Den #1
Na 57. ročník mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech jsem přijel v den zahájení (30. 6. 2023), tedy den po mých bakalářských státnicích. Do města jsem dorazil v půl šesté, abych v 18:00 stihl zahajovací ceremonii ve Velkém sále hotelu Thermal. Převlékl jsem se do obleku a prošel lázeňskou kolonádou s otevřeným deštníkem, protože nesnesitelně pršelo. K červenému koberci u hotelu Thermal jsem dorazil chvíli po 18. hodině, takže jsem uvítací proslov Jiřího Bartošky z Velkého sálu sledoval v přímém přenosu na venkovní velkoplošné obrazovce.
Přes moji školu (FAMO v Písku) jsem měl prvně v životě zařízenou akreditaci. Proto má první cesta mířila k pokladnám, kde jsem si vyzvedl kartičku se svým jménem, fotkou a oranžovým označením “Film Industry”, k níž jsem dostal také program speciálních projekcí pro Industry, společně s QR kódem na web s kontakty akreditovaných profesionálů, portálem pro domlouvání schůzek a harmonogramem Industry akcí. Festivalovou přehlídku světové kinematografie odstartoval po zahájení dlouho očekávaný Královnin gambit, za účasti představitelky titulní role, švédské filmové hvězdy Alicia Vikander. Do plného sálu jsem se nestihl dostat načas, nicméně jsem měl šanci snímek zhlédnout ještě ten samý den v Kongresovém sále v druhé projekci. Před 22. hodinou jsem si tedy stoupl do fronty před sál, jelikož jsem neměl rezervovaný lístek. Projekční sál byl kompletně zaplněný, ale uvaděči všem čekajícím zájemcům naštěstí dovolili nad kapacitu sedadel sedět aspoň na zemi. Velké kostýmní drama mě nadchlo svou výpravou, kamerou a dokonalými hereckými výkony. Vedle zmíněné titulní role exceloval v netypické a náročné roli anglického panovníka, Jindřicha VIII., Jude Law, jehož expresivní výkon byl naprosto úchvatný a dechberoucí. V mnoha naturalistických scénách mi běhal mráz po zádech a tuhla krev v žilách. Film skončil po půlnoci a já se přesunul k pódiu před hotelem Thermal, kde probíhal koncert první z hvězd letošního ročníku, Russela Crowa, a jeho kapely. Legendární gladiátor s malou pauzou na cigaretu přijal aplaudovanou výzvu nadšeného publika a hrál i zpíval, s tekoucími potoky potu, pekelné hity téměř 2 hodiny. První den tradičně uzavřel velkolepý barevný ohňostroj.
Den #2
První z očekávaných událostí druhého dne byla premiéra digitálně restaurovaného snímku režiséra Evalda Schorma Každý den odvahu (1964) za osobní účasti představitele hlavní role, Jana Kačera, a tehdy začínajícího kameramana, Ivana Šlapety, který na filmu pracoval jako asistent. Ve Velkém sále oba tvůrce uvedl programový ředitel Karel Och a s ikonickou krátkovlasou překladatelkou do angličtiny s nimi vedl vzpomínkový rozhovor o okolnostech vzniku díla. I. Šlapeta s laskavým humorem vyprávěl veselé historky z natáčení (například jak požil prášky na zvýšení testosteronu) a zádumčivý J. Kačer přečetl sepsanou řeč o smyslu a významu filmu, kterou zakončil přejícím heslem:
Vítám vás na premiéře čistého filmu o pokoře a nepokoření, o laskavosti a přátelství. Vítám vás za všechny, kteří tu s námi jsou. Každý den odvahu!
Načež sklidil potlesk vestoje. Stejný, zasloužený aplaus zazněl i po skončení projekce. Děj filosofické úvahy o deziluzi z komunistických idejí měl příjemné tempo, J. Kačer s Janou Brejchovou v hlavních rolích excelovali, a také jsem oceňoval komediální dialogy a situace, o které se postarali herci vedlejších postav - Vlastimil Brodský jako primitivní komunista s prázdnými větami, jeho náruživá manželka v podání Jiřiny Jiráskové a nezapomenutelný Václav Trégl jako poťouchlý manžel bytné, který dělá vše proto, aby zlikvidoval její kočku. Scenárista A. Máša u všech charakterů špičkově pracoval s dialogy.
Odpoledne přijel do Varů spolužák Matěj Matouš se svým kamarádem Matyášem. Setkali jsme se u červeného koberce, kam přijel R. Crowe, aby ve Velkém sále uvedl film. Přes davy lidí jsme ho skoro neviděli. Já jsem toho nelitoval, jelikož předchozí den na koncertě jsem “gladiátora” viděl pár metrů před sebou, jak na pódiu hrál jako o život. Matěj si pak byl vyzvednout dva festivalové pasy a merch, který vyhrál v instagramové soutěži a začal vybírat filmy, na které by se chtěl s kamarádem dostat. Nějakou dobu jsme si přátelsky povídali, mimo jiné taky o investicích do budoucí tvorby, a před 16. hodinou jsme přešli ke Kinosálu C, abych prvně využil svoji akreditaci na speciální projekci pro Industry, tedy pro mě. Na Industry projekci jsem se svoji kartičkou dostal vždycky, protože sál nikdy nebyl kompletně zaplněný, nicméně do sálu bez akreditace bohužel nepustili Matěje s Matyášem. Francouzský historický snímek Ve jménu cti jsem tedy zhlédl sám. Děj filmu se odehrával na konci 19. století, v době, kdy pro zachování cti muži vyzývali své protivníky na souboj na život a na smrt. I s přihlédnutím na feministickou linku, v níž se vedlejší hrdinka snaží prosadit rovnoprávnost žen také na půdě osobních soubojů, musím ocenit úžasnou atmosféru, skvělé herectví, tempo, výpravu a sugestivní kameru. Film je skutečnou dobovkou, k jejímuž vykreslení pomohly všechny filmové složky. Struktura příběhu je rovněž velice dobře udělaná. Byť se v podstatě vypráví od jednoho zápasu ke druhému (jak šermířskému, tak pistolovému, a nakonec i skvěle zrežírovanému souboji na koních), autoři dostatečně věnovali prostor pro dialogové scény, přechodné obrazy z trénování šermu i momenty vydechnutí. Velké “bravo” vzkazuji režijně i střihově zvládnutým momentům překvapení v jednotlivých scénách.
Když film skončil, přešel jsem vedle do Kinosálu A , opět bez přátel, zhlédnout polský film Imago. Má očekávání podle anotace se nenaplnila. Příběh byl zdlouhavý, opakující se, a vlastně i hlavní hrdinka “rockerka” mě dost brzy přestala zajímat, protože její dekadentní vystupování v barech, coby undergroundový odboj proti komunismu, se cyklicky opakovalo. Z kina jsem vyšel unavený. Spojil jsem se s Matějem, který čekal v řadě před vchodem do Velkého sálu, aby stihl příjezd další oceňované zahraniční hvězdy, Ewana McGregora (alias Obi Wana Kenobiho ze ságy Star Wars), a ideálně se s ním vyfotil. Seběhl jsem tedy se svoji akreditací dolů k němu a společně jsme čekali. Když po červeném koberci vstoupil rytíř Jedi do hotelu, začal se všem podepisovat a my se chystali na fotku. Akorát že asi dva metry od nás stál O. V. Untermuller (alias Kluk s kamením), který s ním ulovil fotku a zřejmě mu musel říct něco nepěkného, neboť od té chvíle už McGregor všechny ignoroval - včetně Matěje, kterému ochranka těsně u dveří odstrčila natahovanou ruku. Matěje to vytočilo, ale aspoň jsme se poté dostali do Velkého sálu na projekci filmu Druhá šance, v němž si hlavní role zahrál Ewan se svoji dcerou Clarou McGregor a při slavnostním uvedení byl rukou prezidenta festivalu, Jiřího Bartošky oceněný Křišťálovým glóbem za mimořádný přínos světové kinematografii. Film jako takový fungoval jako zajímavé roadmovie. Ewan, otec, hrál výborně, ale Clara jako dvacetiletá dcera nehrála svoji rolu dvacetileté dcery, závislé na drogách, úplně přesvědčivě. Naopak vypadala moc dospěle a rozumně. Jednotlivé epizody z cesty fungovaly docela dobře, jenom závěr filmu mě sváděl ke spánku. Pravděpodobně se jedná o psychologickou analýzu vztahu milujícího otce a postpubertální vzdorující dcery, jenže herecky by se na roli Clary dalo ještě hodně pracovat.
Den #3
Třetí den ráno jsem zašel do Kongresového sálu hotelu Thermal na projekci filmu Pohrdání (Le Mépris), restaurovaného k příležitosti šedesáti let od doby vzniku. Časoprostor byl velice sympatický - prostředí filmového průmyslu, v němž je americkým producentem najat hlavní hrdina Paul, aby přepracoval scénář k filmu, který má adaptovat velikán německého expresionismu Fritz Lang, jenž ve filmu ztvárnil sám sebe. Podmínky vzniku připravovaného filmu nicméně zásadně ovlivňují osobní vztah Paula s jeho manželkou Camille. Od ikony francouzské Nové vlny, J. L. Godarda, jsem zvyklý na jeho způsob vyprávění, takže jsem měl trpělivost s dlouhými sekvencemi, kterým pomohl sice stále se opakující, avšak silně emocionálně působící hudební leitmotiv. Narozdíl od jiných Godardových filmů, zde se vůbec nepoužívala ruční kamera. Naopak statické nebo panoramatické širokoúhlé záběry, ilustrující krásné rozlehlé lokace u moře. Z tohoto úhlu pohledu se jednalo o nádhernou podívanou, a řekl bych až filmovou poezii milostného vztahu.
V poledne jsem přešel do kina Čas na projekci belgického fantaskního dramatu s prvky psychologického a mysteriózního hororu Ztracené děti. Snímek osobně uvedla belgická režisérka a vyzvala diváky k diskusi po skončení promítání. Příběh vyprávěl o čtyřech sourozencích, kteří zůstali opuštěni ve starém domě uprostřed lesa, z něhož se nemohou dostat, přičemž hlavní hrdinka Audrey, nejmladší z dětí, se svojí bujnou fantazií vnímá v okolí tajemná monstra. Režisérka vytvořila psychologickou metaforu strachu a dětských bolestí ve vztahu k rodičům, kteří žijí odděleně od sebe, a použila k tomu zajímavé motivy. Také dětští herci hráli uvěřitelně a skvěle zvládali scény s napětím, díky čemuž se drželo dobré tempo a divákova pozornost. Avšak zakončení mě zklamalo, jelikož šlo víc o symbolismus než o opravdové vyústění - což byla na ambice tohoto projektu škoda.
Jako člen Industry jsem měl povinnost účastnit se alespoň tří Industry akcí. K tomu jsem využil odpoledne v Lázních I. Blok tří moderovaných debat trval celkem 3, 5 hodiny - první hodina se věnovala tématu transformace Státního fondu kinematografie, kterou uvedl přímý přenos z tiskové konference ministra kultury a jeho náměstka (mého učitele z vysoké školy), v němž představili nový návrh zákona o systému filmových pobídek, a v debatě pokračovali ředitelka fondu, H. Bezděk Fraňková a její kolega P. Martinek. V druhé debatě zrekapitulovali výsledky české audiovizuální produkce z r. 2022 zástupci Asociace producentů v audiovizi (APA) a poslední fórum se týkalo aktuálních příležitostí pro rozvoj filmu a seriálů skrze VOD platformy, za účasti zástupců společnosti Netflix, Voyo, APA a ARAS. U všech debat byl prostor pro otázky a jednotlivé diskuse byly velmi přínosné.
Večer jsem se přes kamaráda z FAMU dostal na soukromou APA party, kde byl toho večera uveden do Síně slávy český producent a uznávaný pedagog Jiří Kalista. Certifikát o členství mu za velkého potlesku předal herec Jiří Lábus, a poté už večer pokračoval ve své vlastní zábavě. Surrealistickou pohybovou přehlídku company, skládající se z potápěčů, baletek, snové svítící ženy na chůdách a vodičů létajících racků na tyči, brzy vystřídal DJ, a na parketu uprostřed areálu se tančilo jako o život. Večer jsem kromě tance využil k několika rozhovorům s lidmi z oboru a nasycení z výtečného rautu.
Den #4
Následujícího dne, potom co jsem se vyspal, jsem se v Café Pupp setkal s náměstkem ministra kultury, jeho pomocníkem, kolegou, a později se k nám přidal i režisér Rudolf Merkner. Během našeho dvouhodinového sezení u láhve Proseca povozilo po Varech Aňu Geislerovou, oblečenou v šatech nadace Pislner Urquel s motivy pivních bublinek, malé závodní autíčko, prošla kolem nás Livie Klausová a také ministr kultury. Tou dobou z Varů odjel Matěj s Matyášem do Prahy, ale před tím dopoledne stihli ještě zkouknout japonský animovaný film Suzume, který se jim údajně moc líbil.
Po obědě jsem šel do Kinosálu A zhlédnout dokument Say Godbye. Bohužel dvouhodinová cesta francouzského filmaře za svým idolem Godardem se neúnosně vlekla a prostřihávala výpověďmi o vlastní tvorbě dokumentaristy, a tak se těžko udržela pozornost. Koncept mě v programu sice okamžitě zaujal, ale byl zmatkovitě uchopený, takže jsem po vytrpěných čtyřiceti minutách ze sálu odešel a pozdravil se se spolužákem Kubou Zajícem a dalšími studenty z FAMO, kteří pokračovali svůj program v Domě ČT. Kuba mi prozradil úžasnou informaci: existenci videotéky, v níž si s akreditací mohu pustit jakýkoliv film letošního ročníku, pokud je už zpřístupněný. Neváhal jsem a šel si hned zařídit vstup na 3 hodiny, během něhož jsem mohl pohodlně zhlédnout jeden z hitů tohoto roku - a sice československé drama s trochu hororovým nádechem Úsvit. Perspektivní příběh na současné téma o uvědomění si pohlaví, pojatý jako dobovka, zasazená do Baťovské éry, měla velké ambice a v celku je naplnila. Eliška Křenková v hlavní roli byla velmi chladná a nepříjemná, ale naštěstí ji sekundoval filmový manžel, úžasný Miloval König, a v epizodní roli továrníka Ladislav Hampl, nalíčený dokonale na Tomáše Baťu. Samotné téma o hermafroditismu a skutečnosti, že muž, který porodil, přichází na to, že je vlastně ženou, mi už připadalo hodně absurdní a směšné, avšak pro dnešní světový trh žádoucí. Z řemeslného hlediska bych oceňoval kameru, animované sekvence citací knihy uznávaného profesora a skvělou výpravou.
Zatímco jsem seděl ve videotéce, dorazil do Varů taky spolužák z režie Stefan Lambert, takže jsme pak s partou studentů z nižšího ročníku popili a já s Kubou jsme ve 22h došli do kinosálu hotelu Pupp na australský film-noir Limbo. V honosném sále se těžce dýchalo a dlouhé statické filmové vyprávění s nepatrnými střihy mě uspávalo. Dialogy s australským přízvukem jsem nevnímal, takže ani pořádně nemám povědomí o ději. Spíše jsem si film když už, tak užil vizuálně, neboť široké záběry s dlouhými pohyby herců krásně popisovalo australskou krajinu.
Den #5
Další den ráno jsem se opět účastnil Industry programu. V Press & Média místnosti hotelu Thermal jsem si vyslechl debatu s Radou St. fondu kinematografie, na jejíž závěr jsem pozval i Stefana, aby si poslechl argumenty tvůrce, který žádal od Rady konkrétní vysvětlení procesu výběru a objektivitu jejich členů. Po obědě jsem přešel do Vodafone zóny na promítání filmu Osamocený, kde se režie ujal můj spolužák kameraman David Lekeš, po němž následovala diskuze s tvůrci, nejen o tomto filmu, ale také o absolventském filmu Bělásek, kde David pracoval jako hlavní kameraman. Potěšilo mě, že film přilákal hodně návštěvníků, kteří třeba jen procházeli Dvořákovými sady, a že na ně zapůsobil tak, jak si David a celý štáb přáli.
Hned po diskusi mně navazovala rezervace ve videotéce, kde jsem dokoukal dokumentární snímek slovenského režiséra o A. Dubčekovi, pod titulem Všetci ľudia budú bratia. Snímek mě zaujal záběrováním výpovědí. Zpočátku totiž i proto, že skoro všechny záběry byly statické a působily dokonce, jako by byly inscenované, respektive vystřižené z hraného filmu. Velmi oceňuji, že autor dílo pojal objektivně, bez jasného autorského názoru na osobnost jednoho z nejslavnějších slovenských politiků. Střídání výpovědí s původními dokumentárními záběry je vyvážené a působí jednotně. Některé sekvence např. naturalisticky zaznamenaná prasečí jatka naopak vytváří u diváka stejný pocit jako doba, v níž A. Dubček politicky působil. Pak jsem se ještě zúčastnil debaty o koprodukcích přes francouzskou platformu v angličtině a den jsem ve 21:00 uzavřel projekcí francouzsko-belgického filmu Říše zvířat, který zahajoval poslední ročník MFF v Cannes. Do sálu jsem přišel o pár minut po začátku filmu, ale i tak jsem se stihl zorientovat v příběhu, jež vyprávěl o blízké budoucnosti, kde se část populace mění v hybridy zvířat a vláda tyto hybridy izoluje ve speciálních rezervacích, z níž ovšem někteří jedinci uniknou. Námět byl podle mého názoru zvládnutý velice důstojně, s žádoucími vizuálními efekty, dobrou strukturou, tempem, vhodnými hereckými výkony a citlivou hudební složkou. Pointa mě ponoukla k očekávání druhého dílu, ale snad i bez něj v divákovi film zanechá myšlenku, jak asi příběh pokračoval. Proto film hodnotím jako jeden z nejlepších, které jsem an festivalu zhlédl.
Den #6
Šestý festivalový den (ve středu) jsem šel natěšený na tříhodinový jihoamerický film Defraundanti, rovněž prezentovaný v Cannes. Opět jsem musel v půli filmu sál opustit, protože má trpělivost nesnesla vedlejší zdlouhavé epizodické linky, v níž se snažili hrdinové získat pozornost diváků. Vyšel jsem ven, pozdravil Stefana a vrátil se jenom na finále Defraudantů. Nijak zvlášť mě nenadchlo. Ve 13:30 jsem si divácký zážitek vylepšil italským koprodukčním filmem Papežův zákon (Rapito), jehož syžet vyprávěl osud židovského chlapce, uneseného papežským stolcem pod domnělým udáním, že byl pokřtěn, až po jeho dospělost. Celková atmosféra filmu mě ohromila a byl jsem jí nadšen. Zvlášť bych vyzdvihl obrazovou složku (kameru, svícení, kostýmy), ale i skvělou dramaturgii a ohromující herecké výkony. Představitel postavy papeže Pia IX., P. Pierobon, a jeho mistrovské provedení samolibého a zlého Svatého otce, pro mě zůstane nezapomenutelným.
V 19h jsem v Karlovarském městském divadle zhlédl za přítomnosti tvůrců další ze zahraničních favoritů - a sice íránský film Temná hmota, pojatý ve stylu francouzské Nové vlny o touze filmovat, a vůbec audiovizuálně realizovat své myšlenky. Kamera, záběrování, vedení herců, dialogy i černobílé pojetí mě skutečně navrátilo do 60. let evropské kinematografie a výsledně na mě dílo působilo jakž takž dobře. S Kubou, Stefanem a Viktorem Horákem (absolventem katedry scenáristiky na FAMO) jsme potom tančili na koncertě Midi Lidi v Mattoni Live Baru, a Viktor se pak se mnou vrátil do Kongresového sálu na půlnoční projekci hororu Narušitel. Po pár minutách od zahájení projekce jsem usnul a probudil se až tak v půlce filmu - čili jsem prospal celou expozici. Příčina je jednoduchá: příběh mě vůbec nazaujal. Také Viktor byl zklamaný, stejně jako Stefan s Kubou, kteří zase ve stejnou dobu viděli německou sci-fi Kapitán Teplomet zachraňuje svět.
Den #7
Následující dopoledne jsem si ve videotéce pustil absolutní špičku současné kanadské produkce a adepta na výherce v Hlavní soutěži Red Rooms o nebezpečnosti dark webů. Herečka hlavní postavy Kelly-Anne geniálně hrála ženu posedlou vrahem, který měl na svědomí brutální vraždu tří dívek, a při některých scénách mě z expresivního herectví až mrazilo. Násilí ve filmu je vyprávěno jen pomocí zvukové složky - vraždu dívek, kterou si vrah natáčel a sdílel na dark webu, divák jen slyší a sleduje přitom Kelly-Anne s její známou (jež je rovněž vrahem fascinována, ovšem tak, že popírá jeho vinu), jak si nahrávku pouští na počítači. Dlouhý statický záběr z pozice počítačového monitoru, v temném pokoji, bez jediného střihu, a také nasvícení obličejů obou žen nutí diváka soustředit se na jejich mikromimiku a s děsivě brutální zvukovou nahrávkou šokuje, protože hrůza pochází z tušeného. Divák se chtě nechtě podřízuje vůli domýšlet si a pracovat se svojí fantazií. Z tohot hlediska je vyparávění ve vztahu k publiku mimochodem dost sadistické a odkrývá v něm různé perverzní a brutální pudy. Také vyústění filmu není konkrétní, a o to děsivější… Při neobvyklém diváckém zážitku z filmu s právě takovým tématem a zpracováním si jen pokládám výhružnou otázku: Co vlastně diváka v dnešním filmovém světě vzrušuje a zajímá?
Odpoledne jsme šli v početné skupině hodinu před začátkem projekce čekat do fronty před Velký sál hotelu Thermal, abychom se v 17h dostali na íránský biják Fremont. Námětem jest imigrace afghánské dívky do USA, kde pracuje v továrně na výrobu koláčků pro štěstí. Dlouhou dobu přes expozici jsem se obával, že opět budu mít tendenci upadat do mikrospánku, ale naštěstí mě a i mé spolužáky v jedné rozhodující scéně probudila práce s černým humorem, od níž se pak odvíjel humor celého zbytku filmu, využívaný u téměř všech vedlejších postav jejich hereckým vedením i střihem. Po skončení filmu jsem se venku během půl hodiny nadechl, napil drinku a zase se ve 20:00 vrátil do Velkého sálu, abych v přízemí zhlédl námětově zajímavý Vítr vane, kam chce. Bohužel očekávání se nenaplnilo a film mě naopak zklamal a znejistil. Byť jsem se snažil dlouhé sekvence rozhovorů dvou hlavních postav vydržet, často jsem koukal spíše do telefonu nebo usínal. Navíc poslední třetina filmu mně nepředala srozumitelné uzavření (minimálně motivy a úmysly). Ačkoli jsem čekal lepší a jasnější poselství, tak mě aspoň pobavila asi dvanáctičlenná italská delegace tvůrců, kteří vypadali velice sympaticky a umělecky. Akorát, že režisér M. Righi zřejmě neuměl dost dobře anglicky, tak film uváděl v italštině. Pro překlad do češtiny k sobě měl s sebou mladou slečnu a vedle ní ještě stála veřejnosti dobře známá malá krátkovlasá překladatelka, která sálu překládala češtinu ještě do angličtiny. Proslov režiséra s aplausem se tedy opakoval v dvou jazykových verzích, což samo o sobě zdržovalo čas vyhrazený pro projekci, a navíc se režisér natolik umělecky rozpovídal, že programový ředitel K. Och nervózně přešlapoval a nenápadně přišel k producentovi filmu, stojícímu stranou, že na jeho komentář už bohužel nezbude čas. Nekonečný projev, se dvěma překladatelkami rapidně popisujícími několik stránek bloku s poznámkami, byl naštěstí popohnán a když si delegace usedala do V.I.P. řady uprostřed hlediště, na pódium přišel tradičně položit stojany s mikrofony ikonický kulhavý stařeček ve vestě, kterému podle zvyku celý sál nadšeně tleskal. Italská delegace žila v mylném domnění, že aplaus patří jí.
Po tomto zážitku jsem se šel na chvíli provětrat so Dvořákových sadů, kde popíjeli spolužáci. Čtyři z nás jsme měli ještě lístky na půlnoční projekci finsko-britského westernu Sisu. I když anotace zněla velice zajímavě, po téměř 5 hodinách sezení ve Velkém sále jsem se strachoval, že tento film už divácky nezvládnu, a docela vážně jsem přemýšlel, že bych lístek nechal na festivalové nástěnce, aby si jej na poslední chvíli vzal někdo jiný. Spolužáci také chtěli nechat lístky propadnout, jenom jediný Kuba Zajíc se nedal zlomit společností a alkoholem, vzal i lístek Stefana, aby jej někomu věnoval, a vyrazil se mnou zpět do Velkého sálu. Po pár minutách sledování snímku jsme věděli, že jsme neudělali chybu a že naopak kolegové z party mohou litovat, že dali přednost rozlučkovému večírku s festivalem. Příběh uvedla animace mapy Evropy v roce 1943 s audio-komentářem vysvětlujícím válečnou situaci a význam finského výrazu "Sisu", a následně nás přesunul k hlavní postavě - starému finskému zlatokopovi, kterého rýžování v řece přivedlo na zlatou žílu. S nugety v kapsách se vydává na cestu do civilizace, jenže se střetne s kolonou nacistů, kteří vedou taktiku "spálené země", takže on sám, na chatrném koni a s malým pejskem nemá šanci na přežití. Brzy se tento dojem vyvrátí v hluboký omyl, jelikož zlatokopovi dojde trpělivost a překvapivě brutálně zneškodní přesilu esesáků. Od té chvíle si nás film získal, poněvadž hlavní postava je opravdovým hrdinou, zdánlivě naivně bojujícím proti tankům a samopalům v několika bizarních, ale geniálně funkčních scénách, připomínající charakterově nesmrtelné bojovníky S. Stalloneho a formálně westerny Q. Tarantina. Zlatokopa, Rudou armádou přezdívaného "Nesmrtelný", totiž opravdu nic nezabije a celá nacistická divize to od něj odnese. Ačkoli je fabule přitažená za vlasy, divák absurditu díky oscarovému hereckému výkonu hlavního hrdiny, kameře, střihu i práci s hudbou přijímá, a já jsem dokonce v kině vykřikl při jedné scéně "Wow!" (Což se mi u filmu nestává téměř nikdy.) Černý humor, se kterým se mistrovsky pracuje až do poslední repliky, i syžetová práce s názvy kapitol vytváří z filmu klenot, který může právem sekundovat současné světové kinematografii a všem ho doporučuji.
Den #8
Z Karlových Varů jsem odjel den před oficiálním ukončením festivalu. Dopoledne jsem si na hodinu a půl naposledy zašel do videotéky, abych zhlédl krátký film Electra od režisérky Dariy Kashcheevy (nositelky studentského Oscara za film Dcera, 2019), o němž předchozí den mluvili spolužáci, že ho viděli v bloku krátkých filmů. Nově vyprávěný Elektřin komplex byl vizuálně velice zajímavý. Nejvíce asi zvolením animované techniky pixilace (pookénkové snímání herců jako neživých předmětů), kostýmy, motivy a expresivním pojetím, který celkově výrazně citoval J. Švankmajera. Přestože mi takovýto surrealisticko-perverzní přístup není blízký, oceňuji uměleckou kvalitu díla. Zbývajících 45 minut, které mi ve videotéce zbývaly, jsem využil k rozkoukání českého sociálního dramatu Přišla v noci. Z dostupných snímků mě v programu tento titul zaujal námětem, jak poměrně klidné soužití dvou mladých lidí naruší návštěva matky, jež se u mladých partnerů usadí a z domácnosti vytvoří psychické peklo. Oceňoval jsem relativně neznámé herecké obsazení hlavních rolí (vyzdvihuji zejména nesnesitelně manipulující tchýni v podání S. Pekové), které postavám vdechly punc všednosti, i důstojné řemeslné pojetí. Kdyby mi býval nekončil čas rezervace a nespěchal bych na oběd, rád bych tento filmový počin viděl až do konce, protože našlápnuto měl velmi dobře.
Podtrženo, sečteno: letošní ročník jsem si konečně po třech letech mohl plnohodnotně užít jako opravdový filmový fanoušek/filmař, který na festivalu chce koukat na filmy a ideálně vidět to nejlepší ze světové tvorby. Díky akreditaci od školy jsem tak neměl problém se dostat téměř na všechny projekce, na nichž jsem toužil být, a z mnoha z nich mám skvělou diváckou zkušenost, kterou budu rád sdílet. A pokud tato pro mě výhodně vzrůstající tendence bude pokračovat i příští rok, tak očekávám V.I.P. registraci se všemi výhodami. Ať žije film!