Sny jsou od toho, aby se plnily. A tak se stalo, že jsem od mé školy FAMO v Písku získal ve IV. ročníku studentskou akreditaci na 74. ročník MFF Berlinale, kam jsem se už několik let plánoval podívat. Původně jsem předpokládal, že bych se festivalu zúčastnil jako delegát k mému bakalářskému absolventskému filmu Andělská rapsodie, který jsem 15. 11. přihlásil do soutěže krátkých filmů Berlinale Shorts, ale protože nebyl výběrovou komisí přijat, rozhodl jsem se, že na festival i přesto pojedu jako filmový fanoušek, student a tvůrce, získám přehled o nejaktuálnější světové kinematografii, budu reprezentovat moji školu a ideálně domluvím nějaké pracovní schůzky s lidmi, které obeznámím se svojí filmografií a plány.
FAMO v Písku mi nad rámec mé žádosti poskytla ještě další dvě akreditace, které jsem prvořadně nabídl mým kolegům ze štábu Andělské rapsodie (konkrétně hlavnímu kameramanovi a mistrovi zvuku) a posléze scénáristům, s nimiž jsem rozvíjel i další náměty, které by se případně mohly na Berlinale nabízet. Akreditaci využil jen kolega a představitel hlavní role Michal Pazderka, který ale na festival jel na vlastní pěst se svojí spolužačkou.
Den #1
Dobrodružství začalo 15. 2., když jsem přijel do Berlína ve 14:00 Flixbusem. Vystoupil jsem na jižním nádraží Südkreuz a jako pokaždé jsem měl hned problém s orientací v prostoru. Dokonce ani nově aktualizované Google mapy mi nepomohly najít správný způsob dopravy do festivalového centra, ba naopak jsem podle špatné lokalizace mého mobilu zmateně hledal směr, kterým se mám dostavit na konkrétní nástupiště. S vypětím mnoha úsilí se mi nakonec podařilo dojít aspoň k automatu na jízdenky, kde jsem sice koupil tiket na jednu jízdu, ale než jsem nastoupil do správného autobusu, úspěšně mi zmizel z kapsy. Jelikož jsem se mohl ubytovat v bytě, který jsem si zařídil přes aplikaci Airbnb až od 16:00, rozhodl jsem se čas využít k seznámení se s prostředím, kde festival probíhá.
Autobus mě dovezl na centrální Postupimské náměstí ("Potsdamer Platz"), odkud jsem ale opět horko těžko hledal cestu do akreditační budovy, kde bych si vyzvedl kartičku se svým jménem a mohl se na festivalu volně pohybovat. V kině CinemaxX na Marlene-Dietrich-Platz mi bylo řečeno, že akreditace se vydávají v Service centru pár kroků od hlavní festivalové budovy Berlinale Palast, kde v tuto chvíli probíhaly přípravy na večerní slavnostní zahájení festivalu, jenže do prostoru akreditačního centra byl vstup povolený pouze bez kufru. Namísto toho, abych si kufr odložil v zavazadlové úschovně jsem se raději vydal na trasu k adrese mého ubytování, jelikož jsem správně tušil, že s orientací v berlínském metru bude zase problém.
S jedním přestupem jsem přijel na zastávku Alt-Tempelhof a odtud asi na třetí pokus našel správnou ulici a dům, kde jsem měl bydlet. Jenže nastal další problém: nevěděl jsem, na jaký zvonek mám zvonit, a majitelka nereagovala na zprávy v chatu. Klidu mi nepřidalo, když mně kolemjdoucí oznamovali, že v této budově o žádném bytě, který by se pronajímal, neví. Zaplať pánbůh jsem po pár minutách stresu vyhledal telefonní číslo na sympatickou majitelku Elenu, seznámil se s ní, vyslechl si instrukce k fungování domácnosti, vybalil si a vydal se zpět do festivalového centra pro akreditaci. S visačkou na krku a festivalovým programem v ruce jsem následně vyhledal Merchandise shop v pasáži u stravovacího komplexu Manifesto Market a zde jsem si koupil odznáček ve tvaru režijní židličky.
Na večeři v Manifesto Marketu jsem si přes online rezervační systém zařídil ještě na tento den vstupenku na první film od 19:30 v protějším kině CinemaxX a měl štěstí, že byl součístí hlavní festivalové soutěžě Wettebwerb. Černobílý mexicko-americký snímek ve formátu 4:3 La Cocina z kuchyňského prostředí mě od začátku zmátl zvláštním záběrováním, kdy se postavám řezaly hlavy u brady, pomalým tempem a snímáním s dlouhou závěrkou. Až s nástupem hlavní postavy Pedra a nastolení hlavní zápletky o ukradených penězích z pokladny a jeho lásce k Julii jsem zpozornil a užíval si příběh, zvukově zvýrazněné dialogy (jen s atmosférou hučení klimatizace a hudebními přechody mezi sekvencemi) s vtipným jazykovým soubojem angličtiny se španělštinou i kamerovou řeč, kdy například jeden extrémně dlouhý, dokonale nazkoušený a načasovaný, záběr se snímal ruční kamerou, a stylově mi tím připomněl Bodu Varu (2021). Zajímavý prvek představoval i přechod z černobílého obrazu do chladící místnosti s modrou světelnou atmosférou, symbolizující intimní erotický obsah scény. Další drobnosti, které mě zaujaly, byl opakující se leitmotiv hádankového vtipu, co dřív zapálit, nebo to, že herec jedné z vedlejších postav připomínal českého youtubera Fatty Pillowa. Celkově vzato mě první film neurazil, ale kvůli výše zmíněnému framingu a některým, mně nepříjemným, artovým přístupům jej hodnotím 5/10 bodů. Projekce probíhala v sále s polohovatelnými sedačkami a já se po více jak dvou hodinách sledování postupně dostal téměř do spací polohy. Unavený jsem opustil kino, vyfotil si červený koberec před Berlinale Palast, kde před pár hodinami probíhalo zahájení, a s dobrým pocitem z festivalové atmosféry jsem odjel na ubytování.
Den #2
Měl jsem štěstí, že na druhý den jsem si rezervoval vstupenky na filmy z hlavní soutěže. Online rezervační systém pro akreditované účastníky fungoval velice dobře, a tak jsem se vlastně dostal téměř na všechny filmy, které jsem si podle anotace z programu přál vidět. První z nich začínal v 9:00 ve velkém sále Berlinale Palast, kde jsem se usadil doprostřed jedné ze zadních řad, takže jsem mohl mít perfektní zážitek ze sledování. Íránsko-francouzsko-švédsko-německé drama Keyke mahboobe man (v anglickém překladu My favourite cake) o osamělé vdově Mahině z Teheránu, toužící po vztahu, mě po prvních minutách zaujalo, a to z několika důvodů: v první řadě kvalitně napsaným scénářem s plnohodnotnými dialogy a sympatickou, dobře obsazenou hlavní postavou. Dále pak režijním pojetím, kdy se smutný a politováníhodný příběh vypráví s nadhledem a humornými prvky, absencí hudby, které nebylo absolutně zapotřebí, a zvlášť také kamerou s ostrým obrazem, stabilním svícením a stylem snímání, v interiérech většinou do esteticky komponovaného polocelku (případně celku), pouze s decentním, téměř nepatrným pohybem. Přirozené a nenucené herecké výkony od představitelky Mahiny i taxikáře Farmarze, s nímž prožije jeden krásný večer, mi připomněly filmy Miloše Formana, příběh díky nim krásně plynul a já neměl potřebu dívat se na hodinky, kolik ještě zbývá času do konce. Byť jsem díky své divácké zkušenosti předpokládal závěr filmu, který se podobal reálovému cvičení Pád (2021) mé spolužačky Mariam Mansuryan, tak chválím citlivý způsob, jakým jej režisér odvyprávěl, včetně jeho dokonalého emocionálního účinku a vysvětlení názvu filmu. Díky těmto všem hodnotám jsem odcházel ze sálu s úžasným diváckým zážitkem, s přesvědčením jsem snímek ohodnotil 9 body a nabyl jistoty, že za mě je jednoznačným adeptem na vítěze hlavní soutěže.
Další projekce ve stejném sále začínala za necelou hodinu, a jelikož MFF Berlinale není jenom o soutěžní přehlídce filmů, ale také nejdůležitější událostí roku pro filmové producenty, distributory, sales-agenty a tvůrce, kteří zde nabízí své projekty, rozhodl jsem se vyhledat výstavní budovu Gropius Bau, kde se konal European Film Market (EFM), kde jsem měl v 15:45 domluvenou schůzku. Dobře jsem udělal, protože jsem na místě zjistil, že ke vstupu na EFM je potřeba tzv. market badge, který jsem s mým tipem akreditace neměl. Proto jsem zavolal zástupci Českých filmových center, s nímž jsem komunikoval před festivalem, a ten mi zařídil, že jsem byl napsaný na guest-list. Nějaký čas do začátku následujícího filmu mi ještě zbýval, a tak jsem nasedl na metro a podnikl rychlý výlet k ikoně Berlína a celého Německa – Braniborské bráně.
Do sálu jsem dorazil na poslední chvíli, takže skoro všechna sedadla v přízemí byla obsazena. Vydal jsem se tedy s taškou přes rameno doprostřed jedné z prvních řad, jenže při svém neustálém vnitřním napětí jsem ztratil rovnováhu a spadl na jednoho z diváků (všimnul si mě zřejmě celý sál, jelikož všichni ostatní už byli usazeni). Americký film A Different Man o člověku se znetvořenou tváří námětově připomínal Sloního muže(1980), ale zpracování mě velice zklamalo. Příběh postavy s maskou podle podoby Adama Pearsona, jenž sám ve filmu také účinkoval, sice začal velmi slibně, ale zhruba od poloviny, kdy se začne zkoušet divadelní hra, se z filmu dramaturgicky stal nepochopitelný blábol s náhodnými a trochu nelogickými obrazy, který diváka brzy přestane bavit. Neodůvodněným momentem se stalo mj. také to, že obrazovou koncepci s použitím retro-filtru se zrněním nečekaně narušil stylově naprosto současný reklamní break na lidi s postiženým obličejem. Na některé naturalistické a drsné scény s ostrými střihy občas reagovaly ženy v sále hlasitými projevy úleku a znechucení a dojmu ze sledování nepomohla ani hudba na saxofon, podobná ústřední melodii ze série detektivek o H. Poirotovi. Z hlediska režie oceňuji aspoň dva nápady: 1) záběr z nadhledu při nakládání těla mrtvého souseda do pohřebního vozu, zatímco vedle jako by nic ironicky projede zmrzlinářské auto (samozřejmě s neopomenutelnou veselou znělkou), 2) klíčový rozhovor hlavního hrdiny a jeho lékaře, který pravidelně narušuje mezi nimi procházející opravář. Přesto filmu zanechávám pouze 6/10 bodů.
Na obědě jsem se dozvěděl, že na obou filmech, které jsem dopoledne zhlédl, byl ve stejném sále, aniž bychom se domluvili, také Michal, který mě prý v obou případech zahlédl, a nezávisle na sobě jsme filmy zhodnotili naprosto shodně. Ani mě moc nepřekvapilo, že máme stejný vkus.
V domluvený čas jsem přišel na EFM, nahlásil se na pokladně jako "guest" a vyzvedl si žeton, abych se dostal dovnitř Gropius bau. V rozsáhlém prostoru, kde na každém metru čtverečním probíhalo nějaké důležité jednání, jsem vyhledal v prvním patře stánek Czech film center č. 112, kde už na mě čekal český producent, kterému jsem vzápětí nabídl své náměty. Jelikož jsem jako host neměl svůj pohyb na EFM časově omezený, tak jsem po konci schůzky splnil slib daný škole a nechal na pultu českého stánku propagační letáky na FAMO v Písku. Během následující hodiny jsem si prošel všech ostatatních asi 200 stánků a s plnou taškou vizitek a katalogů jsem se vydal na další promítání.
Původně jsem měl rezervaci na tříhodinový dokument Henry Fonda for President, ale poněvadž se mi k mé radosti podařilo hodinu před začátkem získat vstupenku na film Small Things Like These, který zahájil letošní ročník Berlinale, přehodnotil jsem priority a přejel do vzdáleného prostoru Verti Music Hall. Komorní příběh na motivy knihy měl velmi příjemnou náladu. Jednak díky kamerové řeči, ale také klasickému hudebnímu doprovodu a prvotřídnímu hereckému obsazení. Cillian Murphy, známý mj. titulní rolí ve filmu Oppenheimer (2023), s jeho silným výrazem v očích ztvárnil hlavní postavu sympatického irského obchodníka s uhlím a pozorovatele okolních osudů, který aktivně pomůže utečenkyni z kláštera, perfektně a hluboce diváky zasáhnul i představitel jeho dětského alter-ega v podobě malého chlapce, jenž hrál naprosto přirozeně, niterně a dojemně. Ve scénáři se zhruba ve druhém dějství některé momenty (i z důvodu malého množství lokací) opakovaly a já začal ztrácet pozornost na obsah dialogů. Tudíž ačkoli je námět řemeslně velice zdařile zpracovaný, tak mě nijak výrazně nezaujal a hodnotil jsem ho 6/10 bodů.
Michal se spolužačkou byli večer na projekci filmu Demba, na nějž jsem si také zvažoval rezervovat lístek, jenže mi bylo řečeno, že jej hodnotili jako nejhorší film vůbec a během projekce navíc sál polovina lidí opustila. Ještě že jsem se raději jel vyspat!
Den #3
Od 8:45 jsem měl v Berlinale Palast rezervaci na soutěžní válečné drama In Liebe, Eure Hilde o německé dívce Hildě, která je v období nacistického režimu v Německu uvězněna, odsouzena a následně popravena za to, že pomáhala svému muži v protistátní činnosti ve formě telegrafování a komunistického odboje. Z hlediska dramaturgické kompozice film obsahoval dvě dějové roviny: v primární se sledoval příběh Hildy ve vězení, přičemž se obrazy za sebe řadily lineárně, oproti tomu v druhé nostalgické části se retrospektivně vyprável příběh před uvězněním z doby prokomunistické agitace a láskyplného života, kde ale obrazy nebyly řazeny postupně. Pochvalu si zaslouží režijní práce, díky níž se ve filmu střídají obrazy naturalistické i dojemné (konkrétně např. perfektně zrežírovaná scéna porodu dítěte, jeho svěření do péče matky Hildy, jež se v tu samou chvíli dozví, že její dcera bude popravena, zpověď nacistickému knězi v posledních hodinách a také samotná režii poprava, končící drsně až pod čepelí gilotiny). Originální, avšak poněkud znepokojující, je způsob, jakým se zobrazili nacisté: na rozdíl od běžně očekávaného stereotypu totiž nepůsobí jako bezcitné nestvůry, ale spíš jako seriózní postavy, které se chovají přirozeně, plní svoji práci, a přitom mají pro odsouzenou i své pochopení. I díky použití ruční kamery, případně steadicamu evokující neklid (ze stativu se natáčelo jen ojediněle), pečlivě budované atmosféře a velice sympatické hlavní herečce si tento německý film s úctou zaslouží 7/10 bodů.
Něž začal další film, stavil jsem se do italské kavárny Caffé e Gelato, kde jsem si v průběhu telefonování u vedlejšího stolu všimnul ředitelky Zlínského filmového festivalu Markéty Pášmové a zároveň se dozvěděl, že na festival na dva dny přijela také ředitelka MFF pro děti a mladé publikum Juniorfest a moje dobrá známá, Judita Soukupová. Hned jsem jí napsal a požádal, jestli bychom se mohli setkat.
V poledne se ve velkém sále promítalo italské sci-fi Another End. Pár minut před začátkem jsem se rozhlédl po sále a zjistil, že v řadě za mnou sedí programový ředitel MFF Karlovy Vary, s nímž jsem se toužil už několik let osobně setkat. Na ředitele českých festivalů jsem měl tento den holt štěstí! Koncept filmu se podobal příběhům ze seriálu Black Mirror a spočíval v existenci nové technologie, jež přenáší vědomí mrtvého člověka zpět do živého těla ve snaze zmírnit zármutek z odloučení a poskytnout pozůstalým trochu více času na rozloučení, a druhou technologickou vymožeností byla archivace vzpomínek s možností jejich pozdější projekce na sítnici. Expozice začala velmi dobře a poutavě, včetně titulku, který graficky odhalil skrytý význam názvu (aNOTHEREnd) a i díky color gradingu na styl produkce Netlfixu a vizuálním efektům mě bavilo příběh sledovat. Po nějakém čase se ale imprese hrdiny, který se snaží vrátit zpět svojí zesnulou ženu, a dokonce potká prostitutku, jež jí je podobná, a proto se s ní snaží navázat úzký vztah, začal podobat Vertigu (1958) Alfreda Hitchcoocka a přestože scénář měl velice dobře napsané dialogy, tak mi při sledování začaly padat oči. Zážtek z filmu zkazil nevyvážený mix zvuku, který občas trhal divákům v sále uši, a trochu zbytečným filmařským chytákem bylo, když ke konci zhasl obraz, což lidé pochopili jako čas na potlesk, ale k velkému překvapení všech se asi po 2 minutách obraz znovu rozsvítil a ukázal navazující tři záběry hlavních postav z ložnice, které ovšem nic nového příběhu nepřidaly.
Když jsem sál opustil, počkal jsem u východu z paláce na Michala, jemuž jsem před projekcí napsal, jestli také bude v sále a zda bychom se mohli pozdravit, sdělili jsme si i s jeho spolužačkou naše dosavadní zážitky z festivalu a šli společně na oběd do Manifesto marketu. Paradoxně Michal se spolužačkou, kteří chtěli zajít jenom na kávu, si objednali vietnamské jídlo a já, který jsem měl hlad, pouze Sprite. Po jídle jsem oba přátele doprovodil na stanici metra, odkud odjeli na jedno z hlavních berlínských náměstí Alexanderplatz ("Alexplatz") a zde v multiplexovém kině Cubix měli rezravaci na přehlídku krátkých filmů Berlinale Shorts 4, rozloučil se s nimi a předběžně domluvil, že po konci projekce se znovu setkáme a půjdeme společně na další film. Já měl v 16:00 domluvenou v kavárně hotelu Hyatt schůzku s producentem a zároveň výkonným ředitelem karlovarského festivalu, jemuž jsem také chtěl nabídnout své náměty, a tak jsem se vydal zpět do centra festivalového dění, přičemž jsem se cestou v podchodu zastavil u Indiána hrajícího na Panovu flétnu příjemnou melodii za doprovodu externího reproduktoru. Přispěl jsem mu pár centů a sotva jsem spustil nahrávání videa na mobilu, abych vzpomínku uchoval, přišel k hudebníkovi náhodný mladý člověk a postavil před něj darovaný květináč s narcisy. Tento výjev jsem symbolicky vnímal jako dobré znamení. Po dvaceti minutách schůzka v kavárně úspěšně skončila a já se ve volném čase vydal na procházku po berlínských památkách u Alexplatzu. Prohlédl jsem si tak ikonický televizní vysílač (nejvyšší v Evropě), radnici Rotes Rathaus, Neptunovu fontánu, kostel Marienkirche a o kousek dál stojící Berlínský dóm. Přátelům mělo pormítání každou chvíli skončit, a tak jsem se vydal zpět ke kinu Cubix a když jsem přecházel Engelsovo náměstí, požádal mě jeden z turistů o fotku před velkou černokamennou sochou dvou zakladatelů komunistické ideologie. Já o takovou fotku nestál, takže jsem se jí nezdržoval.
V kině jsem ještě pár minut počkal, než přehlídka čtyř krátkých filmů skončila, a poté jsem si od rozčíleného Michala vyslechl, jak nekvalitní a nesmyslné filmy se spolužačkou právě zhlédli. Jeden z nich například začínal asi 10 minut trvající černou obrazovkou, do které občas neznámý hlas pronesl nějakou repliku, ale ani ostatní nebyly o nic lepší, a dokonce měl Michal chuť ze sálu odejít. Shodli jsme se, že náš film Andělská rapsodie by si účast v programu z hlediska filmových kvalit zasloužil mnohem více, ale třeba je nám přán úspěch na jiném festivalu. Také jsme navrhli, že bychom společně natočili krátké video do sestřihu, který Michal se spolužačkou vytvářeli pro školu, ale protože už se stmívalo, nechali jsme to být a v 18:00 vešli do velkého sálu 8, kde jsme si sedli dost vysoko, abychom si užili dojem z velkého plátna. Jak už se mi několikrát potvrdilo, francouzské filmy nikdy nezklamou, a tak i skoro tříhodinový snímek Comme le feu nebyl výjimkou. Toto "album" rodinné dovolené, na níž je sedmnáctiletý Jeff pozván svým kamarádem Maxem, aby se ubytoval na chatě filmového režiséra v divočině, s rámcovou kompozicí - kdy film začíná i končí jízdou autem po silnici, podpořený stejným hudebním motivem - nás s Michalem nadchlo několika věcmi: poetickými kanadskými lokacemi v širokých záběrech, čistou funkcí kinematografií, kdy některé obrazy fungují i bez dialogu (včetně hudebně-tanečních pasáží) a precizní režií, jež je patrná mj. v tom, že několik scén se natáčelo jako i pět minut trvající jeden záběr bez střihu, ale díky skvělému nazkoušení a dobře obsazeným, ne tolik frekventovaným, hercům se i v dlouhých rozhovorech u stolu divák udrží pozornost. Kvalitní práce se hercem se podpořila funkčními replikami i narativní kamerou, pomalu sledující prostor transfokací nebo jízdou. Během sledování se střídají emoce vtipu, strachu, dramatického napětí i pocitu trapnosti a režisér si také důmyslně hraje s diváckým očekáváním. S přesvědčením filmu dávám 8/10.
Protože nabídka dalších volných vstupenek v programu nás nezaujala a byli jsme unaveni, zrušili jsme rezervace na film The Wrong Movie, který jsme stejně nestíhali, stejně jako schůzku s učitelem z naší školy a toho času náměstkem ministra kultury, Michalem Šaškem, předběžně se domluvili, že bychom se další den před jejich odjezdem ještě setkali a jeli jsme každý na své ubytování.
Den #4
Protože mně ráno v neděli špatně jelo metro, nestihl jsem promítání dokumentu Dahomey v Berlinale Palast, což mi ostatně ani tolik nevadilo, a raději jsem navštívil památník zavražděným Židům za holocaustu. Architektonické pojetí ve formě rozměrově odlišných kvádrů ze stejného typu kamene má za účel koncepčně vytvořit při procházení prostoru památníku dojem bludiště, do něhož návštěvníci sestupují, a pravděpodobně nejsem sám, když jsem přitom měl nepříjemný mrazivý pocit. Od 10:00 se turistům otevřela také podzemní část památníku se stálou expozicí, věnovaná příběhu holocaustu, kterou jsem se zájmem, ale poměrně v rychlosti prošel, akorát tak abych stihl setkání s Juditou Soukopovou na Potsdamer Platz. Společně jsme se srdečně přivítali a zašli na kávu a koblihu do Dunkin' Donuts na postupimské ulici. U stolečku jsme si popovídali o našich aktivitách na festivalu, já Juditě ukázal svojí reklamu na FAMO v Písku, která byla před pár dny na škole klasifikovaná, nechal jsem pozdravovat Michala Šaška, s nímž telefonovala, a zhruba po dvaceti minutách jsme se rozloučili, neboť mi ve velkém sále začínala projekce soutěžního německého filmu Sterben. Naštěstí byl Berlinale Palast od Postupimské ulice vzdálený jen pár metrů, a tak jsem zvládl být v sále s ideálním předstihem.
Sotva jsem se usadil, ozval se mi ve zprávě Michal a oznámil mi, že už se chystají se spolužačkou odjíždět. Proto jsem na poslední chvíli sál opustil a počkal na ně u Merchandise shopu, kde si Michal koupil odznáček a propisku, a poté jsme si společně dali oběd v Pizza Hutu, kde jsme si přátelsky popovídali. Přátelé museli po jídle přeparkovat auto. Doprovodil jsem je tedy ke garážím a jelikož si nebyli jisti, jestli ještě společně zajdeme na nějaký film, rozloučil jsem se a popřál šťastnou cestu do Prahy. Já jsem se zabavil tak, že jsem na Michalovo doporučení navštívil německé muzeum kinematografie (Deutsche Kinemathek), kde jsem měl s akreditací vstup zdarma.
Býval bych ve velmi zajímavě a dobře organizoavné expozici vydržel více času, ale protože projekce koprodukčního filmu Shikun v sekci Berlinale Special začínající v 15:00 se konala v kině, které jsem ještě neznal, a nevěděl jsem, jak se do něj dostanu, tak jsem po hodině z muzea odešel. Autobusem jsem se dostal k budově Haus der Berliner Festspiele, před jejímž vstupem mě vyděsily dvě dlouhé fronty, a tím ve mně vzrostla obava z toho, že film nestihnu. Naštěstí se všichni diváci do sálu dostali a vysvětlení takového nezvyklého zájmu jsem dostal, když umělecký ředitel Berlinale Carlo Chatrian oznámil, že jsme momentálně na světové premiéře filmu a současně uvedl režiséra s delegací. Režisér tradičně poděkoval všem členům štábu, hercům, rodině atd., vysvětlil aktuální konotaci díla s válkou v Izraeli a na Ukrajině a popřál všem krásný zážitek. Scénář vycházel z předlohy divadelní hry Nosorožec od Eugena Ionesca, o kterém mluvil Michal, že by ho rád viděl, ale nakonec šel se spolužačkou na jiné promítání. Absurdní drama moc nemusím, ale z hlediska řemesla oceňuji na filmu několik jeho kvalit. První jednozáběrovou sekvenci otevírá hlavní postava ženy, jež jediná mluví k divákům přímo do kamery, a posléze se nám na jedné chodbě vystřídá hned všech 11 obyvatel domu, přičemž každý z nich předkládá nezávisle na ostatních svůj monolog, v případě dvojice dialog. Téměř dokumentární pocit z promluv postav přeruší první přechod zatmívačkou asi až ve 20. minutě a dále film pokračuje sérií několika dialogických sekvencí nebo němých obrazů, vedoucí až k finále, kdy se hlavní hrdinka zblázní a křičí do světa, že se sama stane nosorožcem. Dokonalá absurdita! Vedle mě sedící Němec celou dobu projekce žvýkal a sem tam něco komentoval ke svému sousedovi, za což byl před ním sedící divačkou patřičně pokárán, a začal se s ní hádat. Následnou debatu s tvůrci, i protože mě čekal další program, jsem už neměl zájem sledovat, a tak jsem i s rozhořčeným Němcem ze sálu odešel a filmu nechal v mém hodnotícím žebříčku 4 body.
Naplánovaná schůzka s redaktorem Radiožurnálu se naštěstí podařila o nějaký čas posunout, takže jsem nemusel spěchat a raději jsem spontánně navštívil Pamětní kostel císaře Viléma nedaleko berlínské zoo a stavil se ještě na EFM, abych si na stánku Creative Europe Media zařídil na další den kvůli tamní schůzi od 10:00 zapsání na guest-list. V 18:00 jsem dorazil za redaktorem do kavárny The Barn, kde ovšem bylo plno, čili jsme se přesunuli do pasáže k Manifesto marketu a u sklenice dobrého zeleného čaje jsme si popovídali o festivalových filmech, mé tvorbě, studiu na škole, životě v Písku i budoucích plánech. Za schůzku jsem byl velice vděčný a předběžně jsme se dohodli, že bych po festivalu eventuálně poskytl rozhlasu rozhovor.
Následně jsem se chystal přejít přes ulici do kina CinemaxX, jenže jsem zjistil, že film The Wrong Movie se sice promítá od 19:15, akorát že v jiném kině. Proto jsem rezrvaci už podruhé zrušil a ve stejný čas se mi podařilo získat lístek na dokument Das leere Grab o kolonizaci Tanzanie Německem. Laskavý snímek, který na příbězích několika zajímavých domorodců a jejich rodin sledoval dopady kolonizace, měl velice citlivý narativ a díky snímání v širokoúhlém formátu a způsobem komponování obrazu v ledasčem připomínal hraný film. Oceňuji také zaznamenání názorů německých studentů na tuto nešťastnou historickou etapu a přístupu německých politiků, včetně tehdejšího německého prezidenta. I za edukativní funkci si snímek zaslouží 6 bodů.
Ze sálu 9 jsem po půl hodině přešel do sálu č. 5, kde jsem nad surrealistickým počinem In the Belly of a Tiger upřednostnil roztomilou alegorii na lidský druh Sasquatch Sunset. Ve čtyřech kapitolách, rozdělených podle ročních období, se vypráví příběh rodiny čtyř Yetti stvoření a jejich občasný střet s prvky civilizace, a hned v prvních minutách mě díky esteticky komponovaným záběrům z nádherné přírody, meditativní hudbě, dobrým maskám a legračním etudám, začal zajímat a bavit. Několikrát během filmu jsem se nejen já, ale i celý sál, smál od srdce a nahlas, a to z toho důvodu, že komika spočívala ve srovnávání chování tvora, který částečně připomíná člověka, s jednáním lidí (ať už se jednalo o zobrazování porodu, smrti, sexu, vylučování, hloupého snažení počítat hvězdy na obloze apod.). Přestože se jedná primárně o dobrodružnou komedii, tak některé situace byly i napínavé a smutné a bez diskuse vytvářely filozofický přesah. Tento odpočinkový film, který mě hodně uklidnil, doporučuji všem, kteří chtějí relaxovat, bavit se i dojímat, a u mě si za svojí existenci zaslouží 9/10 bodů. Při závěrečných titulcích jsem vrátil polohovatelnou sedačku z horizontální polohy do pozice sezení a vedle mě sedícímu teenagerovi z Chille, se kterým jsem se před začátkem filmu dal do řeči, jsem předal vizitku, doporučil filmy, které by mohl zhlédnout, popřáli jsme si vzájemně hodně štěstí v tvorbě a já odjel na ubytování.
Den #5
Začal nový týden a na pokladně EFM, kam jsem před 10. hodinou přišel, mi bylo řečeno, že mě, ačkoli jsem dostal slib, na guest-list nikdo nezapsal. Takže jsem své dotazy na českou delegátku za Kreativní Evropou vyřešil telefonicky a udělal si výlet k památníku Berlínské zdi.
Před polednem jsem v Berlinale Palast zhlédl Langue Étrangère ve francouzsko-německo-švýcarské koprodukci o sedmnáctileté Francouzce Fanny, která přijede na jazykový výměnný pobyt do Německa za svojí kamarádkou Lenou, s níž se stanou politicky aktivní, a vzápětí se popsiuje vývoj jejich vztahu. (Náhodným detailem bylo, že se v jedné scéně studenti v Německu zrovna učili o Berlínské zdi.) Sice uznávám klasicky snímaný příběh s krásnými barvami a funkčním francouzským humorem (např. když matka Lenny ze zoufalství pije alkohol) i obsazení role Fanny krásnou herečkou, nicméně některé sexuální motivy, včetně lesbické lásky s úchylkami, bez nichž by se příběh v pořádku obešel, nebo téma drogových experimentů se mi zdálo nadbytečné a hodnocení u mě zůstalo na 7 bodech.
Odpoledne jsem se ve festivalovém hotelu Mariott plánoval sejít s panem Šaškem, který do patnácti minut odjížděl zpět do Česka. Na místě jsem si ovšem všimnul, že je ještě uprostřed jednání, a tak jsem si namísto toho v horních patrech hotelu prošel druhou část EFM, opět nasbíral propagační materiály a před odchodem z hotelu se mi podařilo osobně představit programovému řediteli karlovarského festivalu, s nímž jsme si v pár větách popovídal o festivalových filmech a na závěr mu předal svoji vizitku.
Abych si pročistil hlavu, udělal jsem si procházku po Großer Tiergarten až k berlínskému Vítěznému sloupu, a poté jsem autobusem přejel ke kulturnímu centru Haus der Kulturen der Welt, kde se promítaly dětské filmy.
Americké drama Pepe, které se promítalo až pozdě večer v kině CinemaxX jsem raději zrušil a namísto toho jsem v 17:15 přišel do Verti Music Hall na německý Sterben, který jsem na poslední chvíli předešlý den zrušil. Po prologu holčičky s roztomilou moudrou promluvou o lásce, natáčeným vertikálně na mobil, a po hravých titulcích jsem vydržel sledovat 5 epizod jedné rodiny s epilogem a několika situacemi, z nichž jsem ve výsledku měl velmi smíšené pocity. V první epizodě věnované seniorům se s hořkým humorem ukázaly velmi drsné scény ze stáří, ve druhé s nástupem jejich syna a hlavní postavy Toma (obsazeným mně nesympatický hercem), který diriguje orchestrální skladbu svého kamaráda (podle níž se jmenuje film) a sleduje se síla jejich přátelství, se vyprávění zpomalilo a film se stal více konverzačním (i když např. bizardní dialog syna a matky, byť v jádru dramatický a smutný, díky režii vyvolával u publika smích), třetí kapitola o dceři alkoholičce naopak vypadala jako vyprávění zcela jiného příběhu, a v posledních dvou se linky spojily a dovedly až tragickému epilogu. Když sečtu dlouhé sekvence, střídavé tempo a proměnlivé nálady, ale na druhou stranu také pěknou hudbu, tak slušných 5 bodů si dílo zaslouží, nicméně jsem viděl lepší filmy v hlavní soutěži. Za zmínku mimochodem stojí, že jsem už ve třetím filmu viděl drsné zobrazení porodu.
Divácky vyčerpaný jsem si dal rychlou večeři v McDonaldu a rád se šel vyspat.
Den #6
Už pár dní nazpět jsem začínal být přesvědčený, že z festivalu odjedu o pár dní dříve, a tak jsem přes aplikaci Airbnb zařídil zkrácení rezervace a koupil si na další den jízdenku na cestu autobusem do Prahy. Pak jsem sednul k počítači a znovu obeslal producenty, s nimiž bych se případně ještě mohl poslední den v Berlíně nebo posléze v Praze setkat, a nasedl jsem na metro, abych se v 10:00 zúčastnil mezinárodní debaty s mladými tvůrci v rámci události Berlinale Talents v Hebbel am Ufer. Má touha vyslechnout si aspoň kousek debaty se nesplnila, protože na místě mi bylo řečeno, že ke vstupu potřebuji speciální registraci.
Tudíž jsem odjel autobusem do velkého sálu a zde jsem z levé zadní řady zhlédl klasickou temnou a brutální německou baladu Des Teufels Bad o pobožné a nehezké Agnés, jež se snaží mít dítě, avšak podlehne čarodějným vlivům a zblázní se. Z obrazového hlediska se sice krásně komponovanaly záběry, podpořené téměř konstantní zneklidňující temnou hudbou, jež vytvářela velice osobitou atmosféru, ale pomalé tempo se zvláštní cestou k pointě mě dojem z filmu zhoršilo na 4 body. Na každý pád: bratři Grimmové by zřejmě měli z filmu větší radost.
Náladu jsem si spravil návštěvou sálu 6 v kině Cubix, kde se promítal restaurovaný film Zwei unter Millionen (1961) v neorealistickém duchu na způsob Roberta Rosselliniho, akorát v berlínském prostředí: velká část příběhu se natáčela převážně v exteriérech bez pomocného svícení, se stabilní kamerou na kolejích, hudba se použila jako rovnocenný vyprávěcí prostředek (např. nezapomenutelná sólová melancholická foukací harmonika) a sympatičtí herci, včetně roztomilé vedlejší postavy herce v důchodu, deklamovali přirozené dialogy. Tato krásná, čistá a laskavá romance, bez velké stylizace, mě velice potěšila a sál jsem opouštěl s příjemným zážitkem z obyčejného příběhu o lásce dvou lidí, kteří si spolu přáli koupit bar.
V 17:00 jsem se na českém stánku v Gropius bau dostavil na setkání s novinářem z ČTK, jemuž jsem na záznam poskytl rozhovor o sobě, mé tvorbě i FAMO v Písku, pak jsem se nechal pro článek vyfotit před reklamní plochou EFM a přejel na ubytování, kde jsem si odložil tašku, abych s prázdnýma rukama vyrazil do prostoru Akademie der Künste na další německý černobílý retro-film Reifezeit (1976), jenž začínal v půl osmé večer. Kvůli složité dopravě jsem dorazil se zpožděním, ale o nic jsem nepřišel, neboť před projekcí naštěstí film uváděla sympatická a pohotová moderátorka, kterou nerozptýlil ani podrážděný dotaz diváka, jenž ji náhle ostře přerušil. Slečna si naopak s útočnou otázkou hravě poradila, za což sklidila od celého sálu uznávaný potlesk. Tak jako přdechozí film pro mě představoval neorealismus v Německu, tak tento příběh o klukovi, žijícím se svojí matkou (prostitukou), který si snaží vydělávat, aby si mohl koupit kolo, mi jednoznačně v několika ohledech připomněl filmy Godarda, Chabrola nebo Passera. Zejména v expozici filmu se mistrně pracovalo se světlem, což připomínalo styl filmů-noir, a dlouhé němá atmosféra se udržela až do první promluvy vedlejší postavy učitelky zhruba po půl hodině filmu. Filmová prezentace atmosféry, jakou si zaslouží čas dopívání, precizní práce s dětským hercem, který hrál suverénně, časté dlouhé jednozáběrové obrazy v celku, bez střihu a kompletně bez hudby, a obecně vizuální imprese složená z několika scén pro mě po zhlédnutí znamenala velký objev německé kinematografie 2. poloviny 20. století, o níž jsem neměl ponětí, ale o to víc jsem jí nyní byl nadšený.
Před 23. hodinou jsem se vrátil na ubytování a ve zhasnutém bytě mě zaujalo světlo z balkonu, kde hořela svíčka v lucerně. Další den jsem se dozvěděl, že byla zapálena za zesnulého spolužáka a kamaráda syna Eleny, který dnes dobrovolně odešel ze světa.
Den #7
Ráno jsem brzy vstal, abych si stihnul sbalit věci, po snídani jsem srdečně poděkoval Eleně, rozloučil se s ní a vydal se na rezervovanou prohlídku budovy Říšského sněmu (Reichstag) od 8:00. Když jsem prošel kontrolou a byl doveden na začátek prohlídky na střechu nejdůležitější budovy německého státu, zapůjčil jsem si audio-průvodce v angličtině, který se automaticky spustil na začátku trasy a jak jsem stoupal nahoru a poslouchal, co vše můžu z prosklené funkcionalistické střechy vidět, fotil jsem si výhledy na město a užíval pohody. Z výhledu mě mimo jiné zaujala prostorově rozsáhlá Francouzská katedrála, jejíž jedna část fungovala také jako muzeum, a proto jsem po konci prohlídky přejel z nádraží Friedrichstraße dvě stanice na Französische Straße, kde jsem si zvenku aspoň nafotil pěknou francouzskou architekturu budovy, poněvadž muzeum ještě bylo zavřené.
Poslední projekci v Berlinale Palast, na níž jsem se velice toužil dostat, jsem měl rezervovanou na pravé poledne. Odevzdal jsem klíče od ubytování, vyzvedl kufr, uložil ho v úschovně zavazadel na Marlene-Dietrich-Platz, naposledy si nechal naskenovat vstupenku a usadil se na ideálním místě ve velkém sále. Americké sci-fi drama a adaptace české knihy Spaceman (Kosmonaut z Čech) v české koprodukci s Netflixem o samotě kosmonauta Jakuba ve vesmírné lodi, kde ho navštíví mimozemská příšera v podobě paradoxně velice sympatického pavouka, jehož pojmenuje podle architekta Staroměstského orloje (Hanuš) a jenž Jakubovi pomáhá filozofickými rozhovory překonat samotu a napravit vztah s jeho ženou, by si podle mého názoru bývalo zasloužilo úšastnit se hlavní festivalové soutěže. Jednak díky laskavému a citlivému narativu, jenž podpořil pohyb kamery, podřízený letu při stavu bez tíže, použití deformačních filtrů ve vzpomínkových sekvencích, emocionální hudba (počínaje árií Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém) a v první řadě netradičně procítěná role Adama Sandlera. V závěru příběhu na mě silně zapůsobila fantazijní vizuální podívaná z vesmíru a silný dialog, který postavy vedou, přičemž poslední věta v divákovi díky způsobu, jakým je řečena, zůstane uložena ještě dlouho po projekci. Dílo se uvedlo pouze v rámci sekce Berlinale Special Gala, aspoň ve světové premiéře, a já bych si osobně přál, aby vznikalo více takovýchto úspěšných koprodukcí na české náměty.
Z festivalového paláce jsem odešel s úžasným dojmem z posledního filmu, kterým jsem svůj pobyt na Berlinale zakončil, a s kufrem jsem poté dorazil na autobusové nádraží ZOB am Funkturm, odkud mi jel přímý RegioJet do Prahy.
Závěrem bych svoji historicky první účast na MFF Berlinale zrekapituloval jako velice úspěšnou, co se týče studování aktuální světové kinematografie i vytváření kontaktů v rámci EFM a přestože letos jsem zde nesoutěžil se svým filmem, věřím, že v dalších letech se to změní a jednoho dne se po zdejším červeném koberci budeme s mými filmovými kolegy také procházet jako delagace našich filmů.
