38. ročník Finále Plzeň

Prázdniny utekly jako voda - a už to tu bylo zas. Na dveře znovu klepalo Finále Plzeň! Sympatický festival a přehlídka toho nejlepšího z české (a slovenské) tvorby v mé oblíbené Plzni, která každoročně otevírá pracovní sezónu (pokud tedy nepočítáme Serial Killer v Brně, se kterým se tradičně kryje).
Letos jsem ho rozhodně nemínil vynechat. Už jen proto, že mě v květnu téhož roku castingová režisérka Soňa Ticháčková navrhla jako člena poroty 1. ročníku soutěže Česká Leonarda, a to coby hlas nejmladší generace filmařů.

Když mi tedy na konci srpna ARAS, jehož jsem členem, nabídl akreditaci, s radostí jsem ji přijal a začal se těšit na festivalový program. Jenže čím víc se blížil začátek, tím víc jsem byl nervózní - nedostával jsem totiž žádné informace o Industry programu, pozvánky na speciální akce atp. Pro jistotu jsem proto odeslal e-mail a ujistil se, zda se mnou guest servis počítá. Odpověď od slečny Veroniky byla sice pozitivní, ale ani tak mi nechodily žádné informační e-maily a pozvánky jako loni.
A aby toho nebylo málo, nefungovala ani festivalová aplikace, do které se mi (už tradičně) nedařilo přihlásit, takže jsem neměl ponětí o časech projekcí a harmonogramu festivalu.

„Začíná to pěkně,“ pomyslel jsem si, ale flintu do žita jsem rozhodně neházel. Naopak čím víc se festival blížil, tím víc jsem se těšil na plzeňské dobrodružství.

Den 1.

V den zahájení Finále jsem se ráno probudil s tím, že vůbec netuším, jak a kdy se do Plzně dostanu. Využil jsem proto čas při venčení psa a zavolal své známé Dominice Nohavcové, zda bych mohl stejně jako vloni využít odvoz festivalovým autem ze Zličína. Mé e-maily, ve kterých jsem o dopravu žádal, záhadně zmizely ze schránky Veroniky z Guest servisu, ale osobní telefonát vše vyřešil raz dva.
Domluvili jsme mi odvoz autem ze Zličína v 15:00.

Další tradiční úkol byl zajistit si nocleh. Volal jsem svému herci Petru Urbanovi, který ten večer v Plzni hrál představení na Nové scéně DJKT, zda by bylo možné využít divadelní ubytovnu. To bohužel neklaplo, takže jsem se obrátil na kamaráda Plzeňáka Honzu Peška, který mi přespání na jednu noc zařídil — ovšem s upozorněním, že už nemá gauč a že si musím vzít spacák.
No problemo! Hlavně když vím, kde složím hlavu.

V obleku, s batohem na zádech a spacákem na šňůrce v ruce jsem dojel metrem na Zličín a dorazil na místo před obchodní centrum, odkud většinou festivalová auta odjíždějí. Tentokrát tu ale žádné auto s logem festivalu nestálo. Jen dvě slečny, které také odjížděly jako hostky na Finále. Všichni tři jsme vytáhli mobily a luštili, jestli stojíme správně. Po chvíli se k nám přidala i novinářka a programová ředitelka LFŠ v Uherském Hradišti, Iva Hejlíčková, která prolomila ticho otázkou, zda všichni jedeme do Plzně a jestli čekáme na správném místě. Když jsme přikývli, přijelo konečně auto Šmucler s růžovým logem festivalu.

Auto doplnili ještě redaktor Českého rozhlasu a můj pedagog z Písku Tomáš Pilát, a také – stejně jako minulý rok (což potvrdilo mé tušení) – herec Michal Kern. Řidič nám nabídl vodu zdarma a vyzval nás, ať si zvolíme sedadla. V osmimístném autě to bylo tak akorát, což Hejlíčková komentovala slovy, že jí naše doprava připomíná školní výlet, a já dodal, že mně zase svoz štábu na natáčení.
Jakmile jsem promluvil, otočil se na mě Michal Kern a zeptal se:
„My jsme spolu jeli vloni, že?“
Přikývl jsem, ale do následné hromadné konverzace už jsem se nezapojoval.

Zpočátku cesty se Hejlíčková ptala, kam nás řidič odveze — zda do akreditačního centra v Měšťanské besedě, nebo rovnou na hotel. Potom přemýšlela, co v Plzni ve volném čase navštíví, a mezi tím vyřizovala telefonáty (mimo jiné i s náměstkem ministra kultury Michalem Šaškem, který prý také právě jel autem směrem na Plzeň). Já si raději četl knihu o režisérovi Františku Filipovi a přemýšlel, co po příjezdu do západočeské metropole udělám jako první.

Do cíle naší cesty jsme dorazili za necelou hodinu. Řidič nám zastavil přímo u typického modrého koberce (kterým se Finále liší od světové tradice červených koberců) před Měšťanskou besedou, kde jsem hned potkal první známou tvář. Na cigaretě tam jako vždy postával můj známý David Brabec (jeden z moderátorů Finále, člen Plzeňské regionální filmové kanceláře a tehdy i člen Rady České televize). Zamávali jsme na sebe, podali si ruku a já vešel dovnitř Měšťanské besedy, přímo k Akreditačnímu centru.

Pod nápisy jednotlivých festivalových oddělení seděli moji přátelé a známí: Linda Suchánková z ubytovacího centra, koordinátor dopravy Jiří Viták i Domča Nohavcová z Guest servisu. Domča mě seznámila s kolegyní Veronikou, s níž jsem komunikoval e-mailem. Se všemi jsem se srdečně přivítal, vyzvedl si akreditační kartičku na klíčence sponzora Aricoma a rovnou se zeptal na možnost zítřejšího odvozu do Prahy.

Když jsem se laskavému a vždy milému Jiřímu Vitákovi představil jménem, usmál se a řekl, že si mě z loňska pamatuje. Během chvíle mi nabídl odvoz do Prahy ve 13:30 a zároveň návrat zpět do Plzně – v neděli v 8:30. Perfektní servis!

Ještě jsem se zeptal Lindy Suchánkové, zda se náhodou neuvolnily nějaké hotelové pokoje, kdybych se rozhodl zůstat třeba až do pondělí. Uvolnily, ale protože jsem letos plánoval kratší účast a cena za jednu noc byla pro mě trochu vysoká, s díky jsem to odmítl.

Vedle pokladen stála velká fotostěna s motivem letošního ročníku – nebe s růžovými mraky ve tvaru písmene F (a s odpovídajícími dekoracemi). Požádal jsem jednu z asistentek, aby mě na památku vyfotila na můj telefon. Na její radu jsem si vybral jednu z kartonových rekvizit (na výběr byly buď růžové mráčky, nebo cedule s různými vzkazy). Růžových mraků jsem měl kolem sebe víc než dost, takže jsem si vzal do ruky ceduli s názvem festivalu a usmál se, abych vyjádřil upřímnou radost z toho, jak se na Finále cítím skvěle.

Když mě slečna vyfotila, její asijská kolegyně, stojící za zrcadlovkou na stativu naproti fotostěně, se mě zeptala, jestli by mě také mohla vyfotit pro účely festivalové galerie a sociálních sítí. Asi jsem se jí v dané kompozici líbil, protože jsem neprotestoval, vydržel ve stejné póze s úsměvem od ucha k uchu, a takto rozradostněný jsem se vydal řešit další záležitost: festivalovou aplikaci, do které se mi stále nedařilo přihlásit.

Na recepci Besedy, která se nacházela na chodbě, seděly dvě mladé slečny, které mi oznámily, že se mou žádostí budou zabývat hromadně, neboť podobný problém s aplikací mělo letos více lidí. Nechal jsem jim tedy kontakt, aby se mi ozvaly, jakmile najdou řešení. A protože bez funkční aplikace jsem si nemohl rezervovat žádné vstupenky na filmy, vzal jsem si do ruky tištěný program a rovnou se zeptal, na které projekce jsou ještě volná místa. Kromě Slavnostního zahájení, kam jsem se chtěl dostat už kvůli premiéře nového filmu Franz od Agnieszky Holland (promítaného před dvěma dny v Lucerně), byly vstupenky dostupné téměř na vše. Vybral jsem si proto alespoň mezinárodní hit Balerína (v 19:30) a na další den od 11:30 film Host a ryba třetího dne.

Nakonec jsem se ještě zastavil u prodeje festivalového merche, prohlédl si, co se letos nabízí, a vyrazil si odložit batoh do bytu, kde jsem měl přespat.

Výhodou bylo, že Honza bydlí nedaleko Besedy. Asi za sedm minut jsem už u něj zvonil. Chvíli jsme si popovídali a protože Honza potřeboval ráno vstávat po čtvrté hodině, poprosil mě, abych se z večerního programu vrátil nejpozději do deseti. Obával jsem se, že tak brzkou „večerku“ na festivalu jen těžko dodržím, ale slíbil jsem, že se nebudu nikde zbytečně zdržovat.

Před začátkem Baleríny jsem se chtěl ještě potkat s Petrem Urbanem. Jeho představení Požár začínalo v 19:00, takže jsem měl zhruba hodinku na krátké setkání. Zavolali jsme si a domluvili sraz u „vajíčka“ na prostranství před Novou scénou DJKT. Cestou k divadlu jsem prakticky nonstop sledoval na mobilu konverzaci ve WhatsApp skupině i e-mailovou schránku, protože jsem řešil smlouvu o studiu ročního kurzu na FAMU, kam jsem měl za čtyři dny nastoupit. Ostatní členové skupiny, kteří byli také přijati, byli velmi aktivní v řešení problematických bodů smlouvy a komunikovali svižně, takže jsem chtěl být neustále v obraze – a zároveň jsem se chystal obrátit na ARAS, který by nám mohl pomoci. Cenou za to ale bylo, že jsem každou volnou chvíli (i během chůze po ulici) měl oči přilepené k mobilu a četl, jak komunikace pokračuje. K „vajíčku“ jsem dorazil poměrně brzy. Petr byl ještě uvnitř divadelní budovy, takže jsem na něj chvíli počkal a mezitím se přes Messenger domluvil s Honzou, že se k němu ještě večer stavím pro klíče od bytu – aby mi nemusel otvírat, kdyby už spal.

Petra jsem byl rád po delší době zase viděl. Mimo jiné i proto, že se mu mezitím narodil syn. Srdečně jsem mu pogratuloval, probrali jsme, jak probíhá životacvrkot každého z nás, a zavzpomínali na letní umělecký kurz Ambroziády ve Šternberku, kterého jsem se zúčastnil minulý srpen (a letos jsem bohužel z rodinných důvodů nemohl). Petr mě přemlouval, ať se ten den na festival „vykašlu“ a přijdu se podívat na Požár, protože poslední dobou bývají představení poměrně málo navštěvovaná a dnes to vypadalo, že dorazí žalostně málo lidí. Za jiných okolností bych pozvání rád přijal, ale svůj program jsem měl už rozvržený. Zeptal jsem se proto na další termíny (nejen Požáru, ale i dalších her, které by mi Petr doporučil). Všechny jsem si poctivě zapsal do Google kalendáře a na rozloučenou jsme se s Petrem vyfotili, abych mohl fotku poslat jako pozdrav do naší „ambroziádní“ skupiny, kde byli i další kamarádi z turnusu ve Šternberku. Pozdravil jsem se ještě s jeho kolegou Matyášem Greiffem, kterého znám z představení na Pražské konzervatoři, a vydal se k Honzovi pro klíče.

Pár metrů před dveřmi do Honzova domu mi napsal, že má ještě pracovní hovor, ať tedy nespěchám. To je tak akorát na jednu sklenku!

Vrátil jsem se proto zpět k Besedě, před kterou jako každý rok paralelně s Finále Plzeň probíhal Plzeňský festival vína. Tentokrát jsem však odolal pokušení a raději se šel na recepci Besedy zeptat, jestli se už podařilo spravit festivalovou aplikaci. Odpověď byla záporná, a tak jsem zamířil zpět ke vchodovým dveřím – a dobře jsem udělal. Potkal jsem se tam se svým starším kolegou z Písku, režisérem Pavlem Bartovským. Pavel dostává pozvání na Finále každý rok od doby, kdy se svým studentským filmem získal Zlatého ledňáčka. Byl jsem rád, že jsme se potkali. Mohli jsme si totiž popovídat o jeho práci na Nově i o zmíněném kurzu, který Nova na FAMU organizuje a do kterého stále váhám nastoupit. Pavla mi seslalo samo nebe! Nejenže mi poradil, na co si dát pozor při práci pro televizi a jak si ohlídat autorská práva k vlastním dílům, ale během hovoru si vzpomněl, že má navíc jeden lístek na dnešní Slavnostní zahájení festivalu pro doprovod. Nabídl mi tedy, abych využil lístek pro "doprovod", já se vyprdnul na Balerínu a s obrovskou vděčností jsem lístek přijal.

Zahájení začínalo už za dvacet minut. Rychle jsem se stavil u Honzy pro klíče a oznámil mu, že při této změně programu už určitě nestihnu dorazit do deseti, ale že do půlnoci to zvládnu. Pět minut před sedmou jsem byl zpět v Besedě.
Nejprve mě vyděsila dlouhá fronta lidí, ale brzy jsem zjistil, že teprve čekají na výdej lístků na jméno. Předběhl jsem je, vyšel po schodech do patra, nalil si vodu z Vodáren Plzeň a zamířil k Velkému sálu. U vchodu mě uvaděčka informovala, že si mohu tentokrát sednout kdekoli v první řadě. To mě potěšilo, protože jsem nemusel jako vloni sedět s tvůrci oscarového snímku Krajan na zemi u vchodu, kde jsem málem usínal. Vybral jsem si místo na kraji pravého sektoru a za chvíli si ke mně přisedl i Pavel Bartovský. Krátce před začátkem jsme si ještě povídali, zatímco kolem nás proudili diváci a známé tváře (například Michal Šašek, se kterým jsme se pozdravili).

Program začal se zpožděním asi dvaceti minut. Do sálu totiž přijela moderátorka večera, herečka Tereza Hof, v růžovém kostýmu letušky. Táhla před sebou vozík, na kterém místo občerstvení ležel balonek ve tvaru zlatého písmene F. Ten bez jediného slova nafoukla a s výraznými pantomimickými gesty nechala za sebe promlouvat svůj hlas ze záznamu, který vyzýval diváky, aby se „připoutali před odletem do světa filmu“. Poté přivezla na scénu čtvercovou tabulku s políčky, na nichž byla všude písmena F. Když záznam skončil, ujala se slova osobně. Její pojetí moderace bylo velmi podobné tomu z předchozího roku – s publikem komunikovala v jakési euforii a s pohledem upřeným kamsi do neznáma.
Na začátku nadšeně vyjmenovávala slova symbolizující písmeno F („famózní, fenomenální, fantastický!“), poté poděkovala sponzorům, na plátně se představily soutěžní sekce a po každé z nich se v sále uklonili členové mezinárodních porot. Nakonec si moderátorka k sobě přizvala vzácné hosty: uměleckou ředitelku Finále Plzeň, hejtmana Plzeňského kraje, primátora Plzně i ministra kultury. Každého požádala, aby otočil jedno z políček v tabulce. Pod každým se skrývala vtipná (či méně vtipná) otázka spojená s festivalem, na kterou host musel odpovědět.

Po této hře a úvodních projevech hostů už nadešla chvíle, na kterou všichni čekali – před plátno nastoupila delegace k zahajovacímu filmu Franz. Dorazili mj. kreativní producent Jaroslav Sedláček, producentka Šárka Cimbalová, herci Stanislav Majer, Jenovéfa Boková, Michal Kern a scenárista Marek Epstein. Slova se nejprve ujal Sedláček, poté Cimbalová a nakonec Epstein, který si uvědomoval, že publikum už dlouho sedí na tvrdých židlích, a tak svou řeč zkrátil na nezbytné minimum: „Je to film náročný, složitý a osobitý. Ale přeju vám, ať k vám Franz promluví.“ Režisérka Agnieszka Holland byla v té době na jiné akci, a tak poslala alespoň videopozdrav.

Divácký zážitek, který ve mně Franz vyvolal, jsem nečekal. Promluvil ke mně tak silně, že jsem ještě dlouho po projekci přemýšlel nad jeho obsahem a uměleckou kvalitou (v tom nejlepším slova smyslu). Film je bezpochyby kontroverzní (podobně jako Šarlatán, který se mi ovšem po stránce příběhu a vyprávění vůbec nelíbil). Kontroverznost Franze pramení z několika důvodů: naturalisticky zobrazuje násilí i utrpení, nechybí nahota a sex in natura, kamera beze studu snímá mužská těla a film je plný symbolických motivů, vrstev a vizuálních metafor. Jeho smysl asi ne každý pochopí na první zhlédnutí a možná se k němu bude třeba vracet. Ale snímek je nádherně natočený, působivě nasvícený, se zajímavými lokacemi, chytrým střihem a mimořádně kvalitním hereckým obsazením.
Představitel titulní role Idan Weiss hraje intimně, civilně, ale s velkou hloubkou. Inu, pravý kafkovský styl. Rozhodně ne pro diváky s jednodušším vkusem, ale pro ty, kteří mají cit pro existenciální otázky a symboliku. Těch ale ten večer v sále asi příliš nebylo – mnoho diváků postupně odcházelo. Snad kvůli pohoršení (např. při scéně, kdy se Kafka v nevěstinci baví s přítelem přes zeď a kamera přejíždí z jednoho pokoje do druhého, zatímco pánové se „připravují“ na soulož – a následně opravdu souloží), snad kvůli znechucení (například při brutální adaptaci povídky Z kárného tábora), nebo prostě kvůli nepochopení. Sám sebe překvapuji, ale Franz ke mně i přes počáteční nesnesitelnou hlasitost, která nám v první řadě doslova trhala uši, promluvil. Hodnotím ho 9/10 body.

Když projekce skončila, přemýšlel jsem, jak o filmu mluvit. S Pavlem jsme si vyměnili dvě tři věty, já si došel pro vodu a cestou potkal ze sálu vycházejícího kamaráda, kameramana Petra Štěpánka (řečeného Charmickle), který se mnou loni natáčel soutěž 48 Hour Film Project Prague a letos mi jeden den pomáhal jako operátor steadicamu při mém magisterském filmu. Pozdravili jsme se, vyměnili dojmy z Franze a přesunuli se do baru u Akreditačního centra na afterparty.

Jak jsem očekával, v malém prostoru s velkým množstvím lidí nastala tlačenice. Dostat se k první skleničce welcome drinku nebylo vůbec jednoduché a musel jsem se pohybovat v rytmu houfu, který mě unášel. Kolem mě ze všech stran procházeli hosté, u stolečků postávaly známé tváře a číšníci kroužili s tácem plným lahodně vypadajících chlebíčků. Když jsem se konečně přiblížil k baru Bohemia Sektu, potkal jsem znovu Davida Brabce, kterému jsem poděkoval za zprostředkování seznámení s jednou slečnou. Poté, co jsem si vyzvedl skleničku Bohemia Sekt Chardonnay a otočil se směrem do prostoru baru, mé oči se střetly se známou hereckou kamarádkou, kterou jsem režíroval ve videoklipu kapely Cliché. Dnes byla na Finále jako součást delegace k filmu Heist School Heist. Se skleničkou sektu a šunkovým chlebíčkem na talíři jsme se odebrali stranou ke stolečku na chodbě besedy a chvíli si povídali. Po zhruba dvaceti minutách už musela odejít na hotel, aby se mohla na další den dobře vyspat, a tak jsme se roloučli s naději, že se brzy potkáme třeba v Praze.

Když jsem se pak vydal pro další várku delikátních chlebíčků, kterých neustále přibývalo, a pro skleničku jiné odrůdy Bohemia Sektu, narazil jsem znovu na Pavla Bartovského. Společně jsme se přesunuli do klidnější části besedy, kde bylo méně lidí, a cestou jsem ho seznámil s Dominikou Nohavcovou. Povídali jsme si o zážitku z Franze a o tom, proč lidé zřejmě po etapách odcházeli ze sálu. Nakonec jsme se usadili opět u stolečku na chodbě. Pavel těsně před půlnocí natočil na můj mobil krátký záběr, jak se zaujetím sleduji letošní Zlaté ledňáčky ve vitrínách vedle nás. (Kdo ví – třeba se tam jednou ocitne i ten můj.) Když jsme probrali všechno o práci pro TV Nova, o našich tvůrčích plánech a vypili ještě několik skleniček i porci chlebíčků, vydal jsem se na byt, abych dodržel slib, který jsem dal svému hostiteli. A byl jsem přesný – na minutu! Přesně o půlnoci jsem odemykal dveře domu, na bytě pozdravil Honzu, který ještě pracoval, rozložil si spacák v patře a usnul.

Den 2.

Budík jsem měl kvůli Honzovi nastavený už na čtvrtou hodinu ranní, ale zbytečně. Honza si totiž posunul pracovní dobu hluboko do noci, a tím i začátek nového dne. Takže jsem ještě asi hodinu a půl setrvával v jakémsi lehkém polospánku, čekaje, kdy uslyším, že vstal. Když se tak konečně stalo, sbalil jsem si věci do batohu, provedl ranní hygienu a společně jsme si dali míchaná vajíčka, která jsem uvařil k snídani. Nebyl důvod spěchat. Honza odcházel až později a já neměl žádné pevné plány. První festivalový film se totiž promítal až v jedenáct. Využil jsem tedy chvíli na vyřízení e-mailů. Poté jsem Honzovi znovu poděkoval, že mě zachránil z mé obvyklé obavy, kde složit hlavu, popřál mu vše dobré a vyrazil do města.

Původně jsem chtěl ve volné chvíli navštívit expozici v Galerii města Plzeň, ale po příchodu na recepci Měšťanské besedy mě Veronika z Guest servisu informovala, že už v 9:30 se v Tanečním sále ve třetím patře koná Who is Who Industry program pod titulem Czech Film Springboard („odrazový můstek pro české filmy“). To mě zaujalo. Vyšel jsem tedy po nádherných secesních schodech do třetího patra, načepoval si vodu a v téměř prázdném sále si vybral místo k sezení. Po malé chvíli mi manažerka Českého filmového centra (pořadatele programu) předala katalog pro zahraniční hosty a když zjistila, že jsem Čech, s omluvným úsměvem si ho zase vzala zpět.

Sál se během několika minut zcela zaplnil. Kolem mě se ze všech stran odehrávaly krátké rozhovory v češtině i angličtině. Lidé z filmového průmyslu z celého světa vzpomínali, kde se naposledy viděli, ptali se jeden druhého, jak se daří rodině a práci – zkrátka klasické small talky.

Přednášku zahájila umělecká ředitelka Finále Plzeň Lenka Tyrpáková, která poté předala slovo hlavní moderátorce programu – ředitelce Českého filmového centra Markétě Šantrochové. Ta během zhruba čtyřiceti minut představila jednotlivé hosty: zástupce zahraničních festivalů a sales agenty, rozdělené do skupin A, B, C a D. Každý z nich se krátce představil, a když došlo na posledního hosta z poslední skupiny, ujala se slova Vlaďka Chytilová, vedoucí kanceláře Creative Europe Media. Stručně představila koncept Kreativní Evropy, úspěšné mezinárodní spolupráce mezi evropskými produkcemi a jednotlivé clustery podpory.

Po krátké pauze následovaly pitchingy přihlášených scénářů, jejichž cílem bylo zaujmout festivalové dramaturgy a obchodní zástupce. Na ty jsem však už v sále nezůstal. Chtěl jsem totiž v klidu stihnout projekci filmu Host a ryba třetího dne, na který jsem měl rezervovanou vstupenku. Pauzu jsem ale využil k tomu, abych se osobně seznámil s ředitelkou ČFC a vzal si katalog Creative Europe Media, který jsem si později ve volné chvíli plánoval pročíst.

Než začal film, měl jsem chvíli na to, abych si ještě rezervoval lístek na předpremiéru nového filmu Tomáše Pavlíčka Bubák, který se promítal následující den v 11:00 ve Velkém sále, a zároveň si s Jiřím Vitákem domluvil dřívější odjezd dopravy. Můj bratr měl totiž dnes v kladenském divadle od 17 hodin premiéru představení, ve kterém účinkuje, a já se chtěl ještě stihnout zastavit doma v Praze.„Akorát vás hledám, protože jsem vás taky chtěl poprosit, jestli byste mohl odjet už ve 13:00,“ řekl Jiří. Shoda našich plánů byla naprosto ideální, takže jsem s radostí souhlasil a připravil se na to, že z projekce filmu budu muset odejít o něco dříve.

Pak jsem si ještě sedl ke stolu u baru. Protože jsem se předešlý večer namlsal famózních chlebíčků, neodolal jsem a objednal si ho i dnes – i když nebyl od stejného výrobce. Zatímco naproti mně v dětském koutku běžela na obrazovce sekvence večerníčků, otevřel jsem si notebook a všiml si, že se na stole povaluje několik samolepek s logem letošního ročníku Finále. Jednu jsem si přivlastnil a nalepil ji na mobil.

Holandsko-belgickou tragikomedii o komplikovaném vztahu otce a syna, jejichž představitelé získali na premiéře v hlavní soutěži karlovarského festivalu Křišťálový glóbus, uvedl v Malém sále několika větami sympatický a vtipný producent. Příběh se skládal z několika sekvencí mapujících fabuli o třech dnech. Obrazy měly na můj vkus pomalejší tempo, takže jsem se místy ani příliš nesoustředil na dialogy. Naopak obrazové pojetí bylo vysoce umělecké: černobílý vizuál s precizní kompozicí a citlivou prací s ostrostí vytvářel silný estetický dojem. Herci hlavních postav hráli velmi kvalitně, citlivě, komorně a civilně, bez zbytečného patosu. Protože jsem měl domluvený odvoz, odešel jsem ze sálu asi deset minut před koncem projekce. Film mě ničím zásadním nepřekvapil, a tak jsem ho ohodnotil 6/10.

Řidič na mě měl čekat před Besedou. Stálo tam hned několik aut, ale já neznal ani SPZ, ani podobu řidiče. Došel jsem si proto pro radu za Jiřím, který mě s mým řidičem, právě dojídajícím pizzu u auta, seznámil. Sympatický chlapík, který trasu Plzeň–Praha zvládne otočit klidně čtyřikrát za den, mě ochotně odvezl do Prahy a vysadil na Karlově náměstí. Odtud pak pokračoval zpět do Plzně, aby přivezl dalšího vzácného hosta – kolegu režiséra Jana Hřebejka.

Z Karláku jsem dojel tramvají domů, rychle se naobědval a v klidu s rodinou stihl odjet na Kladno, abychom společně viděli bratrovo premiérové představení.

Den 3.

V neděli ráno jsem vstal tak akorát, abych v klidu stihl odjezd ze Zličína v 8:30. Bohužel už druhý den nejelo metro A, takže jsem musel jet autobusem na Florenc a odtud pokračovat metrem B. Na Skalce zčista jasna přistoupila do autobusu moje bývalá spolužačka z bakalářského studia, Sára Wilheimová, která jela natáčet spot pro organizaci Díky, že můžem!, apelující na účast v nadcházejících parlamentních volbách. Jaká náhoda! Právě tuto noc se mi o ní zdálo a plánoval jsem jí napsat, jak se jí daří. Takhle jsme to mohli probrat osobně. Povídali jsme si až na Floru, kde vystoupila, a popřáli si, ať se nám daří v tom, co děláme.

Na Zličín jsem dorazil přesně na čas. Stejný řidič, který mě včera přivezl do Prahy, tam už čekal, ale než jsme mohli vyrazit, museli jsme ještě pár minut počkat na herečku Simonu Lewandowskou. Ta dnes jela do Plzně uvádět dva filmy a vést debatu s dětským publikem. Během cesty si s ní řidič povídal o parlamentních volbách i o úskalích herecké profese. Já se do konverzace zapojil jen na začátku, pak jsem si četl a vyřizoval e-maily.

Sotva jsem byl v Plzni vysazen a vešel do Besedy, narazil jsem na chodbě na herce Matěje Havelku, který zde byl se svým kamarádem. Pozdravil jsem také známé tváře v akreditačním centru a protože jsem měl dost času do začátku projekce Bubáka, sedl jsem si na gauč a četl noviny. Přitom jsem si všiml, že před vstupem do baru stojí banner Asociace producentů v audiovizi (APA) a cedule oznamující, že se zde koná Breakfast Meet-up. Do baru začali postupně přicházet různí producenti, včetně předsedy APA Vratislava Šlajera. Slušně jsem se zeptal holek na „akre“, jestli na snídani můžu také, a když jsem dostal souhlas, neváhal jsem. V místech, kde včera stál bar Bohemia Sektu, se dnes nacházel raut – tácy s croissanty, pečivem, ovocnými saláty a samozřejmě i s nápoji. Namísto mimosy jsem tentokrát zvolil pomerančový džus. S talířem občerstvení jsem procházel kolem stolečků a spatřil producenta Richarda Němce z Punkfilmu, který mě letos připravoval na magisterské státnice. Pozdravil jsem ho a s dovolením si přisedl. U snídaně jsme probrali mé plány, absolventský film, který se mnou během roku konzultoval, i kurz na Nově, do kterého jsem se chystal nastoupit. Náš rozhovor skončil tím, že mi Richard oznámil, že za chvíli se bude v Malém sále konat prezentace Petra Szczepanika a Martina Horyny s názvem Jak česká audiovize (ne)cestuje za hranice – a doporučil mi, ať si ji nenechám ujít.

Zvážil jsem svůj časový harmonogram i priority a místo projekce Bubáka jsem se rozhodl zúčastnit tohoto programu. V sále jsem si přisedl ke stolečku, kde seděla tajemnice ARAS Zuzana Martincová, s níž jsem byl v posledních dnech téměř v nepřetržitém mailovém kontaktu kvůli smlouvě o kurzu na TV Nova. Dohodli jsme se, že o ní později promluvím s členkou Rady ARAS, režisérkou a producentkou Natašou Slavíkovou, která – stejně jako já – byla členkou (a dokonce předsedkyní) poroty České Leonardy.

Když začala prezentace, Zuzana se otočila k obrazovce notebooku a rychle zapisovala poznámky z debaty. Ačkoli mě téma i přednášející velmi zaujali, musel jsem ze sálu odejít dřív, neboť jsem si neodkladně potřeboval odskočit.

Na prezentaci se přišla na chvíli podívat i producentka Jana Tomsová, jedna ze zakladatelek České Leonardy. Na cestě do restaurace Měšťanské besedy, kde jsme se měli setkat na společném obědě s ostatními členy poroty, mě Jana přivítala a dovedla až do salonku. Tam už kolegyně, které přijely z Prahy, seděly. Usadil jsem se na roh dlouhého stolu, vedle jediného přítomného muže – kameramana a mého pedagoga z magisterského studia, prof. Marka Jíchy. Nedlouho poté naše mužská menšina posílila o příchozího Milana Šteindlera. Za ním stál okrasný strom, který z úhlu pohledu prof. Jíchy vypadal, jako by Milanovi „rostl“ z hlavy. Ten to s typickým humorem glosoval: že on prostě kvete.

Z nabídky jídel jsme si mohli vybrat česnekovou polévku nebo hovězí vývar s játrovými knedlíčky. Naše „rohová trojice“ (já, prof. Jícha a Milan Šteindler) si objednala česnečku, zatímco ostatní dámy vývary. Číšníci ovšem nějakým nedopatřením zapomněli na Milana, takže na polévku marně čekal. Laskavá Soňa Ticháčková (která mi mimochodem pomáhala s obsazením mého magisterského filmu) nabídla Milanovi část své porce – vývar ovšem s nebývale rozměrným játrovým KNEDLÍKEM. Tuto plzeňskou specialitu obřích knedlíků jsme komentovali s nadsázkou, že by bylo zajímavé otevřít restauraci, kde by všechna jídla byla v nadměrné velikosti. Jako druhý chod si většina kolegyň objednala „Wiener Schnitzel“, mně však stačila vydatná polévka. Chvíli jsem si povídal s panem profesorem o jeho novém dokumentárním filmu, u kterého působil jako koproducent, režisér, kameraman i střihač, a který se ten večer premiérově promítal v pražské Lucerně. Naše mužské osazenstvo za chvíli doplnil i Lumír Olšovský, který byl pověřen moderováním Dne České Leonardy. Sedl si vedle mě a když zaslechl moje příjmení, vzpomněl si na mého tatínka, dirigenta, a jeho nastudování Jesus Christ Superstar, které Lumír právě uvádí na Nové scéně DJKT.

Po obědě jsme se hromadně přesunuli do Tanečního sálu ve 3. patře, vyhrazeného pro Den České Leonardy. S Lumírem jsme ještě poslali pozdrav našemu společnému kamarádovi Zbyškovi Pantůčkovi, který měl ten den narozeniny, a poté jsme se s celou porotou připravili na pitching.

Každá z uchazeček měla na prezentaci 15 minut, včetně prostoru pro otázky poroty. Celkem jsme vyslechli 14 uchazeček – většina prezentovala osobně, dvě distančně a jedna se z účasti omluvila. Jakmile odprezentovala poslední slečna z první poloviny, nastala krátká pauza, kterou jsme všichni uvítali. Ochutnali jsme občerstvení (mimochodem vynikající svatební koláčky různých příchutí), někdo si odskočil na cigaretu, jiní na toaletu. Já jsem si popovídal s Milanem Šteindlerem o tom, že jsem nedávno zhlédl nové díly Alles Gute! z roku 2009, načež reagoval historkou o tom, jak mu během prezidentského období osobně volal Miloš Zeman. K debatě se přidal i prof. Jícha a povyprávěl o procesu schvalování podpory restaurování archivních filmů.

Druhá část pitchingu proběhla ve stejném duchu jako ta první, přičemž zvenku, z ulice, doléhaly nadšené reakce publika na souběžně probíhající besedu a podpisový program ke druhé řadě reality show Zrádci. Po skončení druhé části následovala porotní schůze, na které jsme měli rozhodnout, které z uchazeček udělíme finanční podporu. Ještě předtím, než jsme se všichni usadili v salonku, jsem pozdravil kolegyni režisérku Barboru Kočičkovou, která přišla podpořit svou střihačku z Písku, soutěžící se svým treatmentem. V protějším salonku jsme se na výsledcích víceméně shodli. Marek Jícha nás sice musel opustit dřív, aby stihl svou pražskou premiéru, ale i s vědomím jeho názoru jsme rozhodli poměrně jednohlasně.

Vyhlašovací ceremoniál začal pár minut po 19. hodině. Jakmile se sál zaplnil a technici dořešili nezbytné detaily, Lumír Olšovský přivítal přítomné hosty a sponzory, a poté jmenovitě představoval nás, členy poroty, kteří jsme za doprovodu hudby popořadě přicházeli do sálu a usazovali se do rezervované řady. Promluvy zakladatelky Zory Cejnkové, významných partnerů soutěže (mj. Michala Šaška za Ministerstvo kultury) i samotné vyhlašování vítězek občas narušovala improvizovaná hudba na bubny (chvílemi nebylo slyšet každé slovo, a mikrofon navíc nepříjemně vazbil). Cenu v kategorii Adaptace literární předlohy vyhlásila předsedkyně poroty Nataša Slavíková, výherkyni námětu na animovaný film oznámila Daria Kashcheeva, a já byl vybrán, abych přečetl vítězku v kategorii Dokumentární tvorba. Požádal jsem Natašu o zapůjčení jejích oranžových desek, abychom působili alespoň trochu jednotně. Oficiální vyhlašovací papíry, desky, nebo obálky jsme bohužel letos neměli k dispozici.

V každé kategorii jsme vyhlašovali tři umístění: 2. a 3. místo bylo oceněno designovou vázou od partnera soutěže, vítězky 1. míst obdržely kromě speciální vázy také finanční podporu na vývoj scénáře. Všechny soutěžící i členové poroty navíc dostaly zasklený plakát letošního ročníku. Celá událost byla zakončena společnou fotografií výherkyň, poroty a zakladatelek, po níž následoval raut.

Původně jsem měl v plánu zúčastnit se rezervované projekce filmu Na druhé straně léta, který režíroval kolega z Písku Vojtěch Strakatý, ale okolnosti mě přesvědčily, že bude lepší zůstat na večírku v baru Měšťanské besedy. Než jsem se tam vydal, poskytl jsem stejně jako všichni porotci i sponzoři krátký rozhovor o průběhu letošního prvního ročníku. S Milanem Šteindlerem jsme si jako dva jediní „přeživší“ muži v porotě čekání na kameramana krátili rozvájením nápadu, že bychom mohli založit obdobu této soutěže pouze pro nás, diskrimomonavné muže – třeba Českého Leonarda.

Když mě redaktor vyzpovídal a kameraman vše zaznamenal, se zlatou VIP páskou na zápěstí jsem sešel do přízemí, nabral si občerstvení z bohatého rautu a do ruky vzal skleničku šumivého vína. S tímto „nádobíčkem“ jsem usedl ke stolu k Tereze Herz Pokorné a Soni Ticháčkové. Náš malý kulatý stůl se postupně rozrostl o další přísedící: přisedli si Irena Pavlásková, Daria Kashcheeva, Milan Šteindler, Zuzana Slavíková i Jana Tomsová. Společně jsme hovořili o různých tématech, především jsme však zrekapitulovali dojmy z prvního ročníku soutěže Česká Leonarda a debatovali, co by bylo vhodné do budoucna zlepšit. Během hovoru nás přišla pozdravit a poděkovat vítězka kategorie Adaptace literární předlohy – shodou okolností také absolventka kurzu na Nově, který jsem právě v tento čas konzultoval s Natašou Slavíkovou jako členkou Rady ARAS. Krátce jsme si o tom pohovořili a já byl vděčný, že mám aktuální přehled o tom, jak jednat o smluvních podmínkách a na co se v kurzu připravit. Jana Tomsová si pak se mnou a Terezou Herz Pokornou ještě popovídala o mé tvorbě a o nutnosti zakládat produkční společnosti či rozvíjet vztahy s producenty. Nu a po asi 2 hodinkách jsme se většina z nás porotců od stolu zvedla, neboť nás čekal řidič, který nás odveze do Prahy.

Nastalo loučení a přání, že se snad brzy jako porota znovu setkáme a připravíme na druhý ročník – minimálně stejně úspěšný jako ten letošní. Ve foyer Besedy jsem se toho dne už podruhé potkal se Simonou Lewandovskou a krátce ve dvou větách jsme si v chůzi řekli, jak jsme náš denní program prožili.

Před Besedou stála auta, která pro nás domluvil Jiří Viták. Naložili jsme se do dvou z nich. Já seděl v zadní řadě s moderátorem, který se mnou natáčel rozhovor, a s vítězkou 1. místa za treatment pro dokumentární tvorbu Olgou Drabowskou. Cesta utekla jako voda. Na Zličíně jsme vystupovali těsně před jedenáctou. Celá posádka vyložila zavazadla z kufrů aut, vzala si zasklené plakáty České Leonardy a rozloučili se. Režisérka Irena Pavlásková i Soňa Ticháčková se ptaly, jakým směrem pojedu domů, a nabídly, že mě mohou někam přiblížit autem. Z praktických důvodů jsem to odmítl. Počítal jsem s běžnou, delší cestou metrem a tramvají a věděl jsem, že do půlnoci bych stejně doma nezvládl být.

Poté, co pro dámy přijeli jejich řidiči, podal jsem si ruku ještě s vítězkou Olgou Drabowskou, která mimochodem ještě jednou zopakovala, jak krásně vše bylo zorganizováno a že jsme působili jako skvělá porota. Poblahopřál jsem všem a vydal se na trasu metrem a následně tramvají. Na iVysílání v mobilu jsem během cesty dokoukal poslední díl seriálu Cirkus Humberto a obohacen jeho genialitou jsem doma spokojeně usnul.

Na 38. ročníku Finále Plzeň budu vzpomínat s velkou radostí, neboť jsem si z něj odnesl množství příjemných dojmů a zážitků. Vzdávám vděčnost osudu i všem organizátorům za skvělou náplň programu, možnost účastnit se důležitých přednášek, péči o hosty a za celou myšlenku i charakter Finále, kde se pokaždé cítím (a věřím, že nejen já) naprosto báječně.

Ať žije český film!
Ať žije Plzeň!
Ať žije Finále!