Český lev je filmová událost, kterou si za žádných okolností nenechám ujít. Proto se každý rok snažím udělat vše pro to, abych sledoval slavnostní ceremoniál v přímém přenosu. A povedlo se mi to i tentokrát – u 33. ročníku, který byl v mnohém originální, nový, režijně, umělecky i produkčně zajímavý a také efektně reagující na současnou situaci ve společnosti.
Před samotným hodnocením je nutné podotknout, že rok 2025 byl pro českou audiovizi neobvykle šťastný. Vedle úspěchů českých celovečerních i krátkých filmů na mnoha domácích i světových festivalech (mj. na MFF v Cannes, Berlinale, Torontu, Benátkách, Sundance, Annecy, San Sebastiánu nebo Rotterdamu) a jejich prodejů do zahraničních distribucí došlo také k restrukturalizaci původního Státního fondu kinematografie na Státní fond audiovize. Změnilo se také vedení některých televizí, vzrostla produkce originálních televizních minisérií a jejich dominantním producentem se stala nově vzniklá platforma Oneplay (dříve Voyo). A bohužel (nejen) do audiovizuálního života výrazně vstoupila také umělá inteligence.
Není tedy divu, že 33. slavnostní večer udílení lvích sošek měl velmi nabitý scénář i sál. Tentokrát však nikoli v Rudolfinu, nýbrž v pražském Kongresovém centru. Už z tohoto důvodu bych řekl, že „Lvi“ letos dostali trochu jiný, modernější charakter, přizpůsobený výše zmíněným proměnám české audiovize.
Také grafika a dekorace byly netradiční a vizuálně poutavé. Kombinace abstraktních barevných ploch s různě stylizovanýma animovanýma očima, které se promítaly na velké obrazovce na pódiu, mi však příliš nepřipomínala identitu Českých lvů. Spíše několikátý ročník jakéhosi filmového festivalu. Designéři a režisér přenosu Michael Čech navíc trochu zariskovali u části české divácké populace tím, že se v některých záběrech během děkovných řečí za řečníky objevovala výrazná modrožlutá barevná kompozice, připomínající ukrajinskou vlajku.
Moderátorkou večera se po delší době stala žena – Bianca Cristovao. Podle mého názoru zvolila velmi dobrý styl moderování, který vycházel z její zkušenosti stand-up komičky profesionálně vystupující v Hollywoodu.
Bianca Cristovao byla samozřejmě také hlavní aktérkou úvodní upoutávkové sekvence, která tradičně představuje nominované filmy. Na rozdíl od posledních let, kdy se opakoval princip setkávání moderátora s postavami z jednotlivých filmů (případně i televizních projektů) v krátkých etudách, tentokrát tvůrci zvolili jiný a poměrně chytrý přístup. Pomocí umělé inteligence nechali vygenerovat Prahu roku 2050 a fiktivní ukázky z audiovizuálních projektů, v nichž se objevili zestárlí herci patřící dnes k těm nejobsazovanějším (například Ivan Trojan, Klára Melíšková, Miroslav Krobot, Lukáš Langmajer či Anna Polívková). Bianca v této sekvenci komunikuje s robotickým asistentem ve svých chytrých hodinkách a vysloví přání vrátit se do doby, kdy se ještě točily „dobré filmy“ – tedy do období předtím, než scénáristiku a režii údajně zcela převzala umělá inteligence. Asistent ji proto „pošle“ zpět do roku 2025, odkud se moderátorka následně digitálně „dogeneruje“ přímo do ukázek z letošních nominovaných filmů. Tato sebeironická reakce na stále reálnější hrozbu umělé inteligence – vlastně malé proroctví o tom, kam se audiovizuální tvorba může ubírat – mě osobně velmi potěšila. Stejně tak i závěr celé sekvence, v němž hlas AI asistenta představí Biancu jako „sen veřejnoprávní televize“, přestože je – jak sama s nadsázkou říká – „černá, holka, nežije v Česku, matka ji vodí za ruku a lidé si myslí, že je na holky“.
Humor pokračoval i v její úvodní řeči. Bianca například poznamenala, že pro některé Američany může být matoucí, že se narodila v Česku. Není na tom ale nic zvláštního, když – jak dodala – „máme momentálně ve vládě Japonce, Turka a vede to Slovák“. Za to sklidila od publika v sále velký aplaus. Moderátorka zároveň připomněla, že jednotlivé ceny letos předají především mladí tvůrci a debutanti, kteří se v posledních letech svými filmy výrazně podíleli na propagaci české kinematografie v zahraničí. Ve svém stand-upovém stylu, v němž občas zazněla i anglická fráze, pak provázela celý zbytek večera.
Při vyjmenovávání úspěchů českých filmů (sahajících už i do roku 2026) Bianca mimo jiné zdůraznila, že velkou část z nich režírovaly ženy. Následně ještě představila hudební doprovod večera, o který se postarali skladatel a DJka, a kteří se podle mého názoru své role zhostili velmi důstojně.
První oceňovanou kategorií byla Nejlepší herečka ve vedlejší roli ve filmovém díle, kterou vyhlásila režisérka Natálie Durchánková spolu s hercem Filipem Březinou. Z pěti nominovaných hereček, mezi nimiž byly mimo jiné i stálice Českých lvů Jenovéfa Boková a Jana Plodková nebo mladá debutující herečka Sophia Šporclová (za televizní film Máma), nakonec akademiky nejvíce přesvědčila slovenská herečka Juliána Brutovská za svůj výkon ve filmu Karavan. Domnívám se, že zcela zaslouženě. Její postava byla ve scénáři výraznější než například role Jany Plodkové a zároveň ji Brutovská ztvárnila velmi autenticky a bezprostředně. Také její děkovná řeč působila skromně a dojemně.
Následující kategorie stejné definice, tentokrát pro mužské herecké výkony, vzbudila pozornost veřejnosti už při lednovém oznámení nominací na tiskové konferenci. Mezi pěti nominovanými totiž dominovalo v trojnásobné přesile příjmení Trojan. V jedné kategorii se tak symbolicky setkali otec a syn Trojanovi – oba nominovaní za film Franz, přičemž Ivan Trojan byl navíc nominován ještě za film Neporazitelní. O to větší a upřímnější překvapení vzbudil konečný výsledek. Cenu totiž získal pro většinu diváků dosud neznámý postarší vietnamský herec Dũng Nguyễn za výkon ve filmu Letní škola, 2001. Tento postarší muž s laskavým výrazem si pro sošku přišel pomalu a s roztomilou nejistotou, co vlastně na pódiu dělat. V děkovné řeči pak vysvětlil, že mu celé ocenění připadá téměř jako sen, protože je zřejmě prvním Vietnamcem, který v Česku získal cenu takového významu. Sošku převzal z rukou mladé režisérky Marie‑Magdaleny Kochové a herečky z jejího filmu Věž, která ovšem svým velice netradičním střihem šatů překonala i Jitku Čvančarovou. Z vítězství skromného, vtipného a zcela přirozeného Dũnga jsem měl osobně velkou radost a upřímně jsem mu ji přál. Svoji děkovnou řeč zakončil poznámkou, že Nguyen patří mezi nejčastější vietnamská příjmení a že pro většinu Čechů jsou Vietnamci stejně všichni stejní. Možná by ve svém sympatickém vyprávění pokračoval dál, kdyby ho nepřerušil zvukový signál a blikající červené světlo za jeho zády – letošní signál, že řeč už je příliš dlouhá a je čas ji ukončit. Systém sice trochu připomínal varovný alarm při poruše nebo požáru, ale legendární „vykuřování“ řečníků z 31. ročníku už zřejmě stejně nic nepřekoná.
Výhru za Nejlepší kostýmy bych osobně přál spíše některému z vizuálně nápaditých filmů s pohádkovým laděním Cukrkandl nebo Fichtelberg, leč vyhrál Franz. A právě Franz se ostatně stal jedním z nejúspěšnějších titulů celého večera. V součtu získal čtyři lví sošky – kromě kostýmů také za Nejlepší masky, Nejlepší scénografii (i zde bych podle svého vkusu dal přednost spíše Cukrkandlu nebo Fichtelbergovi) a Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro německého herce Idana Weisse (ano, titulní postavě Franze Kafky byl podobný a roli zahrál velice poctivě, ovšem já herecky preferoval Hynka Čermáka ve filmu Neporazitelní). Poslední z uvedených cen předával mimo jiné absolvent FAMO v Písku a dnes již úspěšný režisér mj. filmu Na druhé straně léta, Vojtěch Strakatý. To bylo velmi milé, protože letos se na Českém lvu připomněla přítomnost píseckých filmových škol hned několika jejich absolventy.
Hned v prvních minutách přímého přenosu jsem si všimnl, že na kraji jedné z prvních řad sedí moji o dva roky starší kolegové z Písku a výherci Studentského Oscara za svůj magisterský film Krajan (Viktor Horák, Pavel Sýkora a Petr Pelech). Od té chvíle jsem tušil, že byli do sálu pozváni proto, aby společně s hercem Jiřím Štěpničkou, který ve filmu ztvárnil titulní roli, předali některou z cen. Jak tématicky – tu za Nejlepší scénář! S mladou delegací vedla krátký „small talk“ moderátorka Bianca Cristovao a určitě nejen mně, ale i studentům, absolventům a vedení FAMO v Písku udělala velkou radost větou, kterou rozhovor uvedla: „Z Písku až do Hollywoodu!“ Zahřálo mě u srdce, že zatímco na Českých lvech se často připomínají především úspěchy filmů z FAMU, letos nezapomněli zdůraznit ani Písek. Na otázku moderátorky, jaké mají kluci další plány, odpověděl Viktor, že by si přál, aby se na Českých lvech objevili i v dalších letech. Na to navázal Pavel („Syky“) elegantní glosou, že by rádi debutovali, ale k tomu potřebují především dobrý scénář. Tato zdravě sebevědomá reklama na jejich další tvorbu zněla velmi sympaticky a přiznávám, že jsem v tu chvíli cítil opravdovou hrdost. Vítězem, kterého vyhlásil Jiří Štěpnička, se – jak jsem správně tipoval – stal scenáristický tým debutu Dužana Duonga Letní filmová škola, 2001. (Mimochodem ironií osudu je, že tento film jsem viděl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti právě s Viktorem, Sykym a dalšími kolegy z Písku.) Protože byl Dužan v té době v Americe, přišli cenu převzít jeho spolupracovníci Jan Smutný a Lukáš Kokeš, kteří mu z pódia okamžitě zavolali. Slovo si vzal Lukáš a Dužana pozdravil neformálním a velice sympatickým oslovením: „Kámo, ty vole...“ Takto uvolněně a slangově – tedy jazykem dnešní mladé generace, k níž se koneckonců počítám i já – se nesl i zbytek videohovoru. A právě tato spontánnost dobře zapadala do celkového tónu večera: stand-upového stylu moderátorky i obecně méně škrobené atmosféry, než jakou podobné společenské události obvykle mívají.
Bezpochyby nejpočetnější skupinou, která si převzala nejvíce sošek za jednu kategorii, byla delegace tvůrců Nejlepšího animovaného filmu Pohádky po babičce. Ostatní filmy z této kategorie jsem bohužel neviděl (s výjimkou velmi zdařilého krátkého snímku Vlček, který jsem zhlédnul dvakrát a který se probojoval až do finále Studentských oscarů), ale i tak jsem předpokládal, že cenu vyhrají Pohádky po babičce, protože se jednalo oo koprodukční projekt s velmi dobře vedenou kampaní a s řadou úspěchů na ostatních festivalech v průběhu celého roku 2025 (počínaje světovou premiérou na Berlinale).
Z osobních důvodů mě přirozeně nejvíce zajímalo, kdo získá Cenu Magnesia za Nejlepší studentský film a sošku lva za Nejlepší krátký film. Jako festivalový koordinátor Filmových škol v Písku jsem do letošního ročníku přihlásil hned několik snímků píseckých studentů do obou kategorií. Z přihlášených titulů však předvýběrová komise nakonec vybrala pouze magisterský film mého spolužáka, režiséra Stefan Lambert, a to právě pro Cenu Magnesia. Měl jsem z toho osobně velkou radost, protože Stefan i jeho štáb si nominaci podle mého názoru rozhodně zasloužili. A tak jsem v napětí, držeje pěsti (to jest štěstí!), poslouchal, jak režisér Adam Martinec spolu s herečkou Antonií Formanovou vyhlašují vítěze. Tím se stal absolventský film FAMU Pes a vlk, který zaujal mimo jiné v programu Future Frames na MFF Karlovy Vary a který má sloužit jako jakýsi „teaser“ pro připravovaný celovečerní projekt stejného tvůrčího týmu. Tento film jsem měl možnost zhlédnout dvakrát – poprvé na Prague Shorts a o týden později na FAMUFESTU v roce 2026. Přiznám se ale, že ani napodruhé jsem zcela nepochopil jeho obsah, scénář ani režijní koncept. Myšlenku, kterou chtěla autorka podle anotace sdělit, bych pravděpodobně dokázal pochopit, kdyby k ní film směřoval přímočařeji. Jenže zvláštní dramaturgie, založená podle mého dojmu na volně řazených obrazech, na mě působila až příliš abstraktně a místy i poněkud zmateně.
K mému překvapení si slovenská režisérka Tereza Halamová spolu se svou producentkou Natálií Pavlove za tento film odnesly také Českého lva za Nejlepší krátký film! Ostatní nominované snímky v této kategorii jsem bohužel neviděl, takže nedokážu spravedlivě posoudit, kdo by si ocenění zasloužil nejvíce.
Trochu jsem v té chvíli litoval své kolegy z Písku – režiséra Stefana, kameramana Tomáše a střihače Davida Fílu – že si alespoň Cenu Magnesia neodnesou domů. Na druhou stranu jsem jim upřímně přál ten jedinečný a nezapomenutelný životní zážitek: sedět v zaplněném sále při udílení nejprestižnějších cen české kinematografie.
Vedle filmových kategorií se už tradičně oceňovala také televizní tvorba. A je pravda, že se sílícím vlivem VOD platforem – které dnes divákům umožňují mnohem komfortněji sledovat současnou audiovizuální produkci – a s rozvojem tzv. quality TV obsahu, byl letošní ročník mimořádně nabytý vysoce zdařilými projekty i v této oblasti. V několika kategoriích, především hereckých, mezi sebou soupeřily projekty z produkce České televize a platformy Oneplay Originals (na začátku roku 2025 ještě fungující pod značkou Voyo Originals). Výjimkou byla pouze třídílná minisérie Moloch, vyrobená pro platformu Canal+ v mezinárodní koprodukci, kterou za českou stranu zastupovala produkční společnost Bionaut (mimochodem produkce, v níž dnes pracují také někteří moji starší kolegové z Písku). Kromě Molochu, Děcka a Oktopusu II jsem viděl aspoň z části všechny nominované projekty. Ale vítězství v hlavních kategoriích jsem nejvíce přál Studni z produkce Voyo Originals, kterou jsem osobně považoval za řemeslně nejlépe zpracovanou, dramaturgicky nejzajímavěji vystavěnou a tématicky nejoriginálněji odvyprávěnou. Přestože se jednalo o true-crime, na jehož námět se zpracovala legendární a nejvíce hororová stejnojmenná epizoda normalizačního seriálu Třicet případů majora Zemana, tvůrci tentokrát zvolili zcela jinou scénáristickou konstrukci. Příběh rozvrhli do šesti epizod a vyprávěli ho neobvykle vrstevnatým způsobem. Moje přání se z velké části splnilo: Českého lva si odnesli jednak producenti a režisérka za Nejlepší minisérii, ale také představitelé hlavního manželského páru Jelínkových – David Švehlík a Johana Matoušková – za Nejlepší herecké výkony v seriálovém díle. Při vší úctě k ostatním nominovaným musím říct, že jejich výkony byly famózní a skutečně mimořádné.
Upřímně mě zamrzelo, že Lva pro Nejlepšího herce ve vedlejší roli nezískal představitel třetí klíčové postavy příběhu Studny (tedy postavy v tagline projektu: „příběh kluka, který přežil“) – můj kamarád a vrstevník Filip František Čevrenka. Pod citlivým vedením režisérky Terezy Kopáčové totiž předvedl v jeho kariéře mimořádný a psychologicky komplexní výkon. Tuto kategorii vyhlašovali a sošku předávali – k mému velkému překvapení – další známé tváře z Písku: o dva ročníky ode mě mladší režisér Lukáš Vacula a jeho herec (a také bývalý student režie) Daniel Kadlec. Kluci byli osloveni, aby cenu předali z toho důvodu, že Lukášův absolventský film Smrt žije, v němž Danny hrál, se také dostal do finále Studentských Oscarů. Na toto téma započali krátký vtipný dialog o tom, proč jim Oscar proklouzl mezi prsty, pak se objali a společně vyhálsili, že výhercem se stal Jan Nedbal za roli v 2. řádě miniséri Král Šumavy. Tím Nedbal „vyfoukl“ cenu nejen Filipovi, ale i Miroslavovi Donutilovi, nominovanému za roli prezidenta právě v minisérii Moloch. Oběma "poraženým" bych ocenění přál více, ale opět – už nominace pro maldého herce Filipa znamená v kariéře bezpochyby významný kariérní úspěch a já mu ho moc přeji.
Lva za Nejlepší minisérii vyhlásil David Prachář s komickou poznámkou, že by rád potoknul, že ve Studni hrál jeho syn, a že snad tedy zvítězí otcovská láska nad akademií... „A stalo se tak…,“ dodal s úsměvem ještě před přečtením jména vítěze ze zalepené obálky. Z početné delegace producentů se mikrofonu ujala režisérka Tereza Kopáčová, která pronesla velmi příjemnou děkovnou řeč. V ní poděkovala divákům za to, že při sledování minisérie neřešili jen otázku, kdo a kdy spadl do studny, ale především proč se to stalo a jak k tomu nemuselo dojít. Zvláštní dík věnovala také pomocnému režisérovi, bez něhož by podle jejích slov Studna vůbec nevznikla, a kreativnímu producentovi Michalovi Reitlerovi, který dlouhodobě mimořádně pomáhá celé české audiovizi. Poděkování „pomocňákovi“ na podobných ceremoniích nezní příliš často, přitom jde o pozici, která je pro fungování natáčení naprosto zásadní. Ostatně podobné uznání si zaslouží i Michal Reitler, který má mimo jiné skutečně velký podíl na vývoji a výrobě nových kvalitních projektů – seriálů a minisérií, které lze dnes bez ostychu srovnávat s produkcí platforem jako Netflix nebo HBO. Na pár vět si mikrofon převzal také producent Michal Prokeš, který poděkoval všem předplatitelům Oneplay a s odkazem na téma Studny popřál, ať jsme si dobrými sousedy.
Ve výčtu cen za seriály a minisérie je ještě třeba zmínit ocenění pro Kristýnu Ryšku za Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli, také v Králi Šumavy 2 – Agent chodec. Podtrženo, sečteno – projekty značky Oneplay Originals se tak staly jedněmi z pomyslných králů 33. ročníku Český lev a troufám si odhadnout, že titul budou obhajovat i v dalších letech.
Vedle Franze a Karavanu patřil k výrazným laureátům večera také snímek Sbormistr. Ten byl už před ceremoniálem společností přijímán poměrně kontroverzně, mimo jiné kvůli nešťastnému přístupu k reálné kauze zneužívaných děvčat ze sboru Bambini di Praga a za mě nepochopitelnému pojmenování hlavní dívčí postavy stejným jménem jedné z poškozených. Po Franzovi měl tento film nejvíce nominací – z celkových třinácti však proměnil v sošku pouze 3.
Poměrně očekávaně získal ceny za Nejlepší zvuk a Nejlepší hudbu. V obou kategoriích byli oceněni autorské dvojice. Pokorné zvukařské duo mimo jiné poděkovalo i svým kolegům ze zvukového oddělení, kteří se podíleli na nahrávání kontaktního zvuku, sborových pasáží i na finálním mixu filmu. Podobně vstřícně vystoupili i sympatičtí hudební skladatelé. Akorát jeden z nich, slovenský hudebník Jonatan Pastirčák, se v děkovné dopustil trochu nemístné politické agitace... Už během řeči jeho kolegy Ondřeje Mikuly, vytáhl z kapsy mobil s připraveným textem a když dostal mikrofon, pronesl emotivní projev, který místy připomínal spíše vystoupení na demonstraci proti politické garnituře – zatímco se v křeči kroutil a četl projev o tom, jak Slovensko drží české kultuře palce, ať lépe ubrání svá veřejnoprávní média, začal už blikat signál červeného světla (domnívám se, že na pokyn režie, poněvadž ceremoniál Českých lvů není prostor pro kontroverzní politické projevy), signalizující konec vyhrazeného času. Svoji řeč Jonatan ukončil s třesoucím se hlasem i tělem, výkřiky jako z transparentů na Václaváku: „Sláva Ukrajině!! Svobodu Palestině!! A SMRT FAŠIMUUUU!!!“ V tu chvíli mě ze soucitu k režisérovi přímého přenosu Michaelovi Čechovi polil pot, protože toto nečekané a emocionálně vyhrocené prohlášení může v živém vysílání vyvolat velmi rozdílné reakce publika i části veřejnosti – zvlášť v situaci, kdy ceremoniál vysílá veřejnoprávní Česká televize, jejíž nezávislost je momentálně ohrožena, a tyto proklamace zkrátka ohrožují veřejné mínění i tlak ze strany politiků.
Třetí Lev pro Sbormistra, za Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli byl předán do rukou výherkyně teprve šestnáctileté začínající herečky Kateřiny Falbrové. Na pódiu neskrývala překvapení ani nadšení a svou krátkou děkovnou řeč zakončila spontánním poděkováním svému gymnáziu a slovy: „Čaaaau! A děkujuuuu!!“ Přiznám se, že v této kategorii jsem osobně neměl jednoznačnou favoritku. Přesto musím říct, že od chvíle, kdy jsem Sbormistra viděl poprvé, mě herecký projev Kateřiny Falbrové úplně nepřesvědčil. Při vší úctě k mladé herečce, která má zkušenosti s veřejným vystupováním mimo jiné z Kühnůva dětského sboru (do něhož jsem ostatně také několik let docházel) jsem měl pocit, že ve filmu sice krásně zpívá, ovšem většinu času ve filmu jenom zaujatě, s bradou dolů sleduje Juraje Loje v titulní roli (nenápadně připomínajícího předobraz Bohumila Kulínského), aniž by hrála velké emoce a situace... Na každý pád já nejsem členem ČFTA, a tedy ani tím, kdo by měl právo zpochybňovat rozhodnutí většiny akademiků. Kateřině Falbrové proto Českého lva, kterého si může vystavit vedle Ceny české filmové kritiky, samozřejmě upřímně přeji.
Vzhledem k výrazné společenské diskusi, která se kolem Sbormistra rozpoutala, musím při vší úctě přiznat, že kdyby snímek, podobně jako na Cenách České filmové kritiky, zvítězil také v kategorii Nejlepší celovečerní hraný film (což nekteří lidé z oboru očekávali), nebyl bych z toho zcela nadšený. Na druhou stranu je dobře, že se tato kauza otevřela. Přispívá totiž k většímu důrazu na to, aby měli producenti a scenáristé legislativně ošetřené souhlasy při zpracování citlivých, traumatických příběhů inspirovaných skutečnými událostmi – kterých v současné audiovizi neustále přibývá.
Velice osobitý dokument Raději zešílet v divočine, sledující dva svérázné bratry, poustevníky žijící se stádem krav na Šumavě, si odnesl také tři České lvy: jednak za Nejlepší dokumentární film, a také za Nejlepší střih a Nejlepší kameru. Ocenění za dokument i kameru mě vůbec nepřekvapilo – nekonvenční, místy až artový režijní přístup i obrazová koncepce totiž výrazně vyčnívaly nad ostatními nominovanými tituly (byť přiznávám, že jsem neviděl všech pět). O to víc mě mile potěšilo vítězství ve střihové kategorii, kde jsem spíše očekával, že ČFTA ocení Franze, Sbormistra nebo Letní školu, 2001. A výsledek očividně překvapil i samotné vítěze – dvojici střihačů, kteří s výhrou očividně nepočítali. Slovák Máté Csuport totiž svoji děkovnou řeč stručně shrnul do jediné věty a Čech Šimon Hájek, oblečený trochu nevkusně do roláku, na něj s vtipnou rozpačitostí navázal slovy, že jeho řeč nebude o nic lepší. Veselá situace vyústila v milou, téměř groteskní etudu, kdy se zjevně nervózní Hájek snažil z pódia co nejrychleji odejít. Podobně jako v případě vietnamského vítěze za Nejlepší mužský herecký výkon také tato děkovná řeč příjemně uvolnila atmosféru v sále – i u mě doma u televizní obrazovky.
Cenu za Nejlepší kameru převzala rovněž dvojice Slováků – kameramani Dušan Husár a Miro Remo. Husár ve své krátké řeči citlivě reagoval na aktuální kulturně-politickou situaci na Slovensku, avšak na rozdíl od emotivního vystoupení Jonatana Pastirčáka volil klidný a kultivovaný tón a pokorně vyzval k podpoře slovenské kultury. Remo už kvůli časovému limitu stihl jen stručně poděkovat magickému štábu a magickým lidem, s nimiž dokument vznikal, a poslal dojemný pozdrav do nebe Františkovi Klišíkovi, jednomu z protagonistů dokumentu, který zemřel den poté, co dokument získal Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech.
Součástí slavnostního večera je tradičně také udílení ceny za Mimořádný počin v oblasti audiovize. Tu letos nezískal nikdo jiný než zakladatelka a do minulého roku ředitelka Státního fondu kinematografie, nekorunovaná královna české filmové politiky, žena s obrovským charismem, šarmem a respektem, Helena Bezděk Fraňková, bez jejíž dlouholeté práce by česká audiovize pravděpodobně nebyla tam, kde dnes je. Tradiční střihový medailonek, rekapitulující filmografii oceněných osobností, tentokrát nahradilo důstojné a zároveň vtipně laděné laudatio člena prezidia ČFTA, Petra Ostrouchova. Ten s nadsázkou poznamenal, že by jeho řeč mohla suplovat samotné znění Zákona o audiovizi a Statutu Státního fondu audiovize. Obálku se jménem laureátky pak otevřel a přečetl dlouholetý hlas Českých lvů Jiří Dvořák. Není proto divu, že oba předávající před touto matadorkou českého filmového průmyslu symbolicky poklekli a sál ji odměnil dlouhým standing ovation. Sama oceněná pojala svůj projev s lehkostí a humorem. Nejprve poděkovala všem zaměstnancům fondu, kterým podle svých slov Lev, kterého právě získala, také patří, následně své rodině zato, „že ji nezabili“, a také filmovým asociacím (tedy pouze těm konstruktivním!). Závěr řeči pak označila za „pokus o moudro“ a vyzvala společnost, aby si pro případ krizí a nejistých časů sepsala seznam filmů, které jí mohou pomoci pochopit, jak se zachovat v nouzových situacích. Její slova měla téměř prorockou váhu a přiznám se, že mi při nich běhal mráz po zádech. Před takovou osobností nezbývá než hluboce smeknout klobouk!
Výsledky dvou nejsledovanějších kategorií (Nejlepší režie a Nejlepší celovečerní hraný film) mě upřímně překvapily. Za režii byly v převaze nominovány tři režisérky proti dvěma režisérům a Českého lva si nakonec odneslo surové komorní drama, jehož název dodnes nechápu – debut Nahoře nebe, v dolině já. Tento film jsem jako jediný z nominovaných dosud neměl šanci vidět, proto se nedovolím vyjadřovat k řemeslné kvalitě, nicméně debutující slovenská režisérka Katarína Gramatová zřejmě skutečně prokázala svůj mimořádný talent, protože vyhrála také Cenu ARAS a cenu Ceny české filmové kritiky za Nejlepší audiovizuální počin. Lva si tak film přičetl také k Ceně AČK s velkolepému představení na festivalech v Tokiu i Karlových Varech. Můj favorit za režii byl však Dužan Duong.
Ještě větší překvapení však přinesla hlavní kategorie večera. Nejlepším filmem roku 2025 se totiž nestal ani Sbormistr, ani Franz s nejvyšším počtem nominací, ale druhý debut ženy – roadmovie Karavan! Kdybych si býval vsadil, prohrál bych, protože jsem to slovy Karla Gotta „opravdu nečekal“. O to větší nadšení jsem z výsledku měl, protože producenti, herci i tvůrci v čele s režisérkou Zuzanou Kirchnerovou si ocenění bezpochyby zasloužili. Ostatně film se po letech probojoval i do hlavní soutěže na MFF v Cannes, což samo o sobě svědčí o jeho kvalitách. Symbolickou a decentní tečku za celým ceremoniálem udělala producentka Dagmar Sedláčková, jejíž děkovná řeč, v níž zmínila poselství, že film nám všem pomáhá si navzájem rozumět – a že právě proto má smysl ho podporovat a zároveň chránit svobodu audiovize
Přirozeně došlo k tomu, že řada filmů s menším počtem nominací nakonec nezískala ani jednoho Českého lva. Například snímek Jiřího Stracha Máma neproměnil ani jednu ze svých tří nominací (nota bene se jednalo čistě o televizní film z produkce ČT). Osobně mě zamrzelo, že vysoce řemeslně zdařilý, komorní a příběhově silný film Neporazitelní získal pouze dvě nominace v hereckých kategoriích, a tudíž si nakonec neodnesl žádnou sošku. Podle mého názoru by si přitom zasloužil uznání i v dalších kategoriích – přinejmenším za scénář, kameru, střih, režii, ne-li také za nejlepší film. Ne že bych některým oceněným jejich vítězství nepřál, ale přestože jsem měl jiné favority, byl jsem mile překvapený.
Obecně vzato na mě 33. ročník Českých lvů působil kultivovaně, střídmě, a přitom energicky i hravě. Velmi příjemné bylo také svižné tempo celého ceremoniálu a produkčně i režijně profesionálně zvládnutý systém vyhlašování a předávání cen. Když se ohlédnu za výsleky ocenění, je zřejmé, že letošní ročník měl výrazně multikulturní charakter. Mezi vítězi dominovali slovenští tvůrci, nastupující generace mladých filmařů a v neposlední řadě také ženy. To podle mě vypovídá o několika důležitých a pozitivních tendencích v českém audiovizuálním průmyslu: 1) současná audiovize se čím dál více opírá o mezinárodní spolupráci a koprodukce, protože napříč Evropou umožňují snazší přístup ke grantům typu Kreativní Evropa, případně Eurimages, a tím pádem i vznik vysoce kvalitních, ambicióznějších projektů s festivalovým i distribučním potenciálem 2) sílí mladá filmařská krev, která svým nástupem v lecčem připomíná období z let šedesátých nebo devadsátých, kdy se ke slovu hlásí talentovaní tvůrci, přicházejí s aktuálními tématy a dokážou je obratně a sebevědomě filmově vyjadřovat 3) filmový průmysl stále více otevírá prostor talentovaným ženám na klíčových tvůrčích pozicích a nejenže jejich přítomnost přestává být jakkoli zpochybňována, ale naopak se ukazuje jako přirozená, obohacující a přinášející nový pohled na současný svět přes hledáček kamery.
Za důležité považuji také to, že ČFTA nepodceňuje význam dokumentární tvorby. Důkazem jsou nejen nominace v dokumentární kategorii, ale i fakt, že dokumenty se stále častěji prosazují i v oborových kategoriích, kde zpravidla dominují hrané filmy.
Na skok k výsledkům Cen české filmové kritiky
O více než měsíc před konáním Českých lvů se rozdaly také výroční Ceny české filmové kritiky, které jsem rovněž sledoval v přímém přenosu. Jejich 16. ročník se opět konal v pražském prostoru ARCHA+ a moderace se, stejně jako loni, ujal „profesionálně trapný“ moderátor, student politologie a bývalý youtuber Jan Špaček – takže o zábavu bylo postaráno výborně. Přestože se soutěžní kategorie kritiků od ČFTA v některých ohledech liší, i ve shodných kategoriích se výsledky rozcházely. Jen několik filmů dokázalo uspět v obou přehlídkách a některé tituly se oproti Českým lvům objevily mezi nominacemi jedinečně. Specifikem cen kritiků navíc zůstává, že se v každé kategorii rozhoduje pouze mezi třemi finalisty, nikoli pěti.
Jak už jsem zmínil, cenu za Nejlepší herečku a Nejlepší film získal Sbormistr. Nominován byl celkem v šesti kategoriích, zbylá ocenění si však rozdělily jiné snímky. Cenu za Nejlepší režii vyhrála si odnesla Tereza Nvotová za film Otec. Ten jsem na rozdíl od snímku Nahoře nebe, v dolině já viděl, a musím říct, že režijní rukopis Nvotové je v tomto případě skutečně originální. O to větší škoda, že si ho ČFTA letos nevšimla a nezařadila jej ani mezi nominace.
V kategorii Nejlepší scénář pak Sbormistra i Otce porazil Dužan Duong se svým filmem Letní škola, 2001 (což byla mimochodem jedna z mála shod s výsledky Českých lvů). Duong navíc jako osbnost získal i speciální cenu Innogy – Objev roku, kde porazil jak Kateřinou Falbrovou (která si stejně odnesla cenu za Nejlepší herečku), Katarínou Gramatovou (za ten film s pro mě záhadným titulem).
Otec si připsal ještě jedno ocenění – za Nejlepšího herce pro Milana Ondríka, který skutečně pod režijním vedením Terezy Nvotové předvedl mimořádně vrstevnatý a emocionálně náročný výkon. Stejně jako u Českých lvů nominovalo Sdružení české filmové kritiky v této kategorii také Juraje Loje za Sbormistra a ještě Davida Vodstrčila za výkon v Karavanu. Do finální trojice se však neprobojoval Idan Weiss, vítěz Českho lva za Franze. Defacto Franz se od kritiků nedočkal výraznější pozornosti a neprosadil se ani v dalších finálových nominacích. Podobně dopadly i snímky Neporazitelní nebo Raději zešílet v divočině, které se v závěrečným hlasováním kritiků rovněž neprobojovaly do finále. Právě cenu za Nejlepší dokument vyhrál film Dům bez východu. Ten jsem bohužel zatím neviděl, a proto se jeho hodnocení raději zdržím.
Velmi specifickou kategorií Cen české filmové kritiky je ocenění za Audiovizuální počin, které zahrnuje filmy nominované za kameru, hudbu, střih, zvuk, kostýmy, výpravu, triky a animaci. Zde byl za kameru nominovaný Otec za kameru (pravděpodobně i kvůli náročnému způsobu natáčení v dlouhých inscenovaných sekvencích bez střihu), dále bylo za kameru nominováno Nahoře nebe, v dolině já (jak už jsem napsal – kameraman tohoto počinu se také stal vítězem) a za set design získal třetí nominaci debut mé starší kolegyně z Písku Barbory Kočičkové Tony má plán. Právě tomuto filmu bych vítězství přál nejvíce – nikoli jen kvli tomu, že Báru znám, ale především kvůli jeho vizuální nápaditosti. Film je z velké části situován do kufru auta, což samo o sobě výrazně omezuje možnosti scénografie, a přesto dokáže pracovat s prostorem originálně a funkčně. Vedle toho obsahuje i stylizované reminiscence odehrávající se v ateliéru, kde výprava pouze náznakově evokuje různá prostředí (bar či šatnu). Nominaci by si za tento film podle mě zasloužila i práce kameramana, který si s omezeným prostorem poradil velmi kreativně – ať už nápaditým záběrováním v interiéru kufru, nebo kreativní prací se světlem, jež zejména v ateliérových scénách významně pomohla dotvářet originální uměleckou atmosféru.
Nejlepším krátkým filmem se nakonec nestal Pes a vlk (ten se do finální trojice ani neprobojoval), ale koprodukční animovaný snímek I Died in Irpin ukrajinské režisérky Anastasie Falileievy, který byl podpořen i českým i slovenským státním fondem. Ten jsem také neviděl...
No a v kategorii Mimo kino, která oceňuje audiovizuální projekty uvedené mimo klasickou kinodistribuci, pak – jak jsem očekával – zvítězila minisérie Studna.
Zamyšlení na konec
Tolik tedy k bohatému, úspěšnému a v mnoha ohledech proměnlivému roku 2025, který pro audiovizi (už dávno nejen kinematografii) znamenal velké vzkříšení a přehodnocení dosavadních principů a zvyklostí. Možná by si někdo přál, aby systém a podoba současné auidovize, zůstaly beze změny, zvlášť pokud fungují, ale osobně se domnívám, že rok 2026 přinese ještě zásadnější proměny toho, co dnes považujeme za „klasickou“ filmovou produkci.
A tak nezbývá než sledovat, kam se tento vývoj posune dál – s neskrývanou obavou, ale i příležitostí. Pánbůh s námi… a zlý pryč!