Tak jako na předchozí ročník MFF Karlovy Vary jsem také tento rok požádal moji školu FAMO v Písku o zvýhodněnou studentskou akreditaci Film Industry a úspěšně ji získal. Potíž byla nicméně v tom, že bezprostředně den před zahájením 58. ročníku jsem natáčel v Písku a neřešil, jak se se na festival dopravím a kde budu mít ubytování. V bytě mé třídní učitelky z gymnázia na kolonádě, kde jsem bydlel rok nazpět, už byl ubytován během festivalu její syn s přítelkyní, který se plánoval na festivalu zdržet od čtvrtka do úterý - tedy 4 noci. A já se tedy musel na toto období zařídit sám. První festivalový den jsem obětoval, protože jsem z Písku přejel do Prahy a měl domluvenou schůzku. Ubytování jsem se pokusil vyřešit tak, že jsem zavolal na Last minute linku KVIFF a tam mi bylo řečeno, že na následující dvě noci bohužel není nic volné, ale milá slečna mě poradila, ať se zkusím ozvat ještě následujícího dne brzy ráno. Ještě před spaním jsem si koupil poslední místo na přímý dopolední autobus a v očekávání, co se bude dít, usnul.
DEN 1.
Doma jsem si ráno zabalil, nasnídal se a v 10:30 odjel z nástupiště Florenc do Karlových Varů. Za pár minut jsem podle dohody zavolal na Last minute ubytování a slečna, která se mi představila jako Eliška, mě zachránila z obav z toho, kam dám zavazadla, až do města přijedu, protože mi aspoň na jednu noc mohla domluvit spaní v hotelu Čajkovskij, kde už jsem před dvěma lety bydlel. Ještě v průběhu cesty jsem přes online fakturu zaplatil a uklidnil se, že problém noclehu je vyřešený. Aspoň prozatím…
Na autobusový terminál ve Varech jsem se zpožděním přijel po 13. hodině. S kufrem v ruce jsem se si to namířil rovnou do akreditačního centra v hotelu Thermal. Vyčkal jsem ve frontě u pobočky Film Industry, zahlédl první známou tvář – režisérku M. Novákovou, která u nás na škole učí předmět rozbor AVD – a když na mě přišla řada a já nahlásil své jméno, tak mi slečna oznámila, že mi nemůže kartičku vydat, neboť jsem ještě nezaplatil akreditaci a podle systému ani ubytování. Na to jsem dosvědčil, že to není pravda, jelikož platba v internetovém bankovnictví byla odeslána. Přesto mě odkázala na pokladnu s poplatky, kde jsem zaplatil za kartičku, a následně si podruhé stoupnul do stejné fronty. Bohužel ani druhý pokus o vydání kartičky nevyšel. Kolegyně na pokladně si pozvala svého nadřízeného, aby mě dovedl za šéfovou přes online ubytovací systém, a ta se mnou mohla zkontrolovat, proč se platba za ubytování v hotelu Čajkovskij do systému nezapsala. Začínal jsem být už trochu otrávený, a to o to více, když jsem musel už potřetí vystát stejnou frontu. Do třetice všeho dobrého už mé platbě uvěřili a laskavě vydali kartičku, festivalový katalog, program speciálních projekcí pro Industry a QR kód na online Industry server.
Takto vybaven jsem se samozřejmě chtěl zbavit kufru, a tak jsem prošel celý zpocený od přímého slunce Dvořákovými sady až do hotelu. Přede mnou paní recepční ubytovala dva Italy, které se mnou dovedla na recepci, a když došla řada na mě a já se zeptal, zda by byl volný pokoj i na další noc, odpověděla mi, abych toto řešil přes festival. Vyfasoval jsem klíče o od pokoje, dojel výtahem do 4. patra a nabyl dojmu, že pravděpodobně bydlím ve stejném pokoj jako před dvěma lety. Když jsem si vyložil věci z kufru, otevřel jsem festivalový katalog a přihlásil do online videotéky, abych si přečetl anotace a podle nich označil filmy, které plánuji zhlédnout. Z pěti rezervací se mi v aplikaci Vodafone KVIFF Guide podařilo rezervovat jen 2 filmy. Pro dnešek jsem musel oželet snímky Host a ryba třetího dne a Ema a smrtihlav z Hlavní soutěže a Substancize sekce Horizonty.
První projekce, kterou jsem stíhal, byl dokumentární celovečerní debutv v koprodukci FAMU a ČT Ta druhá v Kinosálu A od 15:30. Příznačné téma autismu bylo prezentováno na pár měších společného žití jedné rodiny, kde starší dcera se připravuje na maturitu a musí „trpět“ extrémní projevy autistického chování své mladší sestry Rozárky. Sice nelze filmu upřít autenticitu a citlivý přístup k látce, ale po hodině času projekce mě dokument přestal zajímat a při vší úctě k nemoci mně nebylo z osobních důvodů příjemné sledovat autistickou Rozárku na plátně celých 90 minut. Raději jsem opustil kinosál a došel na centrum ubytování, abych se zkusil slečny Elišky ještě jednou zeptat, zda se na další noc uvolnilo nějaké ubytování. S lítostí mě odpověděla záporně, ale poznamenala si mé jméno, abych byl první, komu napíše, kdyby se něco změnilo. Poděkoval jsem a přešel naproti k pokladně vyzvednout si vstupenky na dva archivní filmy, které se tento den promítaly v Malém sále hotelu Thermal a na něž se mi podařilo vytvořit rezervaci. Před projekcí prvního z nich – digitálně restaurovaného dokumentu Let`s Get Lost o legendárním jazzovém trumpetistovi Ch. Parkerovi, nominovaného r. 1989 na Oscara – jsem potkal studenty I. ročníku od nás z FAMO, mojí produkční Julii a prošel se Dvořákovými sady kolem zóny Vodafone, kde jsem si všimnul reklamního panelu s programem na všechny dny – včetně pondělního promítání a besedy k filmům z naší školy, které jsem se měl zúčastnit.
Dvouhodinový dokument krátce uvedl moderátor, zhaslo se a začalo se promítat. Chválím řemeslnou kvalitu filmu, zvolení černobílého snímání, nenucený časosběrný styl snímání, prokládaný archivními záběry z koncertů a filmů, kde protagonista účinkoval, i vtipné subjektivní výpovědi o bohémském životě, ale i z tohoto promítání jsem odešel dříve, abych stihnul telefonát se svým 1. asistentem režie ohledně natáčecího plánu k mému připravovanému ateliérovému cvičení. Sešel jsem do kavárny hotelu Thermal v přízemí, objednal si džus, otevřel počítač a pracoval. Zhruba za půl hodiny jsem byl s prací hotov a zbytek času před začátkem další projekce jsem se snažil domluvit nocleh na další den. Bohužel herec Š. Tuček, na něhož mě odkázal kamarád D. Beroun a kteří oba byli tou dobou ve Varech, měl už pokoj na svém ubytování plný, a tak jsem musel zbytek dne prožít v nejistotě, kam si zítra dopoledne po check-outu uložím svá zavazadla.
Ve 21:00 jsem z prvních řad Malého sálu zhlédl (letos prvně až do konce) kultovní film J. Forda Fort Apache (1948), promítaný exkluzivně z 35 mm kopie. Film mimořádně uvedl A. O. Philippe, režisér a scenárista dokumentu Zachycení, v němž mapoval území legendárního amerického území Munument Valley, kde se právě odehrávala většina slavných Fordových westernů, včetně Fort Apache, a který se také promítal na letošním ročníku festivalu. Fordův dvouhodinový snímek o dobývání divokého Západu a bojích s domorodými Indiány na mě dýchal nostalgickým efektem poctivého filmového řemesla a klasických let Hollywoodu – jednak díky skvělému inscenování a prací s obrazem (herecká akce byla přesně komponovaná do ideálních velikostí obrazu), ale pak také díky pevnému scénáři s vtipnými dialogy, které vtipně a přirozeně deklamovali legendární herci svého žánru (primárně H. Fonda aj. Wayne). Přestože byl film poměrně dlouhý a končil po 23. hodině, tak díky profesionální filmové řeči jsem měl z vyprávění tohoto příběhu skvělý zážitek, který při cestě na hotel kolem KVIFF.TV Parku, kde tradičně probíhala obrovská party, zahnal mé obavy, jak si zítra poradím se situací ohledně mého stěhování. V lobby jsem se zkusil ještě pana recepčního zeptat, zda by se přeci jen nedalo mé ubytování o jednu noc prodloužit, jenže mě musel zklamat. Hotel byl narvaný k prasknutí. Inu vydal jsem se na pokoj, nastavil si budíka na brzy ráno, abych po probuzení co nejdříve začal řešit nový nocleh, a v lehké nervozitě jsem usnul.
DEN 2.
Budík mi zazvonil v 6:30. Bleskově jsem provedl ranní hygienu a sedl k počítači, abych si v aplikaci od 7:00 rezervoval vstupenky na dnešní a zítřejší den, zkontroloval plán dnešních akcí pro Industry a během následujících dvaceti minut sehnal nové ubytování. Přes seznam ubytovacích zařízení (hotelů, hostelů, penzionů) a agentur KVIFF jsem vytočil asi 10 různých čísel a napsal jeden email, abych se dozvěděl, že hotely na následující dvě noci mají své pokoje naplno obsazeny, anebo mají volné pouze prezidentské apartmá za 17 000 Kč/noc. Takovou nabídku jsem s ohledem na moji spořivost odmítl. V 7:30 jsem smířený se s tím, že zřejmě budu muset dopoledne přestěhovat své věci do ZŠ Dukelských hrdinů, kde se za jednu noc ve společné třídě/tělocvičně platí 300 Kč/noc, jako první dostavil na snídani do hotelové restaurace. Po mně do restaurace dorazil také mně povědomý muž, který si sedl ke stolu za mnou a společně jsme se po snídani setkali ve výtahu, kterým jsme jeli do stejného patra. Oslovil jsem ho a potvrdilo se, že se jedná o scenáristu P. Jarchovského, který na magisterském stupni učí studenty FAMO a kterému jsem osobně nabídl k posouzení scénář ke svému debutu. Cestou ve výtahu jsme si vyměnili pár vět, sdělil mi, že už dnes z festivalu odjíždí a že až bude mít čas, tak se k mému scénáři vyjádří. Na pokoji jsem sbalil zavazadla a vydal se na recepci, kde mi bylo dovoleno si dočasně aspoň uložit kufr.
S batohem na zádech jsem vyšel rychlým krokem k Thermalu, kde se od 8:30 promítal film M. Scorseseho Po zavírací době (1985), zařazený do festivalové sekce Touha stát se indiánem: Kafka a film. Před rampou Thermalu jsem pozdravil studentku produkce Lauru, která i letos pomáhala jako festivalový staff a při té příležitosti se ji zeptal, jaké má informace o konání letošní APA party, jíž jsem se chtěl zúčastnit. Naneštěstí jsem se nedozvěděl žádné bližší informace, a tak jsem zahájil komunikaci přes SMS s náměstkem m. kultury a mým pedagogem M. Šaškem a jeho asistentem H. Stehlíkem, od nichž jsem zjistil, že se bude konat v hotelu Ambasador od 21:00. Scorseseho film představili K. Och s ikonickou překladatelkou H. Koutnou jako klasickou "kafkárnu" ve stylu screw-ball komdedií. Dle mého soudu se jednalo o defacto akční thriller, složený z epizod absurdních situací s komediálním dialogy a jednáním postav. Dynamiku příběhu podpořily rychlé nájezdy a transfokace a akční střih, akorát nevyvážená zvuková stopa a hudba, která při poslechu ve Velkém sále rvala uši, nebyla příliš příjemná. Na dramaturgii se mi líbilo i rámcové pojetí, kdy příběh začíná tam, kde také končí (i se stejným hudebním motivem). Jediné, co letos chybělo komplexnímu zážitku z projekce ve Velkém sále, byla tradiční pokládání mikrofonu legendárním P. Folprechtem, který vždy sklidil ohromný aplaus a letos si ho naposledy užil na zahajovacím ceremoniálu, kde oficiálně ukončil svoji kariéru.
Během promítání se mi ozvala provozní penzionu Fan, která reagovala na můj email a nabídla mi na poptávané dvě noci pokoj. Celý šťastný jsem po konci filmu ubytování potvrdil, vydal se do hotelu Čajkovskij vyzvednout kufr a vyrazil na dlouhou cestu, skoro přes celé Vary do kopce, až k penzionu. Na místě jsem zjistil, že je mi hotel povědomý a že i zde jsem před dvěma lety jednu noc přespával. Laskavá provozní Pavlína mně poskytla dvoulůžkový pokoj a s určitými produkčními úlevami mi dokonce vytvořila levnější cenu. V té chvíli jsem si pomyslel, že tatínek a pánbíček nade mnou z nebe drželi ochrannou ruku. Tento den měl večer do Varů přijet také kameraman Andělské rapsodie Petr Hanousek, kterému jsem chtěl nabídnout, aby přespal na hotelu se mnou, ale jelikož si zařídil nocleh u kamaráda, absolventa katedry scenáristiky, V. Horáka, tak jsem měl pokoj pro sebe, a tudíž jsem byl i pánem svého času.
Blížil se čas obědu, takže jsem vyrazil pěšky do centra rychlejší a kratší cestou, kterou mi doporučila provozní Pavlína. Původně jsem měl v záměru se najíst v bližší restauraci La Hospoda, ale řízením vyšší moci jsem cíl mé cesty změnil na Staročeskou restauraci naproti Thermalu a u kruhového objezdu, který k ní vedl, jsem náhodně potkal světovou hvězdu a člena poroty letošní Hlavní soutěže G. Rushe, s nímž jsem se před dvěma lety chtěl vyfotit, ale nedošlo k tomu. Kdo si počká – ten se dočká. Legendárního kapitána Barbossu jsem zastavil, požádal o fotku, vyjádřil obdiv a spokojeně došel do restaurace, kde jsem snědl klobásu, abych se posilnil na odpolední Industry program.
Ve 13:00 začalo v Císařských lázních fórum k českému filmovému průmyslu. Aniž bych to věděl, spontánně jsem si sedl do stejné řady, kde seděl kamarád Matouš Macháček, se kterým jsem si psal, že se večer potkáme na APA party. Za chvíli si na 3 volná sedadla sedl student DAMU, herec T. Dalecký, a dvě slečny, pozdravili jsme se a poslouchali sérii debat, trvající v 1. bloku každá 15 minut. První se věnovala proměně Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize a další regionálnímu financování filmů se zástupci APA a České filmové komise, legislativy ohledně používání umělé AI ve filmu a podnětů členů ARAS, zástupců UFD a provozovatelů kin. P. Vítek (za kinaře) přítomné členy filmového průmyslu potěšil tím, že se zeptal kdo rád chodí do kina, a těm, kteří zvdeli ruku (včetně mě), rozdal placky. Ačkoli na všechny nezbyly, požádal nové majitele, aby placku závazně nosili po celou dobu festivalu na klopě a natočil video, v němž celý sál skandoval: „Kinaři a kinaři, děkujeme!“
Mezi bloky následoval Coffee break na občerstvení. Cestou pro vodu jsem se pozdravil s Matoušem a producentem P. Erbenem z Logline produkce, se kterým jsem se před nějakým časem seznámil, a povídali jsme si o našich aktivitách, plánech atp. U cateringu jsem si na talířek nabral poslední štrůdl a pozdravil dámu, se kterou jsem se před dvěma lety seznámil přes M. Šaška, abych ji sdělil novinky ze svého tvůrčího života. Těsně před začátkem 2. bloku na mě zavolal Hynek Stehlík, který si šel za m. kultury vyslechnout podstatné informace k financování filmů, a ubezpečil mě, že zařídí, aby mi byl povolen přístup na večerní APA party. Z programu jsem si vyslechl pouze debatu o připravovaných workshopech filmového herectví, který prezentoval režisér O. Omerzu a herečka E. Křenková (jež sklidila potlesk, neboť tato veřejná prezentace byla její první v životě), a rekapitulaci poslední filmové sezóny hlavních představitelů APA, avšak jelikož sál postupně opouštělo čím dál víc lidí, tak i já z lázní odešel a vydal se pěšky ke karlovarskému vřídlu.
Cestou jsem si zavolal se Štěpánem Tučkem, se kterým jsem se chtěl pozdravit a počkal jsem na něj v Mattoni Life Baru u vřídla, kde jsem si objednal drink, vypnul starosti, spadnul do lehátka a chilloval. Za několik minut dorazil Štěpán, povyprávěl si se mnou o festivalu, přípravách našeho společného natáčení a daroval mi VIP kartičku do zóny Plzeň naproti Thermalu, na kterou nositel denně obdržel dva kupony na pití a jeden na jídlo. Srdečně jsem poděkoval, neboť výrazně pomohl mé situaci ohledně stravování. Štěpán pak pokračoval do VIP Mattoni prostoru, kde počkal na kolegu Jindřicha Žampu, který se tou dobou ubytovával a měl za chvíli dorazit. Zavolal jsem Jindrovi, že bych se rád setkal i s ním, ale domluvili jsme se, že se uvidíme na APA party.
Za půl hodiny mě čekala mimořádná Industry projekce nejočekávanějšího filmu ročníku – celovečerního filmu J. Mádla Vlny o zaměstnáních Československého rozhlasu v osudových letech kolem Pražského jara a začátku normalizace. Na chvíli jsem navštívil stánek ČT, odložil plánovaný telefonát s kameramanem Erikem na další den, na cestě z Divadelního náměstí do Thermalu jsem potkal kamarádku z gymnázia M. Malou a na poslední chvíli dorazil do přeplněného Kinosálu A, kde jsem si musel sednout na zem, protože všechna sedadla byla obsazena, a dokonce se kvůli enormnímu zájmu novinářů a členů Industry vytvořila před-řada. Vlny (nejen mě) absolutně nadchly. Nekonvenční vyprávění na pozadí událostí z komunistické historie ČSR vyniká nad desítkami filmů z podobného období, zvláště díky osobité emotivní režii J. Mádla a poklonu si zaslouží i kameraman M. Žiaran – za to, jak akční a dynamické kamerové pojetí zvolil, kdy kamera rotovala někdy až o 360 stupňů. Estetické a nápadité záběry tvůrci střihově prokládaly archivními audiovizuálními materiály z dobových týdeníků a soukromých nahrávek (natáčených na 16 mm nebo 35 mm film), a aby vznikl u diváků dojem sjednocení obou typů záběrů, tak část archivních byla v trikovém studiu UPP kolorována, a naopak vlastní natočené záběry s herci degradovány retro „zrnem“. Snímek si zaslouží velikou pochvalu i za dobrý rytmus, soundtrack z dobových československých i světových hitů (použitých někdy jako idylický kontrapunkt, jindy jako silný emocionální komentář), výtečné kostýmy a masky a mistrovské výkony od všech herců, z nichž osobně zdůrazním a klobouk smeknu před St. Majerem, I. Barešem, T. Pauhoufovou i V. Vodochodským, který hrál hlavní fiktivní postavu. Byť příběh vypráví o osudu kolektivu konkrétních zaměstnanců ČsRo, tak i díky fiktivní lince dvou bratrů, která je zejména na konci příběhu geniálně emotivně – a přitom ne klišovitě – režírovaná, vytváří krásnou mozaiku a není divu, že celý kinosál po konci titulků tvůrcům věnoval velký aplaus. Já osobně jsem po projekci napsal režisérovi J. Mádlovi poděkování a blahopřání, které zde shrnuji do tří slov: Bravo! Bravo!! Bravo!!!
Za hodinu začínala APA party, ale s Hynkem jsem byl domluvený, že až mu kolem 22. hodiny skončí projekce filmu, tak si zavoláme a společně vejdeme do Ambasadoru. Využil jsem tedy čas k cestě na penzion, kde jsem se převlékl do gala, do kapsy dal vizitky a vyrazil aspoň na necelou hodinku do tradičního místa večerního setkávání – do F-baru (lidově „Efka“) na balkoně Thermalu, kde jsem se potkal a pokecal se spolužáky a kamarády z filmovky. Někteří z nich se divili, proč jsem tak slušně oblečený, a tak jsem jim vysvětlil, že mým cílem je jako režisér udělat dobrý první dojem na producenty. Popřáli mi štěstí, drželi pěsti, já každého jednotlivě pozval na zítřejší promítání mých filmů ve Vodafone parku a vyrazil do Ambasadoru.
Před hotelem pod slunečníkem stálo už několik lidí z filmové branže. První, koho jsem pozdravil, byl M. Šašek, který mě seznámil s producentem O. Beránkem, dále jsem venku na schodech a v předsálí potkal např. známého D. Brabce, J. Žampu nebo F. Renče, nicméně do vnitřních prostor jsem vpuštěný nebyl, jelikož Hynek nepřicházel. Pozdravil jsem Š. Chaloupku, který jako jeden ze čtyř uvaděčů vpouštěl hosty dál, a jeho kolegovi, který měl na starosti jména od „P“, jsem se představil a oznámil, že čekám na kolegu, který mě vpustí dál. V následujících devadesáti minutách jsem stále migroval pouze na pár metrech mezi šatnou, schody a ulicí před hotelem, a v tomto čase jsem si stihnul potykat s hercem L. Hamplem (kterého jsem pochválil mj. za roli v seriálu Okresní přebor a za hlavní roli v divadelní hře Terminus) a požádat staff aspoň o vodu, abych nepadnul. Hynek ani nikdo jiný, kdo by mě mohl pustit dál, však nepřicházel, a tak jsem uznal, že má trpělivost není nekonečná, a zklamaně se proto vrátil užít si večer s přáteli aspoň v Efku. Povzbuzen telefonátem s kamarádem M. Matoušem jsem přišel do bujarého prostoru baru mezi své kamarády, sdělil jsem jim své zklamání a objednal si nealkoholické Mojito. S kamarádem režisérem z VOŠky L. Vaculou a V. Horákem jsme začali řešit téma mého neúspěšného flirtování, když v tom se zvednul D. Beroun se svojí přítelkyní, že se jdou převléct do slušného oblečení a přemístí se do Ambasadoru, kam je pozval Š. Tuček. Když mi 10 minut po půlnoci napsal i Hynek, že už je uvnitř hotelu a nikoho se nemusel ptát na vpuštění, opět jsem přehodnotil své plány a suverénně se vrátil na APA party.
Uvnitř sálu v dolním prostoru hotelu, s několika stolečky na stání, barem, tanečním parketem, kde DJ pouštěl několik hitů, a hektolitry vína a Prosecca, jsem využil čas k mému plánu – seznamování. Za 2 hodiny a půl jsem si dlouze popovídal s Laurou, Jindrou Žampou, dále se Š. Tučkem a V. Vodochodským, který měl obavy z následujícího dne, kdy měla proběhnout slavnostní Vln, ale já ho ubezpečil, že jsem je už viděl a prorokuju jim velký úspěch. Dále jsem pozdravil Selmou Ročkovou (pedagožku, která mě v I. ročníku učila základy produkce, zároveň hereckou agentku zastupující i Jindru Žampu), s níž jsme měli mít po projekci debatu, společně jsme si potykali, veselý Jindra před ní poněkolikáté ze večer zopakoval, že je kuriózní, že ho v dabingovém studiu S Pro Alfa zdraví hláškou „Víc písku!“ z mé školní reklamy, za nějaký čas se k nám přidal další člen zítřejší debaty – tvůrce Jan Míka (který mě také v prváku učil) – a protože mí kolegové měli poněkud obavy z toho, co budou na debatě říkat, uklidnil jsem je a vyfotili jsme se. „Měj to ostrý! Jsi režisér“ povzbudila mě Selma. Za nějaký čas mě představila jako svého velmi šikovného a talentovaného studenta vedoucí filmového centra ČT H. Uldrichové, rozloučili jsme se s M. Šaškem, a poté jsem se přesunul k dalším stolkům.
Procházel jsem prostředkem sálu, když v tom mě zastavil náhodný člověk a anglicky se mě zeptal, proč jsem tak formálně oblečený. Odpověděl jsem, že můj oděv odpovídá dress-codu smart causal, na což on (mírně připitý), vesele zareagoval, že jeho oblečení je přesný opak mého. Zřejmě si chtěl povídat, protože se mě zeptal, kdo jsem, co dělám a jak si užívám festival. Ochotně jsem mu na vše reagoval a vyslechl si od něj, že vypadám jako mladý G. Clooney a jelikož mám pěkné oči, že bych si měl ve svých filmech hrát nebo se živit také jako herec.
Pak jsem pomalu opustil Ambasador. Dlouhou čtyřicetiminutovou cestou pěšky přes celé Vary do penzionu jsem měl čas nad tím, co mi kluci řekli – jak ve společnosti působí mé vystupování a co bych mohl změnit k lepšímu (v profesním i osobním životě) - hodně přemýšlet. Rozhodl jsem se proto, že do konce festivalu už žádnou vizitku jen tak unáhleně nepředám, a uklidnil se, že jsem učinil správné rozhodnutí, když jsem na hotelu ponechal několik vytištěných a svázaných kopií svých námětů, které jsem původně plánoval na festivalu několika lidem nabídnout.
S těžkou hlavou jsem usnul asi ve 3:30, ale byl jsem rád, že jsem se na APA party dostal, že mě osud správně režíroval a přeci jen pár (snad užitečných) kontaktů jsem vytvořil.
DEN 3.
Nadešel den D: V pondělí 1. července jsem opět brzy vstal, abych si klasicky rezervoval vstupenky na filmy. Od 8:30 jsem měl rezervaci na francouzsko-švédsko-dánsko-turecko-gruzínské drama Mosty, ale ještě před tím jsem si stihl dojít na snídani do McDonaldu. V Thermalu jsem si vyzvedl vstupenky i na další den, pohodlně se usadil do sálu a začal sledovat nepříliš originální film o gruzínské učitelce Lie v důchodu, která se vydá s mladým klukem, sousedem Achimem, do Turecka hledat svoji trans neteř Teklu, které se rodina zřekla, do Istanbulu, kam Tekla utekla. Přestože film zahajoval sekci Panorama na letošním Berlinale, kterého jsem se zúčastnil, tak mně film nepřišel ničím extra obdivuhodný. Trans-téma bylo místy až nepříjemné (např. ve scénách z tureckých čtvrtí, kde se travestiti a transsexuálové shromažďují, anebo když se nepříliš pohledná Tekla zamilovala a líbala s mladým taxikářem). Zkrátka tento trend mě moc nebaví a nevím, čím třeba zrovna tento film vyniká a obohacuje kinematografii. Snad pěknými lokacemi, barvením a dobrým castingem Liy a Achima.
Od rána jsem byl vhodně oblečený na odpolední debatu, a tak jsem mohl dopolední čas využít dle libosti. V 11:00 bylo na programu 360° kina ve Vodafone parku promítání 1. pásma studentských filmů studentů FAMO, jehož součástí bylo i moje reálové cvičení Zkouška dospělosti. Moje cesta z Velkého sálu tedy přirozeně mířila právě tam. U kina jsem se asi půlhodiny před promítáním seznámil s mladou slečnou, která měla na starost hlídání prostoru, ujistil se, kde bude projekce i odpolední debata probíhat, a nechal si vysvětlit, jaké letos Vodafone pořádá pro návštěvníky soutěže. Na baru jsem si objednal kofolu a vedle u stánku s digitálním zařízením jsem si na tabletu úspěšně zasoutěžil o ceny. Z nabízených výher jsem si vybral praktickou plátěnku a vyrazil s ní na krátkou procházku k Thermalu. V 11:00 už jsem byl zpět u kina a u vchodu ve stoje začal sledovat pásmo, které otevřela reklama mého spolužáka režiséra G. Malíka, v níž účinkuju v hlavní roli – režiséra/uchazeče o studium. Na následující animovaný film jsem vyšel z kina ven a pohodlně si sednul na sedací pytel uprostřed Vodafone zóny, kde odpoledne měla probíhat debata a kde se paralelně promítalo také na velké obrazovce. Třetí na programu byla Zkouška dospělosti. Vrátil jsem se do zadní řady sálu a začal s nejvyšším zájmem a v klidu sledovat reakce zhruba dvacetičlenného publika uvnitř sálu. Udělalo mi radost, že všichni sledovali příběh s velkým zájmem a někteří leželi na sedačkách v absolutní pohodě, uvolnění, a několikrát se na mnou očekávaných místech zasmáli – čímž se potvrdilo, že můj záměr funguje. Dokonce i slečna uvaděčka a její kolega film průběžně komentovali, chválili a poznamenávali, že přesně takové vzpomínky na maturitu, jaké jsem ve filmu odvyprávěl, znali, a když jsem jim prozradil, že tento film jsem režíroval já, tak mě slečna moc pochválila za to, že film je prý skvělý. Od začátku filmu jsem si všimnul, že si jedna z divaček vlevo celý snímek natáčí na mobil. Pochopitelně mě zajímal důvod, a tak když část diváků, včetně jí, ze sálu odcházela, slušně jsem se představil jako režisér filmu a oznámil, že jsem si všiml jejího nahrávání. Reakce sympatické dámy byla pro mě nečekaná, trochu mě zaskočila, ale vše jsem náhle pochopil. Odpověděla mi, že mě zná, a představila se mi jako maminka hlavního herce a mého kamaráda a kolegy Michala Pazderky, který letos také pobýval ve Varech, nicméně právě s maminkou a svojí spolužačkou. Poněvadž jsme s Michalem neměli otevřenou komunikaci, náš vztah byl napjatý a nebyl jsem si jistý, zda dorazí na odpolední projekci, tak jsem paní Pazderkové, kterou jsem rád prvně v životě poznal, řekl, že doufám, že není ve vztahu vůči mně nic ve zlém, načež mě uklidnila, že tomu tak není, a s úsměvem se rozloučila.
Z tohoto pro mě nepředvídatelného překvapení jsem se potřeboval vzpamatovat, a tak jsem si vyřídil jeden telefonát a vydal se pěšky od Vodafonu po kolonádě až k dalekým Císařským lázním, kde jsem chtěl stihnout aspoň část Industry programu s názvem Meet the Funds, na který předešlého dne zvala vedoucí Státního fondu kinematografie. V krásném sále romantického stylu jsem požádal přítomné organizátory o konzultaci se zástupci fondu, ale bylo mi sděleno, že schůzku jsem si měl dopředu rezervovat přes online server. Za chvíli mě ale tajemnice fondu zachránila, jelikož za chvíli měla končit u jednoho stolu s dvěma zástupci fondu poslední schůzka a pánové by na mě měli čas 30 minut. Ochotně a s velkou vděčností za vstřícnost jsem pár minut počkal, až předchozí schůzka skončí, poté jsem byl mladou asistentkou uveden ke stolku, seznámil jsem se s oběma pány a předložil jim své otázky, týkající se postupu, pokud bych chtěl využít některou z výzev fondu na dva mé konkrétní projekty. Pánové mě ochotně vše vysvětlili, doporučili mi, co bych měl zkusit konkrétně využít, podpořili mě v mé iniciativě a na konci se mě ještě jednou zeptali na jméno, aby si mě zapamatovali. „Teď by se hodila vizitka!“, pomyslel jsem si.
Trochu mě tlačil čas a cesta od budovy lázní na hotel by pěšky trvala hodinu. Ukončil jsem tedy meeting s pány o něco dříve a výjimečně si ve Varech objednal Bolt. Řidič do pár minut přijel, poradil mi, ať během festivalu v pohodě jezdím festivalovými BMW (že se údajně nikdo nebude ptát na to, zda mám na akreditaci napsané „TR“ – což znamená, že smím tato auta využívat) a moc mi pomohl, protože v penzionu jsem takto byl za necelou čtvrthodinu. Na pokoji jsem si odložil přebytečné věci z kapes, včetně získané plátěnky, navoněl se a vydal pěšky zpět do Vodafone parku. S obědem v zóně Plzeň, který jsem si mohl zdarma díky kartičce od Š. Tučka sníst, jsem nepočítal, protože mě tlačil čas. Navíc mi volal kolega dokumentarista Franta Pecina, který letos dokončil III. ročník, a ptal se mě, kde jsem. Ve 13:00 totiž začala seznamovací a rekapitulační schůzka s organizátory/moderátory debaty, a měl jsem asi 20 minut zpoždění. To ničemu nevadilo, v pohodě jsem se seznámil se sympatickými moderátory Zuzkou a Honzou, přivítal jsem Frantu, Selmu i jejího manžela, obdržel jsem Mattonku na osvěžení, zopakovali jsme si strukturu odpoledního programu a ve zbytku času jsme čekali na J. Míku, který byl sice dávno přítomný ve Vodafone zóně, ale přehlédl nás. Pár minut před 14. hodinou začali přicházet do prostoru před velkou obrazovku uprostřed Vodafone zóny očekávaní hosté – mí přátelé z filmovky – mj. nepostradatelný kameraman Péťa Hanousek, střihač Rapsodie T. Kapinus, D. Tychtl s L. Ptáčkovou, L. Vacula, V. Horák, D. Beroun, J. Dančová, P. Weinfurter, A. Cvinger, pedagogové M. Nováková, M. Karvánková a J. Malý, později také spolužáci Erik a Mariam s M. Chaloupkou, kteří právě dorazili do Varů, a světe div se – dorazil také Michal Pazderka se svojí spolužačkou, maminkou a zřejmě její kamarádkou. Michal se spolužačkou se drželi stranou v zadních řadách a bavili se střídmě s ostatními návštěvníky, ale potěšilo mě, že na tuto výjimečnou a pro náš film důležitou událost přišli.
Streamovaný program zahájila Zuzka s Honzou drobným úvodem o filmových školách v Písku, pustili krátkou animovanou ukázku a začali si povídat nejdřív s pedagogy (Selmou a Janem) o tom, co naše školy nabízí a jak fungují, a poté se zeptali mě a Fanty na očekávání, která jsme měli s nástupem na školu a jak se naplnily. Následovala projekce prvního filmu – Frantova absolventského dokumentu Země kopřiv o bývalé sudetské oblasti a jejích obyvatelích v krušnohorské krajině – a po ní rozhovor s Frantou jako autorem. Další na programu stála Andělská rapsodie, kterou moderátorka Zuzana uvedla jako film s nelehkým tématem, který není pro slabé povahy, jelikož se při jeho sledování od začátku až do konce bála. S tím jsem byl samozřejmě jako autor spokojený. Jenom vedle sedící Selma se vyděsila a pošeptala mi, že na drsné scény zřejmě bude odvracet hlavu stranou. Z celkového počtu cirka padesáti původních návštěvníků projekce, kteří sledovali Frantův dokument, jich sice pár odešlo, ale zbytek (včetně náhodných kolemjdoucích nebo studentů Pražské konzervatoře) napjatě sledoval plátno. Z hlediska technického byla škoda, že ve venkovním prostoru byl špatně slyšet zvuk a na obrazovce nevynikly barvy tak dobře jako v temném kině, a ke všemu špatnému v polovině filmu a vzrůstajícím napětí se naplnilo mé neblahé tušení – začalo pršet. Vtipkování moderátorů, že pršet nebude, protože je to „nahoře“ domluvené, byly v tomto případě tytam a diváci se museli s židličkami posunout pod nedokonalou plachtu. Budiž, to by se přežilo, ale co hůř – stalo se to, co se nesmí nikdy žádnému filmu udělat: Promítač film na pár vteřin zastavil. Tím pochopitelně přerušil kontinuitu příběhu a když film zase spustil, tak jsem v zoufalství požádal vedle sedícího moderátora Honzu, aby se aspoň z obrazovky odstranila časová osa a kurzor myši. Má prosba ke smůle filmu nebyla splněna. Přesvětlena polovina obrazu, když po přeháňce vysvitlo slunce, už byla jen drobnou vadou na kráse. Plnohodnotný zážitek z projekce byl už tak zkažený. Bohužel se to stalo jako na potvoru zrovna u našeho filmu. Přesto sklidil potlesk a Honza se mě ptal na několik otázek, týkající se toho, jak jsem k námětu přišel, jak byl na škole přijat, vyzdvihl témata, kterým jsem se věnoval, a také se zeptal, kdo je hlavní herec a jak jsem si ho do role vybral. Tuto otázku jsem očekával a připravovala se na ni i Zuzka, která si v publiku všimla Michala a mávala na něj, jenže on kroutil hlavou na znamení, že si nepřeje, aby bylo upozorňováno na jeho přítomnost. Tudíž i já jsem taktně o Michalovi mluvil pouze obecně a fakticky, jako by mezi námi nebyl, nicméně s velkou úctou k jeho výkonu a s hrdostí na naši společnou práci. Poté se k volbě tématu studentských filmů vyjádřili i pedagogové a promítal se poslední a nejdelší film J. Míky – animovaný příběh Jsme přeci jen lidi. Na Jana měli moderátoři samozřejmě také otázky, pak se Zuzka Selmy zeptala ještě na možnosti podpory studentských filmů FAMO v Písku, pustil se závěrečný showreel filmů naší školy a debata skončila.
Ještě během projekce Janova filmu jsem si všiml, že za Michalem přišla trojice mladých studentů, kteří s ním zřejmě rozebírali své pocity z jeho hereckého výkonu a troufám si odhadovat, že ho chválili. Bohužel po skončení snímku Jsme přeci jen lidi Michal se spolužačkou Vodafone zónu opustili, takže jsem se ani nedozvěděl jejich dojmy. Což mě velice mrzelo.
Diváci se rozešli, někteří kolegové z filmovky v hloučku diskutovali, Honza nám – účastníkům debaty objednal pití a předal dárkové taštičky. Já jsem pozdravil kolegy a kamarády a omluvil se Erikovi s Mariam s tím, že bude lepší, když si o naší ateliérovce popovídáme až k večeru. Vzápětí začalo opět šíleným způsobem pršet, a tak jsme se s Honzou, Zuzkou a mojí produkční Julií běželi schovat do herní zóny, kde jsme vyfasoval pláštěnky. Zde jsme ještě chvíli rozebírali naše filmy a já se brzy rozloučil, neboť jsem si potřeboval odskočit. Tím se naše povídání rozpustilo, Selma, která už odjížděla domů, se omluvila ze soukromé večerní party Vodafonu, na níž jsme byli zvaní, a já proto mohl její místo na guest-listu nabídnout kameramanovi Péťovi Hanouskovi. Ani J. Míka už s námi nebyl, a tak byla možnost využít i jeho místo. Po domluvě s Julčou a Frantou jsem nabídl přes messenger účast na party také střihačovi Tomášovi a Michalovi s jeho spolužačkou, ale všichni nabídku odmítli.
Vodafone party na soukromé terase Thermalu začínala v 18:00. Odešel jsem na penzion odložit si dárkovou taštičku a převléct se opět do obleku a ve stanovený čas jsme se potkali s Péťou u vstupu na večírek. Dvě slečny si nás na guest-listu odškrtly, okroužkovaly nás VIP náramkem a my se dostali dovnitř salonku, kde se chystal velkolepý raut s kuchaři, kteří vařili čerstvé pokrmy na objednávku. S Péťou jsme se usadili u venkovního stolku a nechali se obsloužit číšníkem, který nabízel nápoje a rozléval šampaňské Möet. Uchopili jsme plné skleničky, vyfotili se před VIP fotostěnou a připili na úspěch našeho filmu. Byli jsme celí šťastní – zvlášť Petr, který nemohl věřit tomu, jak si právě užíváme a že náš film byl promítán ve Varech. Jelikož jsem měl hlad, šel jsem si objednat první jídlo – asijské nudle, servírované v hořkosladké šťávě se zeleninovou oblohou. K našemu stolku přišel M. Šašek, pozdravil nás a zapovídal se s Petrem. Já spokojeně jedl nudle, pil citronádu a za chvíli si přiobjednal sushi set. Jediná nepříjemnost, která mě rušila můj klid, byla zpráva od syna mé učitelky, který mi měl předat další den klíče od ubytování, s informací, že je momentálně v autě na cestě do Prahy. Musel jsem tedy akutně řešit telefonáty a způsob, jak zítra klíče dostanu z Prahy do Varů. Jiní by se možná stresovali, ale já se nastavil na to, že si Vary budu užívat a důvěřovat osudu.
S Petrem jsme zjistili, že každé jméno napsané na guest-listu, má právo na 1 doprovod. Tudíž jsme chtěli na večírek pozvat i naše spolužáky a kamarády, kteří v tu chvíli popíjeli v Efku. Přešli jsme tedy na chvíli za nimi a zde jsme potkali našeho učitele kamery J. Malého, který mně přátelsky podal ruku s veselým oslovením „mistře“ a když se ke mně a k Petrovi přidal také A. Cvinger, tak jsme se v partě bavili o kamerové řeči a o snaze pana učitele dostat z nás studentů to nejlepší a najít v nás originální přístup k filmové řeči.
V Efku, přeplněném lidmi, mě nebavilo stát. Vrátil jsem se proto do VIP lounge Vodafonu a cestou se na schodech střetnul s Natálkou Otáhalovou. Krátce jsme se pozdravili a slíbili si, že si dáme později vědět, abychom se setkali. Poněvadž jsem měl stále hlad a v salonku Vodafonu nebyl nikdo z mých kamarádů, objednal jsem si další chod – křehký hovězí steak s opečenými brambory. Po jídle jsem si přisedl ke stolku se členy Nadace Vodafone, kde seděla i Zuzka s Honzou, znovu jsme probírali A. rapsodii a Zuzka mi nabídla na výběr volné lístky na zítřejší projekce. Vybral jsem si dva lístky na izraelsko-kanadské drama Tropicana, které mě už první den zaujalo v katalogu svojí anotací. Mezitím, co jsem si povídal, do vnitřního salónku dorazili také Julie, Franta, Petr a D. Beroun. Ti společně večeřeli u jednoho stolu a povídali si. Přidal jsem se k nim, konverzoval a za chvíli mně Julča spontánně nabídla, jestli by mě zajímalo také navštívit projekci filmu Dívka s jehlicí ve Velkém sále, která začínala za 30 minut – tedy ve 22:30. Plán mě zaujal, v aplikaci se mi podařilo rezervovat lístek, ale pokladna na výdej lístků už touto hodinou nefungovala a uvaděč mě bez fyzicky vytištěného lístku nemohl pustit dovnitř. V momentě, kdy se šel zeptal nadřízené, zda by mě mohla pustit, prošel kolem mě pán a dvě ženy s lístkem navíc a „náhodou“ mi ho věnovali. Srdečně jsem poděkoval za jejich laskavý dar a jelikož jsme seděli vedle sebe dole v 16. řadě, tak jsme si krátce a příjemně popovídali. Pána zaujal můj odznáček z Berlinale, připevněný na klopě, vysvětlil jsem mu, že jsem student filmové režie a popřál jsem jemu i dámám příjemnou podívanou.
Z filmu s námětem podle skutečné události o vražedkyni novorozeňat jsem měl smíšený pocit – řemeslně byl zvládnutý mistrovsky: expresionistický styl v pokřivených kamerových úhlech, kontrastním svícení i křečovité mimice herců citoval v mnoha záběrech kultovní díla světové kinematografie (př. Kabinet dr. Caligariho, Východ dělníků z továrny, Upír Nosferatu), herečky hlavních postav hrály naprosto brilantně, úchvatně a děsivě, ale téma (navíc reálné) a naturalistická forma jeho vyprávění (děsivé sekvence záchvatu v noční můře, sex, vraždění miminek) mě několikrát donutilo k přivírání očí nad tím, s jakou pravdivostí je příběh líčen.
Film skončil – ve Velkém se rozsvítilo a já pokračoval v řešení předání klíčů od ubytování na další den. 40 minut po půlnoci jsem se opět ocitl ve Vodafone lounge a zde jsme s Julčou a Frantou museli rozebrat to, co jsme právě viděli. U toho jsme spotřebovali zbylé dezerty z rautu, který už se sklízel, a já tohoto večera už podruhé na tomto místě požádal barmana o využití zásuvky na dobití telefonu.
Blížila se zavírací doba Vodafone lounge. V 1:00 jsem už znovu objednával nealko drink v Efku. Povídal jsem si s kamarády, zastavil se na kus řeči s V. Vodochodkým, abych mu poblahopřál k velikému úspěchu premiéry Vln, které jsme spolu krátce rozebrali, A. Cvinger mi nečekaně věnoval jako dárek svůj historický odznáček XIV. ročníku MFF KVIFF, jelikož se mu nelíbil ten můj z Berlinale, moc jsem mu poděkoval a za chvíli mě na oplátku požádal, abych mu prokázal laskavost a jako herecký fór si vystřelil z jeho známých tak, že se představím s pouzdrem na vizitky jako šéf karlovarské kriminálky a oznámím jim, že je další den očekávám na služebně – leč „nesežrali“ mi to. Také jsem se od Petra dozvěděl, že předchozí večer do Efka přišel Michal, zatímco já byl v Ambasadoru, a že s Petrem mimo jiné vzpomínali na natáčení A. rapsodie. Škoda, že se mnou by asi nechtěl vzpomínat. Zklamání z této informace brzy vystřídala radost z milého seznámení se sympatickou slečnou Bárou, která mě požádala o pohlídání batohu, já se s ní dal do řeči, objednal jí drink, a poté jsme si až do konce večera povídali a domluvili se, že si druhý den ráno u ní doma po mém check-out uložím kufr. Přítomné kamarády jsem se snažil přesvědčit na tradiční památnou skupinovou fotku z Varů, ale L. Vacula a V. Horák mě přesvědčili, že zítra bude lepší den, protože nyní jsou už všichni až příliš opilí, a že by dnes bylo lepší vyfotit, jak skáčeme z římsy Thermalu do dolního bazénku. Jelikož nemám dost odhodlání na organizaci takovýchto bizarních nápadů, omluvil jsem se a šel po náročném, avšak velice úspěšném dni, který někteří až předimenzovaně oslavovali, zase pěšky spát na poslední noc do penzionu Fan.
DEN 4.
Už podruhé v tomto ročníku jsem si sbalil zavazadla a vydal se s nimi pěšky městem. Podle navigace jsem došel na adresu, kterou mi Bára napsala na papír. Dům zvenku nevypadal na to, že by v něm bydlela mladá holka. Navíc mi ani nebrala telefon. Pod shodami jsem si (zřejmě) od souseda nechal poradit, kde bych našel slečnu Báru, došel až do horního patra, zazvonil a otevřel mi její kamarád ze Singapuru a dočasný spolubydlící – Ming. Předal jsem mu tedy svá zavazadla a vydal se pěšky do Thermalu. Ranní projekci jsem zaspal, ale aspoň jsem si mohl projít dnešní program. Na schodišti, vedoucím k sálům, jsem potkal dokumentaristiku O. Sommerovou a pochválil ji dokumentární portréty o J. Molavcové (Klaunka) a J. Suchém (Lehce s životem se prát), které jsem před pár dny zhlédl, což jí udělalo velikou radost.
Do začátku Industry projekce dalšího snímku B. Parkanové Světýlka mi zbýval ještě nějaký čas – čili nastala ta správná chvíle navštívit VIP bar Plzeň naproti Thermalu. Zde jsem si vyzvedl visačku s kartičkou a denní kuponky a hned jeden z nich využil na občerstvení Birellem.
V 10:30 jsem usedl do Kongresového sálu a zhlédl ani ne 80 minut trvající Světýlka, která soutěžila také v Hlavní soutěži. Z hlediska filmové řeči mi přišla 1:1 stejná jako poslední film stejné režisérky – Slovo (hlavně ve střihu, tempu, dlouhých záběrech na jedno jetí, rámující jen jednu postavu a podobném hereckém obsazení – kdy režisérka opět vsadila na roztomilou hlavní hrdinku a bezprostřední dialogy). Originální byly jen občasné prostřihy na záběry, natáčené na filmovou surovinu ve formátu 4:3. Hodnocení bych shrnul do dvou slov, která při odchodu ze sálu použili „kolegové“ novináři: banální a staromilské.
S Petrem jsme se odmluvili, že bychom spolu využili lístky na Tropicanu, které mi předchozí den darovala Zuzka z Vodafonu. Počkal jsem tedy na něj a V. Horáka v zóně Plzeň a čekání si krátil sledováním záznamu rozhovoru s J. Bohdalovou pro Blesk.tv v Mattoni Life Baru z předchozího dne. Když kluci i s D. Berounem dorazili, nastal akorát čas oběda, takže jsme si objednali pořádné jídlo – vynikající knedlík, plněný žebírky. Znovu jsem se střetl s N. Otáhalovou a domluvili jsme se, že bychom se setkali další den.
Když jsme dojedli, usadili jsme se s Petrem v kinosálu B a zhlédli jednoznačně nejhloupější, nesmyslný a zbytečný film. Celý sál šokoval hned první záběr – statický, asi 5 minut trvající, v němž se nedělo nic závratného, což předznamenalo zbytek filmu. Petr většinu času spal a i já měl tendenci usínat, protože kdykoli se Petr probudil, zjistil, že se vůbec nic ve filmu nezměnilo. Dlouhé statické scény, skoro bez dialogu, bez hudby a s nulovým střihem, a navíc s otevřenou (až nechutnou) nahotou, ukázaly nevkus tvůrců a to, že kameraman se u toho filmu „nadřel“. Anotace sice původně zněla zajímavě, ale po zhlédnutí této zbytečnosti jsem se sám sebe ptal, proč ho festivaloví dramaturgové vybrali do programu.
V přízemí Thermalu jsem potkal našeho učitele a dramaturga J. Drbohlava, který právě zhlédl ve stejném sále Tropicanu, a oznámil mi, že tento titul jednoznačně patří mezi dva absolutně nejpitomější, které letos ve Varech viděl. V hezkém počasí jsem se prošel Dvořákovými sady kolem Vodafone zóny, kde jsem míjel Michala v obleku s jeho spolužáky, a při procházce po kolonádě jsem zavolal Báře a domluvil se s ní, že se potkáme i s Mingem u vřídla, odkud jsme vyrazili lanovkou na výlet na rozhlednu Diana. Vyšli jsme až na ochoz vyhlídky, prohlédli si Vary a krušnohorské okolí, objednali si párek v rohlíku, namísto muzea s drahým vstupným jsme navštívili alespoň přilehlou mini-zoo s jedním bílým pávem a dvěma poníky a když jsme sešli pěšky turistickou cestou zpět dolů do města, převzal jsem klíče od Bářina ubytování, která mi dovolila tuto noc u ní přespat, jelikož kamarád, který měl klíče z Prahy dnes přivézt, bohužel zrušil své plány a nepřijel.
Akorát za 10 minut mi začínal Industry programu a Císařské lázně se ode mě nacházely jen pár metrů. U vstupu jsem ukázal akreditaci a byl jsem okroužkován páskou s pozvánkou na návaznou coctail-party v 1. patře, kde předchozí den probíhal One-to-one meeting. Na tu jsem se s davem členů Industry vydal po hodinové slavnostní ceremonii, kde se vyhlašovali vítězové mezinárodní soutěže KVIFF European Promises, u stolku s rautem jsem si naplnil talíř pochutinami, a tím zajistil večeři.
Večer už jsme se měli definitivně potkat s Mariam a Erikem kvůli přípravám naší ateliérovky. Cestou k Thermalu jsem krátce pozdravil strejdu J. Ployhara, který mi účinkoval v A. rapsodii, a na kolegy jsem šel čekat do VIP baru na terase v 1.v patře. Než jim skončil program ve Smetanových sadech, kde se zpívala opera, stihl jsem pozdravit u jednoho stolku sedící mojí první lásku B. Hladíkovou a její rodinu s hercem J. Dvořákem, a pak jsem přešel do Efka, kde jsem si přisedl k L. Vaculovi, D. Berounovi a dvěma slečnám. Když dorazili Erik s Mariam, vydali jsme se pracovat do kavárny v přízemí. Ke konci se k nám přidal M. Chaloupka a zjistil jsem, že všichni tři získali speciální akreditaci od M. Šaška, díky níž mohli dostat jako speciální dárek festivalový batoh, který si ovšem nevyzvedli.
Za necelou hodinu po naší schůzce začínala kolegům projekce filmu Zatracená krvavá láska ve Velkém sále. Zvedl jsem je a přesunul se za zbytkem přátel do Efka, abych konečně zorganizoval tradiční společnou fotku filmáků. Mariam, Erik a Marek s sebou vzali i dva prváky (kameramana A. Poláčka a produkčního Š. Chaloupku) a za mého vedení došla celá skupinka dvanácti lidí před hlavní fotostěnu u hotelu Thermal, kde jsme narychlo sehnali fotografa, který nás „blejsknul“. Moje organizace byla úspěšná a skupinka se rozdělila – zatímco většina filmáků se vrátila do Efka, já se na poslední chvíli rozhodl vynechat půlnoční projekci ve vzdáleném kinu Čas a raději si během pár minut rezervoval a vyzvedl lístek také na Zatracenou krvavou lásku. S Mariam, Erikem a Markem jsme si k sobě sedli doprostřed předposlední 20. řady a čekali na delegaci tvůrců, která by tradičně film uvedla. Programový ředitel K. Och s překladatelkou nás a celý sál ovšem překvapili, jelikož na podium namísto delegace tematicky pozvali "something special" – a sice bronzovou mistryni světa v kulturistice, která ukazovala za ohromného potlesku své vypracované tělo a rozhýbala celý sál menší rozcvičkou na hudbu. Většina diváků její instrukce kopírovala, ale téměř každý druhý (včetně mě) si tuto bizarní situaci zaznamenával na mobil. Romantický thriller z produkce A24 o dvou kulturistkách, mezi nimiž vznikne partnerský vztah, byl v několika pasážích dost brutální a od druhé poloviny celkem crazy úlet. Byť jsem únavou sem tam upadal do mikrospánku, tak mi pár minut po začátku projekce ztuhla krev v žilách, neboť jsem se lekl, že jsem ztratil svěřené klíče od bytu Báry, a dále mě vždy z limbu probudil náhlý šok a zvrat v příběhu. Lesbické téma obecně nevyhledávám, avšak zde ho přebily efekty a bláznivé vyústění děje.
Snímek jsme každý ohodnotili trochu odlišně, já se s kamarády rozloučil a přišel do Efka, protože jsem měl velkou žízeň. Báru s Mingem, kteří se tam také měli nacházet, jsem nikde nemohl najít a fronta na drink byla extrémně dlouhá. Tak jsem si přisedl ke stolku, kde pili pivo Petr, L. Vacula a nějací neznámi borci. S jedním z nich jsem se seznámil a zjistili jsme, že jsme letos oba byli prvně na Berlinale a viděli podobné filmy. Po krátké diskusi se zvedl Petr s Lukášem a shodli jsme se, že si zajdeme pro pivo zdarma do zóny Plzeň. S kelímky v ruce a veselou náladou jsme s pivem v ruce prošli prostor před Thermalem, přes Campari bar, kde probíhala každodenní večerní diskotéka v KVIFF.tv parku. DJ pouštěl samé dobré remixy populárních hitů a my pili a plní radosti a uvolnění do rytmu tančili. V 1:20 ráno jsem vyrazil na ubytování k Báře a Mingovi, kde už pro mě byla přichystaná postel, povyprávěl jsem jim své denní zážitky, koupil si pro sebe na zítřejší den ranní autobus do Prahy a spokojeně usnul.
DEN 5.
Ráno v 8:00 jsem se sám vydal autobusem do Prahy pro klíče od ubytování. Osobně jsem si je vyzvedl, doma vyndal přebytečné věci z kufru a v 15:40 jsem už byl zpět ve Varech. V zóně Plzeň jsem si dal na denní kupon pivko s Petrem a když jsme dopili, tak jsem mu předl svoji akreditaci, aby mohl, zatímco já si uložím věci na byt, převzít mé rezervované vstupenky na další dny a pokusil se získat lístky na film Kafka režiséra a hvězdy letošního ročníku S. Soderberghera. Rezervace se nepovedla, takž jsem se výjimečně a letos poprvé vydal čekat do fronty před Kinosál B, v níž jsem potkal J. Krajského ze II. ročníku a S. Kulajdu z prváku. Do sálu mohli uvaděči pustit jen 4 lidi, a tak jsem odešel pěšky do Vodafone zóny poptat se po moderátorech, s nimiž jsem chtěl mluvit. Poněvadž jsem je nenašel, zavolal jsem M. Chaloupkovi, který dnes odjížděl z festivalu pryč, a domluvil se s ním, že mi přes Mariam s Erikem předá svoji akreditaci, na kterou si vyvedenu batoh, který mi rád věnuje.
Cestou na debatu k filmu Zahradníkův rok, která začínala v 17:00 v Domě ČT, mě zastavil zvukař mého debutu FIXIT Vilém, jehož jsem několik let neviděl, a měl jsem z tohoto náhodného setkání příjemný pocit. Pak jsem zavolal své produkční Julče, že rušíme plánovaný meeting k naší ateliérovce, protože je vše zařízené. V Mattoni Life Baru jsem si objednal drink Kvifftoni a na Divadelním náměstí si stoupl na trávník před plazmovou televizi, kde se přenášela debata s tvůrci Zahradníkova roku (mj. režisérem J. Havelkou, O. Kaiserem a jeho ženou). Po debatě následovala tradiční autogramiáda, já si stoupl do fronty na fotku a vytrvale snášel starší dámy, které mě předbíhaly. I tak jsem se stihl jako předposlední rychle s Kaiserem vyfotit, neboť PR a marketingová manažerka Z. Janák, s níž jsem se znal a za posledních pá dnů už několikrát setkal, musela už autogramiádu ukončit.
Na kolonádě u Dvořákových sadů jsem pozdravil O. Neumanna s kamarádkou, zavtipkovali jsme a já se šel do zóny Plzeň navečeřet. K jídlu jsem si objednal trhané kachní maso v bulce a od 18:42 si vyslechl praktickou přednášku o škole čepování dvou mistrů sládků, kteří zde čepovali každý den.
Až do půlnoci jsem neměl program. Proto jsem se šel převléct na byt a vrátil se zpět do Thermalu, abych si spontánně stoupnul do fronty před Velký sál, kde se od 20:00 promítal dokument Náhlý záblesk hlubších věcí o britské malířce W. Barns-Graham. K mému milému překvapení ke mně přišel mladý muž a věnoval mi svůj lístek navíc. Usedl jsem na dobré místo uprostřed sálu a vyslechl si uvedení filmu s delegací tvůrců. Režisér M. Cousins, který už popáté ve Varech uváděl svůj film, představil dokument s notnou dávkou humoru, a dokonce použil vulgarismus, čímž uvedl do rozpaků překladatelku H. Koutnou, aby ji vzápětí pochválil za to, jaká je úžasná. Následoval aplaus a režisér všem popřál, aby po zhlédnutí měli diváci aspoň trochu podobný pohled na svět jako portrétovaná malířka. Film jako takový měl zajímavý koncept, který začínal úvahou nad tím, jak působí malířka na fotkách, za doprovodu monotónního komentáře vypravěče a meditativní hudby. Dále ukazoval i natočené původní záběry, animované kreslení malířčiných tahů štětcem, ale po čase tato forma omrzela a uspávala.
Kamarád a student I. ročníku Tomáš Urban mě před pár dny nabídl, abych se někdy stavil na půlnoční projekci, kde jako člen staff míval směny. Vrátil jsem se proto na ubytování a na chvíli si lehnul, abych půlnoční film vnímal. Ve 23 h jsem si oblékl pláštěnku od Vodafonu a vyrazil v šíleném dešti na kolonádu. Ke kinu Čas jsem dorazil o čtvrt hodiny dříve, než pouštěli do sálu, a tak jsem se ještě na chvíli vrátil do Efka, kde jsem potkal kamaráda A. Niezgodu, který zrovna přijel do Varů, a než jsem vyrazil zpět ke kinu, prohodili jsme pár slov. U vstupu do kina mi Tomáš přetrhl lístek, já se v klidu usadil doprostřed sálu a začal sledovat westernové roadmovie/thriller Stepní vlk z Kazachstánu. Násilný a brutální film v širokoúhlém formátu s nepříjemně hlasitými zvuky výstřelů, mučení a upalování zaživa nebyl zrovna můj šálek čaje. Hlavní postava (anti)hrdiny policisty, který nemá problém zabíjet a mrzačit proto, aby pomstil vyvraždění své rodiny, a jeho prostoduchá koktavá a slabě mluvící sekundující postava matky, která hledá svého uneseného syna, mě herecky moc nepřesvědčili (matka mě spíš iritovala), nicméně zajímavé lokace, pomalé pohyby i naturalistické vykreslení tamního prostředí zřejmě věrně ilustrovali realitu, ve které dnes někteří lidé žijí. Během projekce si ke mně na chvíli přisedl Tomáš, který už film dříve zhlédl, a po konci jsme si vyměnili své dojmy.
Další cesta mířila opět do Efka, kde jsem chtěl vyzvednout Petra, který u mě měl dnes přespat. Sedl jsem si k němu a k jeho kolegovi kameramanovi, a protože jsem měl na sobě jen letní košili s krátkým rukávem, tak jsem se v ukrutné zimě třásl jako ratlík. Petr, když to viděl, mi půjčil svoji bundu a já si začal povídat se sympatickou slečnou Šárkou, která si k nám přisedla. Ptala se mě na několik zvláštních otázek, ale řekl bych, že jsme si velice rozuměli. Náš rozhovor skončil její nabídkou, abych u ní přespal. Asi za 2 hodiny jsem odešel spát na svůj byt a uvědomil si, že někdy je dobré poučit se ze svých filmů a nebát se přijímat výzvy.
DEN 6.
Protože se mi konečně na jistém ubytování moc dobře spalo, posunul jsem si budíka a vynechal ranní film od 8:30 ve Velkém sále. S klidem a na pohodu jsem vstal po deváté hodině a za půl hodiny byl u Thermalu, kde jsem se nechal vyfotit na červeném koberci. Na snídani jsem zavolal Erikovi, jestli bychom se mohli setkat a předat si akreditační kartu. Zjistil jsem, že máme rezervované lístky na stejný film od 11:00, a tak jsem přešel do Velkého sálu a řízením osudu se stalo, že mé místo bylo přesně vedle Erika s Mariam. Přede mě si pak sednul režisér a producent D. Ondříček s manželkou M. Issovou, jejíž otec byl mým oborovým pedagogem režie na bakalářském stupni. Proudy lásky J. Cassavetese z r. 1984 byl film, který sice trval 2,5 hodiny, ale tempo fungovalo tak dobře, že mi čas příjemně utekl. Dobrému dojmu pomohla i hezká kamera s trochu vybledlým obrazem (zřejmě vlivem špatné promítací kopie), vtipné herectví i překvapivá hudební pasáž.
Vyšli jsme z kina do předsálí a procházeli kolem červeného koberce, kde stály davy fanoušků, kameramanů a fotografů, kteří natáčeli příchod festivalové hvězdy D. Brühela. Až když kolem nás prošel do VIP salonku, mohli jsme opustit Thermal. Převzal jsem akreditaci M. Chaloupky s vyrazil přes Vodafone zónu, kde vrcholily přípravy na další debatu, letos prvně do Puppu. Poněvadž před hlavním vchodem bylo rušno, vešel jsem bočními dveřmi hotelu a prohlédl si vystavené fotografie slavných osobností od B. Renče pro časopis Esquire (který letos mimochodem fotil i Michala). Prošel jsem chodbou až k centru akreditací, kde jsem vyhledal cedulku „Ministerstvo kultury ČR“, a zde jsem dvě mladé ochotné slečny požádal o batoh. Ten mi bez námitek předaly a když spatřily můj údiv, proč je batoh tak těžký, vysvětlily, že v něm je spousta reklamních předmětů od sponzorů. Obsah batohu jsem si vyložil na bytě a vzápětí přešel naproti ke vřídlu na domluvené setkání v Mattoni Life Baru s novinářem a spisovatelem Petrem Mackem. U drinku jsme si společně popovídali o tom, jaké byly debaty s J. Bohdalovou a I. Janžurovou, které Petr moderoval, a sdělili si své tvůrčí plány. Za půl hodiny jsme se rozloučili a já se šel naobědvat do VIP salonku v zóně Plzeň, naproti J. Hanzlíkovi, jehož zrovna natáčeli, jak pije světlý ležák.
Během konzumace hovězího ořechu (zadku) s bramborovou kaší jsem napsal Natálce Otáhalové, které ráno nebylo dobře, ale momentálně ve stánku herecké agentury 2media malovala charitativní cihly, jestli bychom se setkali. K setkání došlo v Efku. Natálka mi představila Káju (herečku a manažerku V. Dyka), a začali jsme si přátelsky a vesele povídat o filmech, které jsme na festivalu viděli, zážitcích atp. Ze situace vznikla i vtipná etuda, kdy Natálka potřebovala rozměnit dvoutisícikorunovou bankovku, která byla ovšem natržená a obávala se, že ji obsluha u baru nepřijme jako platnou. Proto mi položila kontroverzní otázku: „Matěji, můžu tě znásilnit?“, načež jsme začali uvažovat nad jazykovým významem otázky. U baru jsem suverénně a se seriózní tváří objednal 3 skleničky Prosecca a jako by nic předal poničenou bankovku barmanovi. Tím jsem potvrdil má slova a zkušenosti – že všechny obavy musí překonat herectví a nabytí dojmu sebevědomí. Na pár minut si k nám přisedl D. Renč, a když odešel, vyfotil jsem se s holkami před venkovní fotostěnou.
Na toto setkání navazalo hned další – se Šárkou, s níž jsem se předchozí večer seznámil. Prošli jsme se spolu po kolonádě a Dvořákovými sady, na její otázky jsem vyprávěl o zkušenostech z českých i mezinárodních festivalů i o Andělské rapsodii, a protože Šárka musela náhle pomoct jednomu kamarádovi, tak jsme se rozešli každý opačným směrem – Šárka do Thermalu, já na byt.
Za chviličku jsem vyrazil pěšky opět ven a šíleným deštěm, bez deštníku, došel do Kongresového sálu na projekci kolekce tří krátkých filmů s názvem Kafka shorts, která zahrnovala snímky Franz Kafka: Venkovský lékař, Kafkova hrobka a K. Program uvedl v angličtině moderátor a představil přítomného francouzského režiséra Kafkovy hrobky. Z filmu jsem vůbec neměl ani trochu pozitivní zážitek, jelikož působil naprosto amatérsky – respektive tak, že by ho dokázalo natočit i pětileté dítě. Obsahoval totiž asi jen dvě kompozice dlouhých němých statických záběrů z interiéru, kde zády ke kameře naproti oknu sedí postava muže, která (kromě toho, že občas zatáhne záclony) vůbec nic nedělá. Tyto neměnné kompozice se tu a tam prostřihly neurčitými, roztřesenými záběry z nočního lesa, kde se párkrát mihlo nějaké zvíře. Navíc se všechny záběry rozostřovaly. Po projekci následovalo Q&A s režisérem, které ale začalo dlouhým vysvětlujícím monologem a pokračovalo čtením Kafkova aforismů ve francouzštině, s překladem do češtiny i angličtiny – což k výkladu a pochopení filmu nic nepřineslo. Postupně ze sálu odcházelo čím dál víc lidí, k nimž jsem se zanedlouho přidal i já, jelikož jsem tímto zdlouhavým programem ztratil zájem vidět zbylé dva krátké filmy. Bůhví, jestli je vůbec nakonec stihli odpromítat.
Protože bytí v sále mě vyčerpávalo, zkusil jsem si úspěšně podruhé za den vyzvednout denní kupony v zóně Plzeň, a navečeřel jsem se opět plněným knedlíkem S plným žaludkem jsem se vrátil na byt a lehnul si do postele, ze které jsem vstal až pozdě večer, takže jsem zaspal i večerní projekci Substance ve Velkém sále, která by mě bývala zajímala, i večerní setkání v baru.
DEN 7.
I další den jsem navštívil Kongresový sál, kde se znovu promítal film Kafka, na který se mi tentokrát podařilo získat rezervaci – stejně jako prvákům Š. Chaloupkovi a A. Poláčkovi, kteří si sedli o kousek dál do stejné řady. Kultovní Soderberghův film mě zaujal v prvních vteřinách působivou titulkovou sekvencí s prolínačkami záběrů ze staré magické Prahy, podkreslenými cimbálovou hudbou, která se jako leitmotiv nesla celým tajemným a napínavým příběhem. J. Irons v titulní roli ztvárnil roli s jedinečným emocionálním prožitkem, čemuž pomohlo i užití jeho vnitřního hlasu jako komentáře děje. Prvotřídní kvalitu u filmu vytvořila i černobílá kamera s důmyslným svícením a kompozicemi v nápaditých úhlech, které využívaly a prezentovaly hloubku prostoru. Stylově se film okořenil i náhlým přechodem do barvy, na určitou dějovou sekvenci v závěru příběhu, která symbolizovala určité prozření hlavní postavy.
V 11:00 jsem si v Domě ČT vyslechl debatu k 2. řadě minisérie Docent, na níž měli být přítomni scenárista, kreativní producentka a herci I. Trojan a O. Vetchý. Jenže ti se zasekli na cestě z Prahy v koloně. Naštěstí se našlo rychlé řešení a besedu zahájil režisér J. Strach, který se zrovna vrátil ze mše svaté. Za pár minut dorazil i zbytek debatujících a během hodinové diskuse se účastníci debaty hodně nasmáli (mj. když J. Strach zvítězil nad O. Vetchým v páce).
Nadešel čas obědu. Tradičně jsem vyrazil po kolonádě do zóny Plzeň a cestou jsem u Vodafone parku potkal bratry Ployhary – Davida (kameramana) a Jirku (herce). Měli jsme radost, protože konečně nadešla chvíle si popovídat o Andělské rapsodii, dalších tvůrčích plánech i filmech, které jsme viděli.
Odpoledne jsem napsal Adamovi Poláčkovi, že ho zvu na pivo do Plzně. Shodou okolností také plánoval dát si oběd v Plzni, na který už ale zřejmě z finančních důvodu nevydávaly jídelní kupony, a tak jsme si tam za půl hodiny na místě domluvili sraz. Před restaurací jsem pozdravil T. Kapinuse, který dnes ojížděl, a pak jsme si s Adamem u piva nezávazně povídali. Během rozhovoru mi zavolal O. Vetchý, aby mi popřál štěstí na natáčení, který mě další týden čekalo, i úspěchy ve studiu, já mu poděkoval za to, jaký je slušný a vzácný člověk, a rozloučili jsme se s vizí, že se třeba jednou setkáme na place pracovně.
S Adamem jsme se už předešlý den shodli, že nás oba zajímá vidět asijský film Na kordy o bratrské lásce z Hlavní soutěže. Vydali jsme se (já letos prvně) do Lázní III, stoupli si do fronty a doufali, že na nás vyjdou místa v sále. Sotva jsme se zařadili, oslovily nás dvě dámy a nabídly nám dva lístky navíc. Sedli jsme si do mého neoblíbeného sálu, kde většinou bývá nesnesitelné dusno, a sledovali příběh. Snímek se nám moc líbil. Vyzdvihl bych procítěné vnitřní herectví hlavních postav dvou bratrů a jejich skvěle napsané dialogy s drobným humorem, příjemné tempo s nenápadným střihem, hezká prostředí, práci se změnami v ostrosti a stylizované napínavé finále v jedinečné atmosféře, na níž divák visí jak na tenké niti, která se kdykoli může přetrhnout. Také jsem si hned zezačátku všiml, že kamerově se používaly většinou centrální statické kompozice nebo pomalé jízdy, které děj nijak nerušily, ba naopak ho citlivě vyprávěly, a ve zvukové dramaturgii vynikaly zdůrazněné ambienty.
Po projekci jsem sprintem přeběhl do Malého sálu Thermalu abych stihnul vidět další Kafkovský film – legendární Proces od O. Wellse. Do sálu jsem dorazil jen tak tak na 18. hodinu, kdy už se promítaly festivalové minuty. Abych nerušil, sedl jsem si hned do první řady a plně si vychutnal tento kinematografický klenot. Moc se mi líbila atmosféra filmů-noir s prvky surrealismu v přechodech mezi prostředími, a z hlediska syžetu také kreslený prolog a originálně pojaté závěrečné titulky, čtené samotným O. Wellsem, který se také neopomenul obsadit do symbolické role advokáta hlavní postavy. Zajímavá na filmu byla i práce s komparsem, který se jevil spíš jako surrealistická nejednoznačná kulisa. Jediné, co se mi na snímku nelíbilo, byla jeho ukecanost. Nicméně, když se setká předloha F. Kafky, režie O. Wellse a v hlavní roli A. Perkins (Norman Bates z Hitchcockova Psycha), může si být divák jistý zaručenou kvalitou poctivé kinematografie.
Ve stejném sále film sledoval i herec Matěj Havelka s přítelkyní. Počkal jsem tedy na ně před kinem, pozdravili jsme se a nabídl jsem jim, abychom si společně dali pivo v Plzni. V horním VIP patře jsme se prodrali houfem diváků, kteří si natáčeli sólo-koncert saxofonistky, hrající píseň Skyfall od Adele, Matěj s přítelkyní si vyzvedli pivenky a rozhodli jsme se, že si dáme večeři v McDonaldu.
Ve 22:00 začínal v Karlovarském městském divadle western Až na konec světa, který režíroval další letošní host festivalu – V. Mortensen (alias Aragorn ze ságy Pán prstenů). Matěj si přál jej zhlédnout, a tak jsem ho doprovodil ke schodům divadla, kde vyčkal, zda ho pustí na volná místa. Během chůze po kolonádě nás zastavilo asi 7 lidí, kteří se s Matějem chtěli vyfotit. Zatímco Matěj čekal u divadla, já zkusil v Thermalu vystát frontu před Kongresovým sálem na roadmovie Benzinová duha o partě pěti kamarádů, kteří jedou na pohodový výlet za svobodou. Byť se na první pohled zdálo, že je bez šance se do sálu dostat, tak jsem byl vpuštěný a našel jsem i celkem dobré místo – v řadě, kde seděl i A. Poláček, kterému někdo věnoval lístek. Jenže snímek úplně nesplnil má očekávání. Po domácku natočené záběry z videokamery/zadní sedačky auta/první osoby střídaly záběry jakoby tradiční, jenže celkový dojem působil spíš dokumentárně – a hlavně hrozně dlouze. Není divu, že jsem usínal, abych nabral síly na půlnoční promítání, na které jsem si rezervoval vstupenku.
Ještě když běžely závěrečné titulky Benzinové duchy, přeběhl do protějšího Malého sálu, kde na mě z jedné z řad zamával A. Niezgoda, a posadil se vedle A. Poláčka, tento den už na pátou projekci (čímž jsem poslední festivalový večer potvrdil svůj rekord). Jihokorejský akční film Psanci: Potrestání, který mi už v přechozích dnech doporučoval T. Urban, mě nadchnul a vzbudil. Navzdory pozdním hodinám jsem vůbec neměl potřebu usínat. Naopak jsem se mimořádně bavil. Do akce diváka vtáhla už extrémně dramatická thrillerová scéna z expozice, a pozornost pak udržovala jak dynamická kamera, tak kompaktní scénář, skvěle vykreslené postavičky, obsazené báječnými herci, hlasitostně stylizované zvukové efekty při bitkách, a skvěle časovaný a střihaný humor. Největší sympatie si nejen u mě zaručeně získala hlavní postava bezskrupulózního osobitého detektiva Seok-do Ma, který v lecčems připomínal asijského D. Johnsona. Podtrženo, sečteno: poslední noční film pro mě byl úžasným zakončením festivalových projekcí a potvrdilo se mi opět, že produkce Jižní Korey je prostě jistota.
S Adamem jsme si vyměnili své dojmy a počkali před akreditačním centrem Thermalu na Štěpána Chaloupku, až se po směně převlékne do civilu. Zatímco jsme čekali, kousek od nás tancovala skupinka slečen, na vnitřní straně červeného koberce na hit H. Montany a Dlouhou noc. Improvizovaná diskotéka mě zaujala, a protože tato noc byla pro mě ve Varech letos poslední, rozhodl jsem se také samovolně slavit. Doprovodil jsem Adama se Štěpánem kousek cesty z Thermalu, rozloučil se s nimi a vydal se vstříc noční karlovarské jízdě. Nejdříve mě kroky zavedly ke stánku naproti zóně Plzeň, kde jsem si objednal Birell, se kterým jsem došel do KVIFF.TV Parku, a tam si užil pořádnou taneční party s DJ. Trsání mi ale nestačilo a něco mě vnitřně táhlo do Efka, abych si vypil rozlučkový drink. Tak jsem si na terase Thermalu objednal skleničku Prosecca a v tom mě přes rameno plácnul Adam Cvinger. Za pár sekund se k nám přidal i Dan Tychtl, který mi produkčně pomohl vymyslet, jak strhnout z výstavní barové zdi plakát k Vlnám, visící až u stropu (poslední večer se totiž plakáty mohly rozebírat): stoupl jsem si na lavičku a za přihlížení italsko-švédského filmaře, který se dal s Danem do řeči, jsem násilím strhl (a roztrhl) svůj úlovek. Ještě jsem se stihl pozdravit s Bárou, která tudy procházela, a v uvolněné noční pohodě jsem se s Adamem a Danem srdečně rozloučil. Inu, byl to spontánní veselý večer – a takové mám nejraději.
DEN 8.
Odjezdový den jsem vstal tak akorát, abych si stihl zabalit, opustil byt, za krásného slunného počasí prošel kolonádou, naposledy využil ve VIP salonku Plzeň zbylé pivenky a od sympatické, usměvavé slečny, v níž jsem od prvního dne našel zalíbení, jsem dostal i poslední jídelní kupon, který jsem využil na oběd. Zatímco jsem si vychutnával dančí ragú s opečenými brambory a restovanou zeleninou jsem v online videotéce sledoval další letošní český filmový hit – dokument Janžurka od režisérky T. Remundové – který jsem v pohodlí na své notebooku dokoukal v autobuse cestou do Prahy. Dokument se mi velmi líbil z hlediska nekonvenčního námětu a formy, která legendární českou herečku prezentovala v základě na velmi osobních situacích z běžného rodinného života, a otevřeně mluvila o jejím dětství, rodině i postojům k tehdejšímu komunistickému režimu, včetně problémů a změn v názorech v průběh času. Dokument záměrně nezmiňoval zdaleka všechny slavné divadelní, filmové a televizní role I. Janžurové, ale využil jen několik z nich (včetně audiovizuálních ukázek), které se posloužily podle souvislosti se zvraty v jejím životě. Portrét nepostrádal humor, napětí, drama, cit, fotky z osobních archivů, originální snímání rozhovorů a využívání osobitých motivů a symbolů (jeden za všechny – želvy).
Domů jsem se vrátil se smíšenými dojmy z letošního 58. ročníku KVIFF. Odnesl jsem si z něj rozmanité zážitky, vzpomínky a nezapomenutelné tragikomické historky a rozhodně na něj budu navždy s radostí vzpomínat.