Druhá nejpopulárnější letní filmová akce po MFF v Karlových Varech, odehrávající se v „srdci Slovácka“, tradičně láká řadu návštěvníků, filmových nadšenců, fanoušků, speciálních hostů i studentů filmových škol – tedy i mě. A protože jsem loni jubilejní 50. ročník z důvodu vyprodaných akreditací vynechal, neváhal jsem letos ani minutu. Po dokončení studia na písecké vysoké filmové škole jsem si totiž slíbil, že v srpnu konečně navštívím i tu letní uherskohradišťskou. Přes webové stránky jsem si druhý den v červenci pohodlně zaplatil akreditaci na celou dobu konání festivalu (naposledy ještě s možností uplatnění studentské slevy) a zároveň se mi bleskově vyřešila i moje úhlavní starost z každého výletu – ubytování. S kamarádem, starším absolventem FAMO v Písku, Jakubem Panovským, který je pravidelným návštěvníkem Filmovky, jsme se dohodli, že spolu a ještě s dalšími přáteli budeme sdílet stan ve stanovém hotelu. Kuba vše efektivně a rychle zařídil, takže já se – kromě shánění dalších nocležníků – nemusel o nic starat.
Den 1.
Do srdce Slovácka jsem odjel v pátek 25. 7. vlakem z Prahy v 9:00. Cesta byla velmi příjemná, s přestupem ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Většina cestujících z původního vlaku přešla stádovitě na vedlejší kolej, kde stál regionální vláček RegioShark, a ten nás dovezl do společného cíle naší cesty. Tak jako při cestování autobusem z Florence do Varů na začátku července, i dnes se zdálo, že se celá republika přesouvá na Filmovku, jelikož všechny spoje vyjíždějící z Prahy od rána vysazovaly desítky cestujících až na malebném nádraží v Hradišti. Já zde vystoupil ve 12:35. Za poměrně příjemného počasí jsem vyrazil pěšky přes Masarykovo náměstí, kolem sochy Slováckého kroje ozdobené květinami v národních barvách, přes davy procházejících lidí, hlavní křižovatku se semaforem, kde tradičně postává několik chodců, cyklistů a pejskařů, a míjel centrum LFŠ – náměstí Míru se stánky s občerstvením, pódiem pro cimbálovku, hlavním kinem Hvězda a kontejnery s výdejem akreditací, kde už se začínaly tvořit dlouhé fronty. Podle jedné z festivalových map umístěné na venkovním panelu jsem vyhledal lokalitu stanového hotelu a před vchodem zahlédl první známé tváře – kamarády a režiséry oscarového snímku Krajan Pavla Sýkoru (Sykyho) s Viktorem Horákem, kteří přijeli ze svatby jejich spolužáka Ondřeje Veverky, a právě se bavili s kolegou, který letos absolvoval na FAMO třetí ročník, Jakubem Duškem. S Kubou jsme si psali už cestou do Hradiště, protože měl tento den svátek, a tak jsme si slíbili, že se v Hradišti, kde on byl letos poprvé, potkáme. Ani jsem nevěřil, že to bude tak brzy. Poté, co se s námi rozloučil, jsme ještě chvíli postáli se Sykym a Viktorem a využili čas, kdy jsme čekali na Kubu Panovského, který tou dobou hledal místo k parkování, k nenucené konverzaci, během níž jsme se hodně nasmáli. Kluci se například ptali, jak to, že na sobě nemám sako. Na což jsem reagoval větou, kterou jsem použil letos v Karlových Varech: „Víš, já nechci být ten sakovitý režisér.“
Kuba s kamarádkou Hankou Cibulkovou dorazili za pár minut a v této čtyřčlenné skupině jsme se přesunuli pár metrů ke vstupu do areálu, kde stály postavené a zařízené bílé stany. Všichni jsme slečnám „v kanceláři“ nahlásili svá jména a přešli do stanu č. 7. Interiér prostorného stanu byl krásně zařízený. Nejenomže měl pevnou konstrukci, kvalitní „dno“ s kobercem i pohodlné nafukovací matrace – navíc disponoval i venkovním osvětlením, napájeným zřejmě solární energií, „lustrem“ s elektrickými svíčkami, odkládacím stolkem uprostřed a příjemnými hotelovými lůžkovinami a povlečením. Já, jako odpůrce stanování, jsem se cítil jako v bavlnce. Každý jsme si přivlastnili své lůžko, vybalili si věci a rozešli se po svých cestách. Kluci plánovali jít se nejprve vykoupat na nedaleké koupaliště a předtím si sehnat plavky. To samé měl v plánu i Kuba, ale nejdříve mě doprovodil k akreditačnímu centru, aby po koupání mohl na festivalu s vyzvednutou akreditací hned fungovat. Jenže když jsme dorazili před kino Hvězda a viděli dlouhatánskou frontu, kterou jsem odhadoval minimálně na dvacet minut čekání, raději se po té náročné svatbě z předchozího večera také rozhodli jít vykoupat. Stoupl jsem si tedy na konec fronty sám a než na mě přišla řada, stál jsem v ní skoro půl hodiny. Akreditovaných lidí bylo vskutku jako každý rok mnoho a ani tři pokladny se třemi brigádníky, kteří kartičky vydávali, nedokázaly odbavování zrychlit. Asi třikrát během mého stání ve frontě vyšla z pokladny jedna brigádnice a oznamovala, že kdo má zájem koupit si na místě samostatné balíčky s určitým počtem vstupenek, nechť se přesune k vedlejšímu „kontejneru“ s nápisem „Festivalové centrum“. Tam nestál nikdo a na její výzvu z dlouhé fronty ani nikdo neodešel. Všichni měli koupenou akreditaci na jméno. Zatímco jsem přešlapoval ve frontě a využil čas k telefonování s mojí maminkou a panem režisérem Zdeňkem Zelenkou, zahlédl jsem a pozdravil další známé tváře – Adama (Ashka) Pýchu z FAMO a kamaráda herce Matěje Poura s jeho partou známých.
Když jsem se konečně dostal k pokladně, nahlásil jsem své jméno, slečna vyhledala pod písmenem „P“ moji kartičku a vydala mi ji. Abych dlouho nezdržoval další čekající za mnou, položil jsem ještě dva krátké dotazy týkající se peněz: 1) kolik stojí program a 2) zda jsou ještě k dispozici vstupenky na slavnostní zahájení a slavnostní zakončení LFŠ. Bez programu jsem se obešel. Vstupenky na slavnostní zahájení s projekcí jednoho z nejvíce propagovaných filmů Karavan už byly vyprodané, a tak jsem si koupil pouze jeden lístek na zakončení, spojené s projekcí českého remaku legendárního filmu Thomase Vintenberga Chlast, tentokrát pod názvem Pod parou. Roadmovie Karavan nabídla ČFTA jako českého kandidáta na Oscara spolu se dvěma dalšími snímky – dokumentem Ještě nejsem, kým chci být, který jsem viděl loni v Karlových Varech, a hraným filmem Sbormistr, inspirovaným kauzou Bohumila Kulínského, který jsem tehdy nestihl. Právě Sbormistra jsem si chtěl na LFŠ rozhodně doplnit. Bohužel kvůli dlouhé frontě jsem nestihl projekci v kině Hvězda od 12:30. Na pokladně mi sice sdělili, že bych s platnou akreditací mohl vejít do sálu i po začátku, avšak raději jsem se rozhodl nejprve aklimatizovat na festivalu, nasát atmosféru a do Hvězdy zamířit až na projekci Apokalypsy F. F. Copoly, která začínala v 15:30.
Jako první jsem od pokladny zamířil do protějšího obchůdku s merchem, kde jsem si koupil památeční placku, a odtud pokračoval do foyer Hvězdy, kde byla instalována vernisáž grafických obrázků Jana Šrámka (autora letošního vizuálu Filmovky) Jak si užít film ze stejnojmenné knihy. Dalším bodem mého plánu byla procházka Smetanovými sady za kinem a prohlídka zdejších stánků, stanů a doprovodného programu. U kiosku vedle altánku jsem si na přivítanou objednal skleničku bílého vína a s vratným kelímkem v ruce se zastavil u stánku Zlínského kraje, kde holčička se svojí babičkou přiřazovala na magnetické tabulce jména osobností kraje k jejich fotkám. Zaujala mě nejen tato činnost, ale i propagační materiály a nabízený merch. Mladá paní ze stánku mě laskavě informovala, za jaké aktivity je možné merch získat: buď za vyplnění lehčího kvízu pro děti, těžšího kvízu pro dospělé, nebo také za splnění úkolu se slepou mapou.
„Ta by mě zajímala. Měl bych si připomenout zeměpis,“ řekl jsem si a přistoupil k mapě Zlínského kraje, rozdělené na okresy. Vedle ní bylo osm fotek a osm názvů měst, které bylo potřeba umístit na správná místa. S jistotou jsem umístil pouze Zlín a Rožnov pod Radhoštěm. Když po několika minutách paní viděla, že u mapy jen bezradně stojím, přispěchala na pomoc a jako ochotná učitelka ve škole mě navedla ke správnému řešení. Tím ve mně vzbudila chuť podniknout výlet po celém Zlínském kraji a poznat místa, o nichž jsem dosud jen slyšel, ale nikdy je nenavštívil. Za moji (nebo spíš její) aktivitu mi nabídla, ať si vyberu odměnu podle svého uvážení. Žlutý festivalový klobouček, propisku ani pouzdro z recyklovaných bannerů jsem nepotřeboval, a tak jsem prakticky zvažoval mezi pláštěnkou a vějířem. Nakonec jsem zvolil vějíř, jelikož ve stanu už na mě čekal deštník. Na cestu jsem navíc dostal vytištěný i kvíz pro dospělé.
Pak jsem pokračoval v procházce kolem Slováckého muzea a kina Mír, až jsem se zastavil před hlavním party stanem na náměstí Míru. Uvnitř jsem zahlédl sedět Vítězslava Chovance z Českých filmových center, se kterým jsem před časem komunikoval ohledně distribuce svého magisterského filmu Tenkrát v Argentině, a plánoval jsem ho pozdravit. Předtím jsem si ale ve stánku Sdružení slováckých vinařů objednal sklenku ryzlinku na košt – a to, kde jinde než z vinařství Spielberg. Nebylo to náhodou: Spielbergovu láhev jsem už několikrát ochutnal u režiséra Zdeňka Zelenky a vždy jsme byli s kvalitou spokojeni.
Se skleničkou v plastovém kelímku jsem došel ke stolečku, kde seděl Víťa a prohodili jsme pár slov – o tom, jak si zatím LFŠ užívá, co viděl za filmy a zda už si pustil můj sestříhaný režijní showreel, který jsem mu poslal e-mailem. Řekl, že ještě ne, ale že se mi ozve, a také že se pokusí pro můj magisterský film získat nějakého sales agenta. „Nic nehoří. Film se stejně dodělává. Důležité to bude v září,“ odpověděl jsem, popřál mu hezký zbytek Filmovky i léta a vydal se hledat rychlé, chutné a levné občerstvení.
Stánky na náměstí s palačinkami, gyrosy a podobnou nabídkou mě příliš nelákaly, proto jsem vyrazil Všehrdovou ulicí směrem k Masarykovu náměstí s vírou, že objevím něco lepšího. A také že ano – u stánku s posezením před bývalou věznicí jsem si ze široké nabídky za rozumnou cenu objednal párek v rohlíku. S ním v ruce jsem pokračoval ulicí, kde byla na panelech instalována výstava fotografií ČTK Válečné okamžiky. Na druhém chodníku jsem přitom zahlédl skupinku přátel z FAMO (Klárku Jurečkovou, Aničku Dudovou a Kubu Krajského), kteří zřejmě právě přišli z nádraží nebo z ubytování a se kterými jsem se chtěl brzy setkat. Zamával jsem na ně a mezitím si v klidu prohlížel jednotlivé panely s fotografiemi z dob Mnichovské zrady, druhé světové války, studené války, válek 21. století i současné války na Ukrajině. Některé snímky získaly v minulosti speciální ocenění a musím říct, že byly velmi působivé. Cítil jsem z nich úzkost a hořkost nad tím, že ani dnes, při existenci OSN, nevládne ve světě mír.
Čas projekce Apokalypsy se blížil a já, abych měl jistotu, že v hlavním sále Hvězdy pro mě bude volné místo, přešel jsem z rychlé chůze do mírného poklusu a tak akorát se usadil v sále – bez signálu. Kuba Panovský s Hankou už byli usazeni na kraji jedné z předních řad, já naopak seděl v jedné z posledních, abych nikoho neotravoval svým ošíváním v sedačce. V tomto roce se upoutávky před filmem přizpůsobovaly podle času, kdy měl film skončit. Takže pokud byl před filmem úvod, nepouštěly se znělky hlavních sponzorů (město Uherské Hradiště, Zlínský kraj, Český rozhlas s vysvětlením „veřejné služby“, Česká televize se sestřihem letošních koprodukovaných filmů, Slovenské elektrárne) ani typické festivalové minuty s Jožkou Kubaníkem, které vždy diváky zaujmou mírou své trapnosti. Co nechybělo před žádným filmem, byla letošní znělka, která trvala asi 10 vteřin, a po ní následovalo v publiku řetězové mlaskání od pravidelných fanoušků LFŠ, kteří tím odkazovali na znělku z 46. ročníku, která končila právě několika zvuky mlaskání namalovaných úst. Na legendární Apokalypsu jsem koukal jako na nový film. Až později v příběhu jsem si uvědomil, že jsem ji už zhlédl v rámci výuky předmětu Stavba a struktura multimediálního díla, jenže jsem ji nesledoval kontinuálně a soustředěně. Takže jsem de facto koukal na nový film. Recenzi psát nemusím. Stačí, když shrnu, že se jedná opravdu o jedno z vrcholných Coppolových děl, s nádhernými širokoúhlými záběry, nákladnou výpravou, vizuálními efekty, silnými emocemi, výjimečnou atmosférou a skvělými herci. Jediný prvek, který mě při sledování i tentokrát trochu hypnotizoval, byl téměř konstatní vnitřní hlas hlavního hrdiny – Charlieho Sheena.
Kuba s Hankou odešli z projekce asi o 30 minut dříve, aby stihli projekci prvního českého „brick-filmu“ s námětem knihy Deset malých černoušků. Z Hvězdy jsem odešel jen na necelou hodinu na náměstí Míru, protože v 19:00 začínalo slavnostní udílení ocenění AČFK (Asociace českých filmových klubů) jedné z osobností – tentokrát Oldřicha Kaisera. K jeho poctě se vybral k promítání film Žralok v hlavě, který jsem vůbec neznal, ale svým námětem o podivínovi, který sleduje své sousedy a lidi na ulici, mě zaujal. Na náměstí jsem si vyzvedl Festivalové listy a zastavil u stánku Národního filmového archivu, kde jsem si prohlédl nabízené knihy k prodeji a slečny mě při té příležitosti nabídly, ať si vezmu zdarma jejich placku. Nabídku jsem nejprve odmítl s tím, že bych jim rád aspoň udělal nějaký kšeft, ale když mě přesvědčily, že opravdu placku rádi věnují bezplatně, s velikým vděkem jsem si jednu vybral a vydal se odnést i věci a rozmyslet večerní program do stanu. Tam jsem potkal ležící tvůrce Krajana, včetně Petra Pelecha, se kterým máme takovou společnou tradici, že aniž bychom se domlouvali, vždy odjíždíme z festivalů stejným spojem. Pánové spolu ještě vzpomínali na zážitky ze včerejší svatby, já si zatím pročítal Festivalové listy. Za nějakou chvíli jsem se s klukama rozloučil a předběžně jsme se domluvili, že se uvidíme večer.
Když jsem se vrátil do Hvězdy a nechal si u vchodu do sálu pípnout přes čtečku akreditaci, uvaděčka mi oznámila, že na dnešek ji mám neplatnou. To mě velice překvapilo, protože na Apokalypsu jsem byl vpuštěn bez problému. Nicméně uvaděčka i její ochotní kolegové mi slíbili, že mě nyní pustí do sálu a toto nedopatření se v klidu vyřeší po skončení filmu. V sále jsem na začátku druhého řadového sektoru herce a absolventa DAMU Matěje Poláka, kterého jsem srdečně pozdravil, usadil se vedle něj, zjistil, že je také na LFŠ poprvé a pobavil se, jak se mu daří v angažmá v divadle. Po této krátké konverzaci začínalo slavnostní předání ceny AČFK – svítící „zmrzliny“. Nebylo překvapením, že všemi očekávaný laureát ceny, Oldřich Kaiser, ze zdravotních důvodů nedorazil. Namísto něj cenu převzaly jeho dvě dcery a Ondřej Vetchý, kterého údajně požádal o pár slov dramaturg LFŠ, kreativní producent filmového traku ČT, Jaroslav Sedláček. Jenže Vetchý také do poslední chvíle nevěděl jistě, jestli dorazí. Nakonec dorazili všichni, sestry Kaiserovy krásně zapózovaly a zatančily fotografům a na projekčním plátně se promítla zdravice, kterou Kaiser nahrál na telefon. Její obsah byl tradičně zábavný: hned v úvodu okomentoval nahrávání na mobil s tím, že je teď také „takový influencééér“ a dále pokračoval vzpomínáním na spolupráci se režisérkou Žraloka v hlavě: „Paní režisérka Procházková byla moooc hezká paní. Ale bohužel se věnovala své práci! NO!“ V závěru nahrávky poděkoval a popřál všechno nejlepší k 50. ročníku LFŠ. Sice se o rok spletl, ale to nic neměnilo na zaslouženém obdivném aplausu celého sálu, který následoval. Ondřej Vetchý se pak chopil mikrofonu a v pár větách vysvětlil, proč byl pozván, jak se poznal s Kaiserem, přidal vtipnou historku, rozloučil se slovy: „Mějte se moc hezky“ a už spěchal ze sálu někam pryč.
Minimalistický Žralok v hlavě i banalitách všedního dne, vyprávěný jako série epizod ze života podivína, jehož světem je ulice, na kterou kouká z okna s cigaretou v puse, a přitom oslovuje různé kolemjdoucí, se zdál být dost nezajímavý, stereotypní a nudný. Kdyby hlavní postavu hrál někdo jiný než Kaiser, který jí vtiskl originální tragikomický rozměr, asi bych u filmu usínal. Jenže právě Kaiser zdánlivě obyčejné situace na ulici i v interiéru svého bytu zahrál velice vtipně a demonstroval tak touhu obyčejného a osamělého člověka po lásce a pozornosti. Artový duch snímku podporuje šetření s dialogy, používání animovaných motivů prvků, pixilace, montáží i hlasu Jiřího Lábuse, jehož hlas se stal univerzálním hlasem, znějícím z různých televizních programů. Při těchto kreativních režijních volbách mohu říct, že namísto 3-4 hvězdiček z deseti, které bych jinak tomuto typu filmu zřejmě udělil, hodnotím Žraloka v hlavě jako lepší průměr – tedy 6/10.
Předávání Výroční ceny AČFK pro Oldřicha Kaisera v kině Hvězda
U vstupních dveří do kina jsem oslovil uvaděče, se kterým jsem byl domluvený, že spolu vyřešíme to nedorozumění s akreditací. Ten zatím, co se promítal film, situaci vyřešil tak, že měl v ruce nově vytištěnou akreditaci se správným vyznačením dnů i upraveným čárovým kódem, kterou mi hned předal. Takto rychlý servis a pohotovost jsem velice ocenil a novou kartičku si na klíčenku pověsil vedle té původní. Stala se mi tak zvláštní situace, kdy jsem měl na krku dvě akreditace, které jsem mohl využívat.
Stala se mi absurdní věc: na krku jsem nosil duplicitní akreditaci
Venku před kinem jsem zavolal Sykymu, co teď dělají. Dozvěděl jsem se, že sedí u občerstvení vedle Hvězdy, naproti prostoru, kde hraje cimbálovka. Jenže neupřesnili, jestli zprava nebo zleva. Já jsem šel automaticky k pravé straně, kde je ústřední „Cimbálovka stage“, a v mumraji různě postávajících, sedících, pijících a procházejících lidí jsem ani ve vedlejším hlavním stanu nepoznával známé tváře. Pouze Františka Pecinu, režiséra dokumentárního filmu z ročníku nade mnou.
Ozval jsem se tedy Sykymu znovu a vysvětlil mi, že se nachází přesně na druhé straně. Tam také hrála cimbálovka, ale mimo pódium. Tady už nešlo partu kamarádů přehlédnout – se Sykym, Viktorem a Petrem Pelechem seděli u jednoho stolu ještě několik týdnů ženatý Radim Grzybek, který absolvoval režii na FAMO dva roky nade mnou, s manželkou Natálií. Radim zrovna rozléval moravskou „trnkovicu“ a také mi laskavě nabídl poctivého panáka. „Jestli víš, jaký je rozdíl mezi slivovicou a trnkovicou, Francesco?“ zeptal se Radim. Trnkovicu jsem nikdy nepil, takže jsem se nechal poučit, že označení „trnkovica“ přísluší slivovici vypálené pouze ze švestek, které se nazývají „trnky“ a rostou na Moravě.
Od párku v rohlíku mi v žaludku vyhládlo, a protože naproti nám bylo několik stánků, nechal jsem si od Sykyho doporučit podle jeho slov „luxusní“ polabský langoš. Pár dnů nazpět jsem vzpomínal na to, že takovým nezdravým jídlům, jako je langoš, se už několik let vyhýbám, ale na doporučení kamaráda jsem tento polabský musel ochutnat. Ve stánku byli tři velice veselí a sympatičtí chlapi, kteří mi své produkty moc vychválili, popřáli dobrou chuť a vzkázali, abych jim pak řekl, jak mi jejich pokrm chutnal. Jejich langoš byl věru poctivý. Myslím tedy obrovský. S touto královskou porcí jsem se otočil zpět ke stolu – u kterého však už nikdo neseděl. Přátelé se vypařili. Zkusil jsem zavolat i napsat Sykymu, ale neodpovídali. Tak jsem se dal do jídla sám a nutno zmínit, že jsem porci málem nedojedl. Žaludek na tyto pokrmy už nemám uzpůsobený a bez stimulačního nápoje, který by tu dávku tuku, kečupu a extrémního množství sýru spláchl, jsem se málem pozvracel. Nicméně jsem se zapřel, ovládl své trávicí ústrojí a abych dostál slibu, chlapíkům ve stánku jsem jejich pochoutku pochválil.
Můj organismus však zažil šok a já si potřeboval odpočinout, abych nedej Bože něco nevyzvrátil. Zatímco vedle mě temperamentně vyhrávala cimbálovka, zpěváci zpívali typické „výšky“ a nadšení posluchači tancovali verbuňk s podřepy a pleskáním o stehna, boty a zem, já vyhodil do koše umaštěný talíř a rychle došel do stanu, abych se napil vody a chvíli prováděl proces trávení vleže.
V mezičase jsem mohl nově zhodnotit, jakou večerní projekci navštívím. Možností bylo hned několik. Koprodukční česko-polsko-estonský film Velikonoční pondělí z oblíbené sekce Východní přísliby jsem oželel, protože se promítal v novém sále, o kterém jsem nevěděl, jak daleko je od stanového hotelu. Za to mě synopsí zaujal film Julien Donkey-Boy ze sekce věnované Dogmě 95, který vyprávěl o hrdinovi s nediagnostikovanou a neléčenou schizofrenií, což mě momentálně i v mé tvorbě zajímalo.
Po deváté hodině mi zavolal Syky a oznámil, že s partou plánují zhlédnout Konkláve v Letním kině na Masarykově náměstí. Vyrazil jsem je tedy pozdravit na náměstí, kde mě kluci, v čele s Radimem, nabízeli, abych zůstal sledovat film s nimi i přestože jsem už film viděl. To jsem odmítl, protože mě víc zajímal film, který jsem ještě neviděl, a v programu Letního kina navazoval jako půlnoční projekce: druhý oscarový snímek z předchozího roku, Substance. A jelikož Julien Donkey-Boy začínal už ve 21:30 ve Velkém sále Reduty, rychle jsem zmizel, popřál hezkou podívanou, podařilo se mi asi na pátý pokus spojit s kouzelníkem Michalem Nesvedou, který se mnou chtěl mluvit, sedl si do zadní řady v Redutě a s velikým očekáváním sledoval ten „dogmatický“ snímek. Bohužel, moje očekávání bylo příliš veliké a zklamání o to větší. Tak surové dogma, kde se naprosto naturalisticky zobrazovalo násilí, nepříčetnost a sex, jsem nemohl dlouho vydržet, a tak jsem (ačkoli jsem to letos vůbec nechtěl dělat) asi po čtyřiceti minutách ze sálu odešel. Na druhou stranu podotýkám, že námětu o mladém muži postiženém schizofrenií toto formální pojetí velmi slušelo – včetně znepokojivého zrnitého obrazu, který vznikl zkopírováním původního materiálu z 16mm pásu na promítací 35mm.
Reduta se nachází v pravém rohu Masarykova náměstí, tudíž jsem plynule přešel z promítání „Juliena“ na ještě probíhající projekci Konkláve. Na náměstí stála obrovská nafukovací stěna, na kterou se film promítal z mobilního vozu s projektorem, a před ní seděly či postávaly desítky diváků – někteří na přinesených židličkách, jiní na dekách atp. V této směsici různých lidí, navíc už ve tmě, jsem těžko hledal své kamarády, a tak jsem se vrátil do stanu pro deku, abych byl vybaven na půlnoční promítání. S dekou pod paží jsem se vrátil na konec Konkláve a kupodivu jsem kamarády v improvizovaném hledišti poznal – díky Sykymu a jeho výrazně bílému tričku.
Poté co film skončil a filmové publikum se začalo formovat zpět do běžných procházejících turistů, připojil jsem se k mým přátelům, sdělil jim své velké zklamání z „Juliena“ a připojil se k jejich dalšímu plánu – jít se někam opít. Já měl sice v plánu zůstat na náměstí a počkat 15 minut do půlnoci na projekci Substance, ale zakecal jsem se s Petrem Pelechem a automaticky následoval vůdce konvoje Radima s lahvinkou v ruce, který měl namířeno zřejmě k Hvězdě. U výstavy Válečných okamžiků se k nám přidal ještě další absolvent FAMO v Písku, Dalibor Jelínek s přítelkyní, s níž jsme se seznámili, a v této asi devítičlenné skupině jsme došli až k baru na terase vedle schodů do kina Hvězda. Protože stolečky pod slunečníky měly vždy jen čtyři židle, srazili jsme stoly k sobě a každý jsme si rozebrali jednu židli. Já si tu svoji označil tím, že jsem přes ní přehodil zatím nevyužitou deku, a šel si objednat pití.
Na baru obsluhovaly tři sympatické slečny. Objednal jsem si u nich první drink (Gin & Tonic) a protože byly velmi milé, představili jsme se. Sbližující konverzaci jsem začal tím, že mi nedávno kameraman Zbyněk Kunc doporučil pít Gin & Tonic s maracujou a zeptal jsem se, zda by mi mohly tento drink namíchat. Nemohly, protože jim chybí maracuja. To však ničemu nevadilo, protože jsem slíbil, že si ji sám obstarám. Drinkem jsem však pokračoval v debatě s přáteli.
Usazený vedle Sykyho a Petra Pelecha jsem si vyslechl ještě několik vzpomínek na zážitky ze včerejší svatby a se Sykym jsem si promluvil o přihlašování studentských filmů na Oscary a o tom, proč české celovečerní filmy nemají u Americké akademie úspěch. Radim mi mezitím nabídl ještě lok trnkovice a já si šel doplnit prázdný kelímek na bar. Při té příležitosti jsem si začal povídat se slečnami, které se mi představily jako Kája a Lucie a později se k nim přidala ještě Viky. Kamarádi se mezitím přesunuli i s mojí spolužačkou Julčou do Hlavního stanu, kde jsem později pozdravil i střihače Tomáše Kapinuse a Morise Issu. Jak tak večer pokračoval a rozhovor se slečnami na baru se prodlužoval, stalo se, že najednou byly tři hodiny ráno a bar se musel sklidit. Jako správný gentleman jsem holkám ochotně pomohl s úklidem nedopitých kelímků, vysypáním popelníků i odklizením stolů a židlí a s nadšením, že se uvidíme i další den, jsem si šel lehnout do našeho stanu. Zde už všichni dávno spali, včetně jednoho nocležníka navíc – Petra Pelecha.
Vnitřek stanu ve dne a osvětlený stanový hotel večer
Den 2.
Sice jsem usnul až po třetí hodině ráno, ale na příjemné matraci s prvotřídním hotelovým povlečením se mi spalo tak dobře, že jsem bez problémů vstal na budíček v 7:00. Dnešní filmový program jsem plánoval věnovat tradiční sekci Ikona, která se každý rok zaměřuje na jednoho žijícího a stále aktivního režiséra světového formátu. Letos to byl geniální Tim Burton. Sekce začínala filmem Ospalá díra v 9:00 ve Hvězdě, takže jsem měl dost času na ranní hygienu i snídani.
Nejprve jsem zamířil do sdílených koupelen v Základní škole Sportovní, které slouží hostům ubytovaným ve škole i v stanovém hotelu. Osprchoval jsem se, vyčistil zuby a poté, na doporučení kamarádů, kteří ještě spali, zašel koupit snídani do blízkého Kauflandu. Vše jsem stihl do osmi hodin ráno. Podíval jsem se znovu na program a rozhodl se, že raději navštívím dvě jiné projekce, jejichž začátek a konec se překrývaly s Ospalou dírou. U Hvězdy jsem si vyzvedl festivalové listy a došel do Reduty, kde se promítalo pásmo dvou krátkých chorvatských filmů oceněných na zahraničních festivalech – sekce CinED. První film se jmenoval A pak vidím Tanju a byl prvním profesionálním počinem režiséra Juraje Lerotice. Zvolil zajímavý koncept vyprávění – místo plynulých záběrů používal jen fotografie, doplněné o konstantní ruchy, atmosféru a voice-over hlavní postavy, dospívajícího chlapce, který se vyrovnává s odchodem blízké osoby a zároveň hledá způsob, jak oslovit svou lásku. Tato forma – neostré snímky bez světelné či barevné charakteristiky a minimální střihové prolínání – mě brzy začala nudit a pokládám ji za amatérskou. Jako film začátečníka bych to přijal, protože autor srozumitelně předal téma, což není u podobných filmů samozřejmost, ale profesionální formou by to nikdo neoznačil. Hodnotím 5/10.
Druhý krátký film Do hlubin mě emocionálně uchvátil, dojal a donutil k zamyšlení. Vyprávěl příběh třináctileté Julijy, která uteče se svou matkou na chorvatský ostrov, kde se narodila. Setká se tam se svou nejlepší kamarádkou Anou, která se mezitím zamilovala do chlapce, a Julia na něj začne žárlit. Společně s Anou, jejím milým a jejím mladším bratrem vyjedou na výlet k útesu, kde se ukáže, čeho všeho je Julia kvůli své žárlivosti a vlivu násilného otce schopná. Oproti prvnímu filmu byla tato studentská práce řemeslně na mnohem vyšší úrovni – používala plynulé záběry, které doplnila skvostná kamera zachycující nádherné chorvatské lokace, včetně působivých podvodních scén. Jako režisér, který si zakládá na práci s hercem, smekám klobouk před citlivým ztvárněním vnitřního prožitku postav, které režisérka Kusijanovicová dokonale vedla. Vybudovala psychologii postav tak, že divák cítí pochopení i bez patetické introspektivní analýzy. Se všemi postavami jsem soucítil a byl nadšený ze skvěle napsaného a zrežírovaného scénáře, který nekončil klišovitě, ale obsahoval příhodné zvraty, které udržely mou pozornost. Závěrečný obraz s melancholickou hudbou přecházející do titulků mě natolik dojal, že jsem zažil opravdovou diváckou katarzi a bylo mi až smutno. Výjimečně jsem film ohodnotil 9/10.
Abych vydýchal silné emoce, vyšel jsem ven na Masarykovo náměstí, kde se mezitím silně rozpršelo, a já neměl deštník. Ten jsem si nechal ve stanu, ale vracet se pro něj nemělo cenu, protože za nedlouho začínala projekce anglického filmu Piková dáma ze sekce Kdo, když ne…, která se letos věnovala legendě československé kameramanské školy a počátkům naší kinematografie – Ottovi Hellerovi. Osobně na Filmovce vždy upřednostňuji spíše doplňování mezer ve znalosti archivních filmů před těmi z dnešní produkce, a proto jsem stejně jako v případě Tima Burtona toužil letos vidět co nejvíce filmů, které snímal právě Otto Heller.
Projekce se konala v již zmíněném novém klimatizovaném sále (v aule Jiřího z Poděbrad), který se nachází několik metrů od Klubu kultury. Chtěl jsem počkat, než déšť aspoň trochu ustane, takže jsem si sedl pod stan s občerstvením, kde jsem si koupil balenou jemně perlivou vodu a začal číst a vyplňovat křížovku, jejíž vyluštění a odeslání tajenky na email festivalu mohlo znamenat výhru cen od festivalových partnerů. Čas projekce se už blížil, ale pršet k mé smůle nepřestalo. Naopak se rozpršelo ještě víc. Nebylo zbytí, musel jsem vyrazit pěšky podle navigace v mobilu tím nepříjemným slejvákem. S menšími zmatky jsem nakonec dorazil do sálu včas a promočený se usadil. S těží lze uvěřit, že britskou adaptaci Puškinova románu, kterou Otto Heller pod vedením režiséra T. Dickinsona tak nádherně obrazově ztvárnil, publikum v roce 1949 na festivalu v Cannes vypískalo a pokládalo ji za propadák. Je sice pravdou, že po druhé světové válce si publikum začalo zvykat na avantgardu, neorealismus, nové vlny atp., ale nedá se svítit – Piková dáma je podle mého názoru pozapomenutý klenot britské, ba i světové, kinematografie, a hodnotím ji 8/10. Kromě scénáře, výborně obsazených herců s působivou mimikou a nepostradatelných prvků britského humoru skutečně vyniká obrazové mistrovství našeho českého kameramana, který bohužel musel vlivem válečných událostí emigrovat z vlasti a dále tvořit v zahraničí. Jeho černobílé kompozice mají umělecký záměr, působí na výsost esteticky, odkazují na německý expresionismus (stejně jako světelný charakter jednotlivých obrazů a záběrů), využívají prvky zrcadel a díky používání širokoúhlých objektivů vytvořily z poměrně malé studiové dekorace (jejíž výprava byla vskutku neskromná) dojem velkých ruských přepychových rokokových interiérů. Zkrátka, po prvotní smůle na filmy z předchozího dne jsem dnes měl na filmy v mém vkusu štěstí.
Podle předpovědi počasí mělo dále pršet a projekce Střihorukého Edwarda Tima Burtona začínala za dvě hodiny. Vydal jsem se tedy pro jistotu do stanu pro deštník a při cestě zpět do festivalového centra jsem si vedle stánku s langoši objednal italské radiatori bolognese k obědu. Zasmál jsem se termínu radiatori, který jsem slyšel poprvé v životě, ale vzápětí jsem pochopil, že tomuto druhu těstovin se tak říká díky jejich tvaru, který připomíná topení. Během konzumace těstovin jsem zavolal Kubovi Panovskému, abych zjistil, jaké další projekce má v plánu navštívit, a dozvěděl jsem se, že se nachází na obědě v asijské restauraci TOM, odkud pak také půjde na Střihorukého Edwarda. Po jídle jsem měl ještě víc než hodinu času, takže jsem si došel ke Hvězdě, kde jsem se u Akreditačního centra AČFK zeptal, kolik stojí výroční knižní publikace k 50. výročí LFŠ, a obdržel pozvánku stát se členem AČFK. Poté jsem se prošel na Masarykovo náměstí a zastavil se u sochy mnicha, který podle pověsti ochránil město a zároveň toho, kdo se dotkne jeho žehnající ruky, bude chránit po celý další rok. Samozřejmě jsem se ruky dotkl také. Posilněný touto vírou jsem došel do ulice Prostřední, kde se nacházela restaurace TOM, v níž seděl Kuba Panovský a zrovna telefonoval. Nechal jsem ho tedy dojíst a přešel k vedlejšímu okénku ochutnat nejlepší zmrzlinu v Uherském Hradišti, kterou mi doporučila Viki z baru. Slečna v obchůdku mi do kelímku podle mého přání vložila kopeček slaného karamelu a jeden jahodový a musím přiznat, že holky měly pravdu. Zmrzlina chutnala prvotřídně a dojedl jsem si ji u dalšího luštění křížovky – opět u krytého občerstvení na náměstí.
Pak jsem se prošel přes menší Mariánské náměstí, kde jsem si vyfotil morový sloup, přes Zelný trh se zajímavou figurální kašnou a pár minut před 14. hodinou jsem dorazil do Velkého sálu Klubu kultury, nezávisle na Kubovi a Hance Cibulkové, kteří se také stavili na projekci Střihorukého Edwarda. Tento legendární film, stejně jako všechny ostatní ze sekce Ikona: Tim Burton, uvedl odborník na Burtonovu tvorbu Ian Nathan. Během asi sedmi minut vyprávěl o směsici žánrů pohádky, hororu, fantasy i love story, kterým vším „Edward“ bez pochyby je, a také o tom, jak vůbec postavička v Burtonově bohaté fantazii vznikla – údajně prý v dětství, kdy si tuto postavičku kreslil a chtěl na ni demonstrovat odlišnost a jinakost jedince, kterého společnost kvůli různým předsudkům, nenávisti, xenofobii a žárlivosti nepřijímá. Laskavější podoba Frankensteina je v podstatě spíše než monstrem politováníhodným stvořením s city, toužícím po lásce. Tento film jsem viděl prvně asi před deseti lety a i po letech musím zopakovat, že se jedná o klenot z Burtonovy tvorby, který je sice temný, místy strašidelný, ale i komický a hlavně na výsost dojemný. Protože jsem měl slzy na krajíčku, moje hodnocení zůstává neměnné: 9/10.
Po odchodu ze sálu jsme se v předsálí potkali s Kubou i s Hankou. Hanka si musela odskočit, Kuba zmizel, protože měl další program, a já, namísto toho, abych se zúčastnil přednášky o České kameramanské škole prof. Marka Jíchy, který vedl má filmová cvičení na magisterském stupni, ve vedlejším Malém sálu, jsem odešel z budovy. Ještě před tím jsem si u východu z budovy všimnul jedné kuriozity: před fotostěnou v předsálí se fotil jistý fanoušek v perfektním kostýmu Střihorukého Edwarda (včetně rozčepýřeného účesu, speciálního make-upu s jizvami na tváři, kostýmu s kšandami a samozřejmě rukavic s nůžkovými břity). S tímto člověkem se leckdo fotil, a dokonce s ním před budovou vedl rozhovor i mladý redaktor ČTK. Také mě pokoušelo nutkání tohoto fanouška oslovit a vyfotit se s ním, ale uvědomil jsem si, že už mám magisterský titul a že z těchto dětinských přání už jsem vyrostl. Proto jsem bez velkého přemýšlení odešel směrem ke klubu Hvězda, kde jsem potkal holky, kterým v 16:00 na baru začínala směna, a slíbil jim, že přinesu maracuju. Úkol zněl jednoduše, v realitě se zdál téměř neřešitelný. Nejprve jsem se byl podívat v nejbližším supermarketu – Kauflandu. V sekci ovoce/zelenina měli pouze mučenky. Zklamaně jsem se proto vrátil za Kájou a Lucií na bar a ty mě doporučily, abych se podíval ještě v dalších obchodech v Hradišti. Protože můj „hlavní herecký úkol dne“ byl získat maracuju za každou cenu, udělal jsem si spontánní a neplánovaný výlet po Hradišti a okolí. Nachodil jsem snad i několik kilometrů, abych zjistil, že v Albertu ani v Bille u autobusového nádraží, ba ani ve vzdáleném hypermarketu Albert ve Starém Městě, nemají tento specifický druh exotického ovoce. Vše se zdálo marné, až nakonec jsem v Lidlu našel jednu jedinou osamocenou maracuju, kterou jsem samozřejmě koupil. Aspoň že tak!
Po 18. hodině jsem se vrátil z mého dobývání Svatého grálu, jehož výsledkem poznání bylo to, že v Uherském Hradišti prostě není skutečná maracuja k sehnání. Za holkami k baru jsem jednu jedinou maracuju s vtipnou historkou věnoval a slíbil, že se pokusím ještě sehnat další. Dnes už ale ne. Namísto toho jsem se přemístil k hlavnímu stanu, před nímž jsem na lehátkách spatřil sedět kamarády z FAMO. Zde seděli má spolužačka, produkční Julča, s Frantou Pecinou, Ashkem, kameramanem Jindrou ze 3. ročníku a dalšími přáteli. S těmi jsem se vzápětí seznámil – jednalo se o skláře Kryštofa a jistého Štěpána, kterého mi Julča představila otázkou, zda vím, že kdysi býval ženou.
Násleodval přesun do stanu ČT, kde se od 20:00 konala soutěž AZ kvíz pro zájemce. Mezi nimi byli i Ashek a jeho spolužák Daniel Šéfr. Stan byl zaplněný k prasknutí, ale my jsme si včas našli místo k sezení na zemi u pravého vchodu do stanu. Program AZ kvízu zahájil jeho dlouholetý režisér, který se zeptal publika, kdo soutěž zná z televize a kdo ji pravidelně sleduje. Vysvětlování pravidel si ušetřil a pozval ikonického moderátora Aleše Zbořila. Ten se krátce představil ve svém abstraktním saku, zavzpomínal na trapas z předchozího ročníku Filmovky, kdy měl nějaké sexistické narážky, doufal, že letos bude méně nekorektní, a vyzval zájemce o soutěžení v prvním kole. Ashek s Danem Šefrem už z naší pozice krásně hajlovali, ale moderátor si dříve všiml párů dvou slečen a jednoho manželského československého páru. Ti odpovídali v abecední pyramidě na otázky s filmovou tématikou. Například zazněla moje srdcovka – ústřední píseň z filmu Nekonečný příběh, kterou dvě slečny bezpečně poznaly, nebo otázka na počet sérií seriálu Dexter, kterou také naprosto přesně uhádly. Československý pár se sice snažil, ale zvítězily nad ním slečny, které si odnesly cenu v podobě bludišťáka a probačního trička s motivem „ČT – Místo, kde jsou FILMY DOMA“.
V druhém soutěžním kole se už Ashek s Danem prosadili a jako název svého týmu zvolili svůj instagramový účet, který zavedli už v prvním ročníku – „Ikea Gay Gang“, prakticky zkrácený na „IGG“. S tímto jménem odpovídali na otázky týkající se filmů Dvanáct rozhněvaných mužů, Ucho či Extase a vždy s úspěchem. Však také absolvovali bakaláře na FAMO v Písku (což na sebe ovšem v úvodní otázce o zálibách a činnostech, kterým se věnují, neprozradili). Klukům se také dařilo zodpovídat náhradní otázky za špatně zodpovězená černá políčka. Moderátor Zbořil po několika takových úspěšných pokusech doporučil protihráčům, aby také vyzkoušeli taktiku kluků. To bylo však marné, protože kluci jako první s přehledem propojili tři strany trojúhelníků díky suverénně správným odpovědím na otázky typu: „Je Silnice třetím filmem Roberta Rosselliniho?“ „Ne.“ „Proč?“ „Protože to režíroval Fellini,“ nebo otázky na Klub rváčů, Ptáky a fotku z filmu Sedmá pečeť, u které bez mrknutí oka uvedli název filmu i režiséra. Tak se stalo, že bez problémů postoupili k tzv. „bankomatu“. Díky akustické nápovědě publika kluci přesně věděli, kdy mají zmáčknout tlačítko na správném políčku, pod kterým se nacházela nejvyšší peněžní výhra. Bohužel nebyla dostatečně vysoká, a tak aspoň získali trička, která si hned nasadili.
Když jsem splnil úkol fanouškovské podpory kamarádů, opustil jsem (spolu s dalšími) stan ČT a vydal se zpět k baru u Hvězdy, kde seděl Radim s partou. Raďas mi nalil panáka trnkovice, protože se se mnou údajně musel promluvit. Probrali jsme, co bylo třeba, a já se poodešel pár kroků k baru za mými kamarádkami, které jsem chtěl je pozvat na Gin & Tonic s maracujou. To odmítly, takže jsem se zase spokojil s Cuba Libre.
S tímto drinkem jsem se vydal na procházku po sadech, kde jsem potkal další známé z FAMO (produkčního Standu Kulandu a zvukaře Čeňka Herolda) a došel až k lavičkám u hlavního stanu, kde čekali kamarádi, kteří se vrátili ze stanu ČT. Chvíli jsme si povídali, ale čas kvapal a já se nechtěl zdržovat, protože Syky s Viktorem vystáli dlouho frontu u Slováckého divadla na promítání prvního českého hraného vietnamského filmu Letní škola, 2001 režiséra Dužan Duonga. U laviček se se mnou zapovídala spolužačka Julča a ptala se na moje další profesní plány po prázdninách i na pokroky v partnerském životě. Povídali jsme si o něco déle, takže ve Slováckém divadle už dávno byli Radim a spol i nový známý Kryštof se svojí maminkou, kteří se vydali na cestu ve stejnou chvíli jako já. Mé běžné tenpo rychlé chůze tedy přešlo do poklusu. Slovácké divadlo je totiž od festivalového centra poněkud vzdálené. Uličkami, které už byly po půl desáté večer ve tmě, jsem utíkal poměrně zmateně a měl jsem velké štěstí, že jsem tou zbytečnou oklikou do divadla dorazil včas a že ještě v sále bylo místo.
Usadil jsem se na balkon do řady vedle Kryštofa. Mí spolubydlící totiž už několik minut předem zabrali místa v přízemí, kam jsem se na poslední chvíli nedostal. Film přišel uvést Jaroslav Sedláček a hned v prvních větách se omluvil, že do kina dorazil export bez českých titulků, tudíž si většinu replik z celého filmu, které jsou v originálním vietnamském znění, museli diváci překládat z titulků anglických. Poté řekl pár slov o režisérovi a popřál příjemnou podívanou. Film začal docela nadějně, neboť na příběhu malého vietnamského chlapce Kiena vyprávěl o počátcích života Vietnamců v ČR na přelomu milénia. Kien přilétá z Vietnamu do Česka a snaží se sblížit se svým starším bratrem a rodiči. S bratrem také navštěvuje letní školu, kde je vietnamský učitel učí mluvit plynně česky. Později však zjistíme (jaké překvapení!), že tento učitel je homosexuál a má vztah se starším ze synů. Můj zážitek z filmu naprosto souzní s tím, co říkal po projekci před divadlem Viktor Horák: „Na začátku jsme se snažili na nadějný příběh se zajímavým tématem soustředit, ale padaly nám oči. A když jsme se probudili a zjistili, že jsou na plátně zase gayové, tak jsme raději spali dál.“ Jediné, co mě probouzelo z limbu, byly české vulgarity, které perfektní češtinou pronášel herec hrající Kiena a na které celý sál reagoval hlasitým smíchem. Objektivně jsme se s partou kamarádů shodli, že film sledoval až příliš mnoho témat a dobře by fungoval i bez tématu LGBTQ+, které nás v tomto případě spíš rušilo. Poněvadž jsem ale většinu filmu prospal, potřeboval bych si komplexní názor vytvořit až poté, co Letní školu, 2001 zhlédnu ještě jednou vcelku.
S kluky jsme se vrátili nejrychlejší cestou ke Hvězdě, ale zatímco pánové šli do „Horákova stanu neřesti“ (tedy hlavního stanu vedle cimbálovky), já vyrazil k baru u Hvězdy. Zde mě holky seznámily se svými dvěma kamarády z Hradiště a okolí – Michalem a Tomášem. Společně jsme probírali nejrůznější témata. Netrvalo dlouho a já začal předvádět hlasové imitace a zpívat jako Karel Gott (Srdce nehasnou). Vzápětí Viki vytáhla z tašky reproduktor, našla na Spotify svůj oblíbený playlist, nechala hrát Lásko má, já stůňu a společně jsme si na tento hit zatančili ploužák.
Jelikož už bylo po druhé hodině ranní, holky začaly sklízet stan. My kluci jsme jim opět pomohli se stoly, židlemi atd., a když bylo vše sklizeno, napadlo je projít se po městě. Nejdříve jsme procházeli Smetanovy sady, pak náměstím Míru a podél Slováckého divadla došli až k mostu u řeky Moravy, kde jsme si sedli.
Tři holky jsme my tři kluci doprovodili na parkoviště u Kauflandu, odkud holky odjely autem a Michal s Tomášem odešly pěšky. Já to měl z parkoviště jen několik metrů do stanu. Zde jsem se svlékl, vybral si v mobilní aplikaci program na další den a asi v půl čtvrté usnul.
Den 3.
Následující nedělní ráno probíhalo vlastně stejně jako to předchozí – opět jsem se probudil jako první ve stanu v 7 hodin, převlékl se, provedl ranní hygienu v ZŠ Sportovní, nakoupil snídani v Kauflandu (včetně asi čtyř mučenek navíc, které jsem plánoval odnést holkám na bar) a vyrazil ke Hvězdě, kde jsem si vyzvedl festivalové listy a s nimi zamířil na projekci Bílé nemoci od 8:00. Tento kultovní film ze Zlatého fondu české kinematografie v režii Huga Haase jsem si cestou do Hradiště připomněl v knižní publikaci, kde o něm psal filmový historik Pavel Taussig. S odstupem času, co jsem ho poprvé viděl (na obrazovce počítače), musím opět smeknout před jeho tvůrci i herci. Nadčasovost filmu totiž nespočívá jen v obsahu, který napsal mistr Karel Čapek, ale i v jeho formě, práci se světlem, inscenaci, hudbě, střihu a obrazovém vyjadřování Otty Hellera. I proto trvám na svém pět let starém hodnocení: 9/10. V závěrečné sekvenci příběhu, kdy žena z davu vykřikne směrem k dr. Galénovi „Zabte ho!“, mě jen překvapila reakce diváků ve Velkém sále, kteří se u této silně dramatické situace pousmívali.
Při odchodu ze sálu nás uvaděčka středního věku navigovala, abychom vycházeli bočním východem z kina, protože před hlavním vchodem stála fronta táhnoucí se až na náměstí Míru. Lidé v ní čekali na projekci německého psychologického dramatu Modelky režiséra Ulricha Seidla. Na lehátkách u hlavního stanu jsem pozdravil Jindru Slabého a Aničku Dudovou a zatímco jsme seděli a já kontroloval Zdravotní stav tohoto úžasného baviče a českého Belmonda mě přes informace od jeho manažera Miloše Schmiedbergera a mé dobré kamarádky Moniky Kvasničkové upozorňoval, že nás Jirka může brzy opustit. Přesto mě tato zpráva zasáhla, rozesmutněla a na chvíli mě zablokovala. Jirka mě přeci jen dobře znal, hrál mi ve dvou filmech, natáčel jsem s ním zábavný pořad, vícekrát jsme navštívili jeden u druhého doma, psali si, telefonovali a měl mě rád.
Anička se svým kamarádem ze střední školy se chystali na irskou komedii Čtyři matky, a tak jsem se k nim přidal, abych se trochu rozveselil. To se naštěstí povedlo. Situační komedie s dobře zvolenými herečkami v hlavních rolích měla brilantně napsané dialogy, vtipné situace a skvěle pracovala i s motivem němé postavy jedné z matek, která se dorozumívá pouze pomocí elektronické čtečky. Výchozí situace byla opět trochu ovlivněná queer tématy, ale protože si z toho tvůrci udělali legraci, nijak mi to nevadilo. Film soutěžil o cenu diváků v kategorii nejoblíbenější film. Uvaděči proto na začátku vysvětlili systém hlasování pomocí skleněných kuliček a požádali celý sál, abychom zapózovali fotografovi s fiktivní kuličkou v ruce. U východu jsem tedy uchopil kuličku a mohl ji vhodit do jedné z dírek v krabici, označených od „luxusu“ po „průšvih“. Svoji kuličku jsem vhodil do druhé nejlepší dírky, což odpovídalo mému hodnocení 7/10.
Za 20 minut po skončení této komedie začínal ve Sportovní hale další zábavný film, který jsem nikdy neviděl. Další legendární snímek Tima Burtona, oceněný dvěma Oscary, o „nejhorším režisérovi všech dob“ – Ed Woodovi. Fronta před halou byla děsivě dlouhá, táhla se několik metrů po ulici, naštěstí však bylo v sále dost míst, a tak jsem si své místo našel. V poslední, vyvýšené řadě seděli na kraji Viktor, Syky a Petr Pelech. Hned při vstupu do sálu jsem si jich všiml a chtěl si přisunout židli k nim, abychom spolu sdíleli zážitek z projekce. Když jsem si však vybral volnou židli, zjistil jsem, že všechny židle v řadách jsou k sobě připevněné. Na dotaz uvaděček, zda je možné jednu přemístit, mi bylo oznámeno, že to předpisy neumožňují. Sedl jsem si tedy na židli, kterou jsem původně chtěl přesunout, a sympatické paní vedle mě poděkoval za pochopení.
Ed Wood mě uchvátil už v prvních minutách. Typická Burtonova stylizace, kterou používá už od úvodních titulků, kombinuje různé pohyby kamery a průlety přes modely, spálené scény s hranou akcí a kreativně pojaté titulky, což hned naznačilo temný „hororový“ žánr, který se historická titulní postava snažila vždy dosáhnout – marně. A to Burton dokonale parodoval. Nadsázku a humor udržel po celý film, a každých pět minut u diváků vyvolával výbuchy smíchu. Takové filmy, které se vysmívají marné snaze tvůrců (kteří buď nemají talent, nebo mají smůlu), zbožňuju. Díky perfektnímu načasování vtipů jsem z příběhu Ed Wooda brečel smíchy. Hlavní podíl na tom měl scénář, střih a především ideální casting – titulní roli ztvárnil Burtonův ikonický herec Johnny Depp a kultovního představitele Drákuly, Belu Lugosiho, Martin Landau, který za svůj brilantně tragikomický výkon získal Oscara. Zároveň patří Timu Burtonovi pochvala za dodržení dobové stylizace, která se projevuje v hudbě, černobílé obrazové charakteristice, scénografii, kamerových úhlech a především ve svícení. Za to vše dávám filmu 9/10 bodů.
Druhá komedie po sobě mě nabila pozitivní náladou a i po odchodu ze Sportovní haly jsem se cítil skvěle. Tady jsme počkali na sebe s tvůrci Krajana, Filipem Zangim i Honzou Hvězdou, který studoval střih o ročník výš a dlouho jsem ho neviděl. Proto jsme prohodili pár slov.
Za hodinu a půl promítali v Klubu kultury Sbormistra, kterého jsem rozhodně chtěl na LFŠ vidět. Nebyl jsem však sám, a proto mi přátelé doporučili, abych si stoupl do fronty raději hodinu před projekcí. Za jiných okolností bych tak udělal, jenže jsem zatím neobědval a Syky, Viktor, Petr Pelech a Filip Zangi ten den odjížděli z LFŠ pryč. Pánové plánovali dát si oběd v Burger Baru Brothers, kde prý připravují nejlepší burgery v Hradišti. Doprovodil jsem je tedy k autu, ale protože bylo plno, vyhledal jsem pomocí Google map cestu k baru sám. Chvíli to trvalo a co čert nechtěl – začalo šíleně pršet. Jen tak tak jsem doběhl na Mariánské náměstí, kde se bar nacházel, a vyhnul se totálnímu promočení. Na místě si každý objednal výtečný burger, při konverzacích jsme se jako vždy zasmáli a v 16:40 jsem rychle zaplatil a odběhl, abych stihl Sbormistra. Kluci mi moc šancí nedávali, že se na projekci dostanu, a měli pravdu – z Klubu kultury se táhla dlouhá fronta po celé délce ulice až za roh budovy, kde uvaděči umístili stojan se žlutou zmrzlinou (motiv LFŠ), který určoval hranici, za níž už lidé ve frontě neměli šanci se do sálu dostat. Já stál těsně před ní. Trpělivě jsem vydržel ve frontě 15 minut, za vytrvalého a nepříjemného deště, bez deštníku, zato s křížovkou v ruce, ale do sálu jsem se letos poprvé nedostal. Syky mě holt varoval správně!
Podíval jsem se do aplikace na alternativní film, který bych chtěl vidět, a vybral jsem koprodukční snímek Dva prokurátoři ze sekce Východní přísliby. Ten vypráví ruský příběh o víře ve spravedlnost během stalinistických čistek v roce 1937, a právě díky aktuálnímu tématu získal velkou pozornost na festivalu v Cannes. Venku stále lilo jako z konve, přesto jsem se odhodlal vydat ke Slováckému divadlu, kde se měl film začít promítat v 17:30. Ani na tuto projekci jsem se ale kvůli přeplněné kapacitě nedostal. Další film z mého programu začínal až v 19:00. Přijal jsem tedy fakt, že nemusím být v kině od rána do večera, a na náměstí Míru jsem si objednal degustaci 2 dcl bílého vína. Jen tak bez cíle jsem pak procházel po Smetanových sadech a odposlouchával různé doprovodné programy ve stanech. K Dětskému stanu mě přilákala píseň Pod dubem, za dubem, jejíž ukázku pouštěl můj známý David Brabec (bývalý výkonný ředitel MFFF Juniorfest a momentálně radní ČT) v rámci Filmového kvízu pro teenagery. Poté pouštěl písničky i z dalších známých českých filmových pohádek (V naší ruině straší, Svítí slunce nad hlavou), ale u toho jsem už nezůstal.
Ze sadů mě cesta vedla do kina Mír, kde v 19:00 začínal film islandské režisérky A dýchej klidně, který za režii získal cenu na slavném studentském festivalu Sundance. V Míru jsem letos ještě nebyl a ani z předchozích let jsem si nepamatoval, jak sál vypadá a kudy se do něj vchází. Socialistickou budovu, která připomíná minulý režim nejen názvem, ale i architekturou, jsem obešel ze všech stran, abych nakonec zjistil, že do sálu se vchází přes hlavní vchod do baru. Mladí brigádníci mě tedy dovedli do prostoru, který jindy jasně slouží jako místo pro koncerty a diskotéky, a jehož zvuková izolace nebyla příliš dokonalá. Během promítání byl proto slyšet ruch z vedlejšího baru. Místo v hledišti jsem si našel rychle a do začátku projekce zbývalo pár minut. Vzal jsem si z panelu před Mírem nějaký magazín a z nudy přeletěl očima články, které se primárně věnovaly náboženským tématům.
Komorní příběh filmu vyprávěl o dvou velmi odlišných ženách, které je osud spojí dohromady a přitom zjistí, že mají mnoho společného. Jednoduchá zápletka s mnoha současnými tendenčními prvky (včetně diskriminace menšin a uprchlictví afroamerické lesbické ženy) měla sice emotivní charakter, ale působila úmorně zdlouhavě. Podle mého názoru by se tato historka s dobrými hereckými výkony i silným solidárním tématem v klidu odvyprávěla jako dvacetiminutový krátkometrážní film. A "nezbytné" lesbické líbání bych klidně vynechal. Mé hodnocení je 4/10.
Z Míru jsem odcházel poměrně zhypnotizovaný a ospalý a plánoval se setkat s kamarády z FAMO. Před tím jsem však zamířil do stanu, kde jsem si kvůli počasí vzal svou oblíbenou mikinu se Spalovačem mrtvol a potkal se s Hankou., která měla v plánu posedět s Honzou Hvězdou na baru. Došli jsme tedy spolu na msíto, ale Honza nikde nebyl. Nadešla chvíle konečně si u Káji s Lucie objednat Gin & Tonic s mou pracně sehnanou maracujou. Vzhledem k tomu, že holky maracuju do drinku používaly poprvé, odhadly skvělý poměr. Od zkušených pijanů jsem se dozvěděl, že by pro plný chuťový zážitek ještě chyběl maracujový džus a cukr, ale i tak jsem byl spokojený.
Mým dalším plánem bylo vytvořit památeční festivalovou fotku s přáteli. Snažil jsem se proto kontaktovat kamarády, ale nedostával jsem odpovědi. Až když jsem vešel do předsálí Hvězdy, abych pozdravil Viky na baru, potkal jsem známé tváře – Kubu Duška i Krajského, Tomáše Kapinuse a Aničku Dudovou. „Kde jste byli celý den?“ přivítal jsem je a dozvěděl se, že schválně stojí hodinu předem ve frontě před hlavním sálem Hvězdy, kde se od 22:30 promítala Čelisti k výročí 50 let od jejího vzniku. Můj večerní plán se tedy změnil: noční projekci filmu After Party v aule Jiřího z Poděbrad jsem vzdal a přidal se ke skupince přátel, s nimiž jsme čekali ve frontě na Čelisti. Brzy dorazily i Klárka s Anetkou Vojáčkovou. Čekání jsme si krátili generováním obrázků pomocí AI, která vytvářela mladší a starší verze nás samých. Čas rychle ubíhal a já doufal, že se po konci filmu vyfotíme všichni společně před nedalekou fotostěnou a zadáme AI úkol, aby nás všechny vytvořila jako skupinku staříků.
Do sálu jsme se dostali jako jedni z prvních. Vybrali jsme si proto řadu uprostřed, kde na mě vyšla dvousedačka, na níž bych seděl s Anetkou. Skupinka se však rozhodla přemístit blíž k plátnu – do řady s větším prostorem na nohy. I zde jsem seděl, byť na samostatné sedačce, vedle Anetky. V téměř zaplněném sále jsem si všiml, že jsou tu všichni mí známí, které jsem zatím letos na LFŠ potkal a kteří ještě neodjeli (Matěj Polák, Matěj Pour, Víťa Chovanec, noví přátelé a další). Čelisti uvedl postarší moderátor s knírem, který o historii Stevena Spielberga, vzniku filmu i zajímavostech (například o osudu mechanického žraloka) mluvil bezprostředně a klidně, jako by se bavil o běžných věcech, přitom s úctou k divákům, které nezahlcoval informacemi. K samotnému filmu, který důvěrně znám, nemám co nového napsat. Problém nastal hned po začátku projekce, kdy jsem pocítil nutkání využít toaletu. Trochu jsem se v sedačce ošíval a dal si ultimátum: počkám, až žralok v příběhu sežere malého chlapce Alexe (což mělo být asi v první čtvrtině filmu). Na tuto scénu jsem čekal jako na smilování. Naneštěstí jsem neseděl zcela na kraji řady a popravci vedle mě sedělo asi 10 dalších lidí, které jsem musel v případě odchodu zvednout. Vyčkal jsem tedy ještě na chvíli, kdy na plátně nebudou zas až tak dramatické a napínavé scény. Vydržel jsem s močovým měchýřem proto až do chvíle, kdy se ve filmu nabídne městu místní rybář s tím, že zná přesnou metodu, jak žraloka lapit. V tu chvíli jsem už musel nutně sál opustit. Svoji mikinu se „Spalovačem“ jsem však záměrně nechal přehozenou přes opěradlo sedadla, neb jsem počítal s tím, že se vrátím.
Poté, co jsem vykonal potřebu, zahlédl jsem před festivalovou fotostěnou, vedle výstavy Jak si užít film, Jaroslava Sedláčka a na židličkách u baru moji pedagožku ze třetího ročníku a současnou předsedkyni ARAS, Martu Novákovou. Srdečně jsem ji pozdravil a popřál jí, aby si pobyt na LFŠ užila. Na baru jsem si pak ještě prohodil pár slov s Viky a vydal se zpět do sálu. Dovnitř jsem vešel z druhé strany, než jsem odešel, a rozhodl se sednout do poslední horní řady na kraj. Nejprve jsem se opíral o stěnu, pak si sedl na zem a když odešla skupinka lidí z poslední řady, v níž stál i promítač za mixážním pultem, usedl jsem na jejich místa tak akorát, abych viděl film zprostředka. Takto jsem vydržel sledovat posledních asi 40 minut filmu, včetně „jumpscarů“ s odpadlou hlavou, která na potápěče i diváka vybafne z okna vraku potopené lodi, marnému lovu žraloka do klece i smrti rybáře, kterou žralok v závěru způsobí. Zážitek z padesát let starého filmu, který se stal symbolem 70. let Hollywoodu, byl pro mě stejně obohacující a očišťující jako kdysi a opět jsem pomyslně smekl klobouk před vyprávěčským uměním Spielberga.
Když film skončil a sál se začal vylidňovat, počkal jsem, až se uvolní řada, kde jsem nechal mikinu, vyzvedl si ji a jako jeden z posledních sál opustil. Anetka se divila, kde jsem byl, když jsem nečekaně zmizel a teď se objevil. Jak jsme si tak povídali a já si v hlavním stanu, vedle hlasitě hrající cimbálovky, chystal objednat drink, zjistil jsem, že zřejmě nebudu mít čím zaplatit. V kapse mi chyběla peněženka! Spěchal jsem zpět do kinosálu. Na místě, kde jsem seděl, už žádná peněženka nebyla, poněvadž uvaděči o několik řad přede mnou jeden druhému oznamovali, že nalezli opuštěnou šrajtofli na zemi. Ihned jsem se k ní přihlásil, potvrdil, že je moje, zkontroloval obsah a vrátil se zpět do hlavního stanu, kde jsem si teď mohl pití objednat. Problém byl, že se nedalo platit kartou a já neměl hotovost. Vinný stánek, kde karty přijímali, už byl zavřený. Kamarádi mi poradili, abych si šel koupit víno do „domečku“ – tedy stánku, kde jsem první den platil prosecco. Jako blbec jsem běžel do baru Mír, kde také karty nebrali, a rozčileně v půli cesty hledal funkční bankomat, kde bych si mohl vybrat peníze. Bankomaty ČSOB byly tou dobou otevřené jen pro jejich klienty. Tak jsem se zklamaně vrátil a prostě si s přáteli u dlouhého stolečku, ke kterému přinesli lavičku navíc. Těsnil jsem se tam polovinou zadku na kraji a povídali jsme si o všem možném. Hlavně podstatném. Takové usazení věru nešlo dlouho vydržet, takže jsme se nakonec přeskládali, abychom seděli pohodlněji.
Čas utíkal a já vyslechnul několik zajímavých informací. Například, že Anetka druhý den plánuje navštívit debatu s ministrem kultury Martinem Baxou v Respekt stanu. Protože ale nebylo co pít a já byl emočně rozladěný, brzy jsem odešel do svého stanu, kde už spala Hanka i Kuba, a asi ve 3:20 jsem padnul za vlast.
Den 4.
Jak bylo mým zvykem podle svého nového uherskohradišťského biorytmu, jsem se probudil před sedmou hodinou, v ZŠ Sportovní provedl hygienu a vydal se na snídani – tentokrát však do vzdálenějšího Albertu. Zde jsem si koupil vodu a pečivo, se kterým jsem si došel pro dnešní Festivalové listy a vrátil se do stanu, kde jsem si je začal číst.
Debata s ministrem Martinem Baxou ve stanu Respektu začínala v 9:30. S Anetkou jsme se předběžně domluvili, že se zde setkáme, tudíž jsem nechal plavat další film z Východních příslibů, Kontinental ’25, který letos na Berlinale získal cenu za nejlepší scénář. Vzniklo mi tak absolutně pohodové ráno, kdy jsem nikam nespěchal. Ve stanu Respektu jsem jako prvního spatřil samotného pana ministra. Pozdravili jsme se, pověděli jsme si v pár větách, jak si zatím užíváme Filmovku a jaké filmy jsme zatím viděli. Od pana ministra jsem se dozvěděl, že zatím viděl 3 filmy z Východních příslibů a že ho všechny výrazně oslovily. Poté jsme si podali ruku a já popřál hodně štěstí při debatě, kterou si rád vyslechnu celou. Stačilo ujít pár kroků před stan a zde jsem letos prvně osobně potkal Michala Šaška. Sám jsem ho nechtěl příliš zdržovat, neboť má mnoho starostí a povinností. Naopak jsem si vyslechl doporučení, abych se na podzim díval nový seriál ČT Ratolesti, který se předchozí den ve stanu ČT prezentoval a Michal očekával, že mě zde potká, neboť by zrovna mě seriál mohl zajímat. Ve stanu jsem si ještě vzal do ruky poslední vydání Respektu, sebral svůj odložený deštník a přesedl do bližší řady, kde seděli mé spolubydlící – Hanka s Kubou Panovským. Anetka nedorazila.
Debatu zahájil moderátor tím, že ministra představil a hned na rovinu oznámil, že se domluvili na tom, že povede debatu tzv. „na hraně“. To se skutečně stalo a Baxa také podle toho odpovídal „na hraně“. Moderátor si opravdu nebral servítky a útočil na pana ministra dost neodbytným a zároveň lákavě humorným způsobem, přičemž u každé své věty právem očekával smích. Baxa tak odpovídal na to, co zbylo na ministerstvech po jeho předchůdcích, na co je za svého působení pyšný (podle jeho slov na 3 věci: 1. prosazení velké mediální novely, 2. zavedení zákona o audiovizi, 3. prosazení zákona o veřejné kulturní instituci), posluchači se dále dozvěděli, že Baxa zdraví premiéra Fialu vždy slovy „Ahoj, Petře“, že pracuje ve veřejných funkcích od r. 2004 ve čtyřletých cyklech a na závěr reagoval na dotazy z publika. První se otázal novinář ČTK, který se představil pro mě úsměvným jménem: „Vážený pane ministře, moje jméno je Kábele…“ Jeho dotaz zněl, zda Baxa plánuje učinit před svým odchodem z ministerstva ještě nějaký radikální krok. Ostrý moderátor se dotazu chytil, a ještě přímo se zeptal, zda například Baxa neplánuje vyhodit šéfku Národní galerie (čímž narážel na to, co se v minulosti už stalo). Ministr odpověděl, že k tomu žádné důvody nemá, ale moderátor si neodpustil větu: „Ono je to stejně jedno, protože na podzim na vás všichni už stejně zapomenou.“
Druhá otázka od lidí v publiku se týkala zřízení organizovaného grantu na podporu umění (i tentokrát se pán představil vtipným jménem: „Dobrý den, Králík.“) a nakonec se s dotazem ozval někdejší ředitel Státního fondu kinematografie Petr Vítek. Všechny pan Baxa oslovoval jménem, čímž dokazoval jednak svoji paměť na tváře, a také to, že všichni, kteří vznesli dotaz, jsou lidé z toho „malého českého audiovizuálního a mediálního rybníčku“.
Po konci rozpravy se za Baxou, který také vyzval lidi k četbě knížky, kterou s sebou přinesl, nahrnuli všichni jak vosy. Já si naopak vyřídil hovor s Milošem Schmiedbergerem a jelikož jsem měl šílenou žízeň, načepoval jsem si vodu z barelu do recyklovatelného kelímku. Bylo sice teprve 11 hodin, ale já už měl hlad. Vyrazil jsem tedy na oběd do asijské restaurace TOM. Zde jsem se nechal usadit, vybral si z jídelního lístku jedno z nejlevnějších jídel (kořeněnou vietnamskou polévku s kokosovým mlékem) a k tomu malou kofolu, sledoval zprávy okolo sporu s pohřbem Jiřího Krampola, pustil si rozhovor, který Miloš pohotově poskytl Petrovi Mackovi, napsal Tomášovi Kapinusovi, zda se chystají na předpremiéru Džobu Tomáše Vorla a zda už stojí ve frontě, a přiobjednal si ještě japonské krevetové knedlíčky.
Přesně ve 12:30 jsem došel do fronty před vstupem do velkého sálu Klubu kultury. Film začínal až za hodinu a půl, ale protože fanoušků série filmů o sprejerech Tomáše Vorla je velká základna a o projekci měla zájem obrovská spousta lidí, udělali jsme dobře, že jsme přišli stát frontu takto dlouho dopředu. Brzy se k nám přidali i ostatní kamarádi z FAMO a čas čekání jsme si krátili luštěním denní křížovky a citováním snad všech hlášek z Gymplu i Vejšky. Někteří z naší skupinky neznali oba předchozí filmy. Ti to mohli vyřešt stejně jako mnoho lidí okolo nás – a sice, aby si Vejšku pustili na mobilu, protože doba čekání ve frontě akorát tak vyjde na zkouknutí celého filmu. Také jsme vymysleli s partou plán, že jakmile Jaroslav Sedláček jako kreativní dramaturg ČT uvede film, uděláme si z něj legraci tím, že Tomáš parafrázuje hlášku z filmu slovy: „Sedláček, kde jsou přezuvky?“ a jakmile se režisér Vorel rozpovídá, začneme kolektivně předvádět transformátor. V sále jsme chytli krásná místa, Tomáš předal svůj úkol telefonicky Morisovi Issovi, který seděl blíž pódiu (a tedy i delegaci). Jenže nakonec ke splnění ani jedné výzvy nedošlo, protože debata následovala až po skončení filmu. Před začátkem filmu jsme se od moderátorů dozvěděli, že o tomto filmu můžeme hlasovat v divácké soutěži prostřednictvím pohlednice Kreativní Evropy MEDIA a případně vyhrát ceny NFA, ale to v tuto chvíli nikoho moc nezajímalo. Všichni se těšili na film. A ten také sklidil velký divácký úspěch s hlasitými reakcemi, bouřlivým potleskem i zajímavou debatou po projekci, jíž uvedl Sedláček slovy, že jsme viděli film jako první diváci vůbec, protože ještě pár minut před projekcí tvůrci exportovali čerstvé „ještě teplé“ DCP. Od diváků zaznívala spousta (mnohdy i absurdních) dotazů – např. jestli je tento film myšlený jako parodie, jak se nahrával zvuk, proč se použily tak děsivé postsynchrony, kdo vymyslel vyústění filmu, jak se Jiřímu Mádlovi hrála hlavní postava i jestli režisér Vorel uvažuje o dalším filmovém pokračování, když na konci trilogie dějové linky nezcela uzavřel. To je mimochodem moje hlavní výtka filmu. Já měl tu výhodu, že jsem věděl, jak film skončí. Přesto mi nebylo jasné, proč se započaly některé dějové motivy a zápletky, když je pak tvůrci nedohráli. Vorel na některé otázky svých nadšených (byť naivních) fanoušků naopak odpovídal dosti povýšeně. I se znalostí Vorlovy stylizace, kdy vlastně celý film postsynchronuje, jsem měl z Džobu rozpačitý pocit, protože mix zvuku byl velice nepříjemný a těžko poslouchatelný. A humor, na který jsou fanoušci předchozích dvou filmů zvyklí, to moc nezachraňoval… Nechce se mi zcela věřit tomu, že by tvůrci tímto filmem trilogii uzavřeli. Tuším, že přeci jen mají otevřená vrátka k dalšímu pokračování. Budu doufat, že to se snad technologicky zdaří lépe, aby to uši diváků v kině vůbec zvládly poslouchat. Takto z milosti za vtipné kameo Jana Krause, na kterého všichni diváci čekali, hodnotím 5/10.
Jelikož debata byla sama o sobě absurdní, Moris Issa nešel do výzvy, jakou jsme si dohodli, avšak nakonec toho litoval, protože by tím naopak diskusi více zpříjemnil a sál by se pobavil. Na ulici před Klubem kultury jsme poměrně detailně rozebírali naše dojmy z Džobu a postupně jsme se všichni rozešli každý vlastním směrem (někdo na jídlo, někdo na ubytování, jiní na další filmy). Já se vrátil ke Sportovní hale, u níž byla fronta ještě delší než dopoledne – na norskou hororově groteskní verzi klasické pohádky o Popelce s názvem Ošklivá sestra, která vzbuzovala nejen na festivalech Sundance a Berlinale rozporuplné reakce. Cedulku se žlutou zmrzlinou však brigádník postavil pár metrů přede mě, a tak jsem se za pár minut rozhodl z fronty zdrhnout. Bylo by marné čekat a už potřetí se dozvědět, že jsem vytrpěl stát ve frontě celou dobu zbytečně.
Namísto toho jsem šel zase pozdravit holky na baru, které se s dopolední směnou u baru střídaly v 16:00, čili nyní v 17:00 už byly v plném provozu. Sotva jsem se přiblížil ke stánku, odcházela z něj Kája, která šla sobě a Viky koupit palačinku. Nabídla mi, abych ji doprovodil. To jsem také jako gentleman udělal, ale sám jsem na palačinku chuť neměl, takže jsem jí pouze popřál dobrou chuť. Také jsem Káje prozradil, že mě konečně dnes napadlo nabídnout někomu svoji akreditaci navíc a že teď zřejmě využiju pozdně odpolední čas k tomu, abych ji na náměstí před Hvězdou někomu udal. Popřála mi štěstí, odběhla s palačinkou zpět do práce a mně začala hra na veksláka. Na kuráž jsem si ve stánku Slováckých vinařů objednal skleničku Frizzante od Chateau Bzenec, načež jsem si stoupl doprostřed hlavního chodníku poblíž Festivalového centra, kde se vyzvedávaly akreditace a kupovaly balíčky vstupenek, abych odchytil potenciální zájemce dříve, než si kartičku sami koupí. To se mi moc nedařilo. Protože na mé kartičce navíc stálo samozřejmě moje mužské jméno, vyhlížel jsem zejména muže – ideálně mladšího věku. Jenže u všech jsem viděl viset na krku nebo čouhat z kapsy klíčenku, která prozrazovala, že už nějakou kartičku pořízenou mají. A když už se mi podařilo někoho zastavit, oznámil mi, že Filmovku nechce navštívit, nebo že si zrovna před malou chvílí akreditaci s přáteli rezervovali. Moje věty typu „Dobrý den. Plánujete navštívit Filmovku? A nechcete akreditaci navíc? Za slevu?“ tedy byly vesměs zbytečné a deptalo mě, že se tímto takhle zdržuju od dalšího programu. Tak jsem aspoň napsal příspěvek s mojí nabídkou do facebookové skupiny a sdílel to také ve stories na Instagramu.
Momentálně nebyl v dohledné době v mém programu žádný film ani debata, a tak jsem se vydal do Reduty, kde se ve dvou sálech konaly VR projekce. U vchodu jsem se milé slečny zeptal, co bych nyní mohl v tuto chvíli navštívit. V komorním sále si mohl člověk vybrat z 12 krátkých filmů v sekci Mýty a legendy, ale protože se nemohly na všech brýlích pouštět všechny filmy současně, bylo zapotřebí si vytvořit rezervaci. Pro tuto chvíli od 17:40 jsem si vybral volný film Tohle není obřad a na další den od 17:30 rezervoval asi nejpoutavější projekt – výtvarnou adaptaci Baby Jagy. V komorním sále mi brigádnice upevnila na obličej VR brýle, na uši sluchátka a stručně mi vysvětlila, že v dnešní době už není nezbytné používat v interaktivních filmech a videích ovladač – k ovládání stačí pouze stisknout dva prsty jedné ruky.
Tento film nebyl interaktivní. Jakmile jsem si nasadil brýle, ocitl jsem se uprostřed jakési arény v 360° prostoru, kde v centru pode mnou hořel oheň a naproti mně se zjevili dva průvodci s dlouhými copy ve zvláštních kostýmech. Zprvu se zdálo, že se jedná o dva cirkusové komiky, ale poté, co se prostorem proběhl ohnivý bizon, bylo jasné, že jsou to symbolické postavy zastupující indiánskou kulturu původních obyvatel Severní Ameriky. Prostřednictvím svědectví potomků skutečných Indiánů, kteří prožívali rasovou nenávist po dovršení kolonialismu Evropany, jsem vyslechl několik zajímavých příběhů i s autentickými záběry, například z bezpečnostních kamer na recepci v nemocnici. Téma a emoci, kterou mi měl film předat, jsem, tuším, pocítil, ovšem podruhé bych si tento film neměl důvod pustit.
Z Reduty jsem odešel po 18. hodině. Za hodinu se v Hvězdě promítal rakouský dokument Se ztrátami se počítá režiséra Ulricha Seidla, na nějž měl být tvůrce oceněný „zmrzlinou“, a v 19:30 debata v Respekt stanu o tom, jak natáčet v Česku o politice (iniciovaná populární minisérií Moloch v produkci Bionautu). Na obojí jsem se vykašlal, protože jsem stále potřeboval udat akreditaci. Objednal jsem si tedy u vinařství Bzenec sklenku Ryzlinku vlašského a přikoupil za laskavou cenu také památeční skleničku s motivy Sdružení slováckých vinařů. Skleničku jsem získal bez obalu, proto jsem u protějšího vinařství Maňák požádal o její zabalení do improvizovaného pouzdra z kartonu a při té příležitosti ochutnal také jejich Kernera. Poděkoval jsem sympatickému vinaři za jeho ochotu, neboť takto skleničku určitě v bezpečí dopravím až do Prahy. Při čekání na nalití Kernera si do fronty ke mně stoupl náš učitel a trikový odborník Boris Masník. Věděl jsem, že se dnes na Filmovce pohybuje, a chystal jsem se ho pozdravit, jelikož jsme spolu komunikovali o trikové postprodukci mého magisterského filmu. A jaká to náhoda – stoupl si rovnou za mě. Takže jsem ho ihned pozdravil a krátce jsme pohovořili o tom, jaké možnosti spolupráce jsou reálné. Abych ho dlouho nezdržoval, dohodli jsme se, že si ještě napíšeme, popřáli si hezký zbytek dne, a já si u Bzence u stolečku vyzvedl zapomenutý časopis Respekt, který jsem pořád nosil u sebe, ale teď si ho na moment výjimečně odložil. „Pan vinař už to chtěl vnutit nějakým ženským!“ dozvěděl jsem se.
Posilněný vínem jsem se dál snažil nabízet akreditaci. Naděje vzplála, když jsem u pokladny festivalového centra narazil na dva asi třicetileté sympaťáky z Brna – Daniela a Beňu. Ti dva mě seznámili taky se slečnou Terezou a i když nikdo z nich moji akreditaci nepotřeboval, věřili, že společně někoho přesvědčíme. Zájem prý měl kamarád Terezy, který měl dorazit asi za půl hodiny. Chvíli jsme si tedy na ulici povídali fóry na Brno, vyslechl jsem si vtip o horníkovi a přijal výzvu zachovat „poker face“, zatímco mě tahali za uši. Během téhle spontánní seznamky jsem samozřejmě vyprázdnil sklenku, a tak zatímco pánové šli pro pivo, já zaskočil na degustaci vína od Maňáka. Se skleničkou jsem doběhl k občerstvení, kde vyhrávala chlapecká cimbálovka, a chvíli hledal přátele, kteří se mi ztratili. Po pár minutách přecházení sem a tam jsem narazil na Daniela s Beňou a pro jistotu jsme si předali kontakty, abychom o sobě věděli, kdybychom vymýšleli nějaký společný program. Tereza zmizela a na domluveném místě ani po půl hodině nestála. Když jsem ji hledal dobrých 45 minut, nechal jsem to plavat. Usoudil jsem, že se svým brněnským kamarádem bez akreditace problém vyřešila po svém a už neměli potřebu se se mnou bavit. Naděje však neumřela: Když chlapi viděli moji zoufalou snahu zbavit se té kartičky navíc, šli se mnou a s mnohem větší odvahou a sebevědomím oslovovali kdekoho z kolemjdoucích a velice přesvědčivě kartičku jako správní markeťáci vnucovali. Ačkoli si ji ode mě nikdo nevzal, obdivoval jsem jejich bezprostřednost a velmi vlídný a fiktivní způsob komunikace „se zákazníkem“. I proto jsem jim nabízel, že jim akreditaci ponechám a při úspěšném prodeji jim za zprostředkování nabídnu 10 % z prodejní ceny. To však odmítli.
Od 22:00 se v Letním kině na Masarykově náměstí promítal Maraton studentských filmů, jehož součástí byly i dva snímky z druhého ročníku FAMO: Zločin českého diváka (r. Jakub Dušek) a Ježíšek neexistuje (r. Filip Šperl). Protože ale noci jdou zde v Hradišti chladné a dnes jsem ještě neviděl film od Tima Burtona, opustil jsem Daniela s Beňou o hodinu dřív a zamířil do Velkého sálu Klubu kultury. Daniel se se mnou rozloučil poeticky, parafrází z legendárního Mrazíka: „A slabším pomáhej! … A starším ustupuj! … A Babiše nevol!"
Ve Velkém sále jsem si sedl do jedné z prvních řad a požádal uvaděče, jestli si u nich můžu během filmu nabíjet mobil. Díky tomu jsem neměl nutkání ten ďábelský přístroj neustále tahat z kapsy. A i kdybych ho měl u sebe, stejně bych se na něj nedíval – po několika skleničkách vína jsem častěji než obvykle upadal do limbu. Probudila mě vždy sousedka, která se nečekaně hlasitě zasmála. Připadal jsem si jako Mr. Bean v kostele. Film jsem už viděl v pubertě, takže jsem se i přes mikrospánky v ději jakžtakž orientoval. Tento snímek vyniká nad ostatní tvorbou Tima Burtona extrémně temnou romanticko-gotickou atmosférou a nejbrutálnějšími výjevy, kdy se bez váhání sekají hlavy jedna za druhou. Ikonický Burtonův nadhled zpřítomňuje Johnny Depp, který krutě baladickou historku drží se ve specifickém pojetí se špetkou humoru. I když jeho postava paradoxně sama nese trauma z dětství a musí čelit největším děsům. Velice osobitý fantasy horor, z něhož Burton zjevně čerpal při tvorbě Wednesday, hodnotím 8/10.
Po projekci se rozsvítilo jako by nic a nemaje pojem o čase, vyzvedl jsem si telefon a zamířil do stanu, kde jsem si chtěl dopřát kratičký spánek. Ten se protáhl až do rána dalšího dne – budík, který jsem si nastavil, nezazvonil. Prospal jsem tak noční program a hlavně party v Hlavním stanu, kde jsem se mohl družit s přáteli a s Michalem Šaškem, jenž druhý den odjížděl. O programu mi napsala Anetka Vojáčková a divila se, proč jsem nedorazil. Nu což! Jednou jsem si mohl dovolit usnout před půlnocí. Filmovka stejně ještě zdaleka nekončila.
Den 5.
Vyspaný dorůžova jsem další den otevřel oči už v 6:00. Bez spěchu a shonu jsem provedl ranní hygienu a na mobilu vyhledal ideální kavárnu k snídani. Google mi doporučil Top Café na cestě k Masarykovu náměstí. U bagety a kávy bez kofeinu jsem si přečetl novinky o pohřbu Jiřího Krampola a prolistoval dnešní program. Času jsem měl dost, neboť první film se dnes promítal až v 8:45. Takže jsem v absolutním klidu dojedl, v Albertu si koupil vitaminovou Matonku a na náměstí Míru pokračoval v marném nabízení akreditace. V takové chvíli by se mi hodili znovu „markeťáci“ Daniel s Beňou, nebo někdo se schopností jednat s lidmi – třeba produkční Anetka, kterou jsem o pomoc prosil už předchozí večer. Bez podpory jsem byl ztracený a ani strategické posedávání na lavičce vedle pokladny, odkud jsem mohl případné zájemce odchytit, nevedlo k úspěchu. Všichni, které jsem oslovil, už akreditaci měli. Tak jsem si aspoň přečetl další Filmové listy.
Cestou do kina Mír jsem se potkal s Hankou, která mířila na stejnou projekci - dokumentárního filmu Moudrost štěstí o filozofii dalajlámy Tändzinami. Po pár větách, v nichž jsem si posteskl na svůj téměř čtyřiadvacetihodinový neúspěch s akreditací, jsme spolu vešli do sálu, kde jsme zhlédli film, který přesně naplnil to, co jsem potřeboval: Moje vnitřní napětí a stres z toho, že neumím nikoho oslovit a věnovat mu akreditaci navíc zachránila forma dokumentu, v němž Dalajláma vedl intimní rozhovor s diváky, na černém pozadí a s upřeným pohledem do kamery. Touto formou s volným narativem vytvořili filmaři mezi jím a diváky neskutečně silné a důvěrné spojení a každé Dalajlámovou slovo, proložené působivými a zklidňujícími ilustračními záběry z různých koutů planety země, mělo o poznání silnější význam. Poselství bylo jasné – na výzvy současného světa se dá nahlížet podobným způsobem, jaký nabízí meditace, aniž by člověk musel výlučně věřit v Buddhu. A možná i díky tomu, že film uvedla vždy usměvavá ředitelka LFŠ Radana Korená, jsem odcházel vnitřně uklidněný a duchovně očištěný. A rozhodně mi zhlédnutí tohoto filmu, který hodnotím 7/10, pomohlo více než Magnesia Antistres, kterou jsem s sebou od rána nosil.
Z Míru jsem zamířil do Klubu kultury. V Malém sále od 10:00 probíhala debata o krátkodobé koncepci Státního fondu audiovize pro rok 2026, ale z ní bych stihl jen posledních 30 minut. Takže jsem se podíval do programu a zjistil, že ve Velkém sálu se za pár minut promítá celovečerní debut francouzské režisérky, který získal na festivalu v Benátkách tři ocenění. Neváhával jsem, pípnul u vchodu akreditaci a usadil se v řadě, na jejímž druhém konci seděl také Jaroslav Sedláček. Film Jsi můj celý svět měl námět podobný českému debutu Karavan Zuzany Kirchnerové, jenž pro změnu letos soutěžil v Cannes: Zápletka francouzského (o rok staršího) filmu vyprávěla o matce, která se 30 let stará o svého dospělého syna Joela, postiženého nějakým typem autismu. Jenže bod zvratu nastane, když se dozví, že Joel se seznámil s podobně postiženou dívkou, s níž čeká dítě a oba se chtějí od rodičů osamostatnit. Matka se ocitá před dilematem, zda mu dát svobodu. Z francouzských filmů posledních let jsem nikdy neměl pocit ztráty času ani tentokrát jsem nebyl zklamaný s řemeslným pojetím či scénářem a jeho vyústěním. Vztahová atmosféra a charaktery hlavních postav, které režisérka vykreslila a mimořádně dobře obsadila (absolutně perfektní výkon předvedla Laura Calamyová v roli matky), působily velice autenticky a uvěřitelně. Dokonce ani poměrně naturalistické sexuální scény mi oproti jiným (často českým) filmům nepřišly nevhodné – čemuž pomohl scénář, záběrování i střih. Filmová řeč, včetně práce s tichem, a naopak vypjatými dialogy, nesklouzla ke klišé, a udržovala díky tomu moji pozornost. Ani jednou jsem neměl touhu strhnout oči z plátna. Karavan, který také sledoval vztah matky a jejího postiženého syna, jsem na LFŠ nestihl zhlédnout, tudíž tyto dva filmy mezi sebou nesrovnávám a dávám Francii nezávislých 8/10 bodů.
Z Klubu kultury jsem vyšel krátce před 13. hodinou. Můj další plán byl dát si rychlý oběd, abych ve 14:00 stihnul další projekci. Na náměstí u Hvězdy jsem si u stánku objednal obyčejnou klobásu – pro jednou jsem si tuhle českou „prasárnu“ dopřál. Zatímco se grilovala, zahlédl jsem v Hlavním stanu Adélu Hofmanovou se Štěpánem Chaloupkou. Štěpán jako zkušený produkční byl moje spása – zeptal jsem se ho, jak by na mém místě prodával akreditaci. Doporučil sdílení na sociálních sítích, ale jinak mi v tu chvíli pomoct nemohl. Poděkoval jsem, popřál dobrou chuť a šel si pro svou už stydnoucí klobásu. A tehdy se to stalo – cestu mi zkřížila trojice kluků, kteří nikde u sebe neměli viditelnou akreditaci. Sebevědomě jsem jim nabídl svou, s prosbou, ať si ji vezmou za každou cenu, protože už se s jejím „prodejem“ trápím několik hodin. Chlapci, měli prý namířeno koupit si aspoň festivalový balíček vstupenek, jelikož na LFŠ hodlají být tak maximálně jedem den. Ovšem když viděli moji urputnou snahu je přesvědčit a nabídl jsem, že kartičku věnuji i zadarmo, domluvili jsme se, že se rozhodnou po obědě. Plný naděje jsem snědl klobásu a našel kluky u stánku s obřím polabským langošem. Akreditaci jsem jim věnoval se slovy, že na tom netrvám, ale pokud chtějí, můžou mi na účet poslat nějaký finanční příspěvek. Pak jsme si krátce přátelsky popovídali, já se dozvěděl, že dva ze tří klků se jmenují Vítek a Michal a že studují ČVUT v Praze a s úsměvem na tváří a velikou vděčností, že moje mise byla splněna a udělal druhému radost, jsem vyrazil na cestu do Slováckého divadla na promítání Báby z ledu.
Pravděpodobně proto, že jsem byl náhle zmaten, jsem neuměl do divadla najít nejrychlejší cestu. Zbytečně jsem přímou cestu obcházel a po zkušenostech z předchozího dne ve mně narůstala obava, že nestihnu na místo dorazit v takovém předstihu, abych se vyhnul dlouhé frontě, a tudíž budu riskovat, že se na projekci zase nedostanu. Jaké to pro mě bylo překvapení, když před divadlem ani vevnitř žádná fronta nebyla. Dokonce se mi na první pohled zdálo, stejně jako malé skupince dam, které čekaly u vstupu, že se projekce možná zrušila. To se však nestalo – pouze byl o projekci nízký zájem. Do sálu jsem se tedy dostal absolutně bez obav a pohodlně si vybral jedno z několika volných míst. Film uvedlo více lidí, než bych očekával: konkrétně Joža Kubaník z Minut, který bohudíky brzy předal slovo ředitelce LFŠ. Ta mimo jiné poděkovala za podporu Filmovky městu Zlín a oznámila, že v tuto chvíli AČFK předá výroční cenu další osobnosti české kinematografie, ale její jméno zatím neprozradí. Přestože se všichni mohli dočíst v tiskovinách i na webu, nebo si podle promítaného filmu domyslet, komu bude cena předána, podle úzu měl jméno odhalit až promítaný medailonek. Pokazil to radní Zlínského kraje Ivan Láska, který převzal mikrofon od ředitelky LFŠ a řekl toto: „Je mi ctí ocenit vás.... paní Kronerová... za Vaše herectví a věřte, že na Vás budu vzpomínat s láskou.“
Po tomto slovním vtipu vystoupila slovenská herečka Zuzana Kronerová z první řady na jeviště, s vděčností cenu převzala a oznámila divákům (kterých bylo v sále žalostně málo), že na LFŠ jezdí často a ráda. Čas už se krátil, a tak paní ředitelka přeskočila úvod k filmu a doporučila přítomným divákům, aby se tento den také přišli podívat na hru Shirley Valentine, která se v tomto divadle bude hrát zcela výjimečně, neboť jindy se zde tato verze hrát nesmí (nejspíš kvůli privilegiu, které na tuto hru má Simona Stašová). O trapnou korunu se postaral, jako vždy, Joža Kubaník, když na odchodu paní Kronerové prozradil „tajemství“, že cena (zmrzlina) svítí, což lze hned prakticky ověřit. V sálu se tedy na jeho pokyn zhaslo a paní Kronerová do tmy oznámila: „Svítí zeleně!“
Co říct k samotnému filmu Bohdana Slámy? Snad jen to, že i když přistoupím na jeho styl filmové řeči a několik jeho filmů dokážu ocenit, tento mě zoufale zklamal – scenáristicky, vleklým střihovým tempem, neopodstatněnými motivacemi postav, které se zpočátku zdály mít velký dramatický potenciál, nepochopitelnými reakcemi a útrpným sledováním sexu Pavla Nového s čerstvě oceněnou Zuzanou Kronerovou. Režisér jistě měl svá témata a důvody, proč film natočil, a věřím, že ho snad i filmoví kritici pochopili. Nicméně já při sledování tohoto „volného a náhodného kladení pojmů“ prostě trpěl a moje naděje, které jsem do filmu vkládal, se nenaplnily. Dojem z tohoto díla shrnuji replikou, která se v dialozích opakovala nejčastěji: „A proč?“
Své zklamání jsem hned telefonicky sdílel s kolegou z praxe a snažil se najít vysvětlení tohoto filmu, protože jsem ho zřejmě nepochopil. Bohužel jsem ani dlouhou cestou k baru Hvězdy nenašel klíč, jak film pochopit a co by se mi na něm mělo líbit. Náladu jsem si spravil objednáním dalšího maracujového gin & tonicu a ve chvílích, kdy ve frontě u baru kina nikdo nestál, jsem si u stolečku povídal s Viky. Náš rozhovor přerušovaly chvíle, kdy musela Viky odskočit obsluhovat zákazníky, a jednou jsem ho přerušil i já, protože jsem si všiml člověka v kostýmu postavy Jacka Nicholsona z filmu Beetlejuice, který se promítal dnes ve Sportovní hale. Nebylo pochyb, že se jedná o stejného fanouška Tima Burtona, kterého jsem před třemi dny potkal v kostýmu Střihorukého Edwarda. Tentokrát už jsem se odhodlal a vydal se za ním, abych se dozvěděl, co je zač. Laskavý týpek mi na moji úvodní větu, že jeho kostýmy jsou v Hradišti nepřehlédnutelné a obdiv k Timu Burtonovi nezpochybnitelný, potvrdil, že v kostýmu Beetlejuice a Edwarda chodí na různé eventy, včetně například ComicConu, a rozpovídali jsme se i o tom, co na Burtonově tvorbě nejvíc obdivuje – údajně jeho hravost, věčné dětství a zároveň temnotu, kterou bylo jeho dětství poznamenáno. Na moji otázku, zda si chystá pořídit věrný kostým ještě jiné z Burtonových postav, mi odpověděl, že má v plánu Batmana, načež jsem reagoval žertovně, že když včera promítali Ospalou díru, čekal bych, že dorazí v kostýmu jezdce bez hlavy!
Tak jsme se nasmáli a protože si nás fotili okolní kolemjdoucí, také jsme se nechali zvěčnit na mém mobilu. Blížil se čas mé rezervace na virtuální realitu, a tak jsem se rozloučil prozatím s Viky i na venkovním baru s Lucií a Kájou a vyrazil do Komorního sálu Reduty, kde jsem si už v rychlejší instruktáži nechal technologii nasadit na hlavu a ponořil se do animovaného příběhu o Babě Jaze. Protože jsem si zbytečně hrál se svými prsty, kterými jsem ovládal menu, epilog a první kapitolu jsem si pustil dvakrát. V příjemně stylizované animaci jsem se ocitl jako dcera Magda v pokoji umírající ruské královny matky, jež potřebuje donést květ, který by jí vrátil život. Ten se nalézal pouze v začarovaném životodárném lese, kam jsem ve třetí kapitole se přemístil se svou mladší sestrou. Zde jsme s animovanou sestrou v lese objevovaly kolem nás svítící strašidelné stromy a dostaly se do chaloupky na kuřích nohách. Ve čtvrté kapitole už jsme byly obě sestry uzavřeny každá ve své kleci a setkaly se se samotnou Babou Jagou, poeticky symbolizovanou maskou s dřevěnou texturou, připomínající středověké morové doktory. Tato babizna, jejíž hlas namluvila hollywoodská hvězda Titanicu Kate Winsletová, nepůsobila nikterak hrozivě – zato vroucí kotlík, do něhož chtěla uvrhnout mou sestru, ano. Výtvarné pojetí prostředí a atmosféry této kapitoly mi připomnělo trauma z dětského snu, v němž se zlovolný čaroděj chystal vhodit do mechanické koule s magickou růžovou tekutinou na způsob kotle mě, mého bratra i nejlepšího kamaráda ze školky. Byť jsem čaroděje přemohl, kamaráda jsem nezachránil. Ale zpět k Babě Jaze: Tu jsem také přemohl a získal její čarovnou hůl a s ní i moc. V tuto chvíli bylo na mně jako na hráči rozhodnout, jak příběh skončí – já si vybral variantu, že se ze mě stane nástupkyně Baby Jagy. Na obličej se mi připevnila dřevěná maska se zobákem, která po čarodějnici zůstala, a já mohl podle své vůle rozhodnout, jaký bude osud životodárného lesa – buďto bude opět rozkvétat, nebo pod mojí vládou bude nadále děsuplným lesem, kterému se každý občan království vyhne. Já jsem si samozřejmě vybral tu druhou variantu. Po nemocné matce královně a nevinné sestře jako by se slehla zem a ani mě nezajímalo, jaký byl jejich osud. Tvůrci hry však umožnili hráči, aby vyzkoušel i dva další alternativní konce. Takže jsem poznal vyústění příběhu i ve verzi, kdy jako vládkyně lesa způsobím návrat života a rozkvět kouzelného lesa, který bude žít v harmonii s královstvím, i verzi odmítnutí dřevěné masky a předání léčivého květu nemocné královně, která se uzdravila. Jako jednu z mála interaktivních VR, které jsem za poslední tři roky vyzkoušel na různých festivalech, jsem ji pochopil a ocenil její naraci i stylové zpracování – za což si zaslouží na škále spokojenosti hráče hodnocení 7/10.
Na večeři jsem si odběhl do Burger Baru Brothers (už proto, že jsem posledně obsluze prohlásil, že zde naposledy nejsem) a nechal si doporučit Smash Burger. K němu jsem vypil ovocný „akreditační“ Birell a promyslel jsem další plán.Na večer jsem měl několik možností, jaký film zhlédnout, a většina z nich se časově překrývala – první se promítal výběr krátkých slovenských studentských filmů od 18:30, ve 20:00 pak After Party, před kterou jsem v neděli upřednostnil „Batmana“, o hodinu později Sweeney Todd a o další hodinu později všemi opěvovaný Karavan. Uvažoval jsem pragmaticky a logicky:
1) o Karavan bude určitě enormní zájem a musel bych vystát frontu snad i hodinu dopředu (navíc jsem dopoledne už viděl podobný příběh)
2) Sweeney Todd trvá dvě hodiny – znovu bych se unavil jako předchozí den u Ospalé díry a neužil bych si večer společný čas s přáteli
3) blok slovenských studentských filmů už započal, ale aspoň část z nich bych stihl vidět – a pokud by mě to přestalo bavit, mohl bych zdrhnout na After Party
Dorazil jsem tedy do kina Mír a u vchodu vyčkal, než mě uvaděč vpustí do sálu, který správně nepouštěl nikoho uprostřed filmu. Vpuštěn jsem byl na komorní černobílý snímek Tak zítra, vyprávějící o dvou svérázných chlapcích, kteří musí náhle řešit závažný problém. Studentská etuda s pěkným obrazovým charakterem a dobře obsazenými bezprostředními, temperamentními dětskými herci se podle mého názoru velmi povedla a byl jsem rád, že jsem ji stihl. Další filmy v sekci byly jeden animovaný a jeden dokumentární snímek. Došel jsem k závěru, že raději zhlédnu ještě jeden celovečerní film než dva krátké.
Během potlesku jsem tedy sál opustil a přesunul se do Auly Jiřího z Poděbrad. V předsálí jsem dnes už poněkolikáté potkal Jaroslava Sedláčka. Do začátku filmu zbývalo asi 12 minut, a tak jsem svého učitele z prvního ročníku pozdravil a zahájili jsme krátký rozhovor o tom, co jsem zatím na Filmovce viděl. Nechtěl jsem ho déle zdržovat, protože pan Sedláček jako hlavní dramaturg LFŠ denně uváděl několik filmů a nyní měl uvést právě After Party.
V sále jsem si vybral krajní místo v jedné z posledních řad. Pro jistotu jsem si ještě odskočil na toaletu a přes místo přehodil mikinu se Spalovačem mrtvol. Při návratu jsem si všiml, že v řadě přede mnou sedí mí kamarádi – Tomáš, Anetka, Klárka, Anička, oba Jakubové a herečka Verča Pichlerová. Všichni se stejně jako já chtěli podívat na „ten film, kde hraje Danny Kadlec“ (byť v menší roli).
Přesně ve 20:00 před publikum předstoupil Jaroslav Sedláček, popsal strastiplnou cestu režiséra, který po magisterském studiu na FAMO musel vystřídat několik zaměstnání nesouvisejících s filmem, než se mu podařilo zafinancovat a natočit snímek, který uvidíme. Sociální drama v žánru coming-of-age vyprávělo příběh dvacetileté Jindřišky, která po prohýřené noci přijde o domov a rodinný majetek, zabavený exekutory kvůli dluhům jejího otce. Otec se však neobjevuje a na Jindřišku se vrhají věřitelé i vymahači. Když se otec konečně ukáže, tváří se, jako by se nic nestalo, a navrhne dceři, aby si vzala půjčku v bance. Jindřiška musí čelit jeho manipulaci a nakonec zjistí, že nemůže žít svůj život a plnit si sny – včetně života s první láskou (Danny Kadlec). S kamarády jsme se v názoru na tento film shodli v několika ohledech: a) herecké výkony byly výborné (zejména Jan Zadražil v roli otce a Eliška Bašusová, která však v roli působila příliš staře), b) film otevíral mnoho sociálních témat z osobní zkušenosti režiséra Vojtěcha Strakatého, ale bohužel ve vyprávění zůstával „na povrchu“ a nešel do hloubky, c) zaslouženě se dostal na festival v Benátkách i do soutěže Proxima v Karlových Varech, d) nepochopili jsme zbytečně dlouhou sekvenci závěrečné party (například jednozáběrové zpívání dlouhé písně u ohně, zatímco kamera repetitivně panorámuje z jedné strany na druhou)
Tyto dojmy jsme rozebírali cestou k občerstvení u stánku před bývalou věznicí a uzavřeli je konstatováním, že šlo o „nadprůměrný studentský film s velmi dobrou kamerou“ a že „písečáci“ prokazatelně točí kvalitní filmy. U stánku jsme si všichni objednali pití a holky wrapy, které prý chutnaly legendárně. Protože jsem zatím také nevečeřel a názvy wrapů s filmovou tematikou mi připadaly vtipné, objednal jsem si také – konkrétně „Hříšný trhanec“. Během konzumace jsme mluvili o tom, co jsme letos na plátně viděli odvážného.
Když jsme dojedli a dopili, přesunuli jsme se ke Hvězdě. Přátelé zakotvili u hlavního stanu a plánovali pokračovat na retroparty ve Stanu literatury, já se na chvíli odpojil a podle tradice šel pozdravit kamarády u baru Hvězdy. Holky tam právě uklízely. Viky nám klukům okamžitě rozdala úkoly – Michal odnášel nádobí z venkovního stánku, Tomáš umýval skleničky a já je utíral a ukládal na místo. Poté co byla práce splněna, šli kluci Viky pomoct přeštípnout zámek na kole, od kterého neměla klíč. Jenže když dorazili na místo, po kole nebylo ani stopy. Nervózní Viky proto zavolala městskou policii, nahlásila krádež a žádala rychlou pomoc. Chtěla totiž co nejdřív odjet domů. Situace začínala připomínat absurdní komedii: Michal s Tomášem museli narychlo schovat kleště, kterými chtěli zámek přeštípnout, protože za pár minut dorazili „měšťáci“ a řešili záhadné zmizení kola, které jako by se z neporušeného zámku vypařilo. Nad tímto kuriózním případem jsem jen kroutil hlavou, ale rozuzlení jsem si přál vyslechnout až další den. Rozloučil jsem se se společností, popřál dobrou noc a zamířil do Hlavního stanu pro pití.
Tam jsem si spontánně přisedl k Danielovi Šéfrovi a novému známému Kryštofovi. Nějakou chvíli jsme si povídali a já se konečně přesunul ke Stanu literatury, před jehož vchodem postávali kamarádi z FAMO. Probírali jsme různá témata a občas si odskočili zatancovat na hity jako Psycho Killer nebo Slaviky z Madridu, jejichž refrény zpíval celý stan. Jakmile nás nepříliš šikovný DJ omrzel, pokračovali jsme ve večerní zábavě v Hlavním stanu, kde jsme různá dramatická i zábavná životní témata probírali i s další přátelé z FAMO (například se Standou Kulandou). V tomto duchu jsme pokračovali až do tří ráno, kdy jsem se se všem uklonil, rozloučil a odešel.
Do peřin jsem padnul znovu asi v půl čtvrté ráno…
Den 6.
… a probudil jsem se jako vždy kolem sedmé hodiny ranní. Bez jakékoli únavy jsem začal ráno opět fungovat, provedl ranní hygienu v ZŠ Sportovní a znovu si zašel na snídani do Topcafe. Zatímco jsem čekal ve frontě, přede mnou si asi šestiletí sourozenci objednávali velký nákup pečiva. Pohled na situaci, kdy se kluk snažil jako správný chlap komunikovat s prodavačkou, provést platbu a instruovat mladší sestřičku, co má dělat a jak nákup společně odnesou, mi přišel velmi laskavý a roztomilý. Bral jsem to jako znamení, že tento den bude krásný a veselý. Také proto jsem s velkým úsměvem na rtech oslovil paní prodavačku, objednal si u ní šunkový chlebíček s pudinkovým banánkem a zeptal se, zda vyrábějí i kávu bez kofeinu. Odpověď byla pozitivní, a tak jsem s přirážkou 10 Kč za bezkofeinové cappuccino zaplatil, vyzvedl si objednávku u její kolegyně a náramně dobře se nasnídal. Den sice začal vesele, ale zároveň jsem si připomněl, že právě tento den před osmnácti lety zemřel můj tatínek.
Z kavárny jsem došel do Velkého sálu Reduty na druhý film, který jsem letos na Filmovce viděl od Bohdana Slámy – konkrétně na jeho druhý celovečerní film Štěstí z roku 2005. Můj názor se shodoval s názory odborníků: tento citlivý snímek s vážnými sociálními tématy jsem pochopil mnohem zřetelněji než Bábu z ledu, která mi přišla absolutně nečitelná. Štěstí působí i díky dobrému scénáři, srozumitelně napsaným a charakterizovaným postavám, jasnému vysvětlení a udržení jejich motivací, autentickým dialogům, obratnější práci s humorem, skvělým hereckým výkonům a poetické kameře mnohem pevněji a funkčněji. Není divu, že film získal sedm Českých lvů.
Ze sálu jsem odběhl ještě během závěrečných titulků, protože podle programu jsem měl jen tři minuty do začátku projekce britského oscarového melodramatu Černý narcis. Rychlým během jsem se přemístil do sálu Hvězdy a udýchaný usedl do řady vedle Kryštofa. Aniž bychom se domlouvali, v předních řadách seděli také Tomáš Kapinus, Anička Dudová, Daniel Šéfr a Štěpán Chaloupka. Přesedat si k nim už nebyl čas, protože úderem poledne nastoupila do první řady před diváky ikonická programová ředitelka Iva Hejlíčková, která film odborně a s humorem uvedla. Mimo jiné zmínila historické zajímavosti – například, že i když se příběh odehrává v Indii a často v exteriérech, všechny dekorace byly postaveny v britských ateliérech Pinewood, nebo že i indické postavy hráli britští herci s pletí nalíčenou do snědých tónů. Při sledování filmu jsme se mohli přesvědčit o jeho obrazové originalitě, protože režisér už v roce 1946 použil barevný filmový materiál Technicolor a pro scénografii vybral šedomodré barvy. Tím docílil zajímavé gotické atmosféry, v jejíž barevné paletě dominuje v líčení použitá červená barva jako symbol vášně a žárlivosti. Milostný trojúhelník, odehrávající se v křesťanském klášteře v Indii mezi cudnými jeptiškami, pokoušenými touhou k vládnímu anglikánskému zmocněnci (v dnes až směšných šortkách), mi v mnohém stylově připomínal filmy Alfreda Hitchcocka. V první řadě vedením herců, kteří i dramatické situace hráli s nádechem britského humoru, dále volbou kamerových úhlů a jejich vnitřní kompozicí, nasvícením a zejména finální dramatickou scénou u zvonice na kraji útesu, jejíž smysl jsem jako divák tušil už ve chvíli, kdy se v příběhu poprvé objevila. Na rozdíl od dnešních filozofujících filmů, které řeší nějaké osobní nebo společenské téma a „pocity“, tento snímek vyprávěl klasickou narativní formou kompaktní příběh se začátkem, prostředkem a koncem i vhodným stylovým pojetím. Rád a se zájmem jsem jej sledoval a jako milovník klasických filmových příběhů bych jej ohodnotil 7/10 body.
Před kinem si přátelé z FAMO sdíleli dojmy a shodovali se, že při sledování filmu několikrát měly jejich oči tendenci se zavírat a někteří film dokonce prospali. S Aničkou a Štěpánem jsme se šli naobědvat opět ke stánku s wrapy, abychom společně ochutnali tortillu se smažákem, kterou prý všichni doporučují. Ve frontě jsme si postupně – Anička, já i Štěpán – objednali tzv. „Smažák, má panenko“ a cestou do Smetanových sadů jsme je s velkou chutí konzumovali. Musím říct, že byly opravdu vynikající.
Štěpána zajímalo, jestli jsme už někdo byli na VR. Své zážitky jsem mu ochotně a s notnou dávkou humoru vylíčil, srovnal zkušenosti ze zdejších projekcí s těmi, které jsem zažil třeba na Zlínském filmovém festivalu, a dodal, že se chystám ještě dnes navštívit druhý VR sál v Redutě s výtvarnou instalací Okolo Hradišťa. Po jídle jsme se rozloučili, protože přátelé šli na ubytování, a já si před cestou do Reduty objednal kelímek prosecca a vyslechl si závěr debaty v nedalekém stanu Respektu. Nesla název Kultura pod Ficem a hovořili v ní dva slovenští režiséři – Peter Bebjak a Rudolf Biermann. Obsah byl dost skeptický vůči současné politické situaci v Česku, protože oba pánové náš národ v podstatě varovali, že to, co se děje teď na Slovensku, čeká Česko (jak bohužel víme) po podzimních volbách. Peter Bebjak s lehkým nadhledem analyzoval směr české kinematografie a poznamenal: „Vy Češi potřebujete točit kriminálky proto, abyste odhalili pravdu.“
Do Reduty jsem se vydal přes náměstí Míru. Zde jsem opět potkal kluky, kterým jsem včera věnoval akreditaci. Přátelsky jsme se pozdravili a já se přirozeně zajímal, jestli už ji použili a jaký film zhlédli. Michal, který ji ode mě převzal, mi odpověděl, že také šel na Černý narcis a stalo se to, co se dalo očekávat: když uvaděči „pípli“ jeho čárový kód, systém jim hlásil, že už sedí v sále. Byl jsem to totiž já, jehož čárový kód byl načten jako první. Naštěstí to ale ukecali jako chybu systému a dostali se dovnitř bez obtíží. Na přechodu u náměstí jsem pozdravil další známou tvář – produkčního z FAMU Jiřího Kejkulu. Cestou na Masarykovo náměstí, kde jsme se rozloučili, jsme si vyměnili dojmy z filmů, které jsme viděli, a potvrdilo se, že se v mnohém shodujeme.
Na místo jsem dorazil s předstihem. Mně už dobře známá slečna u rezervací mi oznámila, že ještě půl hodiny bude trvat pauza mezi bloky s VR, a tak jsem si na 30 minut sedl na lavičku v atriu Reduty a sledoval na YouTube aktuality. Úderem 16. hodiny na městské věži jsem se vrátil za slečnou a nechal si poradit, kde se druhý sál s VR nachází. Správnou místnost v ochozu budovy jsem našel až díky tomu, že k ní se zpožděním přišel mladík, který VR obsluhoval, a pustil mě dovnitř. Uvnitř bylo zhasnuto a svítila jen kreativně nasměrovaná bodová světla. Mladík mě instruoval, abych si z věšáku vedle dveří vzal bílé pončo a vešel do prostoru mezi květináče s umělými rákosy. Nevěděl jsem, co čekat a proč k zážitku z VR potřebuji všechny tyto prvky. Vysvětlil mi, že se jedná o tzv. „rozšířenou realitu“, v níž se můžu pohybovat jako v reálném prostředí, protože přes brýle je vidět mé okolí, na nějž se promítají autorovy prvky kombinované se zvolenou dekorací i kostýmem. Spustil jsem tedy stiskem dvou prstů projekci a nechal se unášet dojmy. V prostoru přede mnou se objevila stylizovaná postava mužského těla složená z bílých „particlů“ a v uších mi zněla typická valašská lidová píseň Okolo Hradišťa. Taneční pohyb mužské postavy po skončení písně vystřídalo stejně umělecky stylizované tělo ženské, které v prostoru plavalo, mizelo a objevovalo se při druhé písni Dobrú noc, má milá. Působení tohoto vizuálně-hudebního básnického pásma mě naprosto uchvátilo. Umělecké zobrazení muže a ženy (nebo chlapce a dívky) a jejich emocí (lásky, touhy, smutku, zklamání, bolesti i naděje) v symbolicky vodním prostředí, odkud všechny emoce odplynou a zanechají duši čistou, se dotklo mých nejniternějších citů a očistilo i mou duši. Nejvíce mě zasáhl titulek s věnováním, který se na konci příběhu zobrazil v prostoru: „For all lost loves, lost hopes and new beginnings.“
Chvíli jsem ještě nehnutě stál na místě a tento silný zážitek zpracovával. Poté jsem mladíkovi vrátil brýle se sluchátky, svlékl si pončo a protože projekt se ještě dokončoval (tzv. „work in progress“), vyplnil jsem online dotazník týkající se toho, jak na mě jednotlivé prvky působily a jaké emoce vyvolaly. Kdybych měl projekt hodnotit jako hotový produkt, dal bych mu deset bodů. Takto v téměř finálním stavu 9/10.
Abych ani poslední den nevynechal Tima Burtona, dorazil jsem do Klubu kultury na kultovního (a podle mě nejlepšího) Batmana – Batman se vrací s neohroženým Michaelem Keatonem v titulní roli, smyslnou Michelle Pfeifferovou jako Catwoman, záporákem Christopherem Walkenem a legendárním, bizarním a zároveň děsivým Tučňákem v podání Dannyho DeVita. Tuto osobitě stylizovanou a vizuálně spektakulární adaptaci, která se důstojně vyrovná předchozímu dílu s kultovním Jackem Nicholsonem jako Jokerem, jsem viděl kdysi dávno v pubertě a měl z ní tak úžasný zážitek, že jsem si jej na Filmovce po vystudování magisterského stupně rád zopakoval.
Rád bych v kinosále vydržel až do samotného konce filmu, jenže v 19:00 začínalo Slavnostní zakončení LFŠ, na které jsem si koupil vstupenku už první den. Abych stihl obsadit dobré místo v hlavním sálu Hvězdy, vyběhl jsem z Klubu kultury do sadů, kde jsem odevzdal zálohovaný kelímek, a střemhlav doběhl do Hvězdy. Třináct minut před 19. hodinou jsem pozdravil Káju u venkovního baru, využil toaletu a pořídil fotku před festivalovou fotostěnou.
V sále jsem si takticky sedl zkraje jedné z řad, poblíž východu (pro případ, že by se opakovala situace jako při projekci Čelistí). Slavnostní zakončení zahájil po úvodní znělce a spotech partnerů Jožka Kubaník tím, že přirovnal LFŠ k Vánocům – vysvětleno tak, že se do Hradiště také všichni každý rok těší a že se tu a tam rozdávají dárky. „Jako třeba tento poslední hrnek z merche, který letos zbyl, a já vám ho hodím,“ prohlásil, načež spontánně a bez opatrnosti hodil hrníček kamsi do publika. Díky pohotové reakci divačky, na kterou hrníček dopadal a která jej naštěstí chytila, se nikdo nezranil. Poté promluvila paní ředitelka, která s velikou laskavostí poděkovala jmenovitě všem festivalovým partnerům. Po ní Jožka vyzval na pódium programové ředitele Ivu Hejlíčkovou a Jana Jílka a zahájil s nimi lehce bizarní rozhovor:
Jožka: „Slovy nás mladých: Bylo to letos mega banger.“
Jílek: „Já bych odpověděl, ale bude to cringe.“
Hejlíčková: „Tak si povídejte mezi sebou, pánové, já vám nerozumím.“
Jílek: „Klid, nebudu flexit.“
Na závěr Jílek trefně glosoval spontánní a zřejmě nepředvídatelný Jožkův scénář větou: „K těm Vánocům, Jožko: Předvedl jsi nám tady úžasný Boží hod!“
Jako poslední promluvil zástupce kraje Láska a starosta Hradiště. Když už se všem poděkovalo, nadešel čas přivítat delegaci ke světové premiéře filmu Pod parou. Potlesk však musel ustoupit improvizaci, protože Jaroslav Sedláček signalizoval, že členové delegace ještě nejsou připraveni. Jožka proto kladl publiku všetečné otázky a nakonec vyzval ředitelku LFŠ, aby oznámila datum příštího ročníku. Sál se tak dozvěděl, že se zde za rok všichni setkáme v termínu 24. – 30. 7.2026. A stalo se to, na co jsme všichni čekali – byla přivítána delegace ve složení režiséra a producenta Rudolfa Biermanna, jeho dcery koproducentky, scenáristy a hlavního hereckého obsazení. Chyběl pouze režisér Jiří Havelka, který hrál jednu z vedlejších rolí, poněvadž se ještě nacházel na přechodu. Časový plán už nedovoloval, aby se na něj počkalo, a tak se spustila projekce bez něj.
Musím říct, že jsem k tomuto remaku slavného a mnou oblíbeného oscarového snímku Thomase Vinterberga přistupoval se značnou skepsí. Obával jsem se, že scénář o čtyřech učitelích na střední škole, teří se rozhodnou společně aplikovat v praxi výzkum pravdivosti teorie o tom, že lidský organismus se cítí nejlépe, pokud v krvi neustále udržuje hladinu 0,5 promile, a jeho zpracování, jaké se povedlo perfektně odvyprávět Dánům, nebude v československém provedení fungovat. Leč mýlil jsem se. Atmosféra a adaptace zasazená do prostředí Mikulova mě mile překvapila. Struktura scénáře a jeho dramaturgie v základu (pochopitelně za účasti a chválení Vinterberga) zůstala věrná originálu, některé obrazy byly dokonce i téměř identicky výtvarně pojaté a režírované, ale nechyběly ani nové motivy, které příjemně překvapily i znalce předlohy jako mě (který už znal vývoj a vyústění Chlastu). Po celou dobu jsem cítil tzv. „flow-effect“, který je u filmu žádoucí, a znamená, že divák se zbaví vědomí skutečného času (a nemá chuť se třeba dívat na hodinky). Přispěl k tomu humor, herecké výkony méně okoukaných hereček v rolích čtyř hlavních postav (namísto mužského alkoholismu se totiž Biermann rozhodl vyprávět o alkoholismu ženském) a mimořádně dobře zvolený moderní soundtrack, který nekonvenčně prezentoval svobodu, jíž požití alkoholu nabízí.. V dramatických a tragických momentech se zase mistrně pracovalo s tichem a ocenil jsem i originální a vtipné použití klasické hudby – konkrétně stokrát oposlouchané Vltavy Bedřicha Smetany. Pod parou se sice nemůže kvalitou vyrovnat Chlastu, ale podle mě jej velmi důstojně reflektuje a mezi českými (a slovenskými filmy) o alkoholismu, kterých v posledních letech čím dál víc přibývá, si své místo obhájil a osobně se domnívám, že mnohem předčil loňský hit Zápisník alkoholičky, na něhož diváci chodili často hlavně kvůli titulu. Svůj poslední film z LFŠ 2025 jsem ohodnotil 8/10.
Po upřímném potlesku si vzal mikrofon Jaroslav Sedláček, pozval filmovou delegaci, včetně už dorazivšího Havelky, který nahradil Zuzanu Bydžovskou (ta odešla hned po pár minutách, protože údajně nerada kouká na filmy, ve kterých hraje), a zahájila se debata. Trvala asi hodinu a tvůrci i herci během ní odpovídali na nejrůznější otázky. Já se zeptal jako druhý zvědavec na nezáludnou otázku, co vedlo autory k tomu, aby prostředí školu zasadili do mikulovského kláštera. Na to mi režisér Biermann odpověděl trochu nedůtklivě, že se jedná o jezuitskou školu, nikoli klášter, a že taková byla producentská dohoda po obhlídkách. Děkuji pěkně, pane režisére. Osobně proti panu Biermannovi vůbec nic nemám – už teprve ne po tom, co natočil, tento pěkný film – jenže můj dojem z toho, jak komunikoval se svými diváky, se mi moc nepozdával. Potvrdila to i dvojice starší ženy a muže, která při odchodu ze sálu utrousila ostré zhodnocení jeho osobnosti.
Co s posledním večerem na Filmovce? Samozřejmě jsem si přál rozloučit se s kamarády. Nejprve jsem si nechal nabít mobil u Káji a Lucky a zavolal postupně Tomášovi, Klárce a Aničce. Ode všech jsem se dozvěděl, že už jsou buď na cestě do Prahy, nebo v cíli, a že snad v Hradišti z naší FAMO party zůstal jen Moris Issa. Tudíž jsem se s Cuba Libre v ruce vydal k hlavnímu stanu a hledal zbytek známých tváří. Pod jedním deštníkem vedle stanu jsem viděl na lavičce sedět Hanku a Honzu Hvězdu. Ti se také účastnili závěrečné projekce, a tak jsme spolu své dojmy hned sdíleli. Bohužel se mezitím nepříjemně rozpršelo a já se snažil pod deštníkem, z něhož tekly proudy vody, nezmoknout. Ukončil jsem rozhovor, dopil kelímek a přešel pro další pití do hlavního stanu, kde jsem si popovídal s Morisem. Padly nějaké panáky, takže v mém trávicím ústrojí převažovaly tekutiny. Ty jsem chtěl z rozumu i z hladu vyvážit jídlem. Jako jistota dobrého jídla za rozumnou cenu se za posledních 24 hodin potvrdil stánek s wrapy. Objednal jsem si tam výtečný „Hříšný trhanec“ a od kuchaře/provozovatele jsem se dozvěděl, že má stánek na Filmovce druhým rokem a že se snaží nastavit takovou cenu, aby to turisty neděsilo. Reagoval jsem velkou pochvalou za vynikající chuťovou kvalitu jídla a ubezpečil ho, že příští rok má minimálně mě a mé kamarády z Písku jako jisté zákazníky.
Ani dnes jsem nemohl vynechat noční debatu s mými zdejšími kamarády u Hvězdy. U stánku už byl i Michal, který popíjel pivo, a já si naposledy objednal svůj speciální gin & tonic. Kája mi přitom pochválila moji meruňkovou košili z Maďarska. S Michalem jsem si pak povídal o jeho dalších plánech, o tom, že vlastní lidový kroj a že jej hrdě a rád při vhodných příležitostech nosí, když tu náhle nás vyrušily dvě nové slečny, které se chtěly seznámit. Proč ne? Vzájemné představení jmen proběhlo raz dva, jenže jejich otázky, které mi kladly, mi začínaly být čím dál méně příjemné a reagoval jsem na ně trochu podrážděně. Nejlepší řešení byl únik. Jedna z nich mě ujišťovala, že se mě nechtěla dotknout a že doufá, že jsme na klidné rovině a vzájemně v pohodě. Abych stále se rozvíjející snahu o konverzaci taktně utnul, vše jsem potvrdil a přispěchal za Luckou a Kájou, které už stejně balily stánek. S Michalem jsme chtěli holkám pomoct, a tak jsme začali postupně jako každý večer vyhazovat špinavé nádobí a skládat židle a stoly. Pak jsme se všichni srdečně objali s nadějí, že se tu za rok snad setkáme znovu.
Na matraci ve spacím stanu jsem plný dojmů padl jako do nebe kolem obvyklé třetí hodiny a rovnou si objednal jízdenku na první ranní vlak do Prahy.
Den 7.
Na dokonalý spánek mi stačily necelé tři hodiny. Přímý vlak z Hradiště mi odjížděl v 7:14. Zatímco ve stanu Jakub Panovský i Hanka Cibulková ještě spali, já si tiše sbalil věci, v ZŠ Sportovní se umyl, rozloučil se s brigádnicemi u vstupu ve škole i u Stanového hotelu a v ideálním čase dorazil pěšky na nádraží. Vlak přijel přesně podle jízdního řádu. Nasedl jsem do svého kupé, kam si ke mně přisedli i starší manželé, kteří vystupovali v Olomouci. Než vystoupili, tuze hezky a uvolněně jsme si spolu popovídali – o zážitcích z Filmovky, mém studiu, filmech, politice a třeba také o nejhorší české režisérce Evě Toulové.
Zbytek cesty jsem si četl, vyřizoval e-maily a domů dojel tak akorát, abych se naobědval.
A shrnu-li do jedné věty všechno, co jsem za těch sedm dní na LFŠ 2025 prožil, pak se sluší parafrázovat klasika: „Bylo to krásné a bylo toho dost!“
Kam se hrabou Vary!
Za rok zas!