Slavnostní večer udílení cen České filmové a televizní akademie (ČFTA) za rok 2024 jsem ani v tomto roce nemínil v živém vysílání propásnout. Tentokrát jsem sice žádný svůj film nesnažil Akademii poslat k posuzování, nicméně plný očekávání jsem toužil sledovat výsledky českých filmových a televizních projektů, jejichž bohatou a úspěšnou distribuční a festivalovou cestu jsem celý rok vnímal - od přehlídky na karlovarském festivalu, přes úspěchy v kinech (např. rekordní půlmilionová návštěvnost Zápisníku alkoholičky a víc jak milionová návštěvnost Vln), výhry animovaných filmů v Annecy, studentských filmů na Oscarech a mnoho dalších cen pro jedinečná filmová díla na tuzemských filmových festivalech. Osobní motivací sledovat tento večer, kdy se slaví český film, živě byla i okolnost, že jsem potřeboval vědět, zda se ceremoniálu zúčastní také Oldřich Kaiser, nominovaný na cenu za Nejlepší herecký výkon v hlavní roli za film Zahradníkův rok, se kterým jsem i v tento den komunikoval o nabídce účinkování v hlavní roli v mém magisterském absolventském filmu Tenkrát v Argentině.
Pro tento ročník byl jako moderátor zvolen influencer Karel "Kovy" Kovář. Celkem rozumím záměru zkusit oslovit pro tuto velice náročnou, ostře sledovanou a zodpovědnou pozici novou mladou krev, ale pro mě nejlepším moderátorem Českých lvů navždy zůstane Marek Eben, který předešlý ročník a všechny nenadálé situace (se Simonou Pekovou a Darjou Kascheevou) zvládl brilantně. V tradiční úvodní upoutávce, kde moderátor cestou do Rudolfina potkává ve vtipných situacích postavy ze soutěžních filmů (a televizních děl), letos Kovy neukázal tvář (kromě přímého záběru na zrcadlo), neboť celá upoutávka byla natáčena z první osoby na styl YouTube vlogů. Kromě fiktivních postav moderátor v každé situaci komunikoval také s filmaři různých dílčích profesí (maskéři, osvětlovači, rekvizitáři... a také s vynikající kostymérkou, která měla na starost kostýmy v mém bakalářském absolventském filmu Andělská rapsodie, Sofií Veselou).
Úvodní uvítání a zahájení večera pojal Kovy vtipně ve svém influencerském stylu s používáním různých aktualizovaných poznámek, přirovnání, narážek a bonmotů, který tradičně používá ve své tvorbě na YouTube. Kovy nakonec moderoval (když překousnu nepřirozený přízvuk na posledních slabikách vět) důstojně a naši školu FAMO v Písku potěšil, když ve výčtu úspěchů českých filmů v zahraničí neopomenul zmínit Krajana, který získal v Londýně studentského Oscara (jehož převzetí jsem se mimochodem osobně zúčastnil jako divák v hledišti). Scéna na podiu Rudolfina tento večer neměla velkou sošku Českého lva, ale svítící písmena L - E - V, problikávající a směřující k centrálnímu E (jako v motivu 32. ročníku). O hudební doprovod se postaral DJ a režisér a dramaturgové konečně přišli na efektivní a účinný způsob signálu pro omezení děkovných projevů oceněných - oproti nefunkčnímu a směšnému vykuřování, které vloni Darja Kascheeva arogantně ignorovala, se letos zvolilo po uběhnutí časového limitu vypínání mikrofonů. Režisér jistě pocítil satisfakci za minulý ročník, když letos nemusel mikrofon ani jednou vypnout. Mimochodem i díky tomu večer pocitově ubíhal rychleji a udržel si seriózní charakter.
K rozhodnutí ČFTA, které sošky budou tomu kterému nominovanému přiděleny, musím obecně konstatovat, že jsem byl s výsledky velmi spokojený, poněvadž v 90 % případů se naplnila má očekávání.
Jako první kategorie se udělovali Lvi hercům ve vedlejších rolích (ve filmu). Za mužský i ženský výkon doputovala soška k hercům ze stejného filmu - Vln. Z pěti nominovaných žen Akademie zvolila Tatiana Pauhofovou, které cenu předala herečka Judit Pecháček po úvodním dialogu s filmovým scénografem na téma, jak by vypadal film bez dekorací. Upřímně jsem si myslel, že v této kategorii má šanci na vítězství také Klára Melíšková za roli ředitelky dětského domova v Amerikánce. Každopádně Tatianě Lev za její přirozený a jednoznačně v její kariéře zatím herecky nejzajímavější herecký výkon, právoplatně patřil. Jelikož výhru očividně nečekala, u pultíku přednesla roztomilou děkovnou řeč, kterou zakončila krásně formulovaným aktuálním poselstvím o obraně demokratických médiích v Česku i na Slovensku a se sdělením: "Jsme s vámi (Slováci) jako i vy (Češi) jste s námi!" Také Stanislav Majer, který z rukou castingové režisérky (po trapném dialogu s Marsellem Bendigem) převzal cenu za Nejlepší mužský herecký výkon, reagoval svým proslovem na význam médií v obraně demokracie.
Jeden z favoritů večera - vizuálně extrémně stylizovaná a podmanivá Amerikánka Viktora Tauše ze třinácti nominací v sochu proměnila ty kategorie, které se týkaly obrazové složky, a pomohly tak vytvořit skutečně ojedinělý filmový počin v české filmové produkci: v první řadě pochopitelně Nejlepší kamera pro Martina Doubu a další dva Lvy získal Jan Kadlec, který byl nominovaný současně ve dvou různých kategoriích - za Nejlepší kostýmy a Nejlepší scénografii. Cenu by si zasloužila i režie, neboť ono zásadní téma filmu podle původního osudu holčičky z dětského domova bylo filmově odvyprávěno naprosto úžasně a působivě. Nicméně na režii aspiroval ještě jiný favorit...
Všichni diváci v sále i u televizorů a na internetu v napětí očekávali, jaký titul ČFTA ocenila v té nejdůležitější kategorii. Tento zlatý hřeb v závěru večera procítěně (až divadelně) oznámil Jiří Bartoška: "Českého lva za nejlepší celovečerní hraný film získávají.... Vlny!" načež předal křišťálovou sošku producentce Monice Kristl. Ta v děkovné řeči sdělila, že tento večer se vyplnila přání nejen Jiřímu Mádlovi, který za svůj tvůrčí filmový počin, jenž se stal nejnavštěvovanějším filmem roku, vyhrál hned dva lvy (za režii i za scénář) ale i jí, neboť si Lva také přála. Dobře si pamatuji zážitek z novinářské projekce v malé kinosálu na karlovarském festivalu, kde diváci seděli i v několika řadách na zemi, mimo sedačky, a dlouhou dobu tleskali. Ostatně nejdelší potlesk, jaký kdy Velký sál karlovarského hotelu Thermal zažil, patří také premiéře Vln.
Vlny získaly také cenu za Nejlepší zvuk pro V. Ekrta, jemuž cenu předali známé tváře Karlovarského festivalu - noblesní Marek Eben a legendární tlumočnice Helena Koutná, která podle její charakteristické činnosti vtipně a pohotově překládala Ebenovu řeč do angličtiny - a také Cenu filmových fanoušků.
Cenu za Nejlepší krátký film předávala mladá herečka Simona Lewandovská, jež svoje vystoupení spojila s filmovou profesí osvětlovačů jednoduchou etudou, kdy se řečnicky zeptala "Jak by vypadaly filmy bez světla?", načež se zhasnulo celé Rudolfinum. Vítězem této ceny se stal snímek Bzukot Země v koprodukci FAMU (takže se není čemu divit), ale zde se nemohu vyjádřit, zda zaslouženě, poněvadž jsem ani jeden ze soutěžních filmů této kategorie neviděl.
Hudební skladatelé předali in memoriam cenu za Mimořádný přínos české kinematografie kultovnímu dirigentovi Mario Klemensovi, který zemřel v listopadu předchozího roku, a proto cenu převzal jeho syn, také dirigent, A. Klemens. Nutno zmínit, že pro oceněného ČFTA sestřihala velice dojemný medailonek.
Soška skleněného lva za Nejlepší masky musela být vyrobena ve třech kopiích, neboť na vítězném celovečerním televizním filmu Smetana v této kategorii pracovali tři maskéři (přesněji dva maskéři a jedna maskérka). Snad i vzhledem k počtu soch vyhlásili vítěze dva pánové - legendární trikový výtvarník a pedagog z mé vysoké školy, Boris Masník s hercem Jiřím Lábusem, kterého např. díky speciálním trikům nechal p. Masník v seriálu Návrat Arabely létat.
Vítězem v kategorii Nejlepší Animovaný film roku se podle očekávání stal Život k sežrání. Objektivně řečeno - film je po řemeslné stránce loutkové animace velmi zdařil a jeho sociální téma o dospívání a překonávání svých komplexů za účelem oslovení své lásky, které bylo notabene adaptováno podle knižní předlohy, se vhodně trefilo s diváckou poptávkou a aktuální náladou ve společnosti. V posledních letech český animovaný film zažívá renesanci a několik filmů, které za jeden rok vzniknou buď v profesionálních produkcích nebo na filmových školách, získávají pozornost a úspěchy i v zahraničí, odkud si odnášejí čestná uznání i vysoká ocenění. Život k sežrání je jeden z takových, a v době vzniku jeden z nejvýraznějších, příkladů.
Po děkovné řeči tvůrců na podium dorazili dramaturgyně Anna Vášová a herec Jiří Macháček a za chvíli se k nim přidala Simona Lewandovská, která se tento večer už podruhé objevila u vyhlašovacího pultíku - akorát s tím rozdílem, že nepřišla ze zákulisí, ale vystoupala po bočních schodech, a že cenu nepředávala, ale přebírala. Svého prvního Lva ve své mladé herecké kariéře získala za vedlejší roli v seriálovém díle Dobré ráno, Brno! II. Tento televizní projekt neznám, tudíž se pozdržím komentářů, avšak Simona si za svůj herecký talent a několik skvěle zahraných rolí Lva určitě zasloužila. Také jsem jí proto ihned na sociálních sítích k tomuto senzačnímu úspěchu pogratuloval.
Seriálový hit roku Metoda Markovič: Hojer, natočený podle skutečného případu vraha Ladislava Hojera, jehož zločiny vyšetřoval osobitě laskavým a jedinečným způsobem kriminalista SNB Jiří Markovič, nominovala ČFTA v deseti kategoriích (což bylo v případě seriálového díla do této doby vzácné). Očekávání proto byla velká, a nakonec tato šestidílná minisérie v produkci VOYO Originál vyhrála šest Českých lvů ve třech kategoriích. Po jedné sošce byli obdarování herci obou titulních postav - nejprve Petr Uhlík za Hojera, jemuž cenu předali výkonný producent a náš pedagog na FAMO Aleš Týbl s herečkou Jitkou Čvančarovou a následně i Petr Lněnička za Markoviče, který cenu převzal od koordinátorky intimity (podle mě nadbytečné filmové profese) a herečky Denisy Barešové -, a tvůrci filmu Myši patří do nebe předali každému ze čtyř tvůrců/producentů také jeho vlastního Lva za Nejlepší seriál nebo minisérii. S rozhodnutím Akademie naprosto souhlasím, akorát se domnívám (aniž bych snižoval herecký výkon Petra Uhlíka nebo Simony Lewandovské), že kategorie Nejlepší herec/čka ve vedlejší roli v seriálovém díle by se měla udílet při speciální události, věnované české seriálové tvorbě, nikoli filmové. Byť už se v dnešních dnech hranice mezi filmovou a televizní tvorbou vyrovnávají, jejich rozlišování a zvláštní rozdělování do samostatných kategorií celkově prodlužují ceremoniální večer a vytvářejí kontroverzní názory. Ovšem podotýkám, že herci, kteří v hodnocené sezóně vytvořili výjimečnou roli v seriálovém díle a neměli nabídku či příležitost projevit se ve filmovém formátu, si samozřejmě za svoje umělecké výkony ohodnocení a pozornost právoplatně zaslouží.
Poslední oceněnou osobou za herecký výkon v seriálovém díle se stala Zuzana Zlatohlávková jako Nejlepší herečka opět v díle Dobré ráno, Brno! II. Tento výsledek mě překvapil. Osobně jsem očekával, že herec a režisér Ondřej Sokol s ostřičem Jaromírem Kalinou předají sošku v rozostřeném obraze (což měl být vtip scenáristů a režisérů večera) Antonii Formanové za její titulní roli v díle Dcera národa v koprodukci České televize, Canalu+ a společnosti Barletta (režiséra Matěje Chlupáčka), ale zjevně Brno zůstává momentálně v trendech nejen v oblasti personálního zastoupení v současné vládě ČR, ale také mezi filmovými odborníky. A kdybych se oprostil od momentální zaujatosti vůči Brnu, věřím snad, že oceněná herečka předvedla dobrý výkon ve své roli. Zůstávám však jen u víry, neb jsem výsledek neviděl.
Z nominovaných snímků pro Cenu Magnesia za Nejlepší studentský film jsem viděl pouze 3 MWh studentky režie Marie-Magdaleny Kochové. Ani se mi moc nelíbil, neboť na můj vkus se v něm nevhodně pracovalo se symboly. Tudíž jsem mu ani moc nepřál vítězství. Člověk by se nedivil, kdyby všechny filmy byly pouze z produkce FAMU, ale letos se v nominované kolekci zaslouženě objevil také čtrnáctiminutový film Plevel studentky FAMO Poly Kazak, kterého si už dříve všimly poroty na zahraničních festivalech (mj. získal prestižní cenu The Golden Méliès) - a hle: stal se vítězným! Bohužel k velikému smutku a zklamání píseckých filmových škol režisérka nezmínila jmenovitě školu, na které film vytvořila, a správci sociálních sítí Českého lva proto v popisku zmínili, že se jedná o film FAMU!! Absurdní...
Českého lva za Nejlepší hudbu předali lokační Pavel Špaček a herec Jan Nedbal Nejlepšímu animovanému filmu (tedy Životu k sežrání) a za Nejlepších střih vyhlásili zvukový a hudební inženýr Michal Pekárek s hudebním skladatelem Ondřejem Brzobohatým překvapivě Nejlepší dokumentární film Ještě nejsem, kým chci být. V konkurenci hraných celovečerních filmů Vlny, Amerikánka, Mord i minisérie Metoda Markovič: Hojer jsem to skutečně nečekal, ovšem ČFTA zřejmě u vítězného dokumentu ocenila ojedinělý střihově-narativní "nápad" ve vyprávění tím způsobem, že se celý film skládá pouze ze sérií fotografií, řazených za sebou. Upřímně mi na tom střihově nepřijde nic moc originálního a spíš by za tento nápad měla být oceněna režisérka, ale budiž.
Druhého lva za Mimořádný přínos české kinematografii předal za obrovského potlesku vestoje osobně sám ředitel ČFTA Ivo Matté režisérovi Karlovi Smyczkovi, kterému také Akademie sestřihala laskavý a emotivní medailonek, na něhož oceněný režisér navázal krásným a vtipným proslovem. Ten začal vděčností, že cenu převzal z rukou právě Ivo Mattého, se kterým před padesáti lety natáčel svůj absolventský film - a tento nostalgický začátek vzápětí shodil tím, že mu vzkázal, že s jeho hůlkou, kterou režisérovi na chvíli podržel, vypadá "hrozně" a že mu ji půjčí. Zbytek děkovného proslovu byl vysoce dojemný, upřímný, pokorný a také drobně okořeněný humorem, pročež (abych použil často používanou spojku z knižního díla Bylo nás pět Karla Pláčka, které Karel Smyczek adaptoval) sklidil při odchodu z pódia opět velkolepý aplaus.
Další dvě ostře sledované kategorie, které se udílejí až v závěru večera byly za nejlepší herecký výkon v hlavních (tentokrát filmových) rolích. Držitel Lva za Nejlepší vedlejší roli Stanislav Majer s odborníkem na práci se zvířaty vyhlásili Nejlepší herečku v hlavní roli a tentokrát jsem se odhadem trefil - získala jej Pavla Beretová za film Rok vdovy. Zvítězila tak nad favorizovanou Terezou Ramba, nominovanou za titulní roli v Zápisníku alkoholičky (jedním z nejnavštěvovanějších filmů roku), nad Lucií Žáčkovou v roli sadistické vražedkyně Stodolové, Magdalenou Borovou, jež si nominaci vysloužila za herectví ve filmu Sucho a i nad dětskou herečkou Klárou Kitto, jež shodou náhod představovala mladší verzi role Amerikánky, kterou ve stejnojmenném filmu hrála právě Pavla Beretová. Za dospělou roli Amerikánky ČFTA Pavlu už nenominovala, neb jedna role za rok stačí pro to, aby herečka předvedla svůj nejlepší výkon. Při svém projevu Pavla tvrdila, že je v křeči, přesto se stále usmívala, působila velmi sympaticky a mile a zmínila, že by Lva přála všem nominovaným kolegyním. Ojedinělým gestem se stalo i to, že potlesk, jež následoval po její řeči, věnovala všem ženám tohoto ročníku udílení cen, poněvadž byl podle ní mimořádně silný v kolekci hereckých výkonů žen.
Podle mého názoru toto tvrzení platilo i pro mužské herecké výkony v hlavních rolích. Nominovaný Karel Martinec jako naturščik ve filmu Mord, kde hrál vlastně sám sebe, by si Lva zasloužil už proto, že nehrál historickou postavu, ba naopak muže z lidu jako ve filmech Miloše Formana hrával například Jan Vostrčil. Poměrně často obsazovaný Jan Hájek získal nominaci za roli submisivního a bestiálního manžela Lucie Žáčkové ve filmu Manželé Stodolovi, za níž si zaslouží uznání, ale jako v případě jeho nominované herecké kolegyně - za role v námětu takového typu, který defacto zvýrazňuje ty nejkrutější lidské zrůdy, které mezi námi skutečně žijí, by se neměly získávat hlavní ceny, poněvadž se tím dané exitující postavy nepřímo oceňují a věnuje se jim velká pozornost. Další z nominovaných, Václav Neužil, se mi v titulní roli v televizním filmu Smetana upřímně nelíbil. Jak jsem psal v jiné recenzi - scenárista s režisérem postavu jednoho z nejslavnějších českých hudebních skladatelů pojali nekonvenčně jako poněkud oprsklého namyšleného sukničkáře a tento nový úhel pohledu na legendu české hudby, ačkoli herecky Neužil nejspíš plnil režijní pokyny, si podle mě Lva nezasloužil. Seriózním adeptem na vítězství byl Vojtěch Vodochodský za svoji roli ve Vlnách, nicméně Oldřich Kaiser měl vítězství na 90% jisté. A také vyhrál. Zásluhou jednak jeho jména, ale také velmi dobře napsaného scénáře a vybudování dramatických situací a vývoje postavy, která v celém filmu ani jednou nepromluví (kromě vypravěčského voice-overu, který cituje text původní hry Karla Čapka). Film, který nemusí každému vyhovovat (kvůli němým pasážím, komornímu pojetí, jednotě místa nebo opakujících se kompozičně a střihově totožných sekvencí, kdy manželé Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá jedí společně u stolu nejrůznější jídla) se mi kupodivu zalíbil. Zásluhou důmyslně napsaného scénáře a dobře uchopené režie Jiřího Havelky, který mě přesvědčil už Vlastníkama, a už to by podle objektivních kvalit divadelní hry, kterou precizně převedl do filmové podoby, i diváckého ohlasu stačilo, aby se stal kultovním tvůrcem (jeho druhý celovečerní film Mimořádná událost mě naopak výrazně zklamal a přišel mi jako scenáristický nesmysl). Moje čekání na Godota (tedy na Kaisera) tedy mělo šťastný konec - výherce si od koloristy Vln a herečky Táni Pauhofové, která ve Vlnách hrála (náhoda?) převzal Lva a u děkovného pultíku zahájil proslov podle očekávání svojí stand-up show: sarkastická děkovná řeč, zahájená nečekaným skřekem, po níž následovala strohá věta: "Tak to byly vzpomínky. Děkuju," bavila publikum snad každým slovem, které Kaiser vyřknul. Herec například zmínil, že mu režisér Havelka dal důvěru, ovšem s pokynem, který po celou dobu natáčení připomínal: "Oldo mlč, jinak Lev nebude!", pak děkoval kostymérce, která ho "s něhou svlékala... a oblékala" a neodpustil si ani afektovanou zmínku v intonaci "Karolíny Kaiserové" z jeho legendární scénky, že na natáčení byla "Príma parta! Opravdu príííma!" Předávání této ceny jsem sledoval živě a čekal, co se bude dít a zda se herce v Rudolfinu zeptají novináři na další filmové plány - a zmíní i můj absolventský film. Nestalo se, novináři zapomněli... Ovšem Oldřich Kaiser nezapomněl a 12 minut před půlnocí, kdy jsem už spal a měl vypnutý telefon, se mi pokusil zavolat a napsal SMS se sdělením, že "odvolává, co odvolal" a že v mém magisterském filmu účinkovat bude. I když realita dopadla jinak, přišlo mi zábavné prožívat, jak jsou někteří lidé a situace v životě nevyzpytatelné.
S výsledky, kdo získal za rok 2024 Českého lva, v naprosté většině kategorií souhlasím a jsem rád, že členové ČFTA (tedy filmoví odborníci a samotní dříve ocenění filmaři) mají objektivní pohled na kvalitu a směřování české kinematografie a že v podstatě nejsou nějakým způsobem politicky tendenční (oproti například americké Akademii filmového umění a věd). Pevně věřím, že hodnoty filmového umění budou mít čeští filmaři stále na vědomí i v budoucích letech a že film zůstane filmem i v konkurenci nastupujících audiovizuálních projektů, generovaných umělou inteligencí, krátkých skečů na sociálních sítích, televizní seriálové tvorby a dalších formátů, které se od filmového média liší mimo jiné jedním zásadním způsobem - a to, že jedině film je v pravém slova smyslu KINEmatografií, neb si sám žádá promítání v kinosále.