pod vedením mě a kolegy z vyššího ročníku (Antonína Uličného) za týden zkusily natočit krátký film. Na základě videohovoru s vedoucími táborů jsme si proto naplánovali přesný harmonogram, aby děti vždy od pondělí do pátku měly dopoledne věnované filmovému projektu a vše se v pořádku stihlo. Také jsme si s Antonínem dopředu připravili dva náměty na tábory v obou městech a zvolili taktiku, že děti psychologickou hrou přesvědčíme, že náměty napadly vlastně je samotné.
Dobřany (12. 7. - 16. 7.)
V neděli 11. 7. jsme přijeli vlakem do Plzně, kde jsme se setkali na kávě ve vyhlášené restauraci U Salzmannů s panem Šaškem. Popovídal si s námi o aktuálních organizačních podrobnostech a ubytoval nás v Pensionu City, vedle sídla plzeňské buňky ODS, od níž nám také předal klíče, jelikož jsme během týdne potřebovali pracovat odděleně na svých školních projektech - tak abychom měli k dispozici soukromý prostor a nerušili se. V útulném pokoji jsem si dal na stůl počítač a projeli jsme si znovu bodový scénář prvního filmu, který jsme s dětmi chtěli natáčet. Potom jsem Antonínovi pustil své první filmové cvičení (postup práce) a debut FIXIT, krátce jsme si o obou filmech popovídali, a pak jsme se každý věnoval svému. Antonín totiž skoro každý den potřeboval řešit přípravné práce před natáčením svého postupového filmu do třetího ročníku a volal kvůli tomu několik hodin s produkčním, scénáristou, kameramankou a dalšími členy štábu.
První noc jsme se vyspali a jeli jsme už v 7:00 z plzeňského nádraží rychlíkem do Dobřan, kde na nás čekaly vedoucí, Marcelka a Andrea (Andy) Vohradské - matka s dcerou, jež jsme znali už z callu přes Zoom. Po vystoupení z vlaku jsme se přivítali a nechali se Dobřanami, vyhlášenými mimochodem ústavem pro duševně choré (lidově řečenou "cvokárnou"), provézt s podrobným výkladem Marcelky, učitelkou na dobřanské základní škole, až ke kinu Káčko, pojmenovaném po rodákovi O. Kovalovi a zpěvákovi K. Krylovi, kde tábor probíhal. Než mohl začít oficiální program, bylo tou dobou nutné prokázat se bezinfekčností proti koronaviru. Z toho důvodu se nechalo všech 15 dětí (12 holek a 3 kluci) i s vedoucími vyšťourat PCR testy v objednané sanitce. Smutně jsem přihlížel děsivé skutečnosti, že první zážitek z tábora pro sedmileté dítě je, jak ho člověk ve skafandru štoural v nosu jako nějaký vysoce infekční organismus.
Tato nepříjemnost se nicméně rychle vyřešila a přešlo se do krásného kinosálu s červenými stěnami, sedačkami a oponou a na velkém pódiu, připomínající divadelní jeviště, jsme se s dětmi seznámili. Marcelka představila nejdříve sebe a Andy, pak děti informovala, že budeme pod vedením mě a Antonína jakožto filmových odborníků natáčet film, a následně v kolečku každý postupně řekl své jméno, věk a oblíbený film. Vkus měly děti zajímavý: většinou zmiňovaly fantasy nebo pohádky, a nejčastěji se shodovaly v nejnovějším dětském kino-hitu roku - Princezna zakletá v čase. Já zmínil jako svůj nejoblíbenější film Nekonečný příběha prozradil jsem, že rád imituji hlasy známých osobností. Krátká názorná ukázka celý kolektiv překvapila a fascinovala a zaujal jsem natolik, že jsem byl od té chvíle pravidelně žádán, ať glosuji dění jako Babiš, Zeman a jiní. Antonín vysvětlil, že má introvertní povahu, a opravil Marcelku, aby mu neříkala "Tondo", protože toto oslovení nemá rád. Od té doby ho děti překřtily na Pana Antonína, případně jsme o něm mluvili jako o Panu introvertovi, s čímž byl údajně spokojený. Následovaly krátké hry a taneční rozcvička. Andy zapnula externí repráček a začala v kolečku předtancovávat freestyle choreografie na hity Bongo Cha Cha Cha a Bella Ciao! Přitom jsme si krásně zablbli, protože každý měl prostor pro své vlastní taneční sólo.
Když hudba dozněla, nastala naše chvíle s Antonínem - vytáhli jsme na jeviště flipchart a zahájili jsme odbornou přednášku. Antonín začal výčtem filmových žánrů, přičemž očekával spolupráci dětí, zatímco já jsem je zapisoval na flipchart. Pak jsem se slova chopil já a popisoval jsem proces vzniku filmu. Každou fázi výroby jsem napsal na flipchart, následně jsem dětem vysvětlil, jak si rozvrhneme týdenní plán a když už byly takto poučené, tak nadešla chvíle na brainstorming (námi režírovaný samozřejmě). Nejdříve jsme fingovali naše úvahy a složité přemýšlení nad tím, jak bychom pro film mohli využít prostor kina, pak si děti "vybíraly" žánr a my jsme zařídili, že děti nadšeně schválily, domnívaje se, že jde o jejich nápad, náš námět o hrdinovi filmových žánrů, který na cestě do kina zažije několik epizod v různých žánrech. K pohádce, akčnímu filmu, komedii a hororu jsme nově vymysleli ještě muzikál, aby si v něm zatančily na naučnou choreografii (kterou Andy dopředu sestřihala) všechny děti, a při páteční slavnostní premiéře tak mohli všichni rodiče vidět své děti na plátně.
Na oběd jsme šli pěšky do kantýny, která stála na půli cesty k nádraží, a kde byly obědy domluvené na celý týden. Cestou jsem se sblížil s dětmi, vyprávěl jim vtipy a zábavné historky - a samozřejmě jsem imitoval. V jídelně vařili dobře a kromě polévky a hlavního chodu byl k dispozici vždy také nějaký mini-salátek nebo ovoce.
Odpoledne do Káčka dorazil praktikant Lukáš, který měl pomáhat s organizací a hrami a poněvadž měl dobrý smysl pro humor, tak jsme si skvěle sedli. Ještě před odpoledním nefilmovým programem jsme u flipchartu vymysleli, sepsali a rozdělili role, které v našem filmu budou vystupovat, a dohodli se, kde budeme shánět kostýmy. Na hlavní roli hrdinky se bez konkurence, sebevědomě přihlásila usměvavá Kristýna (řečená Kristi), z níž jsem už na první pohled vytušil hééérečku, toužící po velké kariéře. V žánru pohádky se do role prince naprosto svědomitě přihlásil tělnatější Honza, kterého herectví moc bavilo, do role draka energická a nezapomenutelná Evelína a vesničany, kteří měli prosit naší hrdinku (jež se v tomto žánru stane princeznou) o pomoc, jsme trošku vylepšili podle přání dětí - slečnu z vesnice hrála Amálka a jejím doprovodem byla zvířátka: dcera ředitelky festivalu Ditka jako jednorožec a nejmladší Maruška jako včelka. V akčním filmu vystupoval bratr Ditky, Ondra, jako zloděj, který ukradl z kina kotouč filmu a roztomilá Valentýnka jako policistka, v komedii jako uplakaná slečna pokladní Simča, jako reinkarnovaný Ch. Chaplin veselá Kačka, které jsem pro ten účel půjčil buřinku a deštník, ve vedlejší epizodě, kterou si děti samy do scénáře přidaly, se objevila Sandra jako zoufalá návštěvnice kina a Šárka jako naštvaná důchodkyně, a v hororu jako slečna uvaděčka Lukášova sestra Lenka společně s Adélkou jako upírkou. Jelikož film se neodehrává jenom před kamerou, tak se děti hlásily i do pozic ve štábu. Například jeden z kluků, Tobiáš, chtěl určitě vyzkoušet práci s kamerou a další děti si zase přály zkusit nahrávat zvuk.
V odpoledním programu děti pod vedením Marcelky vytvořily týmy pro sbírání bodů za celotáborové úkoly a rovnou si odškrtly splněný úkol za vytvoření scénáře a za vymyšlení názvu týmu, včetně nakreslení loga. Jak jsem obcházel jednotlivé týmy, abych zjistil, co vymýšlejí, tak mě pár z nich požádalo o radu, ale nakonec z jejich vlastní kreativity vznikly týmy: Špunti na táboře, Šavlozubí tygři a Shreci. V těchto týmech si v kolečku zahrály hru s hádáním filmových titulů na papírcích v klobouku, kdy v první kole mohly film popisovat neomezeně, v druhém jedním slovem a ve třetím pantomimou.
Večer, když se děti rozešly domů, nás Marcelka a Andy pozvaly na Birell do hospody z druhé strany Káčka, kde jsme si popovídali více o našem studiu a o životě. S Marcelkou a Andy jsme si vyměnili vzájemné sympatie i díky našemu humoru, kdy si dámy oblíbily mé imitace a mě zase mile překvapily hlášky, z českých filmů, jež často citovaly (např. Sedni si! - Já sedím. - Ona sedí. nebo Šaty jsou ve skříni? - Tak je tam dejte!). Kolem 20h jsme se vrátili vlakem do Plzně a šli skoro hned spát.
V úterý jsme v Dobřanech už byli plně očekáváni. Z Káčka jsme přešli na plácek u garáží, kde Andy zahájila program, jako každé ráno, taneční rozcvičkou. Za pár minut na ni přitancovala i ředitelka festivalu Judita Soukupová, která přijela dobřanský turnus zkontrolovat a seznámit se s námi. Usměvavá a sympatická maminka Ondry a Ditky, v široké pestrobarevné sukni s námi spontánně tančila, a byla proto svědkem i improvizovaných sólo tanců uprostřed kolečka (například Kozáčku od Lukáše nebo mé snahy o nějaký jedinečný pohybový projev). S Juditou jsme se seznámili, podali si ruce, a protože ráda všechno dokumentuje, tak s námi šla do Káčka a pořídila nám na památku několik fotek.
Natěšené děti čekaly, jak budeme dál postupovat v přípravě filmu. Scénář už byl dávno dopředu sepsaný mnou a Antonínem, takže na dětech bylo, aby vytvořily storyboard. Tím jsme jim vsugerovali pocit, že vlastně příběh technicky tvoří i v přípravné fázi (akorát že kreslením záběrů na papír), což je dost bavilo. S dětmi jsme také prošli kino, abychom si upřesnili, kde se budou jednotlivé scény točit. Ještě před obědem jsme si řekli, kde seženeme na natáčení rekvizity a kostýmy. Několik z nich jsme si vypůjčili na štendrech ve fundusu kina (např. princeznu, zloděje, upíra), nicméně některé si děti musely sehnat doma nebo vyrobit - např. Evelí si z kartonu vyrobila a namalovala hlavu draka. Pro přehled jsem na flipchart sepsal, co všechno si má každý herec pro svoji roli zařídit a další den na svoji odpovědnost přinést, aby se mohla konat kostýmní zkouška.
Andy odpoledne nejdříve předtančila choreografii do muzikálové části našeho filmu, následně ji začala učit děti a zhruba po hodince jsme se přesunuli ven k plácku nad Káčkem, kde se hrála hra Co není v hlavě, musí být v nohách. Děti se rozdělily do tří týmů, seřadily se a po spuštění času vyběhl první z řady ke své nápovědě (Marcelce, Andy nebo Lukášovi), která mu předala otázku, s níž se vrátil k týmu a teprve až ji tým správně uhodnul a "posel" předal nápovědě, tak mohl předat štafetu. Otázky byly některé triviální, ale některé taky záludné, a tak se děti dost naběhaly... Loučení s dětmi před odjezdem zpět do Plzně jsem tentokrát pojal profesionálně a kladl jsem jim na srdce, ať se na natáčení další den pořádně vyspí, protože to nebude žádné peříčko. V Plzni jsme s Antonínem měli za úkol do dalšího rána sehnat upíří tesáky a na základě nakreslených komiksů, které jsme od dětí dostali, jsme si navrhli na další den hrubý natáčecí plán. Než jsme usnuli, věnovali jsme se svým školním projektům.
Na natáčecí den jsme se náramně vyspali. Antonín měl obavy, že se s dětmi film nepodaří natočit kvalitně, ovšem já ho ubezpečoval, že natáčení bude hlavně pro děti skvělý zážitek. V Káčku jsme shromáždili kostýmy a rekvizity, děti se do svých rolí převlékly, nalíčily a na hudbu absolvovaly promenádu. Na nacvičování scénáře nebyl čas, poněvadž v 9:00 jsme měli naplánovanou první klapku scény u pokladny, v žánru komedie. Kristi se oblékla do komediantského obleku, z Kačky se stal Chaplin, Simča si sedla za pokladnu, malinká Maruška si vzala vypůjčenou klapku, Valentýnka můj rekordér, Antonín držel kameru a dával instrukce Tobiášovi a já se chopil inscenování podle svého vlastního storyboardu a režie. Evelí si řekla "Akce!" a jelo se. Směna trvala, s malými pauzami na svačinu a stavbu scény až do 15:45 a natočili jsme celkem 70 klapek. Děti se různě vystřídaly v pozicích za kamerou i před kamerou a natáčení je moc bavilo. Po poslední klapce se se mnou děti dojemně loučily. Na moji výzvu "Kdo chce, může mě obejmout!" se ke mně seběhly a nechtěly mě pustit z Káčka. Takový projev náklonosti a upřímné lásky mě vzal za srdce.
Antonín odjel dřívějším vlakem do Plzně, aby mohl pracovat, ale než se děti rozešly domů, využil jsme jejich kreativní nálady a na pódiu Káčka jsem scény ze scénáře inscenoval jako etudy, v nichž aktéři smí používat jenom jedno stejné slovo. Univerzální příklad: postava A se dorozumívá pouze slovem Bublina a postava B z úst nevypustí jiné slovo než Brýle. Tahle hra se dětem moc zalíbila – zvlášť také proto, že jsem je nechal, aby si vymýšlely vlastní slova. Vznikly tak moc vtipné scénky, když dejme tomu, Šárka v roli důchodkyně, odcházející ze záchodu, namísto věty "Ta dnešní mládež!" sarkasticky komentovala situaci jedním slovem - "Žvýkačka!" - nebo když v hromadné etudě měly děti z plných plic provolávat senzační zprávy světu, používajíce všichni slova "Svoboda". Pak mě děti s Marcelkou a Andy doprovodily až na vlak na nádraží a ještě jsme si přes okénko mávali. To jsem měl slzy na krajíčku.
Jako vyčerpaní lektoři jsme si za odměnu dali s Antonínem večeři v plzeňské pizzerii a svěřovali si dojmy z natáčení. Na hotelu jsem si vzal notebook a přešel do kanceláře ODS, kde jsem dlouho procházel databanky a hledal hudbu ke všem žánrovým epizodám v našem filmíku.
Ve čtvrtek ráno jsem jel do Dobřan sám, jelikož Antonín potřeboval pracovat na svém školním filmu. Hned po příchodu do kina se ke mně děti seběhly jako včely na med a dychtivě se zajímaly, jak vypadají záběry. Ubezpečil jsem je, že se všechno dozví ve střižně po taneční rozcvičce. S notebookem jsem si zalezl do šatny kina a otevřel rozdělaný projekt v Adobe Premiere. Marcelka s Andy rozdělily děti na dvě skupiny – jedna s nimi hrála pohybové hry a druhá se šla dívat ke mně do "střižny", aby mohla nahlédnout střihačovi pod ruce, radit s výběrem záběrů a také si zkusit střihat. V 10:00 jsem si musel dát od práce pauzu, jelikož jsem měl online předrealizační poradu k mému školnímu cvičení Němá etuda, a tak zatímco si děti venku hrály, já si v prázdném hledišti kina "užíval oblíbené" vysílání pře Zoom.
Odpoledne do Káčka přišel Antonín, ještě jsem chvíli střihal a zhruba od 15h přišla na řadu velkolepá hra Pamatuj si!, do níž se zapojil naprosto celý táborový tým. Po prostoru nedalekého paloučku u Káčka se rozmístilo asi 30 papírků s filmovými hláškami a děti je musely sbírat, zapamatovat si a doslovně nahlašovat kontrolorům, kterými jsme se stali my – všichni vedoucí. Naši táborníci se v horkém počasí na sluníčku dost zapotili a pobavilo mě, že někteří několikrát za sebou citovali hlášky se stejnou chybou/přeřekem (např. několikrát jsem si od stejného člověka vyslechl hlášku "Hliník se odstěhoval do Humploce.").
S koncem hry už nebyla síla na další aktivity, a já navíc musel dál střihat. Proto jsem se rychle vrátil do Plzně na hotel, abych mohl film dokončit a přidat k němu šablonovité titulky.
Nadešel den D –pátek – což znamenalo, že odpoledne se naše týdenní táborová práce na filmu zakončí oficiální premiérou. Ráno jsem z nádraží v Plzni, kde dobrovolníci rozdávali volební propagační materiály koalice SPOLU, do Dobřan znovu přijel sám a zde jsme si po ranních tanečkách odhlasovali nový název filmu: původní pracovní Jeníkova cesta filmovými žánry jsme genderově upgradovali na Hrdinku filmových žánrů. Na nápad dětí se sepsaly vtipné "perličky", nasbírané za celý týden a Marcelka dětem jako dárek z tábora darovala plátěné tašky, které si samy pokreslily – a jak bývá zvykem – nechaly od všech účastníků a vedoucích podepsat. Nebudu lhát, autogramy jsem rozdával rád.
Ještě před obědem se kreslily plakáty na odpolední promítání, a ty se pak vyvěsily po stěnách Káčka.
Posilněni tradičně chutným obědem jsme se vrátili do kina, kam kolem 14:30 dorazil Antonín, a zde se děti připravovaly na slavnostní projekci. Mezitím co si Šárka s Kačkou, coby moderátorky, připravovaly dramaturgii programu a ostatní vytvářely a umisťovaly na sedačky jmenovky pro čestné hosty (mj. své rodiče, Juditu, M. Šaška i filmové lektory), já si s provozní kina (L. Šaškovou) vyzkoušel film odpromítat nanečisto. V 15:20 začaly chodit první hosté. Šárka s Kačkou za čtvrt hodiny zahájily program přivítáním publika, Šárka zahrála sólo na saxofon a ostatní jsme v hledišti v napětí čekali, jak bude na velkém plátně film vypadat. Výsledný export filmu jsem totiž přede všemi záměrně tajil. Po konci titulků se sálem nesl velkolepý aplaus, za jehož průběhu moderátorky pozvaly všechny tvůrce na pódium. Před sálem, plným diváků v respirátorech, jsme jako filmoví lektoři měli s Antonínem možnost vznik filmu a dojmy z celého týdne okomentovat. Antonín mikrofon omítl, takže zůstalo na mě, abych za nás oba poděkoval a náš tvůrčí dobřanský tým moc pochválil. Podle vzoru oficiálních filmových premiér nadešel prostor na dotazy diváků. Na všechny jsme s radostí odpověděli, ještě jednou si vyslechli obrovský potlesk a přišla nejtěžší chvíle – uklízení a loučení. Jakmile se všechny rekvizity a kostýmy nanosily k holkám Vohradským do auta, tak jsme se všichni několikrát objali, mávali si a rozloučili se v naději, že se snad zase někdy setkáme.
Plzeň (19. 7. - 23. 7.)
Po víkendové pauze v Praze jsem se v neděli vrátil na plzeňský hotel, abychom s Antonínem další den ráno naklusali na druhý turnus. Ten probíhal v multifunkčním centru DEPO2015 a organizovala ho Andy s pomocnicí Lindou. V 7:30 jsme dorazili pěšky do areálu Depa. Přivítali jsme se s Andy a Lenkou a po testovacím divadélku na covid jsme se seznámili s dětmi. Oproti dobřanským dětem byla tato parta podstatně mladší a tvořilo jí 10 holek a 5 kluků (z toho několik sourozenců). Zázemí jsme měli v jedné z místností Depa – malé a trochu stísněné. Co naplat! Najeli jsme na stejný model jako v Dobřanech: v seznamovacím kolečku jsme se dětem představili, vyslechli si jejich oblíbené filmy, potom jsme si vzali do ruky fixu a na tabuli přednášeli o procesu vzniku filmu. S dětmi o průměrném věku 8 let jsme vybírali žánr podstatně rychleji než v Dobřanech a ani jsme tolik nezakrývali, že už máme scénář napsaný dávno dopředu. Zápletka byla navíc absolutně primitivní. Z kolektivu byl nejvýraznější hyperaktivní rošťák Jirka, který když nemluvil, tak se všemožně kroutil a motal, a také jsem si zapamatoval křehkou dívenku Stelu, jež měla velice slabý hlas a párkrát během týdne se i rozplakala.
Čas nám dost rychle utekl, oběd jsme si dali v kantýně Depa a večer jsem s Andy a Marcelkou Vohradskými navštívil Divadelní Léto Pod Plzeňským Nebem, kde se hrál Cyrano z Bergeracu, v titulní roli s M. Dlouhým. Ačkoli vedle divadelní scény projížděly tramvaje, tak jsme si představení užili. Decentní scénografické a kostýmní pojetí mi divácky vyhovovalo, akorát ve druhé polovině představení jsem nepochopil, proč se celá výprava pojala jako bojiště 1. světové války. Nicméně výkony M. Dlouhého i J. Maryška ve vedlejší komická roli mě herecky přesvědčily, abych měl z představení dobrý zážitek.
V úterý jsem přišel na program bez Antonína, který na hotelu dál intenzivně pracoval na svém filmu. Děti jsem v Depu seznámil se scénářem a rozdělil jim role – o hlavní roli zahradníka se přihlásil tichý Martin, kluka, který půjde raději na fotbal a do hospody, hrál Jirka, dále jsem obsadil role dvou odkopnutých slečen, bodyguardy, pokladní a zbytek dětí se před kamerou objevil jako kompars ve frontě čekajících na lístky do kina. Pro příběh ze současnosti jsme nepotřebovali nijak zvlášť specifické kostýmy, takže většina herců nosila civil. Jenom pro zahradníka jsme si z divadelního štendru půjčili pruhovaný kostým, k němuž si Martin vzal svůj slamák s širokou krempou, takže vypadal jako Béda Trávníček z Mountfieldu, a odkopnutým slečnám, kterým daroval své pěstované tulipány, jsme s Andy a Lindou zařídili šaty a věnečky do vlasů v barvách kytic.
Středeční natáčení rychle odsejpalo, takže jsme měli hotovo před polednem. Natáčelo se jenom ve venkovním areálu Depa, a i za běžného provozu (tzn. za přítomnosti veřejnosti) jsme se díky jeho rozsahu nemuseli omezovat. Antonínovi jsem svěřil svoji kameru a zvuk jsme sice nahrávali, aby rozjíždění záběrů probíhalo jako na standartním place, ale nakonec ve střihu nepoužili. Neměli jsme klapku, takže se čísla záběrů vždy psala na stíratelnou tabulku a Andy nebo někdo jiný pro synchronizaci tleskl. Odpoledne jsme si v areálu zahráli venkovní stopovací hru a v 19:00 jsme se setkali s M. Šaškem v bistru Strouha, kde jsme si přátelsky povídali o dosavadním průběhu táborů, našich školních filmech i vůbec o životě.
Čtvrtek znovu patřil kompletování filmu ve střižně – když jsem vybral jednoduchou repetitivní hudbu, tak jsem záběry rychle seřadil za sebe a celý film o několik procent zrychlil, aby s hudebním doprovodem fungoval jako groteska. Andy s Lindou mezitím dětem zadaly, aby si dodatečně nakreslily storyboardy našeho filmu, a o poledním klidu se na malinké televizi v naší místnosti promítala pohádka. Děti podle zvyku ležely na koberci, kde měly jen omezený počet polštářů. Z dobré vůle jsem si lehl mezi ně a v legraci jsem je vyzval, že si můžou hlavy opřít o mě. Této chyby jsem záhy krutě litoval, jelikož v tu chvíli se ze mě stal "Polštář", na něhož si lehala hromada všech patnácti ratolestí. Andy mě naštěstí zachránila a když pohádka skončila, tak jsme všichni navštívili interaktivní expozici Tajuplný les, instalovanou v prostoře Depa.
V pátek ráno jsem exportoval film s jednoduchým názvem Ze zahrady do kina, zatímco děti kreslily jako okénka filmového pásu obrazovou reportáž zážitků z tábora. Po obědě jsme společně pomáhali s úklidem naší místnosti a připravovali se na premiéru, která začínala kolem 15h a na kterou kromě rodičů dětí dorazila i Marcelka a M. Šašek. Ceremonie tentokrát probíhala bez moderátorů, nicméně jsme s Antonínem po skončení filmu byli opět představeni a vyslechli si vděčný potlesk. Loučení s dětmi mě tentokrát tolik nedojímalo. Venku jsme si sedli na skleničku Birellu s Vohradskými a brzy se k nám přidal i p. Šašek, který nás při té příležitosti za oba týdny práce s dětmi vyplatil. Za tuto příležitost jsem byl velice vděčný jen mě mrzelo, že Antonín se k oběma filmům nehlásil a považoval je za velmi slabé. Už jsem se nenamáhal, abych mu vysvětlil, že smyslem nebyla technická a umělecká kvalita, ale fakt, že si děti tvorbu zkusily a užívaly.
Domažlice (10. 8. - 12. 8.)
Uplynulo několik dnů od plzeňského tábora a s ohledem na dobré reference jsem byl osloven, abych natočil nějaký další film s dětmi na táboře v Horšovském Týně. Tamní vedoucí se však nakonec rozhodly, že namísto natáčení hraného filmu budou animovat, takže nabídka padla. Vzápětí nicméně přišla od p. Šaška nabídka na čtvrtý tábor – v Domažlicích, kde hlavním tématem bylo loutkářství. Přes telefon jsem se spojil s vedoucí, Zdeňkou Štichovou, u níž jsem měl domluvené ubytování, a 10. 8. jsem vstal ve 4h ráno, abych v 8:00 přijel vlakem do centra chodského regionu – konkrétně do prostoru domažlického pivovaru, kde měli táborníci zázemí. Podle navigace jsem se dostavil do knihovny B. Němcové, kde se děti učily o historii loutkářství. Nejdříve jsem s nimi zhlédl krátký filmový dokument o J. Trnkovi, a pak jsem se jim představil, přičemž jsem opět zaujal svými imitacemi. Kromě dětí jsem pobavil i Zdeňku a její kolegyni vedoucí, Janu Svobodovovou-Divišovou, jež s dětmi vytvářela loutky. Náměty na film, který bychom měli natočit, jsem tentokrát nechával čistě na dětech. Vzhledem k tomu, že se počítalo s tím, že defacto zfilmujeme loutkovou hru, k níž si děti vyrobí loutky i kulisy, si vlastně mohly vymyslet cokoli. Třináct dětí se rozdělilo na dvě skupiny – jedna si jako téma zvolila kouzelné skřítky, kteří odcestují na dovolenou k moři, a druhá sci-fi o mimozemšťanech. Ve vymýšlení jmen pro ufony i planetu, kterou obývají, byly děti velice kreativní a netradiční. Na planetě OPA tak žila Urulu, Nursema, Gamora a Kevin. Ve 12:00 jsem se ze společného programu omluvil, jelikož jsem měl hovor s hercem Zd. Žákem ohledně jeho herecké účasti v mém školním postupovém filmu, a kolem 13h se šlo na oběd do řecké restaurace Poseidon.
Odpoledne jsme vymýšleli scénáře obou příběhů, podle šablony od Jany si každý táborník vytvořil svoji loutku ze čtvrtky a kusu látky, a na velké papíry se temperami malovaly kulisy. Večer jsem se ubytoval u Zdeňky, přátelsky jsme si popovídali, dozvěděl jsem se spoustu informací o Domažlicích a na dobrou noc jsem Zdeňce a její dcerušce Barunce, která se také účastnila tábora, na přání pustil FIXIT.
Další den dopoledne dorazila do zázemí sympatická malířka a ilustrátorka Slávka Štrbová, která nám vyprávěla, jak vznikaly její ilustrace ke knihám a představila jí malované karty s chodskou tématikou. Laskavý styl kreseb se mi moc zalíbil, a proto jsem si na památku koupil v domažlickém infocentru Chodský mariáš. Odpoledne jsme natáčeli v divadelním sálu, kam jsme přenesli "divadélko" s kulisami, ale poněvadž byla na určitou hodinu domluvená prohlídka pivovaru, tak jsme oba filmy museli stihnout nahrát za pouhou hodinu a půl. I když jsem jel nonstop a musel jsem s dětmi komunikovat ve zrychleném režimu, tak jsme oba záznamy natočili pěkně – nejdříve vcelku, a potom z jiných a bližších úhlů.
Na prohlídce pivovaru, s praktickou ukázkou výroby tamního ležáku, jsem byl poprvé v životě a byl jsem příjemně poučen. Když skončil program, Zdeňka mě provedla Domažlicemi, směrem k Chodskému hradu, a na cestě jsme se zastavili u pomníku osvobození Domažlic americkou armádou 5. 5. 1945.
Býval bych v Domažlicích rád zůstal až do pátku, abych mohl být přítomný premiérovému promítání hotových filmů, ale už ve čtvrtek v 10:00 jsem musel přejet do Písku, kde jsem pomáhal jako asistent režie spolužákovi na natáčení jeho postupového filmu. Rozloučil jsem se proto se Zdeňkou, převzal jsem diplom za účast na táboře, cestou ve vlaku vybíral k filmům hudbu, do večera střihal, exportoval a hotové soubory poslal přes Úschovnu, aby se mohly v pátek řádně odpromítat. V pátek jsem ještě dětem z placu poslal video-pozdrav, který pustili před projekcí, a po konci tábora jsem od Zdeňky zjistil, že závěr táboru proběhl skvěle a že dokonce došlo na slzy dojetí. Za pár dnů vyšel v domažlickém deníku na základě informací, které dodala Zdeňka s Janou, o průběhu táboru článek a děti, vedoucí i já máme na tábor nádherné, nezapomenutelné vzpomínky.
