V červnu 2025 jsem ukončil magisterské studium na FAMO v Písku a přesně měsíc od státnic se zahájil 59. ročník MFF v Karlových Varech. Ročník, který prvně postrádal svého dlouholetého prezidenta a zachránce Jiřího Bartošku, který v květnu téhož roku zemřel. Ve společnosti panovaly obavy, že festival se tentokrát ponese ve smutnějším duchu, plném vzpomínání, ovšem sám "Barťák" i jeho nejbližší organizační festivalový tým (výkonný ředitel Kryštof Mucha, umělecký ředitel Karel Och a ředitel produkce Petr Lintimer) vše důkladně a profesionálně připravili (včetně smluv s partnery, sponzory, mediální propagace, zahraniční spolupráce, zajištěním kvalitního filmového i doprovodného programu, filmových delegací, speciálních hostů a kompletního servisu). Takže druhý nejstarší filmový festival na evropském kontinentu neztratil svoji důstojnost, úroveň i jedinečnou a všemi chválenou atmosféru.
Já sám jsem určitě plánoval festival navštívit. Ani ne tak z tradice nebo zájmu o konkrétní program, ale hlavně kvůli tzv. "networkingu" neboli budování a udržování vztahů s lidmi z profesní filmové branže. S ukončením studia a přechodem do praxe jsem totiž nezbytně potřeboval být v kontaktu s kolegy režiséry, producenty a distributory. Proto jsem tak jako v předchozích letech plánoval navštěvovat "Industry program" v karlovarských Císařských lázních, speciální projekce pro Film industry a případně si domlouvat schůzky v nově zbudovaném prostoru Filmmakers lounge (podle slov producenta Vratislava Šlajera "takové chill-out zóně" pro filmaře) vedle hotelu Thermal. Industry akreditaci od FAMO v Písku jsem nezískal, jelikož jsem nestihl o ni včas požádat.
Naštěstí mi pomohl můj pedagog a toho času náměstek ministra kultury pro audiovizi Michal Šašek, který mi zařídil akreditaci "Guest" na celou dobu festivalu. Jenže mé plány se změnily se začátkem července, kdy jsem byl doma sám, neboť má rodina byla na dovolené v Itálii, a já si nebyl jistý, kde budu v Karlových Varech ubytován. Nakonec mě rodina přesvědčila, abych přiletěl na pár dní za nimi a nezažíval na festivalu stres z domnělého pocitu, že "nic nestíhám". Tento pocit z festivalu je mi dobře známý, a proto jsem byl rád, že jsem se nechal přesvědčit, a zatímco v Karlových Varech probíhalo slavnostní zahájení, příjezd slavných zahraničních filmových hvězd, projekce soutěžních filmů s delegacemi, rozhovory, oslavy, pití alkoholu v enormním množství a nekontrolovatelné utrácení peněz, já se v klidu slunil u moře a ani v nejmenším jsem neměl co závidět nebo něčeho litovat.
Z dovolené jsem se vrátil do Prahy 10. července večer. Filmový festival nicméně trval ještě dva dny a 11. července se konala debata ve Vodafone zóně, na níž jsem byl pozván. A protože jsem z úcty a vděčnosti k panu Šaškovi nehodlal akreditaci nechat propadnout, odjel jsem hned druhý den brzy ráno Flixbusem do Varů. Dvě možnosti ubytování na 1-2 noci, které připadaly v úvahu, nebylo možné využít, takže jsem ještě hned v autobuse zjišťoval možnosti "Last-minute" jako v loňském roce.
DEN 1.
Z dálkového autobusu jsem vystoupil na zastávce Tržnice a hledal místo, kde zastavoval festivalový autobus F3, který zdarma rozvážel hosty s akreditací nebo festivalovým pasem po celém centru festivalového dění i přilehlých zastávkách (což byla úžasná novinka tohoto ročníku). Předpokládal jsem, že zastávka bude nějak výrazně označena nebo si všimnu projíždějících autobusů, jenže kde nic tu nic. V tom si mě všimly a zastavily dvě slečny s batohy na zádech, které také zrovna přijely z Prahy a stejně jako já marně zjišťovaly, odkud by dojely autobusem F3 k hotelu Thermal. Můj společenský oděv s motýlkem jim napověděl, že zřejmě také budu hledat akreditační centrum. Ve sdílené nouzi jsme uznali jako jediné ideální řešení, že trasu k Thermalu projdeme pěšky a třeba cestou na nějaký autobus nebo zastávku natrefíme. To se nepovedlo. Namísto toho jsme si pěkně popovídaly, já zjistil, že slečny jsou herečky a přijely jako delegace k jednomu z promítaných filmů a že se potřebují ubytovat ve stanovém městečku (kam právě potřebovali přijet autobusem). Slečny se rozhodly vyzvednout rezervované vstupenky na filmy ve festivalové "Last-minute pokladně" před hotelem Thermal, kde jsme se rozloučily a předběžně dohodly, že kdybychom měli nejistý program, dáme si vědět a setkáme se.
Můj plán zajistit si v první řadě nocleh mi nevyšel, protože na pokladně s Last-minute ubytováním bohužel před devátou hodinou nikdo nebyl. Od 10:00 jsem měl rezervovanou projekci prvního filmu v Karlovarském městském divadle a k tomu jsem potřeboval akreditaci, která se vyzvedávala v Grandhotelu Pupp. Festivalový autobus jsem stále nikde nenacházel, a tak jsem nedobrovolně letos poprvé vyrazil pěšky na mně dobře známou dlouhou trasu po kolonádě až k Puppu.
Poté co jsem ušel dlouhou trasu, během níž jsem si nově rozmyslel plány na dnešní den, jsem v nejprestižnějším karlovarském hotelu vyhledal stánek ministerstva kultury a nahlásil své jméno. Slečna u stánku mě oznámila, že pro mě je akreditace připravena u stánku "Guest", ale i ona mi ji mohla předat. Akorát před tím bylo potřeba mě vyfotit před fotostěnou s logem letošního ročníku festivalu (které se mi
mimochodem oproti těm předešlým nelíbilo) a s tuto fotografii umístit na plastovou kartičku, kterou jsem se mohl prokazovat nejen digitálně, ale i fyzicky. Ke kartičce jsem obdržel také dárkový batoh s festivalovým merchem a na "svém" Guest stánku požádal o pomoc s ubytování. Dámy se mě nejprve zeptaly na mé finanční limity a oznámily mi, že nejlevnější ubytování stojí za 3500 Kč za jednu noc. Má představa výdajů za nocleh byla poněkud jiná, a tak mě dámy poslaly zpět na pokladnu do Thermalu, kde mají nabídku jiných spřátelených hotelů s avizovanou 50 % slevou (v posledních dnech festivalu by se tedy za jednu noc mohlo zaplatit třeba i jen 1500 Kč). Stavit se do Thermalu jsem nestíhal, takže jsem požádal o úschovu dárkového batohu a vyrazil opět pěšky ke Karlovarskému divadlu. Cestou k divadlu jsem si prohlédl pár fotografií z výstavy Jiří Bartoška - KVIFF prezident, která byla instalovaná podél řeky Teplá. Na 30 velkoplošných panelech zde bylo vystaveno 60 černobílých snímků s nejdůležitějšímu okamžiky festivalu od doby, co jej J. Bartoška s PhDr. Evou Zaoralovou zachránili, i s unikátními portrétními fotografiemi jeho legendárního a nenahraditelného prezidenta. Zajímavostí bylo i to, že v stejný den jako já, přijeli na návštěvu představitelé české vlády. Tak se stalo, že jsem u parkoviště hotelu Pupp potkal například europoslance Alexandra Vondru. U vstupu do divadla jsem zjistil, že jsem si zapomněl nechat vytisknout fyzické vstupenky a že digitální rezervace ke vstupu nepostačí. Během sedmi minut jsem se rychlou chůzí vrátil na nejbližší pokladnu v Puppu, vyzvedl si lístek na všechny projekce, na něž se mi podařilo rezervovat vstupenky (tedy na dvě) a přesně na čas usednul na balkon divadelního sálu.
Pár fotografií z výstavy Jiří Bartoška - KVIFF prezident
Přízemí sálu bylo plné dětí, neboť se promítal loutkový film Pohádky po babičce v koprodukci několika produkčních společností ze 4 zemí a který byl uvedený na festivalech v Berlíně a Annecy i na českém Zlínském filmovém festivalu. Rámcový příběh tří dětí, které jedou na návštěvu k prarodičům, kde se dozví, že jejich milovaná babička zemřela a dědeček její ztrátu těžce snáší, byl adaptací knihy Arnošta Goldflama (podle něhož byla vymodelovaná i loutka dědečka, kterou sám namluvil) O nepotřebných věcech a lidech, z nichž tvůrci na způsob například adaptací Fimfára Jana Wericha vybrali tři povídky, kterých se ve svých originálních stylech různí režiséři z koprodukčních zemí. Tyto povídky si kreativním způsobem děti vyprávějí, aby uspaly nejmladšího Tomíka a zahnaly smutek. Nápad vyprávění pohádek pomocí tří náhodných slov, hozených do klobouku po babičce, je vlastně velmi zajímavý a vyzdvihuje existenci dětské fantazie ve stylu dada. Jednotlivé pohádky vyprávějí témata ztráty blízkých a vyrovnávání se s ní, zahání smutek i strach a přinášejí naději. Styl animace rámcového příběhu působil velmi dojemně a půvabně. Naopak některé postavy v jednotlivých povídkách vytvářely spíš znepokojivý dojem a strašidelnou atmosféru, která nemusela dobře působit na nejmenší publikum. Také hudební doprovod krásně doplňuje emocionální atmosféru, kterou si producenti a tvůrci přáli vybudovat. Ovšem vyústění jednotlivých pohádek mi scenáristicky nepřišlo příliš srozumitelné pro děti, a i pro mě jako dospělého člověka obsahovaly zvláštní scenáristické zápletky a nedostatečně opodstatněné jejich zvolení. I s vědomím toho, co chtěli autoři sdělit, jsem se ztrácel v tom, co se na plátně odehrávalo a obávám se, že forma tematizace smrti nebyla správně použita (narozdíl například od animovaných filmů Tima Burtona, Jiřího Trnky, Michaely Pavlátové a dalších). Nejsem cílová skupina, čili nevytvářím soudy, jen oznamuji svůj dojem.
Závěrečný roll titulků kromě „fotosek“ ukazoval podél textu fotky z průběhu animace ve studiích a když se v sálu opět rozsvítilo a já vcházel ze své řady do chodby, potkal jsem před sebou mé dvě slečny, se kterými jsem se asi před dvěma hodinami seznámil. Poněvadž na pokladně už nezbyly volné vstupenky na jiné projekce, navštívili tuto. Naše plánované setkání se tedy řízením sudu odehrálo daleko dříve, než jsem předpokládal a aspoň jsme spolu konečně zjistily šílený jízdní řád festivalových autobusů, které na každou zastávku jezdily jednou za dvě hodiny. Pro účely rychlého pohybu na festivalu a stíhání celého programu, který si návštěvník naplánuje, to vůbec nebylo praktické. Leda tak pro ty návštěvníky, kteří se ráno potřebují dopravit do centra Karlových Varů ze vzdálenějších čtvrtí (i ze stanového městečka) anebo zpět. Představoval bych si častější intervaly (ideálně 30 minut), ale zase chápu dohodu s městem, aby kolonádou, kudy celé dny během festivalu prochází stovky lidí, projíždělo co možná nejméně aut. I proto letos poprvé kolonádou projížděla festivalová auta BMW pouze v jednom směru. S holkami, které měly dosud na zádech těžké batohy jsem se rozloučil a zvažoval, jak se nadále po měst pohybovat. Všiml si protilehlé půjčovny festivalových koloběžek, jenže vzhledem k tomu, že jsem na sobě měl oblek, uznal jsem, že i tuto možnost oželím a budu chodit podle tradice všude pěšky. U Domu České televize na Divadelním náměstí jsem si uschoval do kapsy festivalové noviny a na venkovní obrazovce zaregistroval debatu s názvem 20 let ŠT24 mýma očima, kde moderátor Událostí Martin Řezníček zrovna vyprávěl o politice Donalda Trumpa a o tom, že politika USA je neúprosná a tvrdá – doslova, že „když bude Amerika chtít, sestřelí Trumpa (stejně jako každého jiného amerického politika) a navždy ho politicky zničí.
Následovala dnes již druhá cesta po kolonádě do Thermalu – a na pokladně s ubytováním zase nikdo nebyl. K mému štěstí aspoň na vedlejší pokladně s dopravou seděla paní, která mi oznámila, že její kolegyně si jen na chvíli odskočila a ať se vrátím za chvíli. Tudíž jsem už podruhé přeskočil tento bod v mém denním plánu a došel do Festivalového shopu před Thermalem. Každý rok si na stejném místě kupuji placku z tohoto ročníku a tričko z toho přechozího (neboť se prodává za zlevněnou cenu 300 Kč). Jak už jsem psal, letošní motivy se mi nelíbily, takže jsem svoji tradici porušil, placku nechal v regálu a u pokladny, kterou obsluhoval student prvního ročníku z FAMO v Písku Patrik Samek, si koupil jen tričko – a jako bonus za platbu kartou jsem dostal slevový poukaz na nákup v eshopu knihkupectví Luxor a festivalovou pohlednici.
Blížil se čas obědu a pár metrů přede mnou se nacházel centrální stánek Pilsner Urquell, kde jsem se vloni stravoval s pomocí denních kuponů pro VIP hosty, které poskytovaly zdarma jedno jídlo a dvě pití. Vyšel jsem schody do druhého patra, vyfotil si vystavené šaty z láhví od piva, které na zahájení festivalu představila na červeném koberci Aňa Geislerová, a před VIP terasou se zeptal slečen u pípy, jestli bych mohl kupony získat i letos. Bohužel mi bylo sděleno, že se systém změnil a proto, aby byly zájemci vydány, je potřeba se prokázat speciálním QR kódem z emailu. Nikoli pouze pozvánkou, kterou dříve posílali formou MMS. Jistotu alespoň jednoho teplého jídla za den jsem tedy ztratil, takže jsem se rozhodl, že oběd pojmu skromně a dopřeju si raději bohatou večeři. Další plán byl setkat se s některým ze známých přátel, kteří na festivalu ještě zůstali. Syn mé třídní učitelky z gymnázia, producent oceněný před pár dny na KVIFF za scénář, se se mnou mohl setkat až k večeru, kamarád ze druhého ročníku FAMO přijížděl do Varů až odpoledne a tvůrci oscarového studentského filmu Krajan tou dobou také neměli čas. Tudíž jsem ponechal věc náhodě a vydal se na místo, kde vždy člověk potká aspoň jednu známou tvář - do baru „Efko“. Při chůzi po rampě z pravé strany Thermalu naproti mně kráčel ministr financí Zbyněk Stanjura – už druhý politik z vlády ČR a také se mi doneslo, že ve Velkém sále se jedné z projekcí zúčastnil i premiér Petr Fiala. Toto setkání jsem nijak zvlášť neprožíval. Namísto toho jsem vzal do ruky telefon a zkusil dnes už po několikáté zavolat na telefonní číslo Last-minute ubytování a k mému potěšení volaná strana hovor přijala. Slečna na druhé straně hovoru mě ubezpečila, že nyní už určitě bude přítomna na pokladně, a já se proto otočil na patě, obešel bar a z vnitřní strany vstoupil směrem k ní. Do třetice všeho dobrého se mi moje mise splnila a byl jsem slečnou informován, že z volných ubytovacích kapacit jsou pro tuto noc k dispozici pouze dvoulůžkové pokoje. A nejlevnější v hotelu Čajkovskij. Hotelu, kde přespím pokaždé. Osud rád žertuje, neboť jsem už dávno dopředu tušil, že nakonec přespím právě zde. Raději volím jistotu než vzdálená stanová městečka nebo neověřené hotely přes AirBnB či Booking, a také jistou formu luxusu, takže mě neodradila ani vyšší cena, kterou jsem tedy neočekával, a své ubytování jsem potvrdil. Slečna mě pak poslala k protější pokladně zaplatit, ale co čert nechtěl - po přiložení karty k bankovnímu terminálu se přístroj zasekl a zůstal na něm nápis nadpisem "zpracovávám". Ani tentokrát mě nic nepřekvapilo. Francesco zase udělal problém a bylo potřeba zavolat "ajťáka". Naštěstí se peníze na protiúčet neodeslaly a mohli jsme s pomocí vystrašených brigádníků za pokladnou platbu opakovat na vedlejším terminálu.
Nejbližší film, který jsem si rezervoval v aplikaci, se promítal od 14:00 ve Velkém sále. Konkrétně nová romantická komedie Bláznivě od režiséra legendárního filmu Naprostí cizinci (2016) Paola Genoveseho. Protože bylo teprve poledne, došel jsem si na drobné občerstvení do Meeting-pointu na balkoně v prvním patře Thermalu, kde jsem ve frontě potkal kameramana z prvního ročníku FAMO Milana Němce. Tím se potvrdilo karlovarské pravidlo, že na KVIFFU se pokaždé během dne neplánovaně potkáte s někým, koho znáte. Sedli jsme si spolu ke stolu, povídali si o filmech, škole a také o tom, že s Film Industry akreditací, kterou měl Milan, mohl využít služeb videotéky – tedy že měl možnost zhlédnout filmy z databáze, kdykoli během festivalu, nezávisle na projekcích. Milana jsem z Meeting pointu doprovodil pár kroků ke kinosálům v prvním patře, kde se promítaly filmy exkluzivně pro „press“ a „film industry“ (což jsem znal z loňského ročníku). Řecký horor Vzešli skrze Margo, který chtěl Milan zhlédnout, začínal až za půl hodiny a můj film Bláznivě až za hodinu. Čas jsme tedy využili k dalšímu chillování. Navrhl jsem Milanovi představit mu Filmmakers lounge před Thermalem, který jsme zatím ani jeden z nás nenavštívil, a cestou z Thermalu jsem ho poprosil, aby mi pořídil tradiční fotku a video z červeného koberce.
To se stalo a starší člen „Staff“ v oranžové košili a pruhované kravatě nám ochotně poradil kompozici, která na mobilu vypadá nejlépe. S tímto sympatickým chlápkem, který na rozdíl od brigádníků, hlídající červený koberec, z předešlých let, jsem se rád dal do řeči a zeptal se ho, jestli dnes budou zase koberec vysávat a připravovat pro nějakou delegaci k filmu. S úlevou mi oznámil, že dnes naštěstí ne a popřáli jsme si pěkný zbytek pobytu na festivalu.
U Filmmakers lounge jsem se informoval, komu všemu je vstup do této zóny povolený, ale Milan si chtěl raději ubalit cigaretu a sednout si k řece Teplé než objednávat nějaký drink na baru. Souhlasil jsem, chvíli jsme si u vody ještě povídali a za nedlouho se rozloučili, neboť jsem se z telefonátu s Pavlem Sýkorou (Sykym), jedním z režisérů Krajana, dozvěděl, že se i s dalšími spolužáky nachází na terase hlavního stánku Pilsner Urqell. Během tří minut jsem byl u nich a k mému milému překvapení jsem zjistil, že se scénáristou Petrem Pelechem a režiséry Viktorem a Sykym u pivka sedí i kameraman Kuba Panovský, který už měl být touto dobou pryč, ale protože sehnal spaní v hotelu zadarmo, zůstal. Pány čekala za dvě hodiny debata o Krajanovi a spolupráci FAMO v Písku a FTV Prima pod názvem projektu „Prima Talent“ ve Vodafone zóně a mě asi za 20 minut projekce v Thermalu. Povídali jsme si například o mém společenském outfitu, na což Syky reagoval svým originálním označením „sakovití režiséři“, které celý stůl rozesmálo, i o jiných veselých tématech a protože čas utíkal rychle a já pil pomalu, kluci mě donutili Birella, kterého jsem si objednal, rychle „exnout“. Zatímco oni šli na oběd do indické restaurace, já spěchal k Velkému sálu, kde uvaděčka zájemcům o film oznámila, že pro ty, kteří nemají rezervovanou vstupenku, je marné se snažit vystát frontu na volná sedadla. To byl i můj případ, poněvadž se mi rezervace vstupenky v aplikaci nezdařila. Zklamaný jsem se tedy vydal zbavit svého batohu s osobními věcmi, který jsem pořád nosil na zádech.
Od 14. hodiny začal checek-in na hotelu Čajkovskij, kam jsem došel pěšky přes Pupp, kde jsem si vyzvedl i dárkový batoh v Bohemia salonu I, a při chůzi po kolonádě mě postihl první ikonický karlovarský přívalový déšť. Tentokrát jsem s sebou naštěstí měl při ruce skládací deštník, takže jsem do hotelu došel zcela suchý. Paní recepční si mě jako každoročního hosta už pamatovala a ubytovala mě v krásném pokoji s manželskou postelí. V mém plánu byla až debata v 16:00. Pokus o novou rezervaci na projekce, které bych ještě stíhal, přes aplikaci ani osobně na pokladně Thermalu nevyšly. Vše bylo beznadějně vyprodané. Prošel jsem si proto Dvořákovy sady s Vodafone zónou, Mlýnskou kolonádu s obvyklými pouličními umělci (akordeonistou a stříbrnou „živou sochou“, která namísto řečí píská) a využil poukaz od Innogy s pozvánkou na skleničku prosecca v restauraci u Innogy Pointu. Aperitiv zdarma jsem si objednal na zahrádku, sedl si do křesílka s výhledem na kolonádu a užíval si na voyeurství ve francouzském stylu, zatímco vedle mě se konal tradiční doprovodný program Innogy – amatérský dabing.
Posilněný šumivým elixírem jsem se pár minut před 16. hodinou vrátil do Vodafone zóny. Zde jsem nejprve od asistentek zjistil, kde je možné nabít si telefon, ve kterém mi už docházela baterka, a následně se pozdravil s moderátory debaty Zuzanou a Honzou i se šéfproducentkou Prima Originals Zuzanou Palouš Seifertovou. Poté co ji i tvůrce Krajana vyfotili přítomní fotografové z PR oddělení a redaktoři zpravodajství natočili ilustrační záběry do reportáže, mě Zuzana nabídla, abych se nakonec zúčastnil debaty namísto režiséra Jiří Sádka, který nedorazil. Osud tedy zařídil to, že původní návrh FAMO v Písku, abych jako student podpořený stipendiem od FTV Prima v rámci projektu Prima Talent přispěl v debatě pár slovy o výhodách této podpory, který dramaturgové debaty zrušili, se skutečně stal. V hledišti jsem si vybral místo nejblíž debatujícím, aby mi nemuseli podávat mikrofon daleko, poslouchal a na výzvu moderátorů jsem přispěl krátkým komentářem o stipendiu, které jsem s mými spolužáky před dvěma lety získal, a výhodách práce na seriálu Kamarádi, kde pracuji jako asistent režie. V publiku se objevil také Michal Šašek, který si vyslechnul celou debatu vyslechnul.
Debata skončila potleskem a v prostoru Vodafonu následovala projekce Krajana a zatímco na postranní židličce sepisoval na notebooku nějaké poznámky v Karlových Varech nepřehlédnutelný Janek Rubeš (kterého jako na potvoru potkám každý rok – i když nechci), já obdržel od moderátora Honzy dárkovou taštičku. Režisér Syky se pokusil přesvědčit vedoucí Vodafonu, aby zapsali Kubu Panovského a mě jako kamarády na guestlist na VIP party Vodafonu, která začínala v 18:00, jenže předpisy byly striktní a počet lidí na party omezený. To že se party nezúčastní dvě jména za Primu, která byla na guestlistu, bohužel nepomohlo k tomu, abychom je s Kubou do počtu nahradili. Nevadí. Proto jsme si chvíli povídali chvíli si ještě se Zuzanou Palouš Seifertovou, já pozdravil moji známou z PR oddělní Primy, a pak jsme s Kubou šli pěšky na drink do Filmmakers lounge, odkud jsme měli výhled na balkon, kde se měla Vodafone party odehrávat – a my vtipkovali, že na kolegy budeme aspoň mávat. Za nějaký čas k nám dorazil také Tomáš Urban ze II. ročníku, aby mi předal vstupenku na dokument Musíme to zarámovat! (rozhovor s Jiřím Bartoškou v červenci 2021), který se mu kryl s jinou projekcí, a poté co odešel Kuba a my s Tomášem dopili naše skleničky, pokračovali jsme v rozhovoru ještě v meeting pointu na balkoně Thermalu. Odtud jsme to měli oba jen kousek do promítacích sálu – Tomáš šel do Velkého sálu na americký debut Sorry, baby, oceněný na festivalu Sundance za nejlepší scénář a uvedený v prestižní sekci na festivalu v Cannes (který jsem také měl v rezervacích), a já do Kongresového sálu na onen dokumentární záznam rozhovoru s Jiřím Bartoškou z roku 2021, který se stal zahajovacím filmem letošního festivalu. Neformální rozhovor producent Milan Kuchynka pojal formálně velice jednoduše – pouze na dvě kamery v prostředí pracovny doživotního prezidenta KVIFF, kterému pokládal otázky na různá témata z jeho osobního života i historie festivalu, přičemž se zdá, že vše se natočilo za jedno odpoledne. Charismatický Barťák vypráví stále ve stejné pozici na své židli a za neustálého kouření ikonické cigarety a poetického dýmu, který kolem něho vane, s elegancí, nadhledem, bezprostředním (často břitkou ironií) vtipem i laskavou moudrostí glosuje historii. Byť se umělecky nejedná o žádný originální a řemeslně výjimečný počin, obsah (i vzhledem ke covidové době, kdy se rozhovor nahrával a festival se nekonal), rozstřihaný velice triviálně na kapitoly podle probíraných témat, diváky hlavně díky osobnosti Jiřího Bartošky zaujal, dojal i upřímně pobavil jak na zahajovacím večeru ve Velkém sále, tak i tentokrát. S odchodem ze sálu jsem nebyl obohacen umělecky, nýbrž lidsky a je velice dobře, že se natočený materiál sestřihal a divákům prezentoval na plátně.
V aplikaci se mi přes den podařilo rezervovat noční projekci francouzského filmu Love Me Tender, který letos rezonoval v sekci Un certain regard v Cannes (mimochodem stejně jako český koprodukční hraný debut Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové). Film se promítal od 22:00 v sálu Grandhotelu Pupp. Od Thermalu tedy dost daleko. A protože jsem se z telefonátu se Sykym dozvěděl, že na probíhající Vodafone party jsem se můžu dostat asi až později večer, odešel jsem pěšky na hotel, kde jsem si na chvíli lehnul. Venku se mezitím přihnal do města obvyklý déšť a já polemizoval nad tím, jestli se mi vůbec chce film zhlédnout. Nakonec vůle vidět na festivalu aspoň tři filmy za den (což je můj osobní zvyk) zvítězila a překonal jsem už po“ Xté“ dlouhou strastiplnou cestu do Puppu. Bez deštníku. Do nádherného sálu, kde vedle plátna u stropu na publikum shlížejí busty velikánů české opery (Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka), jsem dorazil tak akorát a sedl si takticky do jedné z posledních řad, abych v případě, že mě film nezaujme, mohl pohodlně odejít. Před filmem se jako vždy odpromítala reklama „Innogy – energie českého filmu“, festivalové minuty z předchozího dne a jedna z černobílých festivalových znělek režiséra Ivana Zachariáše, v níž v rámci vtipné scénky některá ze slavných filmových osobností, oceněných ve Varech, kreativně nakládá s Křišťálovým globem. Tentokrát jsem měl štěstí, že jsem na velkém plátně zhlédl tu letošní, v níž účinkoval oceněný Bolek Polívka. Ústředním nápadem pro scénu byl rozhovor Polívky s imaginárním přítelem, kterému bohémsky a přitom klidně vypráví jakousi historku. Jenže postavu přítele kamera vůbec v obrazu nezachycuje. Chytrý divák si hned v prvních vteřinách domyslí, že Polívka mluví ke svému spolužákovi a blízkému příteli – Jiřímu Bartoškovi. To se potvrdí, když na stůl položí společnou fotografii s větou „Tak si ji… tam někam.. pověs…“, načež následuje střih do celku, který prozradí, že u stolu sedí Bolek sám. Reklamní režisér Zachariáš je mistr svého řemesla, a proto i tuto znělku, která vzdává poctu oceněnému herci, zároveň dodržuje humorný charakter, a navíc vzpomíná na zesnulého prezidenta festivalu, pojal velmi dojemně a profesionálně. Obdiv si zaslouží jednak perfektní decentní herectví Bolka Polívky a také velice originální režijní nápad přidat do situace intimního dialogu vedlejší postavu nezúčastněné a lhostejné servírky, která atmosféru naruší pouze mechanickým položením skleniček na stůl s fádní replikou, aniž bychom ji viděli do tváře. Ta totiž není podstatná.
Dojemný pocit ze znělky mi v prvních dvou minutách zkazil samotný film. Ten vyprávěl o mladé matce Clémence (v podání Vicky Krieps, která letos získala Cenu prezidenta festivalu), žijící v odloučení od manžela, neboť zjišťuje, že ji víc sexuálně zajímají ženy. Tendenční LGBTQ+ téma se natvrdo a velmi naturálně profláklo právě hned v oněch dvou minutách, kdy hlavní hrdinka jde zády ke kameře po venkovním ochozu bazénu a zcela nečekaně se nechá zatáhnout naproti jdoucí ženou do boční šatny, kde se vzájemně sexuálně uspokojí. Takto explicitně pojatá homosexualita není můj šálek kávy a absolutně s ním filmařsky nesouzním. Téma hledání mateřského vztahu s odloučeným synem, kterého Clémence vychovává ve střídavé péči, a zároveň jako hledá feministické postavení a integritu ženy ve společnosti, bylo defacto homosexualitou zbytečně ovlivněno a nerozumím tomu, že údajně reflektuje současné společenské nálady. Myslím si, že tak jako u jiných filmů, které jsem viděl například na Berlinale a které také ve scénáři pracují s těmito druhořadnými okolnostmi, to bylo zbytečné. Byť jsem chtěl dát filmu šanci a Vicky Kripes i herci vedlejších postav hráli velice dobře, tak proměnlivý střihový rytmus a nadměrně dlouhé dialogové scény mě donucovaly k ošívání se na židli i k mikrospánkům. A tak se stalo, že jsem využil nápadu sednout si do zadní řady a po necelé hodině promítání sál opustil.
Film mě sice vyčerpal, ale protože jsem měl hlad a přál jsem si aspoň ten jeden večer ve Varech společensky užít, došel jsem do F-baru v Thermalu. K mému zklamání tvůrci Krajana ještě stále užívali večer ve VIP prostoru Vodafonu, kam jsem se bez pozvání nesnažil dostat, a v „Efku“ jsem kupodivu nenašel nikoho známého nebo zajímavého. V rámci úspor jsem se tedy uchýlil k únikovému řešení, kterému jsem se letos chtěl prvořadně vyhnout – před Thermalem jsem si ze zvyku objednal malou porci strapaček, abych měl na noc aspoň něco v žaludku, ve stoje ji během tří minut snědl, a protože na mě padla velká únava došel jsem na hotel opět v dešti, kde jsem si ihned lehnul do postele. Zcela promočený.
DEN 2.
Ráno jsem si na mobilu zobrazil v chatu video od Sykyho, který mě asi v půl druhé ráno zval na diskotéku v KVIFF.TV Parku, kdy já už dávno spal. Jediný večer ve Varech jsem tedy prospal, ale na jednu stranu jsem toho nelitoval, neboť jsem výrazně ušetřil výdaje, které bych utratil za společenské popíjení a ráno bych nestíhal snídani na hotelu a dopolední projekci. Takto jsem se mohl příjemně vzbudit brzy ráno, v klidu obstarat ranní hygienu, zabalit si a vydatně se nasnídat v hotelové restauraci – u stejného stolečku jako vždy. Kuriozitou bylo to, že po mě do restaurace přišel člověk v kostkované košili, černé kožené vestové bundě, kraťasech, sandálech a se sluchátkem v uchu, kterého na stejném místě potkávám každý rok a vždy jsme v restauraci sami. Déja vu v pravé podstatě.
Po jídle se ještě rozhodoval, zda bych ve městě zůstal ještě jeden celý den a kde bych případně spal. Existoval možnost, že bych přespal v Sokolově, ale to jen v případě, že bych se zúčastnil závěrečného ceremoniálu a zhlédnul ještě nějaké filmy, které jsem si rezervoval. Minimálně večerní speciální uvedení filmového sestřihu pokračování úspěšné videohry Kingdom Come: Deliverance II, která začínala v 19:00 v Císařských lázních, kde chtěl být i Tomáš Urban. Se sbalenými batohy jsem provedl chack-out na recepci a požádal sympatickou recepční o jejich úschovu do doby, kdy Vary opustím. Ochotně mi vyhověla a já vyrazil do Kongresového sálu Thermalu, kde v 8:30 začínala projekce československého dokumentu Raději zešílet v divočině z Hlavní soutěže. Režisér Miro Remo si vybral dvojčata Klišíkovi ze stejnojmenné knihy Aleše Palána a Jana Šibíka o otázce, zda je pro člověka možné strávit život na jednom jediném místě, téměř odloučený od civilizace. Ondřej a František Klišíkovi jsou osobnostně velice svérázní, osobití a v názorech odlišní poustevníci, žijící na své farmě, kde se starají o krávy a vlastně bez ustání se hádají. Zatímco Ondřej, vyznávající filozofii Tibetu, píšící básně a naivně toužící sestrojit perpetuum mobile na létání, drsný František pije alkohol a je velmi agresivní. Tito bratři působí z hlediska civilizovaného světa sice jako podivíni,nicméně režisér je nezesměšňuje, ba naopak vykresluje jako charismatické pábitele, kteří dokážou žít v určité harmonii s přírodou. Což je pro diváka, který překousne a zvykne si na přemíru vulgarismů, která je součástí běžné komunikace obou bratrů, velice inspirující a povznášející. Těžko se mi věřilo, že Remo oba bratry přesvědčil, aby mu dovolili snímat jejich soukromý život celých 5 let (osobně jsem měl z filmu pocit, že se natáčelo na nejvýš 5 měsíců) a že všechny situace pouze dokumentoval. Řada z nich totiž působí velice inscenovaně. Na druhou stranu rozhovory, které mezi sebou pánové vedou, nebo spíš jejich hádky, se mi zdály absolutně přirozené a vzbudily u mě díky svérázným hláškám v dobrém slova smyslu úsměv na tváři. Vyzdvihuji nádhernou kameru, záběry a světelné i obrazové kompozice, které podporují autorskou koncepci režiséra, jenž vyzdvihoval životní nadhled obou postav, stejně jako paradoxně funkční použití symfonických básní z cyklu Má vlast a všudypřítomný symbolismus. Unikátním režijním nápadem je také pojetí vypravěče, za kterého režisér zvolil býka, kterému hlas propůjčil Jiří Labus a který je Ondřejovi a Františkovi vlastně celý život nejblíže. Smutnou ironií osudu je skutečnost, že tento film v delegaci oba bratři na festivalu s velkou slávou na červeném koberci i v plném Velkém sále uvedli, film vyhrál Velkou cenu - Křišťálový glóbus, leč den na to František Klišík zemřel. Jak symbolické podržení filozofie, kterou bratři vyznávali a film prezentoval… Jeden den se prožíváš vrchol slávy, druhý den nejsi…
S tímto úžasným diváckým zážitkem jsem chtěl hned vidět další filmy. Na pokladně u „Efka“ jsem se tedy šel zeptat, zda se neuvolnila místa na další filmy, které jsem měl v rezervaci a přál jsem si je zhlédnout – na životopisný film Duchoň Petera Bebjaka, Bláznivě, Karavan a večerní Kingdom Come: Deliverance II. Všechny tituly byly beznadějně vyprodané. Odhodlal jsem se tedy k jinému řešení: vyrazil jsem do centra Press, kde jsem se zeptal, zda mohu jako člen Film Industry (byť s akreditací Guest) požádat také o přístup do online videotéky, kde bych mohl nahrané filmy zhlédnout svobodně, kdykoli budu mít čas. Velice laskavá paní mi vyhověla, vyhledala si mě v databázi, kde jsem byl zapsaný z předchozích let, a poslala žádost k udílení přístupu, která mi do pár minut přišla na email. Tuto dobrou zprávu, stejně jako zážitek z ranního filmu a díky za jeho doporučení jsem napsal do chatu Milanovi Němcovi a hle – během online konverzace jsme se před Themalem osobně potkali. Když jsme si popřáli krásný zbytek dne, já pokračoval v trase na hotel, kam jsem zvolil ovšem trasu z druhé strany do kopce, přes vyhlídku, kolem muzea voskových figurín. Tam jsem si vyzvednul batohy, ty naopak uložil v Press centru, kde jsem poděkoval za zpřístupnění videotéky, a tu šel hned využít do Meeting Pointu, kde jsem si ze seznamu v pohodlí sedačky vybral ke sledování Duchoně. Toho jsem nedokoukal vkuse celého, poněvadž ve 13:00 v Císařských lázních začínala projekce Bláznivě, na níž jsem naivně zkusil vystát frontu. Před vchodem do lázní jsem prošel kolem situace, kdy na schodech náhodný fanoušek žádal anglicky o podpis jistého šedovlasého muže s tmavými brýlemi, hustým obočím a italským outfitem. Byl to režisér Paolo Genovese. Stát v dlouhé frontě, vedoucí přes celé schodiště až k hlavním svěřím bylo evidentně zbytečné, ale já se mezitím aspoň definitivně stihl rozhodnout, že se vrátím do Prahy už dnes – a dokonce jsem stihnul změnit na autobus, který z karlovarského Terminálu odjíždělo už o hodinu dříve – ve 14:00. Scénku jako z filmové komedie jsem zažil já i ostatní čekající ve frontě, když z druhé strany předsálí vyšla distingovaná paní a zeptala se vespolek: "Císařské lázně - je tu někdo na prohlídku sálu?", načež se ozval smích celé dlouhé fronty a ani její jednoslovné ujištění "Nikdo??" neshledalo jakoukoli slovní odpověď, jelikož fronta sama o sobě byla všeříkající.
Před odjezdem z Terminálu jsem si v Thermalu vyzvedl batohy a nechal se vyfotit ochotnými a pohodovými mladými brigádníky před vstupem do Velkého sálu, který se už připravoval na blížící se závěrečný ceremoniál s vyhlašováním vítězných cen, na který bych se stejně bez pozvánky jen těžko dostal.
Ještě jsem napsal Tomášovi Urbanovi, že večer se projekce nezúčastním, že nebudu spát v Sokolově a že mu doporučuji zhlédnout Raději zešílet v divočině a doprovázen už třetím deštěm jsem došel až na nástupiště ke žlutému autobusu RegioJet. A zde se stalo to, co mě sice napadlo, ale nevěřil jsem, že se to stane – aniž bychom se dopředu domlouvali, před autobusem jsem se potkal se scenáristou Petrem Pelechem, který odjížděl stejným spojem – a dokonce ve stejné řadě jako já! „Kámo, my jsme nějak osudem řízení!“ řekl jsem na pozdrav a reagoval tím na to, že stejnou „náhodou“ jsme spolu odlétali stejným letadlem z Londýna, kde na podzim jako scenárista Krajana přebíral s režiséry, produkční a střihačem Studentského Oscara. Těžko jsem věřil těm shodám náhod – že jsem se snažil napsat Sykymu, abych zjistil, kdy bude odjíždět, na což mi do této doby neodpověděl, že jsem si přeobjednal jízdenku na dřívější spoj, že Petr také nevěděl přesně, kdy město po náročné oslavné party opustí, a že přesto jsme zase spolu dojeli až do Prahy. Také že se nabízelo při dojezdu do Prahy rozloučit se slovy, že se těšíme, až odněkud spolu takhle náhodně pojedeme zase někdy příště. V autobuse jsem s proměnlivým připojením k WiFi dokoukal v online videotéce na mém notebooku Duchoně a musím říct, že výsledná podoba filmu pro mě byla tento den už druhým milým překvapením. Životopisných filmů o legendách české, slovenské i světové popmusic se vyrábí čím dál víc, nicméně tento se mi stylověvelice líbil. Jednak proto, že styl v dobrém slova smyslu připomínal Rocketmana (2019) o Eltonovi Johnovi – konkrétně tím, že oproti podobným českým filmům se nebál používat zajímavé kamerové úhly, dynamické pohyby kamery, výraznou scénografii a kostýmy a celkově příhodně stylizovanou výtvarnou koncepci. Pak také dobře zvolenou hudební dramaturgií, v níž zazněly téměř v plné délce nejslavnější hity Karola Duchoně a chvályhodným hereckým výkonem Vladislava Plevčíka v titulní roli, kterému navíc maskéři vytvořili dokonalé masky. Tyto přednosti, které režisér Bebjak do své filmové řeči zvolil, vytvořily z jinak klišovitého námětu o tom, jak alkohol zničil nadějnou a mimořádným talentem obdařenou hvězdu hudebního showbyznysu, v žánru vynikající a divácky atraktivní film, který bych se nezdráhal označit za jeden z nejlepších slovenských žánrových filmů posledních let. A to bych filmu odpustil i scénář, který zezačátku trochu pokulhával, zvláště v orientaci v časových skocích i obsazení Vojty Kotka do role Karla Gotta, ve které působil spíše karikaturně.
Přistup do videotéky mi trval jen do konce festivalu – tedy do dnešní půlnoci. Před spaním jsem se proto odhodlal z klidu domova zhlédnout ještě onou očekávané Kingdom Come: Deliverance II. A k tomu stačí říct jen to, že nechápu producentskou úvahu sestřihat příběhové pasáže z videohry k sobě v domnění, že tak vznikne kontinuální a soudržný příběh. Nevzniknul. Tento bizarní a nesmyslný počin jen dokázal, že narativní principy videohry a filmu se přirozeně a bezpochyby v základní podstatě formátu odlišují. Netvrdím, že samotná videohra je vysoce kvalitní, což dokazuje její popularita a prodejnost, ale střihová skladba ve filmovém pojetí byla nesoudržná, přechody rušivé, zvuková dramaturgie s několika fatálními chybami (dokonce i s absencí některých stop) a celé dílo působilo spíše jako dlouhý trailer na hru.
Závěrečný ceremoniál jsem nezhlédnul v živém přenosu, nýbrž v klidu až následující den, kdy už jsem učinil zhodnocení mé letošní návštěvy MFF v Karlových Varech. A to zní tak, že si velice vážím toho, že jsem 59. ročník KVIFF mohl s akreditací aspoň v závěru navštívit, vidět některé filmy, které mě zajímaly, setkat se s kamarády absolventy FAMO a vyslechnout si jejich debatu, avšak že vůbec nelituji toho, že jsem letos nezažil festivalovou atmosféru od začátku, poněvadž jsem ušetřil pocity úzkostí, stresu, nedostatečného využívání času – a taky (a to je pro mě jako člověka, kterému už skončil status studenta, nejdůležitější) peněz.
PS: Za to, že byl festival v těžkých časech zachráněn a vzkříšen a že žije dál i po smrti jeho zachránce a prezidenta, přidávám vzkaz formou fotky, která se letos objevila jako leitmotiv na několika festivalových místech:
