Na 37. ročník filmového festivalu Finále Plzeň jsem se dostal tak, že jsem na něj přihlásil svůj bakalářský absolventský film Andělská rapsodie do soutěže o Zlatého ledňáčka v kategorii "Studentský krátkometrážní film", ale protože datum jeho první projekce (konkrétně školní, nikoli pro veřejnost) bylo mimo akceptovatelný termín přihlášení, tak mi byla jako kompenzace nabídnutá akreditace hosta na náklady festivalu. Poněvadž jsem si dva roky nazpět festival velice užil, neváhal jsem, akreditaci přijal a těšil se, že zhlédnu české (a slovenské) audiovizuální počiny za uplynulý rok, které jsem nestihl vidět na jiných festivalech a nebo ty, které budou na Finále uvedeny v předpremiéře či premiéře.
Den 1.
Festival začal v pátek 20. 10. Dozvěděl jsem se, že tento den bude mít v 16:00 v Plzni obnovenou premiéru film Krajan mých straších kolegů z FAMO v Písku, který letos získal jako čtvrtý český film a první film z FAMO studentského Oscara. Zkusil jsem se proto zeptat kamarádů a režisérů filmu (kteří paradoxně nevystudovali režii) Viktora Horáka (Vikiho) a Pavla Sýkory (Sykyho), jestli bychom do Plzně nejeli spolu. Původně jsme plánovali jet společným vlakem, jenže pánové si mezitím zařídili odvoz přes festivalovou dopravu a do auta už bych se nevešel, protože v něm jeli i další dva kolegové z tvůrčího štábu – scenárista P. Pelech a střihač L. Skalník. Tak jsem po dopoledním střihu mého postupového ateliérového filmu na SPŠ Panská přeběhl na hlavní nádraží a přijel vlakem do Plzně chvíli po 14. hodině. Ačkoli plzeňské hlavní nádraží velmi dobře znám, tradičně jsem se s pomocí Google map zamotal a šel zbytečně dlouhou cestou k bytu mého kamaráda, herce z DJKT (Divadla J. K. Tyla), Petra Urbana, který se nacházel pár minut od festivalového centra (Měšťanské besedy) a kde jsem měl tuto noc přespat. Na bytě jsem si odložil batoh, krátce si s Petrem popovídal a dohodli jsme se, že mu po jeho večerním představení v DJKT zařídím vstup na afterparty po Slavnostním zahájení letošního ročníku Finále.
Oscaroví kolegové z Písku přijeli do Plzně pár minut přede mnou. Plánovali jsme, že bychom si po ubytování vyzvedli naše akreditace a společně se naobědvali, ale pánové mi nebrali telefon, neboť zrovna podávali jeden z několika rozhovorů médiím. Vyrazil jsem proto do Měšťanské besedy samostatně, nicméně dlouho jsem sám nebyl, jelikož při čekání ve frontě na recepci jsem poznal několik známých tváří z MFF Juniorfest – mj. K. Malíkovou, L. Suchánkovou (koordinátorkou ubytování), K. Nohavcovou a samozřejmě D. Brabce. Vyzvedl jsem si akreditaci HOST i vstupenku na Slavnostní zahájení, seznámil se s koordinátorem dopravy J. Vitákem, s nímž jsem dopoledne komunikoval, nechal si zodpovědět pár informací a vyšel před besedu do Smetanových sadů, kde se tradičně konal můj oblíbený Plzeňský festival vína. Projekce Krajana se konala až za necelou hodinu, takže čas jsem využil k ochutnávce několika vín (na doporučení moderátorů sylvánské zelené z edice Karel Roden vinařství Vican, které mi příliš nechutnalo, a extrémně sladké mešní víno a Te deum laudamus z Rajhradských klášterních sklepů, ovšem nejvíce mi chutnal ryzlink rýnský z vinařství Mühlberger), k tomu jsem si objednal aspoň malou degustační misku se salámy a sýry a poslouchal veselé písně sympatické cimbálové kapely.
S Vikim jsme se dohodli, že se setkáme až na místě projekce – tj. v sále A. Dvořáka v plzeňském Domě hudby. V předsálí jsem si do vinné skleničky, zakoupené ve Smetanových sadech, natočil vodu ze džbánku a za chvíli dorazili oscaroví kamarádi, kterým jsem navrhl, že se jim stanu osobním dokumentaristou a budu sdílet jejich aktivity na Instagramu. Z toho důvodu jsem si v nepříliš plném sále sedl na takové místo, abych mohl ideálně natočit uvedení filmu a nástup delegace. Festivalový moderátor P. Vančura představil jmenovitě všechny 4 tvůrce, Viki se Sykym k filmu řekli pár vět a začala obnovená premiéra. Přestože Krajana už jsem zhlédl dříve, tak jsem ho sledoval se stejným zájmem i zvědavostí, jako bych jej viděl poprvé. Po projekci následoval zasloužený velký aplaus, znovu nástup tvůrců a debata s diváky. Dotazy nejdříve kladl sám moderátor, později se přidali i někteří diváci, a promítání na festivalu zřejmě splnilo i druhotný účel, jelikož jedna dáma se přiznala, že kdyby tento film nebyl oceněný Oscarem a nepromítal by se na Finále, tak by netušila, že v Písku existuje vysoká filmová škola.
Sál se vyprázdnil, já klukům u džbánku vody na chodbě poblahopřál a byl svědkem toho, jak nejdřív Viktora, a poté i Sykyho zastavují diváci a odchytávají redaktoři různých médií, aby se domluvili na rozhovoru. Hned na místě takto nahrál rozhovor pedagog z naší akademie a redaktor Českého rozhlasu Tomáš Pilát, který dnes také viděl film poprvé.
Následně jsme s klukama přešli zapít úspěch do oblíbené pivnice Lokál u DJKT. Pánové si tematicky objednali Plzeň, já pokračoval v pití vína, sedli jsme si na lehátka před Lokálem a za chvíli nám obsluha přinesla tác s panáky hruškovice, které nám objednal nový fanoušek Krajana, který také z Domu hudby zamířil do tohoto podniku a poznal písecké studenty.
V 19:00 začalo v Měšťanské besedě Slavnostní zahájení. Každý host měl vstupenku s konkrétním sedadlem v sále: já jsem se usadil na kraj první řady – a jaká to osudová náhoda – kluci měli čtyři místa přímo za mnou. Z krásné první řady jsem sledoval úvodní hereckou preformaci průvodkyně večera, Terezy Hof , stylizovanou do náruživé polohy, úvodní slovo ministra kultury M. Baxy, ředitelky festivalu a nástup i řeč delegace k novému českému filmu Rok vdovy, který byl toho večera premiérově promítán. Film jako takový mě příliš nezaujal. Nevím, zda to bylo únavou nebo mým vkusem, ovšem z první řady, s nakloněnou hlavou vzhůru, jsem brzy přestal vnímat scénář a nesoustředil se na repliky a děj. Na pár minut jsem opustil sál, poněvadž jsem potřeboval na toaletu, a když jsem se vrátil, bylo mi zasednuto místo. Proto jsem si nedůstojně sedl na podlahu, což jsem nevydržel dlouho, a raději jsme se šli se Sykym napít. Nicméně poklonu si zaslouží velmi zdařilý výkon P. Beretové, která poutavě a přesvědčivě zahrála titulní roli.
Když se otevřely dveře Velkého sálu a houfy lidí začaly scházet po schodech do dolních prostor besedy, kde už bylo nachystáne vše na afterparty, rychle jsme se s klukama mezi ně napojili, vyzvedli si welcome-drinky, nabrali chlebíčky z rautu a složitě jsme se na malém území snažili mezi houfy hostů najít svůj klid. Ze známých tváří jsem náhodu potkal mé známé zástupkyně herecké agentury LaK produkce a pozdravil jsem i p. ministra. Za několik minut dorazil z DJKT také Petr Urban, kterému jsem ani nemusel zařizovat vstup, jelikož bez problému prošel až k rautu. S oscarovými filmaři jsme si udělali společnou fotku a přesunuli se ven do stánku Hitrádia, kde jsme si sedli do lehátek, povídali si a užívali večer. Petr, který druhý den dopoledne zkoušel v divadle, se od nás o nějakou chvíli dříve odpojil, a když si kluci přáli ještě zajít do baru vedle besedy, tak jsem mu zavolal, abych ho informoval, že už také odcházím a zda by byl tak hodný a otevřel mi dveře. I stalo se tak...
Den 2.
Po vydatném spánku jsem se ráno probudil překvapivě brzy. Chvíli po mě i Petr. Klíče od domovních dveří měl jen jedny, takže si je vzal s sebou do divadla a já zůstal zavřený na bytě, abych ještě dospával a dělal si své věci. Po půl druhé se Petr vrátil, poděkoval jsem mu za nocleh, rozloučili jsme se a já vyrazil do sadů vyhledat něco k jídlu, jelikož jsem ani nesnídal. Procházel jsem vinné sady, a nakonec vybral populární plzeňskou hospodu 12°, kde jsem se už dříve dobře najedl, a objednal si burger s kuřecím masem. V průběhu obědvání jsem si psal s Viktorem, který ještě s Petrem Pelechem zůstal dnes na Finále a zrovna debatovali s náměstkem m. kultury a naším pedagogem M. Šaškem, jestli bychom spolu nezašli na nějakou projekci. K mému stolu si přisedli akorát, když jsem dojedl, objednali si dýňovou polévku a snědli ji jen tak tak, abychom stihli rezervovanou projekci filmu Hello, welcome v sále divadla Dialog od 15:00. Snímek dokumentující výlet tří hereček, kamarádek a influencerek, které jedou na festival do Varů, aby poznaly pravdu o svém přátelství, přišla uvést početná delegace. Popsala způsob vzniku a jedna z hlavních hereček (A. Doláková) se trapně, ale roztomile smála tomu, že neví, co říct, tak ať ji aspoň sledujeme na Instagramu. Jak vidno, stále byla ve své filmové roli. Film mě velmi bavil hlavně díky autenticitě ve stupidním, trapným a směšným chování "hereček-inflluencerek" a jejich primitivními dialogy, které jen podtrhávaly zoufalství protagonistek, které se snaží kamuflovat pozlátkem červených koberců a sdílením stories na sociálních sítích, kde lžou o jejich skutečných pocitech. Formálně se mi film nelíbil z hlediska kamery a střihu, ale tématu to neuškodilo. Ze sálu jsem odešel během závěrečných titulků a nezůstal na navazující debatu, jelikož jsem měl do pár minut další projekci.
Než jsem přeběhl do besedy, tak jsem ochutnal další víno ve Smetanových sadech a se skleničkou v ruce natočil video ve stánku Prima+. V akreditačním centru besedy jsem si odložil batoh a usadil se u jednoho ze stolečků s lampičkou v Malém sálu. Cítil jsem déjavu, jelikož stejně jako před dvěma lety, kdy jsem byl na Finále poprvé, tak i letos do sálu přišel David Brabec uvést předpremiéru prvních 2 dílů, tentokrát 2. série Krále Šumavy: Nepřítel lidu, a přivítal delegaci tvůrců. První sérii už jsem si tolik nepamatoval, jelikož jsem ji viděl před dlouhou dobou, takže jsem si musel během sledování vybavovat postavy a jejich vztahy, nicméně scénář mi přišel zajímavý a herecké výkony i obrazová atmosféra velice poutavé. Při odchodu z besedy jsem pozdravil G. Semovou z PR oddělení Primy a řekli jsme si, že se uvidíme na oslavách dvaceti let naší školy FAMO v Písku. S koordinátorem dopravy jsem se domluvil na večerní odvoz ve 22:00 do Prahy a zeptal se, zda by se do auta vešli také Viktor s Petrem Pelechem, kteří dnes v noci také chtěli jet domů. Auto bylo kromě mě prázdné, takže nebyl problém odvézt i kluky.
V sadech jsem si dal večeři a v oblíbeném stánku vinařství Mühlberger jako věrný zákazník ochutnal několik dalších odrůd (tramín, hibernal, pálavu, ale nejvíce mi stejně chutnal ryzlink rýnský). Večer od 20:30 jsem byl pozván na Czech film party Českého filmového fondu, APY a Finále a zároveň jsem si rezervoval vstupenku na dokument Tady Havel, slyšíte mě? od 20:00 v Domě hudby. Tento snímek jsem chtěl vidět v kině už delší dobu. Proto jsem vyrazil do sálu s plánem, že se budu snažit vidět z filmu co nejvíce, avšak odejdu po nějakém čase, abych stihl aspoň kousek party, než odjedu do Prahy. Dokument uvedl opět David Brabec, pozval jednoho z tvůrců, který o filmu řekl pár slov (která se překládala přítomné zahraniční porotě do sluchátek) a po slovech "Ať promluví plátno, které znamená film," se spustila projekce. Ve srovnání s jinými celovečerními portréty o odcházení legend (např. Karel, Meky, Django, Všichni lidé budou bratři...) byl tento dlouho očekávaný a dobře odvyprávěný příběh prvního českého prezidenta a symbolu svobody a demokracie zpracován velmi důstojně a divácky atraktivně. Historie toho, kdo vlastně Václav Havel byl a co prožil, než se začal sbírat autentický materiál přímo pro tento film, byla chytře a úsporně zpracovaná formou montáže do úvodní sekvence, a pak následovaly dramaturgicky správně řazené situace z jeho posledních let života (včetně poměrně soukromých okamžiků z vlastní knihovny, volnočasových návštěv koncertů, setkání s Dalajlámou, oslav narozenin atp.). Jelikož mě film upoutal, vydržel jsem jej zhlédnout celý a až s nástupem závěrečných titulků jsem rychle přešel do Měšťanské besedy na party, abych si ji aspoň posledních 30 minut před odvozem do Prahy trochu užil.
To se povedlo, jelikož jsem ochutnal z rautu skleničku červeného i bílého vína, pozdravil se s V. Vodochodským, s nímž jsem se naposledy setkal na festivalu ve Varech před premiérou Vln, na něž jsem navázal a znovu pogratuloval, u fotostěny Voyo jsem zhlédl zástupce LaK produkce s dalšími tvůrci Krále Šumavy (včetně představitele titulní role – O. Hese), pak jsem si venku popovídal s Vikim, Petrem a dalším FAMO absolventem, Pavlem Bartovským, seznámil se s řidičem a autem, kterým nás měl odvézt, a posledních pár minut jsem využil k pozdravení a krátkému rozhovoru s mým pedagogem na obrazovou tvorbu, kameramanem a režisérem, J. Malým, kterého jsem nečekal, že na Finále potkám.
Pár minut po desáté jsme s klukama nastoupili do auta, sympatický řidič si s námi během cesty mile povídal a ochotně odvezl každého z nás až domů. To se mi obzvláště hodilo, jelikož jsem další den vstával brzy na natáčení seriálu.
Den 3.
Napevno jsem se rozhodl, že se do Plzně po natáčení vrátím a vydržím na festivalu až do slavnostního zakončení s udílením cen. Jediná komplikace bylo ubytování, jelikož P. Urban zůstával v Praze a jeho divadelní plzeňský byt byl obsazen. Naštěstí mě k sobě na dvě noci přijali kamarádi z plzeňské video-produkce Libertas, takže jsem se nemusel snažit zařizovat narychlo nějaký hotel. Od L. Suchánkové z ubytovacího centra jsem stejně věděl, že festivalové kapacity jsou naplněny. Dopravu mi opět ochotně zařídil J. Viták. Auto odjíždělo ze Zličína v 11:20 a se mnou se v něm svezli také herci M. Kern a P. Gajdoš. S řidičem i oběma herci jsme si nenuceně popovídali a já s překvapením zjistil, že si mě P. Gajdoš (který se jako člen delegace jel tento den na Finále podívat na film Noční klid, kde ztvárnil hlavní roli) pamatuje z natáčení bakalářského filmu studentů z nižšího ročníku, kde jsem pouze jeden den dělal skript. Já ho naopak nepoznal...
Vysazeni jsme byli před besedou ve 12:30. Zatím jsem se nemohl ubytovat, protože obyvatelka bytu a kamarádka Mája, která mně měla odemknout, byla ještě ve škole. Tak jsem v besedě chvilku počkal a když jsem spatřil fotografa, jak fotí pro festivalovou kroniku a sociální sítě VIP hosty před fotostěnou, požádal jsem ho, aby mě taky na svůj fotoaparát cvaknul – s velkou kartonovou kamerou, kterou použila pro svoji performanci na letošním zahajovacím ceremoniálu T. Hof.
Vyrazil jsem s batohem na oběd do nedalekého McDonaldu a ve vstupních dveřích besedy jsem se nečekaně střetnul se Sykym. Navzájem jsme netušili, že se v Plzni ještě budeme pohybovat, nicméně jsme byli rádi, že si máme s kým povídat a dohodli se, že si spolu během dne sedneme někde na pivo a případně zajdeme na nějakou projekci. Po obědě jsem počkal na Máju na tramvajové zastávce U Práce a došli jsme spolu pěšky k nedalekému bytu. Poté co jsem si uložil batoh a deštník, jsem si nechal poradit jednoduchou trasu z bytu k Měšťanské besedě a dorazil do Kinosálu, kde se od 15:00 promítal celovečerní film Od Marca do Mája, oceněný v soutěži Proxima na letošním karlovarském festivalu a na který jsem slyšel a četl kladné recenze. Bohužel jsem byl zklamaný. Portrét slovenské rodiny a vnitřních vztahů mezi silně věřící matkou křesťanskou, která nečekaně otěhotní, bezstarostným, pohodovým otcem a třemi dospívajícími sourozenci mě svým pomalým tempem a nezajímavými postavami brzy uklimbal a raději jsem po padesáti minutách sál opustil. Obsah příběhu ani styl neodpovídal anotaci, a kromě toho mi k filmu neseděl nevkusný plakát.
Napsal jsem Sykymu a dorazil za ním a jeho kamarádem (starším absolventem FAMO) do pivnice Lokál. Zde jsem si objednal skleničku vína a vyhecovaný Sykym jsem si koupil v tabáku prvně v životě vlastní krabičku cigaret. Syky byl zahlcen telefonáty, přesto jsme si zvládli příjemně přátelsky pokecat a když se k nám přidal i Sykyho další plzeňský kamarád, tak jsme se zvedli a procházeli sady. Z jedné z restaurací na mě zavolal T. Tkoč (koordinátor dopravy z MFF Juniorfest), který v ní pracoval. Pro mě to bylo velké a milé překvapení a slíbil jsem mu, že se k němu do podniku rád někdy stavím na jídlo či pití. Rozloučili jsme se Sykyho kámošem a došli do hospody Srdcovka, kde jsem si objednal 2 dcl Prosecca a Sykymu zaplatil pivo. Sedli jsme si na zahrádku, abychom mohli kouřit, a zde se mi Syky přiznal k pravému důvodu, co vedlo jeho a Viktora k tomu, aby film přihlásili do soutěže o Studentské Oscary. Pobavilo mě, že šlo pouze o recesi na mě, když jsem sdílel, že jsem svůj bakalářský film přihlásil do náhodné (podle jejich vidění céčkové) soutěže se značkou Oscar, a že chtěli dokázat, že na tento bezvýznamný festival přijmou všechny filmy – a hle: byli přijati do finále reálných Oscarů! Dodal, že tuto pravdu přiznali už také v rozhovoru pro noviny, což mi udělalo radost, jelikož defacto jsem se na tomto absurdním a bizarním způsobu cesty k vítězství přeneseně také podílel.
Od 18:00 se promítal ve Velkém sále televizní film ČT Smetana, na který jsem se za každou cenu chtěl podívat. V tomto roce totiž uplynulo 200 let od narození velikána české hudby a k tomuto výročí vznikalo několik výstav, koncertů i filmových/televizních projektů, přičemž jednoho jsem se i osobně zúčastnil, když jsem hrál mladého dvacetiletého B. Smetanu v dokumentu Tajemství života Bedřicha Smetany. Přesvědčil jsem i Sykyho, aby na projekci dorazil se mnou. Poněvadž jsme se před sál dostali pár minut po zahájení úvodního nástupu početné delegace, tak jsme si sedli do 1. řady a sledovali film z dobré pozice. Film byl tvůrci přiznaně prezentován tak, že rozdělí diváky na dvě části – na jedny, kteří budou snímku věřit a mít ho rádi díky nové interpretaci jednoho z největších českých hudebních skladatelů, a na druhé, kteří jej budou z duše kritizovat. Upřímně řečeno, já bych se spíš zařadil do té druhé skupiny. V. Neužil ztvárnil pod režijním vedením titulní roli tak, že B. Smetana byl vlastně velmi nerudný, impulzivní a nadržený bohém, ale jak jsme se shodli i s vedle mě sedícím Sykym – vůbec jsme mu to nevěřili. Nicméně obrazově se mi film líbil, a i scénář se zdál pěkný a kompaktní.
Se Sykym jsme snímek rozebrali před besedou na cigaretě, natočil jsem s ním krátké video na instagramová stories, jak na chodbě před sály jakožto oscarový režisér mává s nezájmem nad vystavenými festivalovými cenami Zlatých ledňáčků, a ve 20:30 jsme šli do Kinosálu na další celovečerní film, který jsem nestihl vidět na karlovarském festivalu, Ema a smrtihlav. Slovensko-česká koprodukce o dramatu z 2. světové války měla působivou, tajemnou a napínavou atmosféru, dobré herecké výkony i zvuk. Zaujala mě už samotná zápletka, kdy v nacisty okupovaném Slovensku žije maďarský menšina, včetně hlavní hrdinky – vdovy, která přijme českého židovského chlapce, a přitom osciluje mezi zájmem nacistického důstojníka a vedoucím Hlinkovi gardy. Sykyho však film zhruba po čtyřiceti minutách začal svým tempem nudit. "Nepůjdeme radši na cígo?" navrhl mi – a já nápad přijal. Dnešní zkušenost s filmy, odehrávajícími se na Slovensku, pro mě nebyla nejlepší. Ba naopak jsem byl zklamán.
Zbytek večera jsme se Sykym proseděli a prodebatovali se skleničkami Prosecca a Plzně u stolečku před besedou. Já měl tendenci pozdravit herce V. Polívku a J. Mádla, který dnes přijel jako delegace k Vlnám, ale nechtěl jsem zbytečně dolejzat. Ještě bude několik příležitostí!
Slíbil jsem, že na byt ke kamarádům dorazím před půlnocí. To se mi o fous nepovedlo, jelikož jsme se Sykym z besedy šli ještě degustovat skleničku vynikajícího červeného vína do vinárny Na břehu Rhôny, za odborného doporučení sympatické a laskavé slečny v červených šatech. Dobře jsme si s ní popovídali a pozvali ji na promítání Krajana do Londýna.
Den 4.
Dopoledne nepromítali nic zajímavého, pouze Čtyřlístek pro děti. Zůstal jsem na bytě a pracoval. Kolem půl jedné jsem vyrazil na oběd do pizzerie Da Pietro, kde jsem si u T. Tkoče objednal delikatesní Margheritu a lahodné bílé víno. Během jídla jsem vyřešil ještě několik hovorů a vyrazil přes Smetanovy sady, kde jsem potkal známého K. Straku, do Malého sálu besedy na promítání Nočního klidu. Opět jsem byl zklamán. Tempo filmu o xenofobii hlavního hrdiny, který má paranoidní strach z toho, že ho pronásleduje Afroameričan, který ho oslovil na letišti, bylo nesnesitelně pomalé a zdlouhavé a dobré výkony herců to bohužel nezachránily. Filmy "o pocitech" zkrátka nemusím.
Před další projekcí, která začínala až večer v 18:00, jsem si sedl do Srdcovky a komunikoval s Festivalem Otty Hoffmana, kde jsem měl v pátek získat ocenění. Ještě jsem stihl ochutnat další 2 dcl červeného vína Na břehu Rhôny, a pak už jsem se přesunul do Divadla Dialog na krátký hodinový film ČT Kotrmelce pana herce. V předsálí jsem se setkal s delegací k filmu, která si také sedla v sálu do řady přede mnou. Herečka S. Lewandovská se na mě najednou otočila a řekla, že mě zná. To mě trochu zaskočilo. Starší moderátor přivítal ji, režiséra T. Bařinu a herce Z. Piškulu, společně uvedli film a spustila se promítačka. Naneštěstí prvních 10 minut byla projekce pokažená kvůli zpožděné zvukové stopě. Promítač se to snažil napravit spuštěním od začátku a hledáním synchronizačního bodu, čímž situaci jen zhoršil a způsobil u přítomných diváků velkou zábavu. Přijde mi škoda, že se tento film vyrobil pouze pro televizi, jelikož scénář má velice pevný, vtipný obsah, dobře stavěné dialogy a role jsou obasazeny úžasnými herci (v první řadě T. Töpfer, K. Melíšková, I. Janžurová nebo ve vedlejší komické roli mě pobavil i kamarád F. F. Červenka). Humoru pomohl i svižný střih a chválím i režijní koncepci.
Ze sálu jsem si zašel na víno, na bytě jsem si dal s kamarády večeři a šel brzy spát.
Den 5.
Poslední festivalový den jsem zahájil opět dost lenivě. Jelikož přátelé odešli do práce nebo do školy, tak jsem po snídani odpočíval a znovu až odpoledne jsem se šel najíst. Ze všech možností občerstvení, jež byl v úvaze, jsem si vybral McDonald. U objednávacího panelu jsem si zaplatil menu a vybral místo k sezení. Před jídlem jsem si chtěl umýt ruce a teprve až cestou na toaletu jsem si "náhodou" všimnul, že u jednoho ze stolů nečekaně sedí kamarád, spolužák a můj asistent režie Norbi. Hned jsme se srdečně pozdravili, přisedl jsem si k němu a zeptal se, co tu dělá. Dozvěděl jsem se, že jde prvně na přednášku na Západočeskou univerzitu, kam jsem ho také doprovodil a nabídl mu, že pokud chce, může využít moji vstupenku pro doprovod na večerní Slavnostní zakončení festivalu v DEPU2015.
Na letošním ročníku Berlinale jsem nestihl vidět celovečerní dokumentární portrét české fotografky L. Jarcovjákové Ještě nejsem, kým chci být, který si odtamtud odnesl nadšené ohlasy. Ve 14. hodin byl promítán v Malém sálu a já si to nemohl nechat ujít. Koncepčně pojala režisérka portrét jako pás fotografčiných fotek (někdy dokumentárních, ale z větší části šlo o autoportréty nebo fotky jejích nohou případně jejích erotických částí těla – což nebylo příliš příjemné sledovat), rozdělené v kapitolách podle roku a místa, kde fotografka žila. Tyto pásy doprovodil komentář fotografky, která četla její vlastní deníky. Zhruba v polovině jsem sál opustil a za chvíli se vrátil. asáž filmu, kterou jsem vynechal, mi vůbec nechyběla.
Poslední rezervaci, kterou jsem ten den stíhal zhlédnout, jsem si zařídil na první díl minisérie Studny z produkce Voyo. Předpremiéru měl tento první díl předchozí den na festivalu Serial Killer, kde jej diváci přijali s velkými ovacemi, a i dnes se stejný úspěch v Plzni zopakoval. Příběhy o vrazích jsou v dnešní době čím dál víc populární a jak řekli v úvodu producenti z firmy Lumivod: tento projekt se trefil do své doby. Upřímně mi přišlo dost riskantní vracet se ke kriminálnímu případu, legendárně zpracovanému v jednom z dílů seriálu 30 případů majora Zemana, ale musím uznat, že první díl mě svojí atmosférou velice nadchl a budu se těšit na další. Ve Smetanových sadech jsem pogratuloval J. Motýlovi z Luminarfilmu, se kterým jsem se seznámil na Berlinale, a následně jsem pěšky došel do DEPA2015, kde akorát za 30 minut začalo Slavnostní zakončení.
Před budovou jsem se setkal s Norbim, pro něhož jsem měl také rezervovaný lístek, nahlásili jsme se u vstupu a prošli do zajímavě nasvícené haly, která pro tento večer sloužila jako prostor s několika stoly a židlemi v hledišti a promítacím plátnem na improvizovaném pódiu. Usazeni jsme byli ke stolečku č. 20 s šesti židlemi, oříšky v mističkách a lahví Bohemia sektu v chladícím kyblíku. Na poslední chvíli k nám přiběhl i Syky a za nedlouhou dobu dorazil i P. Bartovský. Tento "FAMO stoleček" byl tedy téměř plně obsazený a my se skleničkou sektu mohli sledovat absolutně bizarní ceremoniál. Marginální problém byl moderátor P. Vančura, který ve směšném, nesmyslném kostýmu s ušatou čepicí přitančil na pódium v doprovodu kamery, která přenášela obraz na velké plátno za ním, a s rádoby vtipnou sebestřednou improvizací moderoval celý večer, včetně vyhlašování výsledků, přičemž neustále narážel na motto ročníku "Budete koukat!" tím, že různě používal sloveso "koukat" (například se zeptal, na co výherci cen rádi koukají). Průměrně každé 3 minuty jsme s klukama komentovali a posmívali se trapnosti, nedůstojnosti a ubohosti snahy moderátora a ťukali jsme si na čelo, jak tuto formu zakončení festivalu může brát vážně. Brzy jsem pochopil, proč žádné medium nenatáčí záznam – byla by to ostuda, poněvadž při všem možném pochopení vypadala ta situace, kterou jsme sledovali, spíš jako nevydařený nácvik oficiálního večera nebo spíše amatérská, neprofesionální improvizace. Náš smích vyvrcholil, když se vyhlašovala cena Zlatého ledňáčka za nejlepší televizní a internetový projekt v kategorii film a minisérie. Vítěze ceny vyhlásila dáma, která se očividně necítila v přítomnosti Vančury na pódiu dobře, a ke všemu ještě ráčkovala - což způsobilo nejen u našeho stolku záchvaty smíchu. Já se Sykym jsem uprostřed ceremonie vyšel ven na cigaretu a přišel jsem o snad nejsměšnější moment večera, když Vančura spletl soutěžní kategorii a udělal v celé dramaturgii zmatek. Leckteří přítomní diváci, kteří se na rozdíl od Slavnostního zahájení, lišili v tom, že se kromě nominovaných tvůrců nejednalo o žádné celebrity, se podle mého názoru nejvíce těšili na konec této frašky a navazující raut.
Na rautu plném talířů s chlebíčky, točeným pivem Plzeň a Bohemia sekt stánkem jsme se měli královsky. Nechali jsme si každý nalít nápoj dle libosti, nandali si na talířky chlebíčky a šli ven před prostor DEPA na cigaretu povídat si o našich projektech, škole a životě obecně. Večeru se zúčastnil i producent a režisér M. Chlupáček, jehož projekty v současné době mají velkou popularitu a potenciál, a shodou okolností mi kamarád Pepa Kotalík doporučil, abych právě M. Chlupáčkovi poslal k posouzení své náměty. Využil jsem příležitosti, představil se mu, poblahopřál ke Zlatému ledňáčkovi pro jeho seriál To se vysvětlí, soudruzi! a domluvil se, že mu náměty pošlu na email. Jednu z hostesek, které doplňovaly talíře o chlebíčky a odnášely prázdné skleničky, jsem požádal, aby mě a kluky vyfotila na památku před festivalovou fotostěnou. S úsměvem nám ochotně cvakla několik fotek – a to v seriózní i parodické verzi.
Celý den jsem řešil, zda zítra pojedu na Festival Oty Hofmana sám nebo s kameramanem Petrem Hanouskem, a podle toho zařídil dopravu a ubytování. Asi kolem 21. hodiny jsem napsal Pepovi Kotalíkovi, že jsem se seznámil s M. Chlupáčkem, načež jsme si zavolali a neboť byl Pepa s Petrem zrovna na pivu, tak jsme se mohli o zítřku pobavit. Za pár minut mi zavolal koordinátor dopravy J. Viták, že můj transport do Prahy by do pár minut odjížděl a jestli bych byl tedy ochotný odjet o půl hodiny dřív. Protože jsem chtěl být doma brzy, nic jsem nenamítal, srdečně se rozloučil s kamarády i s organizátory festivalu, nasedl do auta a nechal se spolu s dalšími lidmi odvézt až domů.
Závěrem dodávám, že 37. ročník Finále Plzeň byl pro mě rozhodně na zážitky bohatší než ten před dvěma lety, že v žádném případě nelituji svého rozhodnutí pobýt na festivalu téměř všechny dny a že ačkoli jsem nebyl vzorný divák a z některých projekcí jsem odcházel dříve, tak jsem v Plzni prožil krásné chvíle, byl filmově obohacen a díky akreditaci si jej užil ve všem pohodlí a v radosti.
