V roce 2022 jsem navštívil několik filmových festivalů, a některé z nich dokonce zcela poprvé. Patří mezi ně i Finále Plzeň. V zahajovací den (23. 9.) jsem přijel do západočeské metropole, kde jsem ve firmě mých přátel řešil společný filmový projekt a večer, když náš brainstorming skončil, jsem zašel do Smetanových sadů, v nichž probíhal Plzeňský festival vína 2022. Okoštoval jsem asi tři vzorky, prošel se po sadech, zahlédl V. Neužila s rodinou a vrátil se zpět do sídla firmy, kde jsem provizorně jednu noc přespal.
Ráno jsem se vrátil do Prahy, abych odvolil v komunálních volbách a 25. 9. jsme ve firmě pokračovali v psaní. Odpoledne jsem si ve festivalovém centru (Měšťanské besedě) koupil zvýhodněnou akreditaci "film student" a šel se do divadla Dialog podívat na tvorbu kolegů, tedy na 1. blok krátkých studentských snímků. První pětiminutový film ze zlínské Univerzity T. Bati (UTB) Nic se neděje vyprávěl krátký příběh mladé atletky, jež se kvůli traumatickým vzpomínkám bojí setkat se svým trenérem. Poměrně obyčejná zápletka se zpracovala řemeslně dobrým způsobem, ale film mě výrazně nenadchl, takže si z něho ani moc nepamatuji. Zato na druhý film CHRYSALIS z produkce FAMU vzpomínám s konkrétním dojmem: surrealisticky pojatý dokument o dospívající dívce s psychickou chorobou měl velice výrazné obrazové a výtvarné pojetí. Herecké výkony "postav" přesahovaly hranici dokumentu a s opakujícími se surrealistickými motivy a svébytnou střihovou dramaturgií působil snímek až artově. Umělecký zážitek ve mě sice vyvolal, nicméně dílo bych ohodnotil 5/10 bodů. Zlínský vztahový film Ipanema o dvou mladých lidech, které spojuje čistírna a tanec bosanova, hodnotím podobně, ale naopak poměrně originální nápad, co se týče využití jednoho prostoru ve filmu Schránky, v němž je slavný český tanečník J. Minařík uvězněn ve výtahu a zkoumá v něm limity svého těla pomocí tance, bych ocenil minimálně jedním bodem navíc. Nejenom nápad, ale také práce s kamerou, hudbou a temporytmus fungovaly skvěle. Vůbec nejlepší studentský film z tohoto bloku ovšem podle mého vkusu byla animovaná komedie Máma má vždycky pravdu o tom, jak se pověry stávají reálnými a lidé s nimi musí žít. Nezapomenutelný dojem ve mě zanechal vtipný scénář s vypravěčem a zejména roztomilá stop-motion animace papírových loutek. Poslední a nejdelší film Za pár hodin zítra režíroval J. Daniel, absolvent FAMO. Ve 33 minutách se z autentických vzpomínek subjektivní kamerou "alla reálný záznam" z osobního archivu autora vyprávěl příběh pěti natolik zhýralých kamarádů, že jeden z nich vážně onemocní, a u ostatních se na to konto projevuje povrchnost vzájemného přátelství. Tento řemeslný styl mi v případě mockumentu není zcela sympatický, ale jako absolventský film katedry dokumentu věřím, že mohl odborníky zaujmout.
Po skončení filmu jsem znovu nasedl na autobus směr Praha, abych další den pomáhal kamarádovi Michalovi na natáčení videoklipu a 28. 9. jsem se zúčastnil v Plzni závěrečného festivalového dne, jelikož jsem měl v programu vytipováno několik projekcí, za které mi stálo za to se vrátit. Sotva jsem přijel do města a došel do Měšťanské besedy, potkal jsem náhodou svého nevlastního strýce, herce J. Ployhara, který na festival přijel jako delegace k filmu Indián. Neviděli jsme se spolu od mých dětských let, a tak jsme si nějaký čas povídali, mimo jiné i o mých studiích a plánech do budoucna, pak jsme si udělali před fotostěnou na památku fotku a rozloučili se do doby, než se spolu setkáme na place.
Poté uvítal David Brabec, s nímž se známe z Juniorfestu, režiséra Davida Ondříčka, pozdravili jsme se vyměnili si pár slov.
Po marných snahách zhlédnout mediálně propagovaný BANGER. v Karlových Varech se mi to konečně podařilo v Plzni. Hlavním lákadlem bylo unikum, že film se s pomocí objektivů kompletně natáčel na mobil. Přitom nutno podotknout vykazoval obrazových kvalit na velmi vysoké úrovni. Překvapil mě tentokrát i A. Mišík v hlavní roli. Režisér A. Sedlák ho naštěstí dokázal vyjmout z jeho tradiční "mišíkovské" povahy a za přihrávání kolegy M. Bendiga se Mišík jevil jako docela přirozený a sympatický charakter (v mezích postavy). Scénář se psal ve volném pojetí, postaveném na primitivních dialozích dvou feťáků, každopádně zápletka fungovala velice dobře a tragické vyústění v příběhu mělo svůj žádoucí efekt a váhu. Přiznám se, že některým vrcholně trapným a nesmyslným dialogovým obrazům (mimochodem střihaným ve skvělém tempu) jsem se smál dlouho, a tak film balancoval na hraně velice laciné frašky a těžkého dramatu.
Když projekce skončila, přesunul jsem se do menšího sálu na předpremiéru 1. dílu minisérie Krále Šumavy: Fantom temného kraje v produkci Voyo, za účasti herců a tvůrců, kteří před projekcí uspořádali krátkou debatu. Ve srovnání s kultovním filmem Karla Kachyni z r. 1959 se o této třídílné minisérii nedá mluvit jako o "pokladu české kinematografie". Budiž, dejme tomu, že to je moderně a kvalitně zpracované téma, navíc i s humorným podtextem některých scén, a snad bych i přistoupil na to, že jako převyprávění příběhu je to důstojné, avšak vyprávění nekončí 3. dílem a až bude pokrytý v dalších sériích celý příběhšumavského převaděče, pak teprve zhodnotím, jak se to povedlo. Když jsem opouštěl sál, pozdravil jsem se a seznámil s hereckou agentkou J. Urbanovou z agentury 2media, zastupující i mé kamarády herce, následně i s režisérem D. Ondříčkem, jemuž jsem se představil jako student akademie, nesoucí jméno po jeho slavném otci, a student jeho tchána (režiséra M. Issy), načež mi velmi polichotilo, že pan režisér mě údajně znal z vyprávění, neboť o mně pan Issa vždy mluvil velice dobře. Pár slov jsem prohodil i s V. Vodochodským, který hrál v příběhu jednu z postav, a při tom všem možném seznamování jsem vyfotil členy 2media a jejich herce (včetně představitele titulní role, O. Hesse) na schodech besedy.
Nachýlil se večer a já se rozhodl k odvážnému kroku – navštívit promítání na Oscara nominovaného českého "velkofilmu" Il Boemo o životě českého barokního skladatele J. Myslivečka. Při vší velkolepé reklamě, včetně snahy odkazovat se na kultovního Amadea Miloš Formana, tento snímek nedopadl vůbec dobře a s Amadeem se ani v nejmenším nedá srovnávat na stejné úrovni. Jednak scénář byl neúnosně zdlouhavý, plytký, klišoidní, slabý a nikam moc se nevyvíjející, klonovací triky v případě dvojrole byly pojaty laciným střihovým způsobem, výprava ušla jakž takž a snad jediné, co film zachraňovalo, byla Myslivečkova hudba. Problém samozřejmě tkvěl v tom, že se vsadilo na představitele titulní role, V. Dyka, který ale neměl co hrát. Po celý film se vlastně opakovaly jen Dykovské nic neříkající pohledy s ne tak výraznými dialogy. Volba posledního záběru filmu mě konsternovala: v momentě kdy se v obraze tradičně objevil titulek vysvětlující historické okolnosti (resp. osud J. Myslivečka a jeho díla) jsem vůbec neočekával, že by měl film skončit. Nic před tím tomu v obraze nenaznačovalo. Vyprávěčské pojetí režiséra holt podle mě bylo zmatečné a zvláštní.
"Oscarový" snímek skončil a já po 22. hodině před Měšťanskou besedou přemýšlel, jak se dostanu do Prahy. Naštěstí mě odvoz zařídl D. Brabec. Takže jsem jel soukromým autem až k mému domu, s řidičem jsme si pěkně popovídali o tom, koho všeho v životě kdy vezl a jaká která VIP osobnost má podle něho charakter (který herec či filmař se choval "tak či onak") a přitom dal svůj rekord na trati Plzeň–Praha za 30 minut!
Zkrátka má první návštěva festivalu Finále Plzeň dopada velmi vesele a odnesl jsem si z ní bohaté dojmy (nejen z ďábelsky rychlé cesty autem do Prahy), které v mé paměti vzhledem k současným trendům v české mainstreamové kinematografii zůstanou dlouho zakořeněné.