V dubnu 2023 mě přes instagramový účet dua MP's (který jsem vytvořil s hercem M. Pazderkou) oslovila koordinátorka 2. pražského letního turnusu umělecké agentury Ambrozia, Martina Oubrechtová, s tím, že mě a mého kolegu zve na doporučení Daniela Kupsy (který si našeho dua všiml na soutěži 48 Hour Film Project Prague), abychom vedli filmový ateliér v termínu 9. - 15. 7. Kolega tou dobou neměl čas, takže jsem nabídku přijal sám.
Defacto hned den po návratu z MFF v Karlových Varech jsem nastoupil do práce. Večer 8. 7. jsem přijel do ZŠ Táborská v pražských Nuslích, kde se konala porada a následující týden zde probíhal i letní turnus. Seznámil jsem se s vedením a lektory jednotlivých ateliérů, poznal nové tváře (kromě Martiny také hlavní vedoucí turnusu Jankou Hajko, vedoucího provozu Davida Vyhlídala nebo usměvavou metodičku prevence Janu Divišovou) a pozdravil staré známé z oboru – Dana Kupsu, který vedl Filmový ateliér 1 a poradil mi jeho taktiku na rozvrh hodin během týdne, a herce Štěpána Tučka s Jindřichem Žampou (Štěpán vedl Herecký ateliér č. 3 a Jindra Mediální ateliér). Na poradě jsem seděl vedle dalšího nováčka na Ambroziadě, Katrin Urbánkové, která vedla taneční ateliér a byla ze společnosti stejně nejistá jako já. Proto jsme se hned dali do řeči a vyměnili si kontakt. Na konci porady se vytvořila skupina na messengeru pro sdílení veškerých informací, do níž se hned další den přidal emotikon dveří (jako signál na vpuštění do budovy přes vchod, který byl z venkovní strany nedobytný), a pak nás vedení a mladý zdravotník Vítek poprosili, abychom odevzdali prohlášení o způsobilosti k práci s dětmi, tzv. bezúchylnost. Na předání od mnohých z týmu, včetně mě, si Vítek počkal ještě pár dnů. Porada skončila až kolem půlnoci a většina členů týmu zůstala v prostorách školy, jelikož přespávala ve třídách. Já mám ke spaní ve škole určitý odpor, a proto jsem jel poslední tramvají na noc domů, kde jsem měl volný dům a mohl se v klidu vyspat.
Den #1
Na zahájení turnusu jsem přijel před 9 h a namířil jsem si to hned do třídy, kde měla probíhat má výuka. Kromě batohu, ve kterém jsem měl nějaké filmové vybavení (jako např. klapku, kameru, rekordér) jsem s sebou vzal také stativ a tři klobouky, které jsem plánoval využít v rámci seznamovací hry. Příjem dětí probíhal do 11:00, a pak se celý turnus, čítající nad 300 lidí přesunul do Velkého sálu v podkroví školy, kde proběhlo zahájení. Bohužel v sálu bylo i po otevření oken vzhledem k počtu dýchajících lidí neustále dusno, a tak si každý druhý hned koupil v ambroziadním krámku, který byl instalován v předsálí, nový a praktický merch – vějíř. Vedoucí Janka a Martina děti přivítaly, řekly jim potřebná pravidla, představily jmenovitě všechny lektory, jejichž medailonky se vytiskly a pověsily u krámku, přidělily lektorům děti do ateliérů i s oddílovými vedoucími a Jindřich Žampa, jako zkušený influencer a zároveň vedoucí "mediálky", natočil na mobil se všemi účastníky energickou zdravici. Protože se schylovalo k času obědu, odvedl si každý "oddílák" svoji skupinu dětí do jídelny v přízemí a když se všichni najedli, nastal ve 13:30 čas na první výukový blok.
Oddílák mého ateliéru byla červenovlasá Lucka Kopáčková. Na minutu přesně dovedla děti před moji třídu, načež jsem celé skupině směle otevřel dveře a uctivě ji vyzval ke vstupu dovnitř. Dvouhodinová výuka měla podle programu téma "Úvod do filmové tvorby". Nejdříve jsem se dětem představil: na tabuli jsem napsal své jméno i s titulem a odkazem na mé webové stránky, kde by se mohly dozvědět více informací o mé tvorbě, a abych zdůraznil, že ze mě nemusí mít dojem nějakého přísného lektora, ale obyčejného kluka, tak jsem známými hlasy zaimitoval pár vtipů (jako vždy jsem sklidil největší úspěch jako H. Pawlowská, A. Babiš nebo M. Zeman). Jak pěkně seděly přede mnou v půlkruhu, vyzval jsem je, aby se mi každý představily tím, že mi řeknou své jméno, věk, pokolikáté už jsou na Ambroziádě, nejoblíbenější film a jaká pozice ve filmovém štábu by je nejvíce bavila. Některé děti byly sice trochu stydlivé a rozpačité, ale většina odpovídala vesele a sebevědomě, a já si psal o každém z nich do notýsku heslovité poznámky, abych si je hned zapamatoval. První v kroužku se představila drobná usměvavá Linda, která měla zájem v anime a mluvila na mě občas japonskými pozdravy. Také veselá zrzavá Simča a blonďatá Apy, které s Lindou tvořily takovou kamarádskou trojici, se mnou mluvili se vší otevřeností a všechny tři se chtěly objevit před kamerou jako herečky. Temperamentní, vtipnou a úžasně kreativní Anežku, která si nechala říkat "Mařena", zase zajímalo psaní scénáře, nahrávání zvuku a hlavně střih, dva kluci, Vašek a Edward (druhým jménem "Henry"), si chtěli stoupnout za kameru, pohotový, multižánrový, spontánní a inteligentní Vítek sršel nápady a nejvíc ho zajímala režie a produkce, a Daniil z Ruska chtěl také režírovat. K nim se přidala i hodně cílevědomá a sebejistá Eliška H., která chtěla film vymyslet, napsat, zrežírovat i si v něm zahrát a připomínala mi moji sestru. Dále ve skupince byla ještě nesmělá Emilka, uzavřená Natálie, Johanka a malinká Eliška Š., která při představování nemohla nic říct a rozplakala se. Lucka jako oddílák si ji vzala stranou, vyslechla a utěšila. Výuku jako takovou jsem začal tím, že jsem na tabuli načrtl proces vzniku filmu, včetně jeho všech vývojových fází, s pomocí dětí jsme si sepsali filmové žánry, a pak hlasovali, jaký žánr bychom si zvolili na zfilmování. Světe div se – malé dívky propagovaly horor. Proto i když jsem postavil doprostřed sálu naproti zapnuté kameře židli, na kterou si děti sedaly a představovaly se jako na castingu, tak napovídaly, aby všechny na kameru přiznaly, že chtějí točit horor. Zajímavé při tomto castingu pro mě bylo zjištění, že hodně dětí čte a má více rádo knihu než její filmovou adaptaci.
Čas nám utekl jako voda a děti musely jít na svačinu a od 16:00 na besedu s mladým hercem J. Fantou ve Velkém sále, kterou moderoval Štěpán Tuček. Ještě něž uvedl kolegu Fantu, oznámil na sál plný ovívajících se dětí, že postrádá svůj speciální osobní vějíř, a vyhlásil po něm pátrání s odměnou. Všichni byli po hodinu trvající besedě v dusném sále rádi, že vůbec byli při smyslech a chápali slovo "vějíř".
Druhý vyučující blok trval jen hodinku a ten jsem věnoval hrám. Ještě v tuto chvíli proběhly poslední rošády dětí mezi ateliéry, protože některé měly kamarády v jiné skupině, další si zase rozmyslel, že víc než herectví, ho zajímá tanec atp., a tak se stalo, že jsme byli ochuzeni o dívku Martinu. Tyhle změny ve tvořícím se kolektivu mě docela rozčilovaly, a tak jsem poprosil pozůstalé děti, aby už se nikam na další den nestěhovaly. Abych v nich objevil herecký potenciál, vsadil jsem na osvědčený program, který děti baví – jednoslovné etudy. Na těch se mohly vydovádět jak při vymýšlení slov, které budou používat, tak při vymýšlení vtipných situací, a nakonec samozřejmě také herecky, když situace variovaly v různých žánrech. Před rozloučením jsem dal dětem za úkol, aby přes noc přemýšlely o nějakých nápadech na námět, který bychom mohli rozepsat a natočit, a po večeři jsme se všichni setkali ve Velkém sálu, kde probíhala Lektor Show. Ta spočívala v tom, že vedoucí "mediálky", Jindra Žampa s asistentkou D. Radovou, se staly moderátory a představovaly lektory jednotlivých ateliérů. Technik P. Molčan, s nímž jsem na začátku roku natáčel videoklip v rámci soutěže Klipárna, vždy pustil video-medailonek, sestřihaný z fotek a video-ukázek, který lektor poskytl, a doprovázený komentářem, který četl Jindra. Pak se zatleskalo, lektor se pozval na podium, moderátoři si na střídačku předávali roli zpovídajícího a eventuálně poprosili lektora o nějaké krátké vystoupení. Nejvýraznější "entré" měl Štěpán, který přednesl monolog s flaškou vody, kterou plival do publika. Svůj inscenační motiv obhajoval tím, že chtěl svlažit děti v sále, které dusnem omdlévaly. Přede mnou vystoupila Katrin se svojí sólo-choreografií. Povzbudil jsem ji, ať nemá trému a vystoupení jsem natočil na mobil. Já byl na řadě jako předposlední. Nejprve pustili můj video-medailonek, poté můj čerstvě sestřihaný showreel a na entusiastické vyzvání Jindry jsem přispěchal po schůdcích na pódium, kde jsem podle domluvy předvedl spontánní asi dvě minuty trvající ukázku hlasů, které imituji. Úspěch byl velkolepý, Štěpán moje vystoupení na památku zaznamenal na můj mobil, a já si užíval příjemnou atmosféru s upřímně pobaveným publikem.
Den #2
Začal nový týden, doma jsem se nasnídal a přejel do Nuslí na výuku v 9:30. Nejprve jsem se dětí zeptal, jak se jim spalo a jestli měly čas přemýšlet nad nějakým námětem. Přihlásila se jen Eliška H. a Apy, které vymyslely námět o pandemii nového viru, a tak jsem přešel na plán B, abych do procesu vymýšlení zapojil všechny. Na stůl jsem postavil buřinku a poprosil děti, aby si sehnaly papír a tužku a napsaly nějaký krátký zábavný příběh, který se jim stal nebo který jim někdo vyprávěl. Poněvadž ne všichni si dokázali hned vzpomenout na zábavný příběh, upravil jsem zadání na příběh nebo situaci, která se jim zdá zajímavá, navíc s možností, že si ji mohou vymyslet. Složené papírky pak anonymně vhodily do klobouku a já je náhodně losoval a četl nahlas. Náměty mě děti potěšily. Některé byly jednověté, jiné rozepsané jako malá povídka, a žánrově pestré. Všechny jsem po přečtení sepsal na tabuli a u každého jsme si položili otázku, jestli bychom z něj dokázali za dva dny natočit film. U většiny jsme narazili právě na realizovatelnost. Mně osobně se nejvíc líbil právě námět Elišky H. a Apy. Zaprvé proto, že se dal jednoduše natočit, pak proto že se bude jednat o vážné téma, do něhož můžeme přidat lehkou nadsázku, a pak také proto, že mě také zajímalo nějakým způsobem reflektovat traumatickou dobu pandemie koronaviru z let 2019-2023. Aniž bych děti přesvědčoval, samy souhlasily, abychom rozvíjely tento příběh. Dopoledne se za námi přišla podívat na pozvání Katrin z tanečního ateliéru, ale dlouho se nezdržela, jelikož sama trénovala se svými žáky tenčení choreografii. O svačinové pauze jsme si detailně popovídali o tom, jak nám naše první lektorování zatím jde, jaký máme kolektiv dětí a co nás ještě bude čekat. Přidala se k nám i Nikol z druhého hereckého ateliéru a prozradila, že v její skupině je jedna transgender dívka, která má několikrát podřezané předloktí. Vyděsil jsem se, poněvadž s něčím takovým bych v tu chvíli neuměl pracovat. Dan Kupsa, kterého jsem potkal na obědě, mi řekl, že už prý s jeho žáky začal natáčet, ale mě to neznepokojovalo, protože jsem věděl, že před tím, než prvně klapneme, se musí kolektiv naprosto sjednotit.
Odpoledne následoval usilovný brainstorming nad zápletkou, během něhož jsme popsali celou tabuli. U vymýšlení situací, které bychom chtěli ve filmu ukázat, jsme se náramně bavili, jelikož jsme tím parodicky reagovali na reálné zkušenosti z doby pandemie, a graficky je zakreslili do časové osy. Podle takto vytvořeného "scénosledu" jsme se hravě pustili do psaní scénáře. Na mém notebooku jsem založil sdílený dokument, u něhož se děti střídaly a zapisovaly jak popis akce, tak i dialogy. Zapisovateli se staly autorky námětu, ale vtipné nápady do scénáře přidávala také Mařena a dva kreativci/režiséři Vítek a Daniil. Téměř okamžitě jsme vymysleli název nového viru, který se začal šířit přes mobily a digitální prostředí a způsoboval deprese, úzkosti, agresivitu a zhoršenou sociální komunikaci (což krásně alegoricky odkazovalo na vliv médií a technologií na lidskou psychiku), analogicky ke skutečnému viru covid-19: v našem případě svět napadal chaos-23, a i proto jsme filmu deli jednoduchý titul CHAOS. Nejvíce jsme se nasmáli při vymýšlení konspiračních teorií o původu viru – Eliška H., Mařena i kluci stříleli z vlastní zkušenosti z doby lockdownů několik vtipných a globálně známých teorií, které jsme stupňovali. Na vině tak byli ilumináti, reptiliáni, OSN, B. Gates, vakcíny nebo Kalousek a vznikaly z toho nádherně nesmyslné věty jako např. "Odočkujte svoje děti, dokud je čas!"
Večer probíhal výběr do Talent show, kde se mohli všichni účastníci turnusu hlásit s nějakou svojí dovedností (většinou zpěvem nebo tancem) a tříčlenná porota je vybírala na postup do dalšího kola, které zaručovalo, že vybraná vystoupení budou součástí závěrečného sobotního programu. Já se nezúčastnil, a namísto toho jsem v kanceláři vedení nahlásil svůj odchod. Janka Hajko se mě ptala: "A jak to, že tu nespíš? To se přece musí změnit!" Odpověděl jsem: "Já mám doma pejska, o kterého se musím starat. Ale jak to tak vidím, asi tady budu muset aspoň na jednu party zůstat a přespat!" (Pejska mi bohužel nedovolili vzít s sebou, protože pan školník ve školním ateliéru toleroval jen fenky a psa bychom před ním neutajili.)
Den #3
Na další den jsem se skvěle vyspal. Ráno děti ještě dojídaly snídani, zatímco já čekal, až se mi otevřou dveře školy, abych byl vpuštěný dovnitř. Otevřela mi je Katrin. Poděkoval jsem ji a slíbil, že dnes nahlédnu také na její výuku. Před dveřmi naší učebny už stála oddílačka Lucka s většinou dětí, natěšených na další rozvíjení našeho filmu. Hned když mě viděli a já je pronikavým hlasem pozdravil, se na mě "lepily" a ptali se co je dnes bude čekat. "Vydržte, všechno se včas dozvíte, ale počkáme až budeme všichni." Lucka zaurgovala na whatsAppové skupině holky, které si na pokoji ještě dolévaly do flašek vodu a když jsme byli kompletní, mohli jsme začít preprodukci – neboli přípravy na natáčení. Prvním krokem byla kontrola scénáře. Holky si znovu sedly k mému notebooku a procházely každou repliku, zatímco kluky, kteří se chtěli věnovat kameře (Henry, Vašek a rejža Vítek) jsem pověřil, aby rozzáběrovali příběh do podoby storyboardu. Hlídal jsem obě tvůrčí skupiny, koordinoval je, aby šla práce synchronně, a poslouchal ze všech stran otázky začínající vždy stejně: "A Franceco, prosím tě..." Linda na mě mluvila něco japonsky a když se nudila, tak se Simčou vymýšlela nějaké herecké etudy. Daniil se do funkce mentora/režiséra vžil natolik, že scénář hluboce prožíval a řešil, aby všechny části příběhu dávaly smysl, a byl z toho poněkud nervózní. Ovívaje se vějířem se na mě často obracel, jestli je ten a ten nápad opravdu dobrý a bude fungovat, což jsem jako lektor uvítal, jelikož mu na správném vyznění a smyslu filmu upřímně záleželo. Když byl scénář hotový, kameramani šli na obhlídky, a my ostatní jsme si na tabuli sepsali postavy, které se před kamerou objeví, a zorganizovali rychlý casting na role. K mému stolu před tabulí jsme z obou stran přidali další dva stoly s židlemi, na které s papíry a tužkami na poznámky usedla "výběrová komise", sestavená z autorů (Elišky H. a Apy) a režisérů (Vítek a Daniil). Potom jsme zopakovali stejný princip jako první den při seznamování – a sice že jsme dali doprostřed místnosti postavili židli a na ni se chodili představovat jako na reálném castingu uchazeči, kteří nám vždy řekli, jakou chtějí hrát roli, a vesměs bez námitek jsme jim přání plnili. Já, Apy i Vítek jsme si jenom občas v rámci etudy dovolili nějaký rádoby odborný komentář, jestli se opravdu na tu kterou roli uchazeč opravdu hodí. Daniil v obavách také řešil, jestli je ten či onen opravdu dobrá volba, ale nakonec jsme všechny role ideálně obsadili a aby nikomu z dětí nebo jejich rodičům nebylo líto, že zůstal jen "za kamerou", domysleli jsme i scénu s komparzem, takže se ve filmu na plátně objevili všichni členové našeho ateliéru Film 2.
Ve frontě na oběd jsem počkal s dětmi, vyzvedl si u okýnka talíř s řízkem, sedl si ke kulatému stolu v jídelně a vesele si s mými žáky povídal. Po jídle jsem podle plánu splnil slib a vyhledal taneční ateliér Katrin. Chvíli jsem hledal cestu, kudy se dostanu do tělocvičny, kde probíhala její výuka, ale nakonec jsem ji, procházeje sklepními prostorami s mřížemi, vypátral a prohodil s Katrin pár slov. Choreografii už prý měli vymyšlenou a sestavenou, teď už jenom bylo nutné se ji naučit. Popřál jsem Katrin hodně štěstí, a protože ve whatsAppové skupině už oddílačka psala, že se mají děti sejít zase v učebně, vyběhl jsem po schodech z temného sklepení a plný energie jsem s dětmi dál tvořil. Když už každý věděl, co bude hrát, sepsali jsme si ke každé postavě kostým a potřebné rekvizity na natáčení a každého herce jsem zaúkoloval, aby si kostým opatřil. Potom jsme s klukama prošli jejich hotový storyboard, pomohl jsem jim ho vzhledem k příběhu trochu upravit a na základě počtu záběrů jsme si sepsali na další den natáčecí plán. Potěšilo mě, že se do organizace a příprav zapojily opravdu všechny děti, dokonce i malá Eliška Š., které jsem se sem tam snažil speciálně věnovat a povzbuzovat ji, že je moc šikovná a že věřím, že i s její pomocí natočíme krásný film a užijeme si to. Zatímco jsem řešil věci s ostatními dětmi, věnovala se jí Lucka, a výsledek byl takový, že se Eliška osmělila, získala k nám důvěru a v tichosti dolů na tabuli napsala "My jsme nejlepší!" a že filmový ateliér 1 D. Kupsy "nejhorší". Nad tím jsem se mlčky usmál a nabídl Elišce, aby na natáčení měla důležitý úkol – klapání. S tím nadšeně souhlasila a těšila se na další den.
V 16:00 přijel na besedu do Velkého sálu VIP host – dlouholetý podporovatel Ambroziady M. Dejdar. Do sálu ho dovedla Martina a nechala ho čekat, než se nashromáždí všechny děti. V prázdném sále tak zůstal sám, pouze s technikem v technickém prostoru a se mnou. Toho jsem využil, představil jsem se panu Dejdarovi jako absolvent hrané režie na FAMO v Písku a zmínil našeho společného známého – režiséra Z. Zelenku, se kterým natočil několik snímků. Jelikož se děti v sále hromadily pomalu, tak jsme si nenuceně povídali o počasí. Konkrétně o tom, jaká jsou v těchto dnech šílená vedra. Na to p. Dejdar moudře reagoval: "Podívejte, v zimě si zase lidi budou stěžovat, že mrzne. Když prší, tak zase, že je hnusně. Navíc herci to holt musí brát, jak to je. Já teď natáčel novou vánoční pohádku (pozn. Lucie a Mikuláš z kouzelné čtvrti), kde jsem hrál nějakého čaroděje a měl jsem v těch několikastupňových vedrech na sobě takový huňatý vínový kostým s kabátem. Potil jsem se neskutečně, ale také jsem to musel vydržet." Usoudil jsem, že má pravdu. Herci musí extrémní počasí trpět. Na rozloučenou mi podal ruku, popřál, ať se mi daří, a prosil, ať pozdravuju pana Zelenku, s nímž jsem se měl večer setkat, a kolegyni herečku M. Kvasničkovou, ke které jsem chodil v pubertě do filmového kroužku. Besedy se zúčastnil celý pražský turnus, takže se v sále zase nedalo dýchat. To ale Dejdara nevyvedlo z míry a ochotně a pohotově, s vtipem jemu vlastním, odpovídal na všechny dotazy moderátorky Denisy. V rozhovoru dokonce exkluzivně potvrdil, že se plánuje natáčení pokračování seriálu Comeback, kde znovu bude hrát ikonickou postavu Ozzáka, a nakonec děti motivoval, ať se herectví věnují a zvládají všechny zkoušky a rizika, která s sebou toto řemeslo nese. Na to děti odložily vějíře a hlasitě mu zatleskaly, a Dejdar se pak s každým ateliérem vyfotil a absolvoval autogramiádu.
Zbýval nám poslední hodinový vyučovací blok v tomto dni. Ještě jednou jsem dětem zopakoval, na co se mají na další den připravit, prošli jsme si v rychlosti natáčecí plán, řekli jsme si, kde co budeme natáčet, popřál jsem jim, ať se dobře vyspí, a spěchal jsem pryč, abych v 19:00 stihl domluvenou večeři v Čimicích. Jindra Žampa mě před ochodem ještě přesvědčoval, abych přespal, protože od 20:00 probíhala talent show, a po ní se plánovala party, ale já si řekl, že na společné oslavy si ještě nějaký den počkám.
Den #4
Ani nám to nepřišlo, jak ten čas utíká, a probudili jsme se do natáčecího dne. Něž jsme sputili natáčení, uspořádali jsme v naší učebně přehlídku kostýmů a já si šel vyzvednout do skladu techniky velkou odraznou desku a jeden foťák Sony, abychom měli rezervní kameru.
"Takže děcka, je to tady – jdeme natáčet!" zavelel jsem a přesunuli jsme se s kamerou na záchody, vedle naší učebny. Kameru si do ruky vzal Henry, rekordér Mařena, klapku s křídou měla na celý den rezervovanou Eliška Š. a záběr podle mých instrukcí "rozjížděl" režisér Daniil. Natáčeli jsme scénu, kdy Johanka brečí a dobývá se k ní agresivní chlap. Každé natáčení začíná pomalu a nejistě, takže i tentokrát jsme se na stavění záběrů a režii trochu zdrželi, a navíc jsme museli hlídat klid na chodbě. Záměrně jsem k natáčení přistupoval tak, že film, který vzniká, je čistě dětí, a ne můj. S tímto vědomím jsem nad nimi bděl jen jako mentor, vysvětlil jim zaběhnuté natáčecí postupy, ale to, jak bude natočený materiál vypadat, jsem schválně nechával na nich. Za půl hodiny jsme měli odtočené první dva záběry a přesunuli jsme se do třídy výtvarné výchovy (pojmenovaném pro tento turnus SÁL 2) v nejvyšším patře školy, naproti skladu techniky, kde si měly podle programu děti vyzkoušet s Jindrou dabing. Protože pro nás bylo důležitější natáčení, přesunuli jsme aktivitu na další den, kdy se mělo střihat. Ve výtvarce jsme natočili se Simčou její příchod do místnosti, práskuntí dveřmi a okřiknutí maminky, pak se převlékla do červených šatů, sundala si brýle, vlasy gumičkou sepnula do culíku a vyšli jsme ven k radnici, kde jsme natočili její odpověď do ankety reportéra. Stejným způsobem jsme o kousek dál v parku zazanemnali odpověď na podobnou otázku s Lindou. Dál jsme v natáčecím plánu zaimprovizovali, jelikož jsme se domluvili s hereckými ateliéry, že nás někdy během dne na chvíli pustí do Velkého sálu, kde zkoušely svá divadelní vystoupení. Přizpůsobili jsme se pauze mezi dvěma hereckými skupinami a do půl hodiny ve zrychleném tempu odtočili na pódiu před neutrálním černým sametem tři vstupy ze zpravodajského studia s moderátory Vítkem a Emilkou. Výhodou bylo, že herci v ruce mohli držet scénář, který jsme vydávali za moderátorské poznámky, jenže text byl natolik složitý, že se v něm přece jenom často dělaly chyby. Vítek s Emilkou se rozesmávali, přeříkávali nebo se v náročných souvětích ztráceli, a tak jsme záběr rozjeli celkem 14x. Obdivoval jsem jejich snahu, trpělivost a poker-face, který moderátorská image vyžadovala. Také mě pobavilo, že třináctiletý Vítek si půjčil mé sako, které jsem si pořídil zhruba v jeho věku, a padlo mu stejně jako dodnes padne mně. Další lokace byla v naší učebně, v níž jsme pro účel natáčení přemístili lavice a židle na svá původní místa. Natáčeli jsme úvodní scénu filmu, kde učitel (Daniil) přednáší dětem ve třídě, a protože jsou všechny na mobilu, tak jim všem naráz přijde oznámení o mimořádné zprávě. Vtipné bylo, že zpráva, i když jsme ji odeslaly ve stejnou chvíli do společné skupiny, přicházela jednotlivcům v různých intervalech. Proto se směsice různých oznamovacích tónů řetězila a vytvořila zajímavý zvukový koncert. Pro tuto chvíli se režisérem stal Vítek, za kamerou stál Henry, zvuk nahrávala na rekordér Johanka a třídu zaplnily všichni ostatní - tzn. samé holky a vtipný Vašek, který mezi nimi krásně vynikal. Vašek se objevil ještě ve scéně, kterou jsme natáčeli hned jako další: na shody, vedoucí k tělocvičně, se posadil s Henrym a my natáčeli, jak si posílají agresivní a sprosté zprávy (nadávky). Obsah zpráv byl opravdu drsný a vulgární, což ve mně vyvolalo obavy, jestli tím neporušujeme mravní kodex ambroziadních filmů. Korunu všemu nasadil moment, kdy se měl Vašek, vyprovokovaný zprávami, s Henrym poprat. A musím říct, že z improvizovaného a dost autentického zápasu jsme všichni měli respekt. Vašek Henryho sundal pěkně.
V čase svačiny jsme měli krátkou pauzu – vyzvedli jsme si sušenky a ovoce a navštívili jednu prázdnou třídu, kde přespávali někteří účastníci Ambroziady. Protože na mé kameře došla baterka, natáčeli jsme od této chvíle na vypůjčenou Sony, která měla i lepší, hlubší obraz. Na další scéně jsme se zasekli, protože se dlouho upravovala do podoby pokoje. Děti vybíraly ideální deku na matraci, na níž si sedla Naty, aby na mobilu sledovala TikTokové vlogy, a dalším zdržením, avšak prospěšným, bylo hledání správného úhlu záběru. Líbilo se mi, že o kráse záběru kluci režiséři a kameramani přemýšleli. Mařena, Linda a další holky si v čase prostoje z vlastní vůle vzaly na starost natáčení Behind the Scenes. Mařena se mě například zeptala na životně důležitou otázku, jestli jím krupicovou kaši s kakaem.
Když se nám povedlo dotočit tuhle scénu, ukončil jsem pro dnešní den natáčení, děti na tabuli v naší učebně aktualizovaly počet natočených záběrů a já si do scénáře poznamenal, co nám ještě zbývá natočit za záběry a nahrát za postsynchrony.
Středeční večer tradičně patřil grilovačce. Od 17:30 se ve venkovním prostoru školy, před sportovním hřištěm, začaly seskupovat s oddíláky jednotlivé ateliéry, za gril si stoupnul vedoucí provozu David a tvořily se u něho fronty hladových krků, které si na tácek nabíraly buďto maso, hermelín nebo zeleninu, s dresinkem dle chuti. Atmosféra byla idylická, letní, příjemná. U grilované večeře jsem si povídal s povídal s mnoha lidmi a k mému velkému překvapení jsem se dozvěděl, že Katrin dostala za úkol vymyslet taneční sestavu na vystoupení lektorů pro zahájení soutěže Tvoje tvář má známý hlas. A co víc – že ji má všechny lektory naučit. Využila proto večerního programu dětí, které si od 20:00 promítali film, a čapla mě, Davida a svoji oddílačku Veroniku, aby nás na fotbalovém hřišti využila jako předvoj a natočila společnou choreografii na mobil. O co rychleji se vymyslela, o to pomaleji jsem ji chápal a spíš jsem se snažil napodobovat pohyby ostatních, kteří si také nebyli moc jistí. Tak se stalo, že jsme z tréninku měli spíš jednu velkou legraci a z nahraného videa, které se poslalo do skupiny na messengeru, se neuměl nikdo nic moc pořádně naučit, jelikož jsme prý každý tančili něco jiného.
Namísto nočního tréninku s celým organizačním týmem v tělocvičně jsem jel opět přespat domů, kde jsem na externí harddisk zálohoval natočený materiál a ve střihovém programu založil nový projekt, do kterého jsem vše importoval.
Den #5
Ve čtvrtek ráno jsem s sebou do Nuslí kromě počítače a rekordéru přinesl harddisk na střihání a na sebe si oblékl módně naprosto nevkusný kostým, protože děti mě obsadily do postavy redaktora v terénu, kterému jsme společně vymysleli záměrně nesmyslné jméno Zdislav Mamut Podstolvlez. Navíc mi holky nagelovaly vlasy a schválně jsem se neholil, takže jsem vypadal ještě o to víc nedůvěryhodně. Když jsem vešel do třídy, Lucka s dětmi nacvičovala choreografii pro jejich vystoupení v soutěži Tvoji tvář má známý hlas na píseň When I Grow Up od skupiny Pussycat Dolls. Zatímco kluci s mými klobouky předváděli nemohoucí seniory a holky novou entusiastickou mladou krev, otevřel jsem notebook a připravil "střižnu". Nácvik skončil asi po patnácti minutách. Ukázal jsem dětem něco málo z natočeného materiálu, zopakovali jsme si, co je dnes ještě potřeba nahrát a po desáté hodině jsme se vydali ven před budovu školy. Kameru na stativu ovládal Vašek, Henry prvně v exteriéru využil odrazku, Johanka zapnula rekordér, Eliška "klapka" klapla a natočili jsme si jednoduchý shot, jak dívčí třída vychází na ulici. Hotovi jsme byli raz dva, a tak jsme se všichni přesunuli do parku, kde jsme téměř v poledním slunci natáčeli vstupy redaktora v terénu. První záběr byl dost široký a víceplánový – tzn. že kromě mojí dominantní postavy za mnou na protějším chodníku kráčel kompars "zděšených lidí, utíkajících domů před virem". Kromě tváří, účinkujících před kamerou, si všichni užívali můj herecký výkon a já plně spoléhal na jejich vlastní režii. Nutno přiznat, že vznášeli připomínky a záběr jsme jeli několikrát, z čehož jsem měl jako lektor radost. O pauzách si holky našly alternativní zábavu: hrály si s gumovým pavoukem Pepíkem od Elišky H. a Lucka dohlížela na to, abychom se včas vrátili dovnitř do školy. Proto jsme další a poslední záběr jeli na jedno "jetí" v tzv. "resetech". Vítek zahlásil "Stop!" a já pronesl mnou proslavené slovo "Simsalabim!", načež následoval hromadný potlesk za to, že máme vše natočeno. Nikoli však nahráno.
Ve škole jsme po obědě pokračovali v produkci tím, že jsme v rámci náplně výukové osnovy navštívili dabing ve výtvarce a za asistence technika nahráli chybějící repliky, tzv. postsynchrony. Za mikrofon, obestavěný černým plátnem, se postavila Johanka, která nahrávala repliku rozčílené matky, křičící na Simču, a jelikož mé hlasové schopnosti děti pochopitelně nehodlaly nevyužít, tak jsem kromě čtení otázek redaktora Zdislava nahrál agresivní řev násilníka, dobývajícího se na toaletu, a vtipný politický komentář hlasem A. Babiše. S Jindrou Žampou jsem se domluvil, že tři účastníci jeho mediálního ateliéru nám s obsahem našeho filmu pomůžou, natočí na své mobily vlogy, kde se jako tiktokeři budou vyjadřovat k viru chaos-23, pošlou mi je a já je pak do filmu vložím. K večeru jsem videa dostal na whatsApp, Vašek je nahrál na svůj TikTok účet a uložil do telefonu s logem. Stejně tak Eliška H. v soukromí jedné ze tříd natočila procítěný vlog fiktivní uživatelky Ursulky_38, které Vašek vytvořil nový účet. Paralelně s natáčením těchto videí se v naší učebně střihalo. Otevřel jsem střihačský program, ukázal nahrané soubory a časovou osu projektu a krok za krokem ukazoval skupince zájemců svůj střihačský postup. Když jsem představil své know-how, předal jsem myš do ruky dětem, aby si taky vyzkoušeli vybrat, "vyčistit" a nastřihnout záběr. Největší zájem o střih, neboli sestavení filmu, měla od prvního dne Mařena. Takže potom, co si střih osahali Vítek, Vašek nebo Apy, svěřil jsem hlavní péči o postprodukci jí. Záběry jsme vybírali víceméně kolektivně, ale střih jsem si pak vyčistil sám. Jelikož ne všichni ve střižně dlouho vydrželi, tak mi ani tolik nevadilo, že část odpoledne byla věnovaná opět nácviku Tváře. Ve vzniklém volnu jsem se nechal konečně tento večer přemluvit D. Kupsou a zašel s ním, Štěpánem, Natálií Vyhlídalovou a Jessicou podle ambroziadní tradice na legendární kachnu do restaurace U Bansetů, která byla ve stejné ulici jako škola. U dobré bašty jsme probrali několik zajímavých témat, např. organizaci pražské soutěže 48 Hour Film Project. S žaludky, naplněnými výtečnou kachnou, jsme se vrátili do školy a vyčkali na večerní vystoupení "Tváře".
Během večerního výukového bloku se děti líčily a doháněly poslední nácvik, aby jejich taneční choreografie neměla chybu a já pokračoval ve střihu. K večeři jsme měli špagety a po nich se děti převlékly do kostýmů: holky měly hip-hopové frajerské legíny/šortky a tílka, a kluci s Johankou a Mařenou ze sebe udělaly seniory (nasprejovali si vlasy na stříbrno, namalovali vrásky a kníry a vycpali břicha). Ve Velkém sále jsme se první sešli všichni vedoucí. Nervózně a odevzdaně jsem se podíval na Katrin a přál jsem si, abychom na naší lektorské "chorošce" působili všichni aspoň trochu jednotně. Program zahájily vedoucí Janka s Martinou a vyzvala všechny lektory a praktikanty na pódium. Takticky jsem se zasunul na kraj druhé řady, aby mé kroky, asynchronní ke krokům ostatnch, nebyli tak bijící do očí. Naštěstí se můj výkon mezi ostatními docela ztratil, taneční číslo skončilo a dostavil se ohromný aplaus. S pocitem trapnosti, jako když tancuje Mr. Bean, a sebeironickým smíchem jsem se držel u Katrin a Jessicou a prozradil jim, že jsem tancoval spontánně a že jsem rád, že je to už za námi. Následovalo vystoupení dětí z jednotlivých ateliérů. Odborná porota, složená ze Štěpána, Jindry a Denisy Radové se ke všem odborně vyjádřila a všechny chválila. Můj filmový ateliér č. 2 vystupoval jako jeden z prvních. Z Daniila s vycpanými prsy a vypůjčenou sukní se stala legrační důchodkyně, tancující sólo s holí a houpající boky, a sklidil patřičný divácký úspěch (ostatně jako celá taneční company).
Náročná událost dne úspěšně proběhla a já se vrátil domů, abych mohl ještě shánět materiál pro dokončení filmu – vyhledal jsem na internetu volně dostupné animované intro zpravodajství a upravil ho k naší potřebě, vytvořil jsem jednoduchou grafiku a na hudební bance předvybral hudbu.
Den #6
V pátek nás čekaly dokončovací práce, jelikož do 15:00 se měl hotový film odevzdat technikovi. Ráno jsem dětem ukázal hrubý střih a protože po nás vedení chtělo kvůli vytváření programu, který nás další zakončující den čekal, poslat informace o natočeném filmu, tak jsem do chatu odeslal název, přibližnou stopáž a Eliška H. a Apy mi pomohly sepsat krátkou anotaci. Henry jakožto poloviční Ir přeložil celou dialogovou listinu do angličtiny a Johanka na mobilu vytvořila plakát a náhledový obrázek na youtube v české i anglické verzi s podtitulem ve formě hlášky ze scénáře: "Zachovejte paniku!" Společnými silami jsme stihli film v klidu exportovat, zkontrolovat i včas odevzdat. Hotový sedmiminutový film jsem na harddisku přinesl na generální zkoušku všech ateliérů (probíhající v čase 14:00-16:30) a oddechl si, že je vše technicky v pořádku. Problém s technikou měla Nikol z hereckého ateliéru č. 2. Na ranní technické zkoušce měl technik P. Molčan, s nabarvenými vlasy na blond a červenou pavučinou, potíže se zadní projekcí a pozdě pouštěnými melodiemi, a na generální zkoušce udělal naneštěstí stejné chyby. Niki to samozřejmě rozesmutnělo, neboť jako lektor své herecké skupiny vnímala, že se tím dětem zkazí představení a budou z toho nešťastné. Ubezpečil jsem ji, že si nemusí nic vyčítat a že ji všichni podpoříme.
Před večeří děti vyklízely prostory, aby další den dopoledne už mohly pouze sbalit spacáky, zúčastnit se galaprogramu a odjet, a když měly hotovo, tak anonymně vyplňovaly dotazníky spokojenosti s ambroziadním turnusem – včetně názorů na kvalitu odborné výuky, komunikace s oddílákem nebo námětů na zlepšení. Cestou do jídelny jsem zaslechl, jak se Simča, Apy, Naty a Eliška H. bavili o tom, kdo je prý největší "sexouš" na Ambroziadě. Shodli se na tom, že prý Francesco (tj. já). Včas jsem do diskuse vstoupil, vyjádřil jsem polichocení a poprosil jsem holky, že jestli to myslí vážně, tak ať mi to jako důkaz pro přátelé nahrajou na video. Po jídle jsme tedy došli do naší učebny, a tam jsme výsledek řešení pravdivě na mobil zaznamenali. V 19:30 nadešel čas na tradiční diskotéku v tělocvičně. Díky tomu, že se v tělovýchovném sálu setkal opět celý turnus, často zpocených a mírně připitých lidí, tak v něm panoval pochopitelně hrozný vzduch a těžko se dýchalo. Hlavními hvězdami parketu byly Štěpán nebo Natálie z hereckých ateliérů a DJem se stal jeden z praktikantů, který přidával na playlist písně na přání. Tanec jsem si sám ani tak moc neužíval. Do doby, než mě poprosily holky, abych si s nimi zatančil ve skupince. Odvázal jsem a v usměvavém kolektivu holek i kluků, nejen z mého ateliéru, jsem tančil na populární světové disko-hity. Asi po čtyřiceti minutách se všichni postavili do kruhu, po obvodu sálu, a zatančil se společný rozlučkový ambro-tanec. Hudební pásmo začalo ambroziadní hymnou: na jednouchou melodii se zpívalo stále dokola "Ambróóó - ziii - áááááá!", přičemž se kolektiv nakláněl doprostřed kruhu, houpajíce pravicemi. Navazovala melodie písně Což takhle dát si špenát? s vlastním ambroziadním textem, dále slovenská "vypalovačka" Moje telo, na níž se společně gestikulovalo a v mezihře doprostřed kroužku, za bouřlivého potlesku, na sólo performance přibíhali jednotliví lektoři. Například P. Močlan se svým kolegou z techniky, oba dva evidentně důvěrně seznámení s touto tradicí, bleskově naskočili do centra sálu a bláznivě třásli naproti sobě celými těly. Pásmo ukončil ploužák Nesnáším loučení M. Davida, při němž se všichni začali procházet po celém sálu a objímat. Doják, jak z nějakého kýčovitého romantického filmu, naplnil všechny upřímným smtukem z toho, že turnus další den skončí. Nechal jsem se atmosférou unést a přijímal nabízená roztažená ramena na obejmutí. M. David dokrákal, vedoucí Martinka si vzala mikrofon, zopakovala průběh dalšího dne a vyzvala všechny, aby si šli před zítřejším náročným dnem lehnout.
Děti se tedy rychle uložily do postelí a nadešel čas na vyhlášenou rozlučkovou party, na kterou už jsem slíbil, že zůstanu, a proto také přespím. Centrem slavení a se stal stánek, který kluci pojmenovali "U dvou rimáčů". Nevěděl jsem, co znamená slovo "rimáč". V okamžiku, kdy mi to Štěpán vysvětlil, mě přešla chuť si na stánku něco dalšího objednávat. S ambroziadním kelímkem v ruce jsem si krásně povídal s Jindrou, holkami (Niki, Katrin a Jessicou) a dalšími přáteli, které jsem se snažil bavit svým charismem i imitacemi, a na přání Nikol jsem před druho hodinou ráno zašel do technické místnosti ve Velkém sále a na pozlacený mikrofon "srozumitelně" přečetl a nahrál text, aby jej Nikol mohla použít pro vystoupení jejího ateliéru. Brzy na to jsem všem popřál dobrou noc, odešel do mé učebny a lehnul si na tvrdý koberec, kde jsem v absolutním nepohodlí přečkal noc. Snad prvně v životě jsem tak "spal" bez jakéhokoli lůžka, karimatky, spacáku atp.
Den #7
Jak jsem si lehl, tak jsem se i probudil: ve stejném oblečení a s naprosto zničenými zády od tvrdé země. Ze spánku mě vlastně do reality přenesli kluci, kteří v předstihu přišli na výuku. V prvním momentě je překvapilo, že jsem ve škole přespal, pak se omluvili, že mě vyrušili, avšak vzápětí jsem – jak je mým zvykem – vyskočil ze země a začal fungovat. Za chvilinku dorazila i Lucka s holkami, společně jsme uklidili třídu do podoby před začátkem turnusu a v 10:00 jsme vystoupali do střešního patra a vešli do Malého sálu (učebny výtvarky), kde probíhal galaprogram. Před sálem stálo tablo s medailonky lektorů, kolem nějž se hromadilo několik lidí – účastníků, lektorů, ale hlavně rodičů a známých, kteří se těšili na výsledky práce svých dětí. Promítání našeho filmečku bylo na programu jako druhé. Moderátory byli účastníci mediálního ateliéru, kteří před projekcí nečekaně pozvali mě jako lektora, abych pronesl úvodní řeč a odpověděl na pár otázek. Nepřipraven jsem vzal do ruky mikrofon, přivítal diváky a vyzval děti, aby se postavily vedle mě, protože film vytvořily ony. Také jsem jim nabídl mikrofon, jenže se styděly, a tak mluvení zůstalo na moderátorech. Zeptali se mě ještě, zda se po prvním turnusu Ambroziady rád zúčastním i dalších ročníků, pak vyzvali publikum k potlesku, my si stoupli (někteří sedli) k zadní stěně sálu a napjatě sledovali, jaké budou divácké reakce. Já i děti jsme se ohromně radovali z toho, že film u diváků funguje podle našeho přání a sdíleli jsme vzrušení z očekávání, v jakých momentech se budou smát, kdy cítit napětí atp. Ještě během závěrečných titulků se celý sál roztleskal a já si s dětmi kolegiálně a uctivě plácnul za dobře odvedené řemeslo. Někteří, jako třeba kolega režisér Vítek, mě na oplátku plácali po rameni, říkajíce "Dobrá práce, Francesco." V programu tohoto sálu následovalo vstoupení vítězů Talent Show, potom záznamy mediálního ateliéru, tzv. "minuty" pod názvem SugarMedi (krátké skeče z každého dne, s pravidelnými rubrikami, někdy více, někdy méně vtipné a v rychlosti na konci každého dne střihané) a nakonec výsledné dílo filmového ateliéru 1, pod vedením D. Kupsy. Film se jmenoval Letní příprava a vyprávěl o třech klucích ("nerdech"), kteří se podle instrukcí z časopisu snaží zapůsobit na holky. Nicméně každý marně. Zkušený Dan, který už natočil za dobu existence Ambroziady několik krátkých filmů, si dal záležet jednak na technické kvalitě, ale hlavně také na tom, aby i v tomto příběhu patřičně fungoval dobře volený a časovaný humor. Ne náhodou se jeho kreativní tým jmenuje Přátelé kvalitního humoru a dobré nálady. Snímek se nám všem moc líbil a bavil nás, jenže děti si nemohly pomoct a měly dojem, že náš film byl lepší.
Odpoledne se program opakoval, aby se diváci mohli v sálech vyměnit. Toho jsem využil i já, a ve 12:00 jsem se tedy šel podívat na vystoupení ostatních do Velkého sálu. S dětmi jsem se domluvil, že druhou projekci našeho filmečku v Malém sále bez problémů okomentují samy. Divadelní přehlídku zahájilo vystoupení hereckého ateliéru č. 2 od Nikol s názvem Nastoupit a jet. Děti hrály skvěle příběhy individuálních osobností, ohrožovaných různými negativními vlivy, probouzející v nich úzkosti a deprese, jenže k velké smůle jim hru zase pokazil technik (ve špatnou chvíli pouštěl hudbu a správně nefungovalo ani promítání na plátno). Tím přivodil dětem a Nikol další zlé pocity a sobě podepsal výpověď. Publikum díky Bohu mělo pochopení pro technické nedostatky a děti uctilo velkým potleskem. Než vystoupil herecký ateliér č. 1, pod vedením N. Krieglerové s inscenací Prokletý tábor, předvedl svoji vynikající taneční choreografii Contemporary & Dancehall ateliér Katrin. Herecká inscenace mě moc nezaujala, jelikož námětem mi přišla dost obyčejná, nicméně děti byly vedeny velmi dobře. Ani hudební kompilace ze známých popových hitů Holčičí tajemství od muzikálového ateliéru č. 1 nebyla moc originální. Námětem silné divadelní uvedení literární adaptace Růžový trojúhelník s prvotřídním hereckým vedením předvedl Štěpánův ateliér. Téma se týkalo osudů homosexuálně orientovaných vězňů v koncentračním táboře. Dost naturalistické téma a procítěné herectví zákonitě působilo na každého diváka a konkrétně z herečky, představující vrchní dozorkyni SS, šel díky kostýmu, líčení, chladnému výrazu a brutálnímu chování opravdový strach. Štěpán si zvolil velmi dobrou a bohatou látku a zpracoval ji tak výborně, že se někteří lidé v publiku dokonce dojali. Na konci programu se předvedl ještě muzikálový ateliér Naty Vyhlídalové, který vystoupil s pásmem, začínajícím slavnými čísly legendárního filmového muzikálu Kabaret, pod názvem Nebe s.r.o. Hlavní roli zpíval typově specifický kluk, oblečený do pozoruhodného kostýmu a namalovaný podle stylu filmu nabílo se rty do tvaru srdce. Jeho lehce expresivní (až úchylný) a děsivý herecký projev (opět věrný předloze J. Greye) jsem ustál jakž takž, ale horší byl jeho zpěv. Melodii známých písní jsem zpočátku vůbec nemohl poznat. Pásmo naštěstí nestálo jen na něm, v různých vsuvkách se ukázalo několik dalších mladých talentů, kterým se přes týden sháněla paruka ve stylu účesu L. Minnelli a já půjčil svůj velký černý deštník s rukojetí, a vše zakončil komický průvod Hare Krišna, který prostředkem sálu, mezi diváky až na jeviště vedla samotná lektorka Naty, patřičně oblečená, učesaná a s falešným jointem u ucha.
Galaprogram skončil a všichni účastníci se rychle přesunuli na sportovní hřiště, kde proběhlo dlouhé, dojemné loučení. Jindra Žampa v centru dění průběžně vše zaznamenával na mobil, hned střihal a sdílel na ambroziadním instagramovém účtu. Janka Hajko nejprve všem poděkovala, a následně se zopakovalo ambroziadní hudební pásmo z diskotéky, končící ve vzájemném objímání a v slzách stesku. Co naplat! Vše jednou končí. Tak jsem se také já osobně, se smutkem v srdci, rozloučil se svými žáky a slíbili jsme si, že se spolu setkáme na dalších turnusech. Rozkaz "Franceco, musíš, jet na podzimní turnus," jsem také splnil. Poté, co venkovní areál opustily všechny děti se svými rodiči, se asi ve 14 h vytvořila společná fotka organizátorů a lektorů a nastalo další loučení. Někteří (např. Jindra, Štěpán a Nikol) odjeli dřív, neboť měli další závazky, takže na společné fotce chyběli. Nicméně jsem měl možnost rozloučit se s Danem, Naty Vyhlídalovou, Davidem, Janou Divišovou a s Katrin, se kterou jsme si zasteskli a domluvili jsme se, že se musíme jako Ambro-parta zase brzy sejít, protože nás oba první turnus extrémně bavil a přilnuli jsme ke kolektivu. Ještě něž jsem zašel do kanceláře pro výplatu za mé lektorování, našla se na hřišti Vaškova peněženka. Takže jsem napsal do skupiny na whatsApp, Vašek se pro ni vrátil, a přitom jsem si přečetl zprávy dětí, že si navzájem chybíme a stýská se nám. V kanceláři, při vyzvedávání honoráře mi byly předány dotazníky od dětí, v nichž jsem si přečetl krásné vzkazy, chválu a radost z průběhu týdne, a když jsem se rozloučil s Jankou a Martinou, kterým jsem slíbil, že jako člen Ambro-rodiny už budu jezdit i na další turnusy, tak jsem cestou domů z tramvaje na whatsApp za sebe napsal poslední rozlučkový vzkaz.
Premiérová účast na Ambroziadě pro mě byla jedinečnou a krásnou prázdninovou událostí, během níž jsem poznal spoustu nových mladých tvořivých lidí, vytvořil nová přátelství, natočil s dětmi krásný krátký film, inspiroval se od nich a získal nové zkušenosti, zažil spoustu legrace a aspoň na pár dní zbavil všech zlých pocitů. V tom, že se s nadšením společně tvoří, vznikají krásné projekty, a mizí proto negativní emoce, podle mého názoru tkví duch a podstata projektu umělecké agentury Ambrozia. Díky tomu se také rozrůstá, dál funguje, a věřím, že bude s nadšenými lidmi, kteří jsou její součástí, pokračovat ještě několik let.
Přeji Ambroziadě všechno nejlepší a hlavně stovky nadšených mladých umělců!
